Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The thin dead line I.

26.10.2010 (16:00) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2413×

Tmavovlasá dívka smočila prsty ve svěcené vodě, pokřižovala se a rychlým krokem uháněla k ze dřeva řezané zpovědnici. Za hnědým závěsem se posadila a vyčkávala na pokyn duchovního. Dřevěná záklopka se pohnula a na dívku dopadlo pár paprsků světla, kterého se jí dostávalo jen pramálo.

„Co tě trápí, mé dítě?“ optal se hluboký hlas muže na druhé straně. Dívka nešťastně vzlykla. Tváře měla bezkrevné a srdce rychle tlukoucí.

„Otče, zhřešila jsem,“ špitla tak, že se její hlas dal přirovnat k šumění větru. Znovu se jí do krku dral vzlyk, jenž se chtěl dostat z hrdla ven. Kněz tiše vyčkával. „Porušila jsem desatero… Já jsem zradila Boha,“ lkala. Rukama si zajela do vlasů, jako by je chtěla naráz všechny vytrhat. „Dejte mi rozhřešení, prosím… Já nechtěla.“

„Záleží na váze tvých činů, dcero. Co tvou duši tíží?“ Jeho hlas už nebyl tak klidný jako zpočátku; byl napjatý a plný nedočkavého vyčkávání.  Děvče se pohupovalo ve snaze se uklidnit.

„Otče, zabila jsem.“ Ta tři slova se jí rychle vyhrnula z hrdla. Kněz zatajil dech. Vražda patřila mezi jeho nejobávanější hříchy. Často nevěděl, jak by těm hříšníkům ulevil od černého svědomí. Jeho touha, udat je, byla ohromně silná, ale neustále myslel na zpovědní tajemství, které nesmělo opustit zdi kostelíku. Muselo zůstat navěky jen v paměti kněze a zapovězeno v dřevěné zpovědnici. Než znovu promluvil, snažil se z hlasu vypudit opovrhující tón.

„Jediné rozhřešení vraždy je vlastní potrestání, dítě. Zbývá ti jediné. Ty víš, co dělat,“ řekl rychle potlačujíc vztek.

„Nemůžu se jít přiznat, otče. Copak by mi uvěřili, že jsem ze světa sprovodila duši upírovu?“ Kněz přestal dýchat a jeho srdce se zběsile roztlouklo.

„Poté je to už jen na tvém svědomí. Jen ty se musíš smířit s vraždou, kterou jsi spáchala. Tvůj čin i nadále zůstává temným hříchem, ač upír je tvor nejzatracenější. Člověk nemá právo vzít život, i kdyby byl více než prokletý. Pomodlíme se.“ Myšlenky mu roztěkaně vířily hlavou.

„Všemohoucí a milosrdný Bože, pohleď na naše trápení, zbav nás toho, co nás tíží, a ujmi se nás, abychom pocítili tvou otcovskou dobrotu a lásku. Amen.“ Dívka po něm šeptem opakovala. Oba se pokřižovali.

„Děkuji, otče. Věřím, že jednou přijde potrestání hodné mého činu.“ Děvče vyšlo z modlitebny a na tváři mělo vyděšený výraz. Urychleně vyběhla z kostela. Venku se mezitím snesla tma a vše nabývalo děsivě temné okraje.

„Přišla ses pomodlit za svou shnilou duši, Isabello?“ ozvalo se těsně za ní. Srdce se jí rozbušilo ještě překotněji než předtím. Rozběhla se pryč od toho hlasu, avšak jeho majitel byl daleko rychlejší. Stačil mu jediný skok a rána, aby dívka ležela na zemi. Křik, který se jí dral z hrdla, útočník zadržel svou mramorovou dlaní. „Síla je mocnějším pomocníkem než tvůj křik. Nedokážu si představit, jak by sis pomohla jekotem,“ pohrdlivě se zasmál. Už se přibližoval zuby k jejímu hrdlu, když v tom se za nimi ozvalo vylekané zalapání po dechu. Upír, který se zlověstně tyčil nad Isabellou, zavrčel a rychlým pohybem se otočil.  Isabella úkosem pohlédla na kněze, který stál jako opařený. Upír se chtěl zpět vrátit k vraždě bezmocné dívky, ale kněz udělal nepředvídatelnou věc. Jeho ruka vyjela ke krku a dívka v jeho dlani zahlédla stříbrné zalesknutí.

„Utíkej,“ řekl tak tiše, že se jeho rty jen pohybovaly a žádný hlas z nich nevycházel. Třesoucí se rukou zaryl ostří do tenké kůže na krku. V Isabelliných očích se jevilo panické zděšení. Chtěla zaječet, ale její hlas se vytratil spolu se šancí na knězovo přežití. Jakmile se v ráně objevil krvavý tok, upír, jež se snažil Isabellu zabít, upřel zrak na rudou lázeň. Během několika vteřin byl u krvácejícího těla a vysával z něj každičkou kapku temné tekutiny.

Isabella se donutila vstát a rychle utíkala. Po tvářích se jí hrnuly slzy. Zemřel tak zbytečně, upír ji stejně najde a zabije. Jako chtějí ti ostatní. Proběhla kolem plakátu na zdi, ze kterého vykukovala její vlastní tvář. Nad fotkou svítil do dáli nápis – Hledaná. Státy jich byly plné. Hledali ji lidé, ale bohužel i upíři. Královská rodina upírů nabízí to, po čem všichni ti zatracenci touží – nabízí věčný život u nich ve společenství. Nabízí otroctví, ale oni jsou hlupáci, aby to pochopili. Na dívčinu hlavu je také vypsaná tučná odměna, tudíž ji nepronásledují pouze prokletí. Motivace pro obě strany.

Dívčino srdce bilo tak rychle, že se zdálo, jako by chtělo proskočit její hrudí a vydat se vlastní cestou. Už pomalu ztrácela na síle, dech se jí změlčoval a tep neustále zrychloval. Po těle cítila horký pot, ale byla jí zima. Všechno se v ní svíralo, smysly zůstávajíc zbystřené a připravené k urychlené reakci. Moc dobře věděla, že přece jen narazí na její stopu, po níž se vydá. Vybavila si zakrvavené tělo staršího kněze. Není právě sebevražda brána jako čin nejčernější? Horší než samotná vražda?

Najednou běžela po tiché silnici, kde se po chvíli zběsilého úprku, z ničeho nic objevila cesta, která byla sotva viditelná. Možná k tomu bude dobrý důvod. Uschované se nemá hledat. Proto je ukryté. Isabella nedala na svou vnitřní paniku a vydala se zeleným porostem po přírodní cestě. Znovu se rozeběhla. Byla neprostupná tma, ve které téměř neviděla na krok. Často klopýtla, dvakrát dokonce upadla. V mdlobách, kdy nevěděla, jestli sní či je to skutečnost, se před Isabellou rozevřelo velké prostranství, v jehož ohnisku se tyčil dům. V tu chvíli dokonce i zapomněla, že je na útěku. Věnovala fascinující pohled postavám v útrobách obrovské vily. Všichni obyvatelé domu najednou střelili pohledem po zbídačené dívce.

To nevypadá dobře, pomyslela si, ale bylo pozdě. Několik z upírů se vyřinulo ven. Isabella se rozeběhla po cestě pryč. Jak mohla být tak naivní, že šla po skryté cestě, nejdřív se měla přesvědčit. Teď po ní jde celý upíří klan. Prokletí většinou chodívali po jednom, protože více míst královská rodina nenabízela. Svou konkurenci ničili, hned jak se před nimi zjevila. Bili se navzájem ve snaze zvítězit a získat právo na potrestání jiných. Měl být jen jediný, který se stane členem upíří smetánky.

Slyšela zapraskání větve a vyjekla. Vždyť už ji měli dávno mít ve svých mrtvých rukou. Neměla ale odvahu se ohlédnout. Každý úder srdce, jí způsoboval ještě větší strach, protože čím déle bude tlouct, tak dlouho potrvá i její život ve strachu. Z ničeho nic se před ní objevili tři z nich. Rychle zastavila, oni ji napodobili. Neměla proti nim sebemenší šanci, nevzmohla nic proti jejich síle jednotlivce a přesile počtu.

Jako by se kolem vše pohybovalo zpomaleně, otočila se, vlasy se vlníc kolem její pobledlé tváře. Oči jí spočinuly na třech ženách. Jedna byla krásná jako by právě sešla schody bájného Olympu, její blonďaté vlasy vypadaly jako zlaté rouno, jehož třpyt každého oslepí svou nádherou. Tvář měla jako vytesanou z mramoru. Druhá upírka byla menší, ne méně krásná, ale spíš obyčejnější. Černé vlasy se jí ježily kolem malého bílého obličeje. Třetí žena měla v srdcovitě tvarované tváři vepsanou obezřetnost. Zdvihla ruku, ale Isabella se polekala a rychle se otočila, ale stáli kolem ní v kruhu.

Stulila se na vlhké zemi do klubíčka a dala se do usedavého pláče. Složila hlavu do dlaní a už jen čekala na rychle se blížící konec, který ale ne a ne přijít. Nakoukla skrze dlaně zrovna ve chvíli, kdy se k ní přibližoval sedmý člen jejich klanu. Byl blonďatý a tak nějak působil nejautoritativněji. Napřáhl k Isabelle ruku. Rychle ty své obemkla kolem kolen.

„Neměj strach, neublížíme ti,“ řekl klidným sametovým hlasem. Proč by měla věřit nejnebezpečnějšímu predátorovi, jenž obývá tuto krutou planetu? „No tak. Vezmeme tě domů a ty nám na oplátku řekneš, proč utíkáš,“ usmál se paži stále nataženou.

Třesoucí se ruku natáhla k té jeho. Nejdříve měla tendenci ucuknout jeho ledové pokožce, ale ovládla se. Když stála na nohou, s omluvným úsměvem ji pustil. Jako by se omlouval za to, co je? Nevěřícně se mu podívala do tváře. Stále se jich bála více než čehokoliv na světě, ale copak měla na vybranou?

Všimla si, že se kolem ní všichni semkli a pohybovali se zvláštně strojeně. Nikdo nepromluvil ani slovo, tmou se rozléhal akorát tlukot srdce Isabelly a zrychlené šustivé kroky. Po chvíli opět zahlédla ten samý dům, od kterého předtím uprchla.

Jejich seskupení se potrhalo, až když vešli dovnitř. Zavedli ji do prostorného světlého obývacího pokoje, kde jí pobídli, aby se posadila. Neuvěřitelná úleva se rozlila Isabelle tělem. Teprve v tu chvíli si uvědomila, jak hrozně se jí chce spát. Neovladatelně si zívla, až jí vytryskly slzy. Ostatní zůstali stát a dívali se na ni.

„Já jsem Carlisle Cullen. Tohle je moje žena Esmé a děti Alice, Emmett, Jasper, Rosalie a Edward,“ vyjmenoval je jednoho po druhém. Když si Isabella pozorně prohlédla chlapce, kterého představil jako posledního, srdce se jí divoce zhouplo. Nikdy neviděla nikoho tak neuvěřitelného. Kolem hlavy měl ležérní účes z bronzově hnědých vlasů a obličej měl jako tesaný a zároveň docela lidský. Ostře řezané rysy dodávaly jeho tvářím dojem, že snad musely patřit andělovi. „Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se blonďák a decentně si odkašlal. Zrudla.

„Já… Já jsem Isabella,“ představila se rozpačitě. „Proč jste mě sem vzali? Chcete mě předat Volturiovým?“ zeptala se s temnotou v hlase. Obočí Carlislea se vyhouplo do výšin čela. Ozvalo se několikeré zalapání po dechu. „Moment… Takže vy nevíte, kdo jsem?“ Byla trochu zmatená.

„Vidíme tě poprvé v životě… Ale proč by tě měli chtít Voluturiovi?“ Všech sedm párů zlatých očí bylo upřeno na Isabellu.

„Opravdu to nevíte?“ zeptala se nevěřícně. Nikdo neodpověděl. „Každý upír, kterého jsem potkala od svých sedmi let, se mě snaží chytit,“ zašeptala a vyhrnula si mikinu s tričkem, kde se jí přes bledou kůži břicha táhla tmavě růžová jizva. „Tuhle mi udělal jeden, když mi bylo jedenáct a málem jsem na místě zemřela.“ Přejela přes zahojenou ránu bříškem ukazováčku. Otočila se k nim zády. „Tady,“ ukázala Isabella, „mi skončil nůž, který po mě hodil jeden upír, když jsem se dala na útěk. To mi bylo patnáct.“ Zase se otočila čelem k nim. „Tohle mám od smyčky, kterou mi další obmotal kolem krku.“ Nadzdvihla si vlasy, aby si prohlédli jednu z mnoha dalších jizev. „Nevím, jak je možné, že mě ještě nechytili. Měla jsem být dávno mrtvá.“

Když se rozhlédla po Cullenových, Esmé měla ústa překrytá dlaní a vyděšeně si Isabellu prohlížela, Edward stál opodál se zvláštně bolestným výrazem, Carlisle vztekle chodil po místnosti, Emmettovy klouby zbělaly ještě více, než snad bylo možné. Rosalie, Alice a Jasper klopili oči, jako by se jí nechtěli podívat do očí.

Najednou se Carlisle zastavil. „Ale proč to všechno? Vždyť jsi člověk… Co by po tobě mohli chtít?“

Přes obličej jí přelétl stín. „Před devíti sty šedesáti pěti lety…“

V době dávno minulé (r. 1045 n. l.)

„Prosím, nezabíjejte mě!“ vřeštělo mladé děvče, ale to už se kácela mrtvá k zemi.

„Ta byla poslední, můj pane,“ řekl vysoký muž se sklopenou hlavou.

„Dobrá. Tuhle spalte,“ zapěl spokojeně černovlasý muž s průsvitnou pletí a strčil do mrtvé dívky nohou. „Nuže bratře, nemusíme mít strach z nikoho na tomto světě. Na to se napijeme!“ zajásal a pokynul dalšímu upírovi, který vyšel z vysokých kamenných dveří. Zanedlouho se ozval šum hlasů připomínající zpěv větru. Poté už jen křik a pláč. Poslední lidský hlas umlkl s upírovým slastným polknutím.

Doba nám známá (r. 2010)

Carlisle třeštil oči. „Zaraž mě, kdybych se mýlil, prosím. Jsi poslední žena, která nese onen gen.“ Isabella kývla.

„Všechny ženy našeho rodu, se snažili vybít do poslední. Akorát se jim to nikdy nepovedlo, vždy jim nějaká proklouzla,“ vysvětlila s úsměvem, že se ženám s tímto genem povedlo napáchat tolik zmatku v tomto mýtickém světě.

„Ale pořád nerozumím, co ten zvláštní gen dokáže,“ kroutil hlavou. „Mutace?“ Temně se zachechtala. Stále v jejím obličeji kotvilo sedm párů nechápavých očí.

„Vy jste upíři. A takový tvor k přežití potřebuje právě lidskou krev. Mně v krvi proudí záhuba pro upíry. Můžu to přenést nejen na své děti, ale i na jiné lidi. Gen už za ta století zmutoval natolik, že je přizpůsobivý jinému lidskému DNA. Není problém otrávit vaši potravu. Pro organismus upíra působí jako jed. Usmaží je zevnitř. Prostě puf.“

Několik dlouhých minut bylo tíživé ticho, jak si všichni rovnaly informace v hlavě.

„Fascinující!“ vydechl Carlisle. „Zbraň… Čirou náhodou nevíš, odkud se vyvinula?“

„Určitě jste měli čest poznat měniče. Oni mají ten samý gen, ale s tím rozdílem, že nemůže zabíjet. Tenhle druh se odtrhnul právě od nich a rostl, dokud nenabyl dokonale smrtící síly. Tohle všechno jsem se bohužel dozvěděla nedávno. Pár přátel mi pomáhalo s výzkumem, jenomže jsem nemohla zůstat na stejném místě. Jdou po mně i lidé. Myslí si, že jsem mezinárodní zločinec. Hledá mě i FBI. Proto nemám moc času a své zbraně musím využít, dokud mi nějaký zbývá.“ Isabella pomalu vstávala. „Ale teď jsem vyzradila velké tajemství nepříteli. Co s tím hodláte udělat?“ Její výraz byl plný vyčkávání. Už od začátku neměla na výběr. Věřila jim.

Carlisle přikyvoval jako duchem nepřítomný. „Samozřejmě můžeš kdykoliv odejít,“ řekl myšlenkami v dáli. „Nikdo tě tu nedrží.“ Zarazila se v půli pohybu, protože nechápala jeho směr uvažování. Tím, že naočkuje lidi, zabije i sebe a svůj klan.

„Nechápu,“ řekla s hrubým ostnem v hlase. „Vždyť i vy zemřete.“

„Samozřejmě jsme špatným druhem, který si zaslouží smrt, ale my se ze svých dávných chyb poučili. Nevysáváme lidi. Krmíme se krví zvířat,“ promluvil poprvé kluk s bronzovými vlasy – Edward.

„Zvláštní. Je ještě někdo stejného… vyznání jako vy?“ Znovu se posadila a se zaujetím poslouchala. Edward přikývl.

„Ještě jedna rodina.“

„Fascinující,“ řekla. „Smím si odskočit, prosím?“ požádala. Po dlouhé vyčerpávající cestě se začaly ozývat normální potřeby, které jinak tlumila.

„Jistěže,“ usmála se Esmé. „Jdi pořád rovně a jsou to druhé dveře vlevo.“ Nejistě procházela rozsáhlým přízemím domu, dokud neobjevila moderně vybavenou koupelnu. Když zmizela uvnitř, upíři v obývacím pokoji, jako by roztáli.

„Jak je možné, že ji neznáme, když ji hledají celé státy a ještě k tomu upíří společnost?“ zeptal se s podivným podtónem v hlase Edward. „Navíc… Nemůžu číst její myšlenky. Jako by mě blokovala.“ Edwardova frustrace zvolna přecházela v deprivaci.

„Možná nejsme až tak obezřetní, jak bychom být měli,“ opáčil Carlisle. „Ale jedno vím jistě,“ řekl rozhodně. „Měli bychom ji ochránit.“ Edward přikyvoval.

„Ne,“ zavrhla jeho nápad Isabella stojící mezi dveřmi. „Nepotřebuji pomoct. Brzy vyrazím na cestu.“

Každý komentář mě potěší a určitě mi pomůže v dalším rozvíjení příběhu.

Obrázek v perexu.

Jedna z otázek v komentářích byla, proč se ten upír pokoušel Bellu vysát. Jde o to, že ne všichni vědí důvod, kvůli čemu ji vlastně hledají. Volturiovi vypsali odměnu, ale nechtějí, aby se kdokoliv držel zpátky. Chtějí ji mrtvou a už je jim jedno, jestli u toho zemře někdo další. 

A důvod, proč je tam ten skok do minulosti... Je to takové jako utvrzení v tom, že se těhle žen Volturiovi obravdu báli a chtěli je do poslední vybít. Nesouvisí to přímo s Isabellou - ta je normálně člověk, jen to byl někdo z jejích předků.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The thin dead line I.: