Poslední sloka jedné písně. Ale jaké budou její tóny? Pro někoho snad šťastné a krásné, jako když ráno zpívají ptáci, ale co ti ostatní, co se mohou cítit odvrženi a sami? Jaká bude pro ně?
Krásné počtení přejí ElizG a Kaisa.
Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.
25.06.2014 (20:00) • ElizG, Kaisa • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1370×
Vznáší se okolo nás pouhopouhý cit,
ta nejzničitelnější spojující nit,
ale kdo by se nedal mrakem okouzlit
a tenhle smutný příběh rozuzlit?
Vlkodlak klusal lesem, spadané jehličí a větve mu praskaly pod tlapami. Lehká sněhová pokrývka melodicky křupala, tu a tam se další troška ledové bílé hmoty snesla z výšky a dopadala na zem, na jeho srst, kde se okamžitě měnila ve vodu. Vlci nikdy neměli v oblibě zimu – už jen z toho důvodu, že stát po přeměně nahý v minusových teplotách rozhodně nepatřilo mezi přání kohokoliv z nich. A přesto se Seth aktuálně cítil dobře. Les byl tichý a vše nasvědčovalo tomu, že to bude už jen a pouze dobré.
V každém životě se někdy objeví překážka, malá či větší, jednou či tisíckrát. Vždycky přijde, usídlí se v prostředku cesty a člověk ji může jen překonat. Či svou cestu ukončit. Ale někdy jste na to až moc mladí, a tak dobrý skok je jediné možné řešení. I když to znamená, že se vám nemusí povést, že nohy necháte vzadu a bouchnete se o tu ostrou hranu.
Bolí to. A ten malý vlk, podle některých až moc mladý, aby mohl nést jakoukoliv zodpovědnost, to věděl až moc dobře. Možná to ani nebyla přímo jeho překážka, možná náležela spíše jeho sestře, ale koho jiného by se dotýkala, když ne jejího bratříčka?
Endorfiny jí zaplavily celé vnímání, do posledního místa, kde se mohla ukrývat, vešla se zasněným úsměvem na rtech a konečně si přiznala jednu šílenou a strašlivou hloupost, co jednou provedla – ona jednoduše své srdce darovala Embrymu, nežádala nic a dostala úplně všechno. Neočekávala to, bála se toho, ale nyní si neuměla představit den bez jeho radostného úsměvu, nádherné tváře a vypracovaného těla kolem ní, bez narážek na jejich sexuální život a bez toho, že konečně sdílela svůj život s někým, kdo ji dokázal přijmout v téhle formě. Nemusela se měnit, hledat kompromisy, udělal by pro ni všechno. A ona pro něj také.
Popadla nejbližší zavazadlo, do kterého se dají narvat všechny předměty nutné pro přežití a začala skládat trička, kalhoty, boty, šaty, hygienické potřeby, bločky, tužky a vše, co jí nějakým způsobem evokovalo představu perfektního života. Matce oznámila včera, že se bude stěhovat, ale svého bratra z toho prozatím raději vynechala, oprávněně se obávala jeho reakce, nenesl jejich odloučení zrovna nejlépe, zlomila mu srdce. To jediné ji vlastně trápilo, nedokázala za ním dojít a ukázat mu, že toho strašlivě lituje, protože by lhala, nepocítila nic takového nikdy před tím, doopravdy ho pateticky zbožňovala, ale tohle nikdy nemělo budoucnost. Až její přítel jí to vlastně ukázal, přála si nemožné. Našlo by se pochopení pro něco takového, kdo by se snažil otevřít oči a podívat se na věc z jejich perspektivy? Tak proč se ten chlapec té iluze tak naivně držel?
První slza stekla pomalým tempem mezi zabalené oblečení, jiskřivá a čistá jako nejkrásnější křišťál, za všechny, kteří kdy milovali a museli zradit, za ty, co se dostali do stejně nepříjemné situace jako ona a zvládli to. Musela se tomu postavit, čelit poslední překážce. Sethovi.
Po čase je snadné pochopit, že někomu překážíte, vadíte v jeho cestě. Zjišťujete, že sice jdete, ale zároveň se vás někdo snaží přeskočit, aby on sám mohl jít dál. Bolí to, jistě, jak by to mohlo nebolet, ale to k tomu patrně už naprosto zvráceným způsobem patřilo. Ten ošklivý pocit nás přeci má provázet vším, ať se jedná o cokoliv, o štěstí či smutek – vždy se objeví, jen tak pro jistotu, aby vás upozornil. A v našich životech jsou chvíle, které jsou naplněné jen čirou bolestí, která přehluší vše ostatní, mučí vás, napichuje na Jidášovu stolici a nechá vás pomaličku umírat bez možnosti úniku, pokud jí dovolíte, aby vás naprosto ovládla.
Jenže když se z ní vzepřete, musíte dostat ze sebe dostat víc než samotný jeden pocit. Ale ten určitý cit, který to vše vyvolává, píchá vás v hrudi, racionální myšlenky katapultuje z mozku, i ten musíte vykopnout a zbavit se.
Viděl to na ní už při prvním pohledu, ten paralyzovaný výraz ve tváři, svěšená ramena a lehce napuchnuté rty od vášnivosti toho mladého vlkodlaka, co nedokázal krotit hormony. A přes to všechno si přál uvěřit, že se mu to všechno jenom zdá, že na svoji sestřičku nečekal zbytečně, že ho znovu políbí na rty a ukáže mu krásy Edenu, znovu vyvede do oblak a podrží po cestě zpět. Nic takového se nekonalo, protáhla se okolo jeho ještě dětské postavy a zapadla do malého útulného domečku, do teplé náruče své milované rodiny. Jemu se přes tvář přelil ublížený výraz, ale zmizel dříve, než si ho stačila v celé své zaslepenosti všimnout.
„Leah? Leah!“ zavolal po chvilce naprostého ticha, které přerušilo dupání nohou po schodech, z transu ho ten zvuk nejspíše probudil, ale mnohem raději by si přál absolutní mlčení a jen utápění v tom strašlivém pocitu křivdy, co mu sevřel útroby. Otočil se na patě, zabouchl dveře a rozeběhl se za svou milovanou sestřičkou. Ať byla ve vlčí podobě jakkoliv rychlá, tak v lidské bohužel ovládala o dvě končetiny méně, tudíž nestačila zmizet za dveřmi koupelny, rychle ji čapl za ruku a přetočil čelem k sobě. Z každého pohybu sálalo potlačované zoufalství a touha, slepec by si to všiml…
„To Embry, že jo? Kvůli němu mě opouštíš, to on je důvod tohohle všeho? Jsi podlá, Leah, sebrala jsi mi srdce, všechno a teď tohle. Zrada. Čím jsem se tak provinil, neotiskl jsem se?! Proč?!“ ječel tak hlasitě, jak mu to hlasivky dovolovaly, ale i tak mu přišlo, že ho skoro nevnímá přes ty vzdušné zámky, co si postavila. Škubal s jejími končetinami, div ji pod náporem nevybitého testosteronu nezaškrtil na místě, ale ona své reakce potlačila už na začátku. Nemělo cenu se bránit, Seth měl pravdu.
„Promiň, bráško, tohle nejde,“ řekla tiše, vytrhla se mu a utekla.
Vlk se na okamžik zastavil. Ledový vítr mu čechral srst a on se z vyvýšeného kamene díval na les pod ním. Nic zvláštního se tu nenacházelo, ale on se přesto zastavil, aby na okamžik zklidnil mysl, do které se mu vkrádaly všechny ty bolestné vzpomínky. Nechápal sám sebe. Proč na to vůbec vzpomíná, když to tak bolí? Jako kdybyste dobrovolně skákali do zamrzlého jezera a nechali úlomky ledu, aby vás pořezaly, vytvořily na vašem těle smět hlubokých krvavých ran, které se nikdy nemusí zahojit.
Zavyl by, ale nedokázal to. Z velkého zvířecího oka se svezla jediná slza, která téměř vzápětí zamrzla v jednu dokonalou kapku. A jak tam stál, vzpomínky se stále mísily, objevovaly se nové a nové, bolestné i veselé, v duchu si slíbil, že to byla ta poslední.
Poslední slza pro tuto věc, pro ztrátu jeho sestry, lásky jeho života, která ale byla tak šťastná. Měla svého prince, co pro ni udělá první poslední, ve všem ji vyhoví a podpoří, bude si ji hýčkat a na rukách nosit. Seth to věděl. I všichni ostatní, ani o tom nemuseli mluvit. Byla to jen prostá pravda, smutný fakt, co se náhodou objevil v té naší pohádce.
Ten večer přišla do jeho pokoje naposledy a napáchala škody nevyčíslitelné hodnoty, když se zahleděl do jejích očí, jakákoliv vybudovaná sebedůvěra se zhroutila na zem a odmítala znovu postavit zeď proti lásce, jen se malátně přisunul k té siréně a něžně přitiskl svoje rty na její. Tolik mu to chybělo, tolik ji postrádal, ale bál si to před ní přiznat, jednoduše se zamiloval, vyznal, ale tohle všechno zavánělo strašlivou špatností, zakázaným sladkým ovocem, co každý chtěl ochutnat. Uvěznil ji v teplém objetí a začal více naléhat, trpělivostí moc neoplýval a ona ho dráždila, mučila a ničila každým svým promyšleným pohybem. Cítil z toho poselství – poslední sbohem, ale nedokázal se přimět myslet na nic jiného než na její zmítající se tělo pod ním. Povalil ji do postele, zalehl svou vahou a zalepil jí ústa svými vlastními. Nepřál si nic slyšet, jen vnímat.
Oblečení létalo po pokoji jako bílé holubice po válečném poli, vznášelo se a dopadalo na podlahu v dadaistickém uměleckém díle, každý umělec by krev daroval za tolik Múzy, co se tu nacházelo, mezi tím se ozývaly milostné výkřiky, svaly se stahovaly v bujných křečích, kůže se zavlažovala potem, jazyky rozehrávaly tyranidu a každý z těch dvou se pral o vládu nad tím druhým. Ale jsou souboje, které nelze vyhrát…
Otočil se a vydal se dál. Utíkal. Sám věděl, od koho to pochytil, a přesto to dělal. Byl to reflex, který ho vždy přiměl, aby šel dál. Aby nemyslel, nechal mozek zabývat se něčím jiným, jen pro to zmizení z těch slastných chvil, na které tak nerad vzpomínal. Někdy je tak těžké si přiznat, že pro vás ta dotyčná toho tolik znamenala, když víte, že musíte jít dál, musíte se potácet sněhovou vánicí vašeho života. Nést hrdě hlavu a nedívat se zpátky.
Nedívat se na tu lásku, co z vás stále proudí a bezmocně se ocitá na rozhraní, kdy sama netuší, kam má vlastně jít, protože jste jí sebrali její cíl, důvod niterné existence. Nevíte to ani vy. Ale někam se přeci podít musí – vše má svůj začátek, směr i konec, tak proč by zrovna toto měla být výjimka? Když někomu povíte ta dvě sladká slůvka a myslíte je upřímně, nikdy se toho nezbavíte. Proroste vámi, ať chcete či ne. Možná to po čase překryje povlak něčeho jiného, ale aby to zmizelo? Ale jděte.
„Miluju tě, Leah,“ zašeptal jí tiše do vlasů Embry a sevřel ji v náruči, snad si přál zachránit ji před celým světem, ale ani jeho paže okolo pasu, ať vzbuzovaly jakkoliv slastný pocit sounáležitosti a mocného chtíče po něčem dalším, ji nezbavili mírného pocitu provinilosti, který cítila vůči svému bývalému vyvolenému. Zamotala si spokojeně prsty do jeho vlasů a upřela na něj žádoucí pohled těch žhavých uhlíků zpod dlouhých řas. Moc dlouho to nevydržel, co si budeme nalhávat, prudce ji přitiskl k nejbližšímu stromu a začal se dobývat blíže a blíže, bral si a dával, jazykem okoušel její omamnou chuť a vzrušením skoro nedýchal. Byla tak zatraceně nádherná.
Z dálky je pozoroval malý pískový vlk s tím nejsmutnějším pohledem na světě, vzpomínal na chvíle, kdy se oddala pouze jemu, a nechápal, co mohl udělat špatně, že si znepřátelil jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo. Chtěl z ní vymámit další šanci, jediné kloudné slovo, ale od té noci s ním nepromluvila, vyhýbala se mu a svou veškerou pozornost upírala směrem na svého nového milence. Nezvládal to, ještě koukat na jejich patetické štěstí… Otočil se a udělal to, co ona vždy, když se zjevil problém.
Zvedl se vítr a sníh se vznesl do vzduchu v celé své kráse. Být tu někým s ním, Seth by se patrně rád pustil do hry, ale podvečer byl tichý a určen jen a jen jemu samotnému. Tíživá samota okolí a ticho, co na něj doléhalo, to vše se mísilo, vyvolávalo vzpomínky na dobu ne tak dávnou, jak by se někomu mohlo zdáti podle reakcí všech zúčastněných. Ale když jste vlkem, musíte chránit svou rodinu před upíry a ty zas před jinými upíry, vaše tělo šílí z jejich přítomnosti, co pak znamená něco takového jako mladistvý problém s první láskou?
Někde v dálce zahoukala sova a vydala se na svou noční výpravu. Rychle se stmívalo, ale vlčí oči to sotva postřehly. Prostě jen běžel dál, po obvyklé trase ohraničující jejich území, po jemně vyšlapané cestičce ve sněhu a vším, co se nacházelo pod ním. Jak automatické, po několika hodinách unavující a nudné, kdy se myšlenky rozebíhaly všemi možnými směry. Ale postupně, jak měl za sebou víc a víc metrů, veškeré vzpomínky zvolna vyprchávaly. Trousily se do neznáma, nechával je na cestě, a když tamtudy klusal o něco později znovu, už je nesebral.
Padla noc. Věděl, že se blíží konec jeho dnešní hlídky, možná proto se někde objevila ztracená energie a jakási chuť, jež v uplynulých hodinách postrádal. Smysly se zostřily tím náhlým přívalem. Možná i proto zaslechl ten tichý zvuk.
Zarazil se, tlapy zaryl do sněhu. Vyčkával, uši i oči nastražené. A pak se to ozvalo znovu. Hbitě se otočil a vydal se za tím, ignorujíc vše, co mu kdy bylo řečeno. Hnán tím divným pocitem by neváhal překročit žádnou možnou hranici. Jako by tušil, že běží směrem, kde se nalézá domov. Nebo se objeví, za rok či dva.
Několik rychlých skoků přes kameny a spadané větve, které jeho vlčí oči ve tmě dobře viděly. A pak… Ocitl se na louce, ne moc vzdálené od hlavní silnice. A na ní dívka. Plakala, vypadal otlučeně, ale v ten jeden určitý moment Seth přehlídl to, co by jiní nazvali tím, že dotyčná nevypadala zrovna nejlépe. Protože pro něj se stala královnou, středem vesmíru. Všechny ty vzpomínky na Leah náhle dostaly podivný šedivý nádech a jen ta neznámá zářila všemi barvami.
V ten okamžik se vše změnilo. A Seth se konečně ocitl na stejné straně se všemi ostatními. Na šťastném konci tohoto příběhu.
Štěstí při nich tehdy stálo, co si lhát,
nyní musím se vás však na labutě ptát,
můžeme jen děkovat bílé patronce,
za tyhle sentimentální povídek konce.
Tentokrát už naposledy – ElizG a Kaisa,
než naše dítě definitivně zhnisá…
« Předchozí díl
Autor: ElizG, Kaisa, v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Tanec labutí - 3. část:
Moc pěkný poslední díl.
Ono je nás více, jsme dvě. A Happy End je podmínkou soutěže stejně jako počet dílů, mimo jiné... Druhé díly bývají špatné a u Kaisy ty třetí tragické. :) Je pravda, že ten první je asi nejlepší, ale jak řekla básnička - je nám to úplně jasné. :)
No, nechci to moc kritizovat, ale myslím si , že u povídky s takovým dějem, je ten Happy End moc násilný . Nejlepší a nejsilnější z povídky byla ta 1. část a ty ostatní už byly spíš navíc . Ale máš můj obdiv, že sis vybrala takové téma
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!