Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajuplná cizinka

09.04.2010 (15:00) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 7112×

Už to tu bylo zase. Aro nás všechny svolal, abychom se účastnili jeho souzení. Bylo to pro něj tak fascinující. Přímo se bavil, když přihlížel smrti… Ale já ne. Přišlo mi to nedůstojné a odporné. Tenhle zvyk mi nikdy nepřiroste k srdci.

Vstoupil jsem do rozlehlé haly a postavil se k třem zdobeným trůnům, na kterých seděl Aro s bratry Caiem a Marcusem. Nepodíval jsem se do tváře odsouzence. Chtěl jsem jen, aby to co nejrychleji skončilo a já se mohl pokusit zapomenout na to, čemu jsem přihlížel. Aro vstal ladně z trůnu, udělal pár kroků vpřed a zastavil se před klečící osobou, která byla zahalena v kápi.

„Ukaž svou tvář cizinče,“ pobídl osobu, která se opatrně zvedla ze země a shodila plášť.

Nedíval jsem se, věděl jsem, co se za chvíli stane. Moji pozornost ale upoutal šum hlasů, který se začal rozléhat celým sálem. Otočil jsem se a zahleděl se na odsouzence, lépe řečeno odsouzenou.

Před Arem stála ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Sklopil jsem zrak a zadíval se na ni znovu, chtěl jsem se ujistit, že nesním. Její pleť byla průsvitná, rty měla plné, zbarvené do ruda a temné vlasy se jí vlnily kolem boků. Její oči, které měly barvu tekutého jantaru ke mně prosebně vzhlédly.

„Tvé jméno,“ snažil se říct Aro chladným hlasem, nicméně na něm bylo znát, že ho její krása ohromila tak, jako nás všechny.

„Isabella, pane,“ odpověděla zvonivým hlasem, ze kterého ale čišel strach.

„Isabello, víš, čím jsi se provinila?“ tázal se Aro pichlavě. Dívka sklonila hlavu a pak se podívala opět na mě. Kdybych měl srdce, jeho tlukot by se při jejím pohledu zastavil.

„Ne, pane, to nevím.“

Aro se na ni hluboce zahleděl a přistoupil přímo k ní. Moje tělo ztuhlo, nedokázal jsem si představit, že by se té dívce něco stalo, že by jí někdo ublížil.

„Taková škoda, takové mrhání…“ šeptal Aro a jeho hlas zněl v ozvěně celým sálem, „Felixi, prosím, postarej se o tuto záležitost.“

Dívka se vystrašeně dívala kolem sebe. Felix vystoupil z řady a šel směrem k ní. Věděl jsem, co se stane, a nemohl jsem to dopustit.

Prudce jsem vyběhl a srazil Felixe k zemi. Ten narazil do kamenné fontánky, která se roztříštila na tisíce kusů. Rozhodně jsem se postavil před ni a promluvil.

„Té dívce nikdo nezkřiví ani vlásek, Aro!“ křikl jsem.

„Edwarde, co to děláš?“ ptal se šokovaně, „ta dívka musí zemřít, porušila naše pravidla, lovila tam, kde neměla,“ dodal nekompromisně.

„Je mi jedno, co porušila! Nic se jí nestane,“ řekl jsem a otočil se na ni. Nevěřícně mě sledovala a hledala důvod, který mě žene k tomu, že se stavím proti vlastním a chráním cizího upíra. Felix se rozzuřeně zvedl ze země a šlehl po mně zlostným pohledem.

„Edwarde, máme tu jisté zákony…“

„Kašlu na zákony! Ta dívka je pod mou ochranou!“ zvolal jsem ostře. Z řad vystoupila Jane a zaměřila se na mě pohledem.

„Tak dost, Edwarde!“ vykřikla vysokým hláskem.

„Nech toho, Jane!“ okřikl jsem ji, „víš přece dobře, že tvoje schopnosti na mě nepůsobí.“ Chladně se pousmála a udělala několik kroků směrem k nám.

„Na tebe ne, Edwarde, ale na ni ano,“ dořekla a v ten moment se dívce podlomily nohy a začala se svíjet na podlaze v ukrutných bolestech. V mžiku jsem stál u Jane a chytil jsem ji pod krkem. Pod mým silným sevřením se dusila.

„Okamžitě přestaň!“ zařval jsem na ni.

„Dobře, dobře,“ vzlykala přidušeně a dívka na zemi vydechla. Uvolnil jsem svoje sevření a odstrčil Jane.

„Isabelle nikdo neublíží! Zůstane tu s námi, se mnou,“ řekl jsem sebejistě. Aro mě pozorně sledoval, pak se ale zlehka usmál.

„No dobře,“ svolil, „ta dívka ti patří, jen si ji pořádně hlídej, Edwarde,“ dořekl pevným hlasem, zvedl se z trůnu a s bratry odešel.

Během chvíle se sál vyprázdnil a já zůstal v místnosti pouze s ní. Ticho prolomil její sladký hlas.

„Nevím, jak Vám mám poděkovat, pane,“ řekla rozrušeně a přistoupila blíž. Lehce jsem se na ni pousmál a ona mi úsměv oplatila.

„Nejsi jako my,“ promluvil jsem.

„Nejsem. Nežiju z lidské krve, živím se pouze zvířecí, proto mají mé oči jinou barvu,“ vysvětlila a když pocítila můj pohled, odvrátila se. Přistoupil jsem těsně k ní a vzal její nádhernou tvář do dlaní.

„Proč tě tedy chtěl Aro zabít?“ tázal jsem se nechápavě.

„Protože jsem lovila v jeho revíru,“ dodala a ucukla.

Isabella se stala mou společnicí a já se do ní každým dnem zamilovával víc a víc.

Jednoho večera jsem postával u okna a díval se do temné noci. Vítr jemně rozevlával záclony, které ladně tančily v jeho rytmu. Myslel jsem na ni.

Najednou jsem pocítil nesnesitelnou potřebu ji spatřit. Vyběhl jsem z pokoje a procházel dlouhou chladnou chodbou. Zarazil jsem se u dveří jejího pokoje. Na malý okamžik jsem se otočil, ale pak jsem opatrně vzal za kliku a vstoupil do pokoje.

Zahlédl jsem ji okamžitě. Tiše jsem přistoupil k posteli.

Byla jako anděl.

Sladce oddechovala a její omamná vůně zaplňovala celou místnost. Bělostná záře její pokožky se odrážela v měsíčnímu svitu a její hruď se vzdouvala při každém nádechu. Fascinovaně jsem ji sledoval a mučil sám sebe. Jediný pohled na ni bych vyměnil za věčnost svého žití. Tak moc pro mě znamenala…

Najednou jsem uslyšel něčí kroky. Schoval jsem se do rohu pokoje a vyčkával. Klika dveří se jemně pohnula a do místnosti vstoupil temný stín. Okamžitě jsem rozpoznal osobu, která vstoupila. Byl to Felix…

Přistoupil k její posteli a dychtivě na ni zíral. Pak jí přes rty položil ruku a ona se probudila. Kroutila se a chtěla křičet.

„Je štěstí, že jsem tě nezabil, aspoň si s tebou hezky užiju!“ řekl a chladně se zasmál.

Ve stejný moment jsem pocítil příval neuvěřitelné zlosti a vyrazil jsem z kouta pokoje. Než si Felix stačil uvědomit, co se děje, odrazil se od kamenné zdi a tvrdě dopadl na zem. Bella celou scénu šokovaně sledovala.

„Vypadni, Felixi! Dřív než tě zabiju!“ zařval jsem na něj, „a opovaž se jí ještě někdy dotknout, rozumíš?“

„Omlouvám se, pane, já…“

„Táhni, ty zhýralče! Než tě pošlu do horoucího pekla!“

Felix se zvedl ze země a zmizel v temné noci. Pak jsem se otočil k ní. Bože, jak byla krásná! Dala se vůbec taková krása unést? Teď když seděla na posteli, její hedvábná košilka jí spadala z ramen a ona zhluboka dýchala. Stál jsem jako přikovaný.

„Edwarde, co tu děláš?“ ptala se a snažila se zakrýt svoji odhalenou pokožku.

„Díval jsem se, jak spíš,“ odpověděl jsem šeptem do tmy. Chvíli nic neříkala a pak se postavila a přistoupila ke mně.

„Děkuju ti,“ řekla jemným hlasem a zlehka mě políbila na rty.

Ten polibek byl jako elektrický impuls přímo do srdce. Jako by tím spustila moji spalující touhu po ní. Neovládl jsem se a přitiskl své rty na její. Přitáhl jsem si ji k sobě a sevřel v náručí. Její přerývavý dech mi bubnoval do hrudi, její slastná vůně mámila mou mysl. Vdechoval jsem opojnou vůni, která vycházela z její pokožky. Ten polibek byl hluboký a intenzivní. S každým nádechem jsem pociťoval touhu zmocňovat se jí víc a víc. Neměl jsem dostatek vůle k tomu, abych jí odolal.

Opatrně jsem ji zvedl do náruče. Byla křehká jako vzácný květ.

Položil jsem ji na postel a slíbával jsem z jejího těla tu sladkou vůni. Prsty jsem sjel po její pokožce a strhl košilku, kterou na sobě měla. Pohlédl jsem na její nahé tělo a ona se zachvěla. Konečky prstů jsem sjížděl po jejích ňadrech a jazykem po nich kroužil. Vzdychla a jedním trhem ze mě shodila košili. Nehty se zaryla do mé kůže a já vzrušeně zavrčel. Během okamžiku jsme vedle sebe leželi nazí a vášnivě se milovali. Doufal jsem, že tahle nádherná chvíle potrvá věčně. Toho večera jsem však Bellu viděl naposled…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajuplná cizinka: