Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The death in the sea

12.05.2011 (17:00) • JoheeeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2687×

Rozhlédla jsem se po té nádherné modré planině. Miluji moře! Voda se táhla od jihu na sever, od západu na východ. V dálce jsem spatřila hejno kosatek, jejichž hřbety se vyjímaly jako černé ostrůvky na tyrkysovém podkladu. Nastavila jsem tvář paprskům slunce a zavřela oči. Nechala jsem na sebe dopadat kapky vody a připadala jsem si jako v ráji.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála, ale když jsem znovu otevřela oči, spatřila jsem před sebou nádherný ostrov. Cíl dnešní výpravy. Zamávala jsem na Charlieho, aby zastavil, a šla si pro potápěčskou výstroj. Za chvíli už jsem se konečně ponořila do té slané vody. Užívala jsem si ten pocit, jako bych se vznášela, ale pak už byl čas na to podívat se pod modrou hladinu. Naposledy jsem zkontrolovala všechny přístroje a vydala se do hlubin. I když hlubin je silné slovo, v těchto místech bylo maximálně deset metrů vody. Zato se všude, kam až oko dohlédlo, prostíral nádherný korálový útes s miliony nebo dokonce miliardami různých živočichů. Vytáhla jsem fotoaparát a vydala se k nejbližšímu hejnu krásně zbarvených rybek. Stačila jsem udělat pár obrázků, než se rozprchly všemi směry. Už jsem si představovala, jak se budou vyjímat na mé nástěnce.

Pak jsem na úplném dně spatřila nádhernou mušli. Udělala jsem pár temp a už ji držela v ruce. Nádhera… Byla velká jako pěst a spirálovitě stočená, měla krásnou béžovou barvu sem tam s černou tečkou. Okamžitě jsem věděla, co s ní udělám. Mamka bude mít za pár dní narozeniny a já ještě pořád nevymyslela, co jí dám, ale teď je problém vyřešen, jelikož si přesně takovou mušli vždy přála. Mám štěstí.

Už jsem chtěla mušli schovat a vyplavat zpět na hladinu, když jsem ucítila, jak mě něco bodlo do ruky. Podívala jsem se na to místo a zjistila, že jsem se poranila o jeden špičatý výčnělek mušle. Pomalu se kolem mě rozlévala rudá barva. Neměla jsem u sebe nic, čím bych si tu ránu mohla ovázat, ale mohla jsem být v relativním klidu, protože slaná voda mi to vydezinfikuje. Zabrala jsem nohama a vydala se nahoru, když jsem v dálce spatřila rychle se zvětšující tmavou skvrnu. Nejprve jsem si z toho nic nedělala, ale když to připlulo blíž, zachvátila mě panika. Myslela jsem, že se v této části oceánu žraloci nevyskytují, ale to byl zřejmě omyl. Rozbušilo se mi srdce a moc mi nepomohlo, když jsem zaregistrovala, že mi dochází kyslík. Věděla jsem, že se musím uklidnit, jelikož žraloci vnímají elektrické vlnění, které je pak dohání k agresivitě, a lidský mozek takové vlny vysílá.

Snažila jsem se šetřit kyslíkem, ale moc se mi to nedařilo a zásoba vzduchu se stále zmenšovala. Žralok už byl téměř u mě a nasával pachy, zřejmě ztratil mou stopu. A pak se vyskytl další problém, možná právě ten nejhorší. Nevědomky jsem celou dobu couvala, až jsem zády narazila na korálový útes a o jeden kámen se mi přeřízla hadička dodávající mi kyslík. Začala jsem se dusit, a jak jsem rozvířila vodu, žralok si mě všiml a řítil se ke mně obrovskou rychlostí. Jestli se však ke mně dostal, jsem už neměla možnost zjistit, jelikož se mi zatmělo před očima a já upadla do bezvědomí. A jak se říká, v hlavě se mi vyrojily vzpomínky na můj dosavadní život.

S pláčem jsem běžela k mamce, protože jsem si na dětském hřišti rozbila koleno.

První školní den. Ostatní děti si myslely, že jsem divná, ale táta mě utěšoval, že se to zlepší. Vlastně měl pravdu, i když jsem nikdy nebyla nijak zvlášť oblíbená.

Desáté narozeniny. Dostala jsem svůj vlastní mobil.

V další vzpomínce se na mě usmíval Jacob, mohlo mi být tak patnáct. A v té další už jsme spolu chodili.

Přišlo ještě několik dalších obrazů, ale pak už nastala tma.

***

Probrala jsem se v něčem měkkém a teplém. Oči jsem radši nechala zavřené, bála jsem se, co uvidím. Za chvíli mě ale přemohla zvědavost a já se dívala do té nejkrásnější tváře, jakou jsem kdy spatřila. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale on mě umlčel.

„Ne, nemluv, musíš spát,“ řekl ten Bůh s bronzovými vlasy a usmál se na mě. Také jsem se pokusila usmát, ale byla jsem příliš vyčerpaná a než jsem stihla pohnout jediným svalem, upadla jsem do hlubokého spánku. Něco mi ale říkalo, že až se vzbudím, budu mít šanci mu ten úsměv vrátit. Něco mi říkalo, že teď už budu navždy v bezpečí.

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The death in the sea: