Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tanec labutí - 1. část

Stephenie Meyer


Tanec labutí - 1. část

Vlčí smečka není to, co bývala, zlomená srdce zakopávají o tyrany a bratr bratru škodí. Ale co sestřička, rozdrcený zbytek vlkodlaka, který svou lásku obrátil tou nejhorší cestou, jakou mohl? A svědomí si vykupuje krvavými laskavostmi...

Užijte si zakázanou lásku v podání Kaisy a ElizG.

Jedná se o soutěžní povídku v soutěži Zamilovaný červen.

Vítr čechral čisté hedvábí,
to, z něhož láska se vyrábí,
a smečka tiše bolestně vyje,
když sestra bratrovu krev pije…

Dusot tlap, zkrácený dech, vyrovnaný tep a spousta obrazů v mysli, vůně lesa se za nimi linula připomínajíce matku, co pečlivě uklízí nepořádek po svých malých nezbedných dětech s pastelkami a jídlem. Vlci se veselili, však k tomu měli spousty důvodů, uši nastražené, zuby vyceněné a hravé skoky po svých druzích doprovázely všeobecné nadšení ze společného lovu na nebohou srnu, která chudinka netušila, že jim stejně nikdy neuteče. Nevím, co je tehdy vedlo k tomu krveprolití, jestli sadistická potřeba ukojit touhy zvířete či jen marnivost nad dalším životem, co není lidský, ale hlavou se jim honily všemožné představy mučení jednoho ubohého zvířete, které by nejspíše nepřežilo ani většinu prvních fází… Jen dvěma lidem se rozum podobnými starostmi nezaobíral, u nich se srdce snažilo vyhrát nad silou chladného uvažování, ale kolikrát se natolik zatoulali ve svých vzpomínkách, že si ani neuvědomovali přítomnost smečky. Ale ta už se dávno naučila dva sourozence ignorovat.

Bílá bytost pomalu ani nepřipomínala obrovského přerostlého vlka, v jejím pohybu se zračilo něco nadpozemsky nádherného, připomínala ducha nad svým hrobem, neskutečně smutná, ale snad to nejkrásnější, co váš zrak za celou tu dobu spatřil. A mohla vystrkovat tesáky, jak chtěla, přemýšlet nad každou bolestivou křivdou a přeci by mé tělo reagovalo podivnou směsicí strachu a obdivu vůči něčemu takovému. Bohužel ne každý věděl, co se ukrývá uvnitř.

Představte si ten nejkrásnější diamant, jak září v celé svojí kráse, láká vás svou hodnotou, chcete ho vlastnit a po nějaké době už ho i máte – a postupně se začnou dít špatné věci, jako kdyby ten obyčejný kus kamene měl nějakou vlastní vnitřní sílu zničit jakékoliv zárodky štěstí. Topíte se v depresích, havrani vám klepou na dveře, panika obaluje svaly jako balzám před mumifikací a svět se barví do pohřebních odstínů připravujíc vám konečnou rakev. Přesně taková byla ona, sice perfektní, co se vzhledu týkalo, ale uvnitř duše dávno zapomněla na pohádková ponaučení o naději a nechala se strhnout nepropustnou temnotou všedních dní. A ona vás velmi ráda pozře zaživa, nejprve začne se šedivými tóny a postupně přidává, ztmavuje a vrací se od moderního umění zpět do hlubin baroka. Ne všichni mají trpělivost brousit nadále to špatné za cenu ztrát, ale nemějme jim to za zlé, umíte si představit chodit s člověkem, co si šlape po budoucnosti a nejspíše jednou spáchá sebevraždu? Málokdo oplývá takovou psychickou silou.

Rezavé zvíře na druhou stranu každý mohl přehlédnout, zapadal do principu zbarvení smečky tak nejlépe, jak jen mohl, ladil s betami, alfami a dokonce i matičkou přírodou, co ho v tomto ohledu neobdarovala natolik, co jeho milovanou sestru. Ale co vzhled nezvládl, tak povaha zachránila. Těžko by někdo hledal mírumilovnější, přátelštější a milejší osobnost než toho rozpustilého indiána s praštěným úsměvem na rtech, co se nebál nikdy ničeho – až do dnešních dní. Podpořil, pomohl, ale najednou se mu celý tenhle svět iluze zhroutil tak, jak to mají většinou ty nejlepší a nejpropracovanější věci ve zvyku. Zklamal sám sebe, zničil šanci na pokrok a ještě ke všemu zjistil, že do toho spadl stejně jako ona. Ale to jsou jen zbloudilé myšlenky zamilovaného chlapce, co by strašně rád pomohl, ale při tom moc dobře ví, že ruka do ohně se nestrká. Spálíte se.

Jeho oči bezcílně bloumaly po okolí, ale kdykoliv zabloudil směrem k tomu andělskému stvoření, co přišlo o křídla už dávno, v hlavě mu zůstal jen jeden obrovský zmatek plný barev, pocitů, předsudků a dnešní společnosti. Vlastně krvesmilstvo se netolerovalo nikdy, či ano? To, co dělal, zakázala jakákoliv kultura sebevíce zvrácená, ale přes to si nedokázal pomoci, jeho tělo neovládala ta čistá láska postavená na komunikaci dvou osob, ale hluboký chtíč pramenící z mladého věku na něco tak příšerně intimního. Miloval svou sestru, o tom žádná, ale na druhou stranu v její osobnosti našel někoho jiného, koho zbožňoval milionkrát tolik, komu by za další moment v náruči Edenu a kousíček od smrti dal cokoliv. Rozdvojila se pro něj na dvě osobnosti, které spolu nedokázaly koexistovat, ale k oběma si vytvořil natolik silný vztah, že nebyl schopen se ho vzdát pro dobro nikoho. Však tohle všechno ani nebylo jeho nápad, vlastně to vyvstalo z mnohem něžnější hlavinky.

 Netušil, kdy přišla poprvé. Připadalo mu, že to muselo být už hodně, hodně dávno. Jenže tehdy si při zvuku jejích kroků neuvědomoval, co by se mohlo stát. Samozřejmě, bylo to poprvé, nemohl to vědět. Tyto věci se obvykle nedějí. Ale to neznamená, že jsou nemožné.

Ten večer byli doma sami. Rodiče šli na večeři k přátelům, snad k Samovým rodičům, ale Seth si nebyl jist. Jediné, co bezpečně věděl, byl fakt, že tam zůstal sám s ní. Bratr a sestra, co se o něj měla starat. Když vešla k němu do pokoje, počínající puberta způsobila, že ji automaticky požádal, aby odešla. Chtěl být sám, nepotřeboval tam starší sestru.

Jenže ona neodešla. Naopak, přisedla si blíž. Nemluvila, jen ho pozorovala. Pátravým, nepříjemným pohledem. Cosi viselo ve vzduchu. Ale v ten okamžik ještě netušil co.

Zavrtěl hlavou, jako kdyby to prachobyčejné lidské gesto mohlo zabránit návalu emocí a prožitků z té noci. A z těch milionu dalších, co následovaly, kdy se nedokázal ubránit ubohé potřebě každého tvora, který tuší něco jako evoluci, jenže pokuste se mu to vyčítat, když její půvab dokázal vzít slova z úst, když její polibky se jevily jako nejlepší argumenty na jakoukoliv další hádku, když si už dávno přiznal, že by pro ni udělal naprosto cokoliv, aby mu znovu věnovala jen z poloviny tak šťastný úsměv jako kdysi, aby se vrátila na hloupý okamžik osoba jeho krve.

Zkoušel s ní mluvit kdykoliv, kdy byli sami. I v těch nejniternějších chvilkách. Chtěl, aby mu věřila. Jenže nic nepomáhalo. Mohl se jí celý poddat, nechat se. Předat jí kontrolu nad svým tělem, důvěřovat. Přijímala to, ale on na oplátku nic nedostal. Ani nebyl typ, který by o to dokázal požádat, vyčíst jí to…

Odbývala ho. Odháněla ho od svého sesterského já. Ztrácel ji. Nechtěl to, toužil po opaku, ale postupně si jen uvědomoval, že to všechno zkazil.

Nemohl to vzdát. Naděje stále žila, jak šílená a úděsná… Pomyšlení na to, že by to snad mohlo být dobré, pomalé a bolestné ničení vás, když se nic neobjeví, vše umírá…

A když se může zdát, že slunce zapadne, vše se ponoří do tmy a zhyne, přeci jen vyjde světlo. Objeví se cesta, kterou ještě nezkusili, ani ona, ani on. Možné osvobození. Ale nikdo vám nikdy nepotvrdí, že to pak bude lepší…

„Sethe!“ zavrčel na sebe napůl úst, když se opět zatoulal až příliš daleko od toho, čemu se měl věnovat, ale ani ta nejkrvavější oběť ho nedokázala probudit z letargie, co v něm probudila jeho femme fatale, kořist se nejevila natolik zajímavá, aby dokázal sepnout instinkty lovce a předčít svou bolestnou touhou po smrti všechny své přátele. Klopýtl o jakýsi kus kamene, zpomalil, ale nikdo z těch obyčejných si ho nevšiml, jen ona ho pozorovala stejně bedlivě jako on ji, ani jeden z nich si nedovolil vyřknout ta slova, co by je poslala prvním expresem k branám pekelným, neodvážili se komukoliv vysvětlovat jejich vzájemné pouto, protože vlkodlaci zahledění do otisku by to nikdy nepochopili.

Každý z nich stál na jedné straně ulice, mezi nimi se rozprostírala jen silnice, která ale znamenala nesmrtelnou lásku upíří, nekončící oblouznění vlčí – krok stačil, aby se nevyhnutelné přiblížilo, aby se poslední jejich záchrana rozpadla v prach. Mohli se jen tiše modlit, aby se jednou zjevil někdo, kdo je od té cesty odradí a ukáže jim novou, kde před nimi nebude stát věčné zavržení, ale třeba další rozměr lásky.

Leah se vlastně už nesnažila vůbec přemýšlet nad důsledky svého jednání, svým způsobem tak přejala styl jednání od alfy smečky a jeho milované družky, kteří možná tušili, jak moc ji to zničí, ale stejně do svého nového života šli s rozpálenými srdci a nažhaveným tělem. Ale ten, kdo si myslí, že jí jídlo a kyslík otrávila žárlivost, tak se nesmírně plete, není možné chtít něco, co vlastní člověk, kterým z duše pohrdáme, který dokázal lidskou ubohost i u tvorů, kteří by se jí měli vyvarovat. A žádá po ní omluvu za své jednání, prosí o vhodné chování a klid ve vlčí podobě, nesnese její přítomnost na příliš dlouhý okamžik, aby se náhodou nespálil tou prudkou nenávistí, co vyvstala z popela.

Ohledně jejího smýšlení o Sethovi se také dá polemizovat, pokud k němu cítila něco, co by mohlo bourat vesmír a přivést nový velký třesk, tak to nedávala doposud najevo, jen si cílevědomě brala to, co si v mozku už dávno obhájila. Jen rodina může opravdu milovat. Jen Borgia může opravdu milovat Borgiu. A jen její bratr jí dokáže dát to, co ztratila příchodem nečistého člena, tu věc, jež si její milovaná sestřenice sbalila a nechala do dneška.

„Kdo jsi?“

Mohl se ptát, ale nedostávalo se mu odpovědi.

Měla dvě tváře. Jedna se na něj mračila, vyčítala a chovala se jako typická starší sestra unavená z mladšího sourozence. Ta druhá se usmívala. Její oči se leskly v temné noci a ruce bloudily kamkoliv, kam se jim zrovna chtělo. Rty dobývaly a ochutnávaly, občas si dovolily opatrné kousnutí, které bylo druhý den skryto pod vrstvami látky.

Nikdy netušil, jak se to stalo. V duchu stále cítil, že je to ona, jeho Leah, ta sestra, co se vztekala, protáčela oči, šklebila se a chválila s nejvyšší opatrností. Nedokázal si připustit, že by se z ní mohl stát zlý člověk. V její povaze ubližování nebylo.

Muselo se jen stát něco, co způsobilo, že ji litoval.

Začínal chápat. I když to byl nikdy nekončící koloběh, kuře a vejce v menším měřítku. Soucítil. A už se ani jeho mysl nedokázala vzpírat.

Ze začátku oba dva měli snahu hodit veškerou vinu na toho druhého, nějak se pokusit ospravedlnit před božím soudem a spasit svou duši, ale těžko se to dělá, když oba víte, že je to špatně. A mnozí z nás si ani neuvědomují, že jediným právníkem v tomto souboji jsme my sami, stojíme proti obrovské porotě složené z celého lidstva, prohnilé společnosti, co postavila ideály krásy, vybudovala pravidla a řád a odepsala všechny duše, které nikdo ještě neposkvrnil ranami. Občas o nich čteme a uvědomíme si, že takhle přece nikdo nemůže doopravdy uvažovat, přát štěstí jiným, bojovat za cíle někoho jiného, rozdat se pro druhé. Ne, tenhle jejich vztah, jakkoliv nemorální a nesnesitelný pro nás všechny, fungoval na jiné paralele – každý z něj těžil to, co nejvíce potřeboval v daný moment. A pracovalo to jako droga, jednou dostanete přímo do žíly a do smrti budete vzpomínat na to, jak nádherný pocit vás v ten moment zalil. A jen málo odolá další dávce.

Po tom, co si jeho tělo uvědomilo, že je to vlastně dobré a že by to mohlo vést k základní potřebě každého živoucího organismu na této planetě, několik večerů nepřišla. Jako kdyby ho nechávala na pokoji, sama nejistá co dál. Zda může zajít až tak daleko.

Moc je opojná a s lidmi dělá divy. Jakmile zjistí, že mohou, že smí, že jim to nikdy nezakazuje, že se vyvlékli z obojku nasazeného společností, některé věci nikdy nemusejí dojít konce. Vždy jde jít dál. Posouvat hranice, překročit to, co je přijatelné a vydat se vstříc zakázanému ovoci.

Nakonec přišla a klid se stal jen pouhým bezvětřím před bouří.

Protože ten večer se vše změnilo.

Jedno slovo vstoupilo do světla reality. Zajímavé, jak si lidé při termínu znásilnění hned představí bezbrannou dívku pod silným mužem. Plačící, nikdo jí nepomůže, vlastní tělo ji zrazuje a vše je to tak zvrácené, celá společnost proti tomu jde, vždyť tohle nemůže patřit do civilizovaného světa. Nesmí.

Nikdo si nepřipustí, že by to mohlo být i naopak. Muž, v našem případě ještě pouhý chlapec, pokořený silou a několika dobře mířenými doteky. Říká se, že muži jsou zvířata. Prvotní pudy je lépe ovládají. Ale také lépe pokoří. Když má ženu sílu, ve své podstatě není tak těžké znásilnit chlapce…

Ryšavý se nepatrně přiblížil k vlčici, ale ta jen přidala na rychlosti, distancovala se od jakéhokoliv dalšího možného prohřešku do chvíle, než se jí samotné to bude hodit, on mezitím jen trpěl a strádal a nedokázal se soustředit na jakýkoliv kloudný předmět v jeho blízkosti, zabírala každou buňku jeho těla, každá žláza po ní prahla, všechny tkáně volaly po její přítomnosti, kterou mu tak podle odpírala. Nechápal ji, ztrácel se v celém tomhle divadle na ostatní a věděl, že spousta z nich už má tušení ohledně nějaké změny. A jakpak by ne, když se dvě nejvýraznější osobnosti jako mávnutím kouzelného proutku proměnily v loutky bouřkových mraků smutku, ani krveprolití a uštvání nebohé zvěře je z letargie neprobudilo, co se to dělo? Ale kdo odpoví, když to určitě nechcete nikdo nikdy vědět.

Jejího odporu si evidentně všiml jeden z dalších členů smečky a vzal to jako popud k vystrašení mladého, aby si táhl zpátky k těm, co sdílejí jeho postavení – nedalo se s tím příliš zahrávat, ačkoliv adeptů na pozice alf a bet se nedalo ani spočítat, každý si potřeboval dokazovat, že zrovna on patří tam, kde jsou jeho nejbližší, že porazí slabého vůdce či pokoří malou betu. Chudinka malá, její pozice v téhle šachové hře nikterak nevynikala, žádná šaráda se nekonala a ona jen musela čelit všem krutým výzvám. Kolik vlkodlaků jsou ženy, kolik z nás něžných stvoření opravdu bojuje za to, co potřebuje jako muž. Mnohdy si to nalháváme, ale to, co se jeví jako pravda, jí doopravdy býti nemusí.

Tudíž nejspíše Jared se rozeběhl plnou rychlostí směrem ke smělému mladému, nechávaje Sama, ať si užije svůj vytoužený pokus o zakousnutí laně a své tesáky zabořil do měkkého a poddajného masa na krku přeměněného Setha. Ten, ačkoliv by se mohl pokusit bránit, už dávno vzdal jakékoliv souboje a jen s bolestným zakňučením se stáhl zpět mezi své. V tentýž moment podnikla lstivá šelma svůj první pokus o útok na vyčerpaného tvora před sebou, nabrala o něco větší rychlost a s celou svou vahou se pokusila to nebohé tělíčko zalehnout – nějaká vyšší moc dala, že to ta chudinka odnesla jen poraněním zadní nohy, snad se Sam příliš toulal u své milované Emily, každopádně donutil zvíře alespoň na okamžik zpomalit. A Sethovi se vyloudila další zbloudilá vzpomínka, tentokráte ale natolik silná, aby nakonec dokonale ztratil stopu.

„Neměli bychom,“ řekl jednou mezi jejími polibky. Neodpovídala.

Sbíral k tomuhle sílu tak dlouho, hledal vhodnou chvíli…

„Leah, co se stalo?“

Stále neodpovídala. Dostalo se mu jen štěněčího pohledu. V ten moment mu to došlo.

Neřekne mu to. Nikomu to neřekne. Nikdo se nedozví její tajemství, nikdo nedostane příležitost jí pomoci.

Chvíli se jen dívala. Pak zavrtěla hlavou, jako kdyby se zbavovala těžkých myšlenek. Znovu se vrhla na jeho ústa. I když možná toužila, v ten večer se ze štěněte nestal vlk. Jen tehdy netušil, jak moc ironické tohle přirovnání bylo.

Všimla si toho, jakpak by ne, když její rytíř už dávno bílého koně nechal býti a utíkal za svým Lancelotem, aby mu vyjádřil upřímnou soustrast. Zvedla se v ní vlna pohrdání k těm, co si hráli na nejmocnější tvory planety, ale ani ubohou trofej neskolili na první pokus, co si neustále dokazovali svou nadřazenost nad naprosto vším a poté se nechali unést řekou touhy do moře lásky. Ona to nikdy neudělala, stále se jako vratká lodička držela na potůčku zvrácenosti, nezašla nikdy natolik daleko, aby odevzdala své pochroumané srdce do rukou toho, koho potřebovala k životu jako kyslík – třeba otisk bral v potaz biologická hlediska dalších potomků, ale možná jen nebyl ten vyvolený… Ale kdo tedy? Kdo ji mohl milovat tolik jako její bratr?

Zastavila a otočila se směrem k pískové srsti s bolestnými kukadly plnými nechápavosti a rozhořčenosti nad tou situací – a uměla se vcítit do jeho kůže, jak netuší, proč se něco takového děje, proč cítí a neměl by, jenže ona na rozdíl od jeho maličkosti věděla. A tím se ti dva lišili – jeden šel s proudem a nechal se unášet tak daleko, jak mu to pouto s tím druhým dovolovalo. A druhý si rozehrál ruskou ruletu o život sebe samotného.

„Sethe, nech toho, nechovej se jako oni, jako zbabělec,“ poslala mu zbloudilou myšlenku s betonovým pohledem a nulovou gestikulací. Viděla, že ho nesmírně ranila tou větou o slabosti, ale mířila cíleně a vědomě, tudíž ji ani to nemohlo zastavit. Rozešla se jeho směrem se vší elegancí jí danou, obtočila ho několikrát jako výstavní kousek v obchodě a nakonec zabořila svůj čumák do poranění, co mu způsobil někdo jiný. Její zuby ostře drásaly krvácející ránu, její jazyk něžně olizoval a pečoval o zbytky krve, chystal zahojení a pomoc. A on v tom to poselství našel, uvědomil si tíhu moci, kterou ho ta dcera luny svazuje, ale nedokázal v sobě najít ten odpor, o který se jednou pokusil, jednou jedinkrát, ale pak ho udávila neskutečná rozkoš.

„Odejdi.“

Neudělala to.

„Prosím.“

Jen se to zhoršilo. I když se říká, že prosit pomáhá. U ní ne. Nijak na to nereagovala, jako by jeho slova vůbec neslyšela.

Mohl se vzpírat, jenže byla silnější. I za normálních okolností to působilo na chlapce šíleně, když jeho vlastní sestra měla větší sílu a on ji nepřepral. Takhle to bylo tisíckrát horší. Nevěděl pořádně, co dělala tehdy, když to začínalo. Snažil se zapomenout a to se mu dařilo, všechny vzpomínky splývaly v nesouvislý celek, doteky a pocity se mísily. Cosi mu říkalo, že tehdy to bylo lepší. Že ona šla pomalu, jako kdyby sama netušila co dělat. Hnaná podivnou potřebou zkoušet, pokořovat, dobývat.

„Nech mě,“ zaskučel slabě, podoben nemocnému na smrtelné posteli, a pokusil se odvrátit od toho zdroje neskutečné bolesti a adrenalinu. Naposledy si vychutnala příslib života a stáhla se, nyní napůl rudá od krve svého příbuzného a napůl neposkvrněná jako lilie na hrobě nejlepšího přítele. Ocasem ho polochtala na tváři a znovu obrátila svou pozornost směrem ke smečce, která mezitím rozhodla k závěrečnému válečnému tažení na zraněné zvíře, zajisté v rámci obrany lesa, jenže ty obrazy v jejich hlavě stejně prozradily ty nečisté úmysly ubohých monster uvězněných pod maskou lidskosti. Leah se sevřelo srdce odporem a věděla, že tady dluží ještě jednu malou laskavost těm, kteří se nedokáží sami ubránit. Jsme ve světě, kde vítězí silnější, nezapomínejme.

Seth si jen pokořeně sedl a hypnotizoval jehličí ve větru, koruny stromů, co vydávaly sladké symfonie, vdechoval omamnou vůni domova a snažil se vytěsnit i poslední známky lidství, odříznout se kompletně od jakéhokoliv komunikování, ať už v rámci monologu či dialogu, jenže jak můžete, když všechno připomíná ji? Ta síla, s kterou si stromy hlídaly své malé lístečky, ta opatrnost větru, co narážel a skučel, ta faleš lesa ho přivedly tam, odkud se snažil prchnout, seč mu síly stačily. Jsou věci, před kterými nikdy neutečeme, jednou z nich je černé svědomí. Ale jaká je cena za jeho ztrátu?

Otrok.

Pro lidi má to slovo různé významy, vše zahalené negativní černí. Snaží se postavit proti otroctví, propustit uvězněné, dát jim šanci, aby žili plnohodnotný, svobodný život. Ale nikdo si neuvědomil, že člověk je už od své podstaty otrok.

Otrok vlastního těla. Té kupy svalů, kostí, cév. Podivné hmoty, kterou vytvořila matka příroda a milostivě do ní umístila mysl. Jenže ta mysl se s tělem nikdy pořádně nesloučí. Protože má vůli, myšlenky, podle vědců podivuhodné elektrické impulsy, co činí nás, homo sapiens sapiens, tím, čím jsme.

Problém s vůli je ten, že obyčejně jde proti instinktům těla. Zatímco tělo se chce rozmnožovat, krev nahání do těch správných míst, svaly se správně pohybují, mysl se bouří, nechce, jde proti tomu všemu. Za každou cenu. Ale marně.

Pochopil to brzy. Hned od doby, co se poprvé objevilo vzrušení, zakázaný pocit. Panikařil, ale ona ho umlčela. S úsměvem na rtech se na něj naklonila, pohladila po líci. A políbila. Nebylo to uklidňující. Panika se stupňovala, potřeboval, musel utéci, nemohl tu být, to všechno, tak zakázané, hříšné, nechutné, odpudivé a svým hrůzným způsobem neuvěřitelně vzrušující.

„Není mi nějak dobře, asi se vrátím,“ promluvil po chvilce rozvažování směrem ke smečce, která už stejně zmizela za oparem rudého vzrušení z představy krve na kožichu, chuti masa v tlamě. Rychlostí blesku se rozběhl směrem od tíživé přítomnosti těch, kterým měl důvěřovat, a zamířil si to někam, kde to více zavánělo ubohostí a lidskostí, jak si v hlavě poznamenala Leah. Ale i ona ho svým způsobem pronásledovala, nedala mu spát, nenáviděl se za to, co dělá, ale přes to všechno odmítal udělat za vším tlustou čáru a utnout to čiré zoufalství.

Ostatní prohodili nějaké rádoby vtipné poznámky jeho směrem, ale koncentrovali se úplně na něco jiného, což pobouřilo naši nebohou možnou betu stejnou měrou jako kdysi ztráta. A nad nimi v mnoha ohledech vítězila – její rychlost předčila všechny ty ubohé malátné tlapy a její srdce vědělo, že to tomu nebohému nevinnému dluží. Svým způsobem si tak nahrazovala zneužívání někoho jiného, nezvládla se koukat na ta odporná prasata strkající své slizké jazyky do hlubin tkáně někoho jiného.

Vyrazila plnou rychlostí směrem za lovenou, odmítala se podřídit všem těm nechápavým hlasům, co na ni zběsile nadávaly a pokoušely se ji dohnat. Jak naivní, pánové, tolik si o sobě ti hlupáci obrovští mysleli, ale ani jeden z nich nedokázal o délku stáhnout její náskok. Nebohé zvíře, co se mezitím někde uložilo očekávajíc klid a bezpečí, ani nestačilo zareagovat na její přítomnost, odrazila se a dopadla přesně před vysokou, upřela na ni svoje magické oči a během několika okamžiků svírala její krk v čelistích, pulsovala společně s jejím tepem a vnímala poslední snahy o osvobození. A trhla.

Dorazili pozdě, zvíře již zahubené, vlčice dokonale čistá s tím nejzvrácenějším pohledem, ale svým způsobem prokázala tomu nebohému službu, všichni si chtěli vyhrát, zkusit, co normální smrtelná bytost vydrží, ale ona jí přinesla rychlou a bezbolestnou smrt, jeden přesný a jistý tah, promyšlené jednání a hněv všech těch pobudů podsvětí. Ale netrápilo ji to, její svaly tížilo něco jiného než bolest z běhu, její rozum zpracovával jiné problémy a její srdce netrpělo nenávistí Sama za to, že si dovolila sebrat mu výsostné právo. Svůj první výstřel uskutečnil a minul, nyní jen dítě štěstěny zabránilo pohromě v podobě nechápavých lovců nad utrhanými končetinami a orgány visícími na stromech.

To Leah věděla. A Seth také.

Víte, že je to zakázané. Víte to oba. Nikdo se ale nevzpírá. Nevychází vstříc, ale žádný boj, žádné marné pokusy potlačit či zastavit. Ale když nic neuděláte, je to i na vašich bedrech, lpí to tam jako prach, ukládá se do vrstev a tlačí k zemi.

Doteky, hříšné chvíle dvou lidí. Sourozenců. Vztah, který nikdy neměl vzniknout, nikdy to nemělo dojít až tak daleko.

I když to možná není ani vztah. Není to ani příměří. Je to existence dvou lidí, kdy jeden chce a druhý bez odmítání dává. Jako dva sousedící státy – jeden obsadí druhý, ale ten možná mobilizoval, jenže armáda byla stažena, hranice zrušeny a vše se slilo v jeden celek. Navzdory historii, všemu, co říká, že ne.

Ne a ne a ne.

Nesmíte.

Ale kdo určil, co se smí a co ne? Seth o tom často přemýšlel, stále dokola a dokola. Věděl ten někdo, jaké to je? Cítit, že vaše sestra je zlomená a jediné, co můžete udělat, je nevzpírat se? Cítit, nedokázat pomoci…

Co je pak horší? Dokonat dílo, zraňovat… jak daleko by to došlo? Zabil by? Nevěděl, ale odmítal to riskovat. Nemohl. Stále to byla jeho sestra. I přes to všechno.

A on to věděl ze všech lidí na tomto pokřiveném světě nejlépe.

Jeden krok a hloupá vidina,
trápí tě krása sestřina,
jeden krok od vlčího hřbitova,
mučí tě slabost bratrova.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec labutí - 1. část:

 1
1. PCullen
13.06.2014 [13:42]

Je to vážně zajímaví. :-) Líbí se mi jak je to napsaný. Emoticon Těším se na druhou část.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!