Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajný deník paní Isabelly

Sněhurka-a-myslivec1


Tajný deník paní IsabellyPřicházím s novou povídkou, která nás zavede do Japonska v 17. století. Edward zde bude zastávat pozici šógunova (vládcova) nejvyššího policejního vyšetřovatele tzv. sósakama-sany. Jeho úkolem v této povídce bude vyšetřit případ ztracené taju (kurtizány), která beze stopy zmizela, a nejsou snad žádní svědci, kteří by ho mohli přivést na její stopu.

Snad se vám, tahle trochu detektivní povídka, bude líbit a necháte mi dole nějaký ten komentík, vaše Petronela.

Tajný deník paní IsabellySpal jsem pod hromadou přikrývek. Zdálo se mi, že jsem ve svatyni Černého lotosu. Tento sen mě pronásledoval už nějakou dobu od chvíle, kdy jsme tento případ uzavřeli. Stále jsem měl před sebou obličeje zfanatizovaných mnichů a řeholnic, jak napadají mé vlastní vojáky. I ve snu jsem se oháněl mečem, ale nebylo mi to nic platné…

Probudil jsem se do šera pokoje a odhodil jsem přikrývku. Z venku se ozývaly hlasy, které jsem okamžitě poznal. Rychle jsem tedy vstal, spěšně jsem se oblékl a o chvíli později už seděl s mým drahým přítelem v přijímacím pokoji. Služebná nám přinesla čaj a nalila ho do misek. „Přináším ti nemilou zprávu,“ prohlásil Sano a pozvedl ke rtům misku, aby se mohl napít příjemně teplé tekutiny.

„Jistě to musí být velmi závažné, když jsi tu již tak časně ráno,“ připomněl jsem mu brzkou hodinu.

„Obávám se, že ano. Paní Isabella se ztratila,“ pronesl zachmuřeně. „Ta zpráva se mi donesla dnes velmi brzy a říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat,“ namítl, když jsem se trochu zamračil a upil z misky.

„Paní Isabella? Nebyla to náhodou jedna z taju v Owariji? Kdysi jí nějaký zámožný muž koupil svobodu, pokud se nemýlím,“ vážil jsem slova, přestože Sano o mém milostném poměru s touto ženou věděl všechno. Byly to už dva roky, kdy jsem ji poprvé zahlédl v Jošiwarské čtvrti, kam jsme se šli se Sanem pobavit. Paní Isabella byla tehdy obyčejnou prostitutkou, bydlící v jednom z nespočtu bordelů, které se v této čtvrti nacházely. Jošiwara byla útočištěm mužů, kteří hledali zábavu a uspokojení v náruči přitažlivých kurtizán a případně taju, pokud na to měli dostatečně velký majetek. Lidově se taju totiž říkalo kejsek - ty jež převracejí paláce naruby - protože dokázaly muže nadobro zruinovat a zničit celá panství.

„Máš pravdu, bohužel jenom částečně. Paní Isabella se z neznámých důvodů opět do Jošiwary vrátila. Nikdo neví proč, ale opět se z ní stala taju. Měla prý jenom pár stálých klientů, ale nevedla si špatně,“ obeznamoval mě se současnou situací.

„A po mně teď chceš přesně co?“ otázal jsem se ho, přestože jeho záměr byl zcela jasný.

„Samozřejmě, že nic, ctěný sósakane-samo. Jste nejvyšší policejní důstojník a jistě máte mnoho důležitějších poslání, než pátrat po ztracené taju, které jste chtěl v minulosti koupit svobodu a dokonce jste uvažoval i o sňatku s ní,“ odpovídal mi zcela vážně, ale já viděl, jak mu cukají koutky.

Raději jsem upil z misky pomalu chladnoucí čaj, než jsem řekl něco unáhleného. Ovládání v mém postavení, kdy jsem se setkával i se samotným šógunem, vládcem Japonska, bylo první, co jsem musel začít trénovat. „Zajisté mám velmi úkolů, Sano Ičíro. Avšak pokud myslíš, že paní Isabella prostě jenom z Jošiwary neutekla, mohlo by se jednat o únos,“ zamyslel jsem se.

„Jistě! Jednalo se o únos. Copak ani trochu neznáš Jošiwaru? Odtud se nedá uprchnout. Strážci hlídají brány této čtvrti velmi přísně. Nejednou se odtud pokusily dívky prchnout, někdy velmi nápaditými způsoby, ale nedařilo se jim,“ připomněl mi uzavřenost toho místa.

„Opravdu si tedy myslíš, že se jedná o únos?“ ujišťoval jsem se nejistě. Bylo pravdou, že paní Isabella byla velmi pohlednou ženou, pro místní muže velmi exotického vzhledu, stejně jako já pro místní ženy, ale nedokázal jsem si představit, že by ji někdo unášel z tak zabezpečené čtvrti. Rozhodně to nebyl nikdo bohatý, kdo by jí mohl koupit svobodu. Musel to být někdo bez prostředků, ale s dobrými známostmi, aby se mu to podařilo.

Než jsem se stačil rozhodnout, nebo alespoň nahlas souhlasit s tím, že po paní Isabelle začnu pátrat, vstoupila do pokoje služebná a uctivě se poklonila. „Pane, máte návštěvu,“ ohlásila a já se překvapeně podíval na Sana. Ten mi pohled oplatil, ale naznačil, abych návštěvu přijal.

A tak jsem také učinil. O chvíli později do místnosti vešel do místnosti Hošina. Další z policistů. Poklonil se Sanovi i mně a usedl ke stolu. Služebná mezi tím donesla další misku a hned do ní nalévala čaj, aby ji následně mohla podat Hošinovi.

„Copak vás přivádí do mého skromného příbytku?“ otázal jsem se ho, když služebná opět poklekla v rohu místnosti. Návštěva právě Hošiny mě překvapila. Neměli jsme mezi sebou zrovna vřelý vztah.

„Sám dobře víte, Edwarde, že zde nejsem z vlastní vůle. Poslal mě komoří Janagisawa. Má zájem na tom, abyste vyšetřoval jedno zmizení,“ odpověděl mi a pohrdavě si mě měřil. Takže komoří má zájem, hm, tak to už něco znamená.

„O koho se jedná?“ zajímal jsem se o podrobnosti a připadalo mi trochu zvláštní, že dnes zmizelo již tolik lidí. Nejprve paní Isabella a teď…

„Jedná se o ctěnou taju paní Isabellu,“ odpověděl a já se zarazil na místě. Sano byl z této informace stejně překvapen jako já. Co má proboha komoří, druhý nejvýše postavený člen režimu, společného s taju z Owarije.

„Kurtizánu?“ Překvapení, které čišelo z toho jednoho slova, bylo patrné. Takže přece jenom se neztratilo více osob, byla to jenom jedna… Isabella. Bylo mi však divné, že na ní záleží zrovna Janagisawimu. On měl přece spoustu milenců i milenek, neměl zapotřebí si nějaké další shánět v Jošiwaře. Avšak, možná ho uchvátila právě Isabellina jedinečnost. Stále jsem však nechápal, proč se do Owarije vrátila.

„Správně, kurtizána… Teď však dost zbytečných řečí, pokud bych vám totiž směl radit, měl byste začít s vyšetřováním, víte, že komoří nerad na něco čeká, že ano?“ popíchl mě.

„A proč nesvěřil tento případ právě vám, když mu na něm tolik záleží?“ otázal jsem se ho naprosto klidně. Myslím, že jsem nebyl jediný, komu to přišlo minimálně zvláštní. Každý věděl o tom, že Hošina je jedním z Janagisawových milenců a díky tomu se Hošina pomalu dostává do bakufu, mocné šlechtické vrstvy.

„Sám teď pracuji na jednom případu, ale pokud se necítíte na to vyšetřovat tento případ, sdělím to ctěnému komořímu a případu se ujmu sám,“ nabídl se až moc ochotně. Něco tady nehrálo a já jsem byl rozhodnutý zjistit, co to je.

„Nemusíte se namáhat. Případ přijímám a hned se pouštím do vyšetřování, můžete to vyřídit panu Janagisawovi,“ odpověděl jsem mu a Hošina se jenom lehce uklonil a už odcházel z mého příbytku,

„Takže na Isabellině zmizení začneš pracovat?“ zajímal se ještě pro jistotu Sano.

„Samozřejmě, vždyť jsem to teď řekl Hošinovi. Navíc by mě zajímalo, co má zrovna Isabella společného s Janagisawou,“ odpověděl jsem mu zamyšleně.

„To by mě zajímalo také, takže nejlepší bude, když se hned vydáme do Jošiwary a zjistíme to,“ navrhl, a tak jsme se vydali na cestu. V chodbě jsem si vzal své meče a před domem nasedl na koně, kterého smím jako samuraj používat.

 

 

Po dlouhé jízdě v chladném počasí jsem dorazil spolu se Sanem a pěticí mužů z mé pátrací skupiny do zábavní čtvrti ještě před polednem. Na taškové střechy Jošiwary dopadaly sněhové vločky a ve vodním příkopu, který čtvrť obklopoval, se odrážela zatažená obloha. Seskočil jsem z koně před vysokou zdí, která udržovala zábavu v uzavřeném prostoru a bránila prostitutkám v útěku.

Před bránou stáli čtyři jošiwarští strážní. Brána byla i takto pozdě zavřená a všichni, co zůstali v Jošiwaře přes noc, zde museli nedobrovolně zůstat i teď. Mohli být i třeba nechtěnými svědky onoho záhadného zmizení.

„Otevřete bránu a vpusťte nás dovnitř!“ nařídil jsem strážným, kteří mi okamžitě vyhověli, a my vstupovali do zábavní čtvrti, zatímco strážci hlídali dav za branou, aby nemohl nikdo utéct ven. „Sano, ty s Hiratou půjdete se mnou a vy ostatní vyslechněte strážné,“ rozkázal jsem svým mužům, když byla brána opět zavřená.

Se Sanem a Hiratou jsme pak pokračovali po Nakanočó, hlavní třídě protínající Jošiwaru. Vítr komíhal s nezapálenými lampiony visícími z okrajů střech dřevěných budov a všude se šířil zápach moči. Čajovny byly plné mrzutých neupravených mužů. Nalíčené ženy zvědavě vyhlížely zamřížovanými okny. Všude bylo slyšet nervózní šeptání

Když jsme došli k Owariji, posuvné dveře se otevřely a vyšel z nich vysoký samuraj s rozložitými rameny a oblečený v přepychovém podšitém plášti z černého hedvábí. Mohlo mu být kolem pětatřiceti let, měl arogantní výraz a nápadně hezký obličej.

„Buďte pozdraven, sósakane-samo,“ pronesl.

Společně jsme vešli dovnitř. Za vstupní chodbou, v níž stál na stupínku strážný, pokračovala chodba mezi pokoji oddělenými od sebe přepážkami z latí a papíru. Přepychový salon v přední části domu osvětlovaly lampiony. Seděly v něm dvě hezké kurtizány, osm mrzutě se tvářících samurajů, několik prostě oděných žen, což byly zřejmě služebné, a hranatý stařík v šedivém oblečení. Starý muž okamžitě vstal a spěšně poklekl u mých nohou.

„Dovolte mi, prosím, abych se představil, pane,“ vyhrkl a hluboce se uklonil. „Jsem Eigoro, majitel Owarije. Rád bych vám řekl, že nikdy předtím zde k ničemu podobnému nedošlo.“ Třásl se strachy, protože se asi nikdy o zmizení nějaké taji nestaral samotný komoří a šógunův sósakana-san.

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ uklidnil ho Sano místo mě, ale strach ze staříkových očí nezmizel. Stále se obával nejhoršího, ale já neměl pocit, že by s jejím zmizením měl něco společného. Přece jenom by přišel o velké peníze. Isabella mu svůj dluh jistě zatím nemohla splatit.

„Ukažte mi pokoj, ze kterého zmizela,“ požádal jsem ho.

„Zajisté, pane,“ vyhrkl majitel a už mě vedl z místnosti zpět na chodbu a odtud po schodech do druhého patra.

 

 

Sano mě následoval, zatímco Hirata se ujal výslechu samurajů a zbylých kurtizán. S majitelem Owarije jsme vešli do velkého pokoje zdobeného hojnými malbami a pozlacenou zástěnou. Prázdnou místnost osvětlovaly zapálené lampiony.

„Kdo byl s paní Isabellou naposledy?“ zajímal jsem se majitele a pečlivě jsem si přitom prohlížel pokoj. Byl uklizený a nebyla tu jediná známka po tom, že by se snad únosci bránila. Pokud se tedy jednalo o únos a nebyl to jenom velmi zdařilý útěk.

„S panem Micujoši-sanem,“ odpověděl mi pokorně. Takže šógunův nástupce?

„Když pan Micujoši odešel, nikdo potom paní Isabellu neviděl?“ ujišťoval jsem se.

Eigoro se zamyslel. Jeho vrásčitá tvář se ještě více nakrabatila, ale po chvíli se přece jenom vyjasnila. „Myslím, že za paní Isabellou šla po odchodu pana Micujošiho ještě její jarite,“ odpověděl a zdál se spokojený sám se sebou, že si na to vzpomněl. Jarite se říkalo starší zaměstnankyni nevěstince, obvykle bývalé prostitutce, která sloužila jako gardedáma kurtizán, učila nová děvčata umění, jak potěšit muže, a zajišťovala řádné chování svých svěřenkyň. K jejím dalším povinnostem patřilo sjednávání schůzek mezi taju a jejich zákazníky.

„Budu si chtít s její jarite promluvit,“ prohodil jsem a nakoukl za pozlacenou zástěnu. Nacházel se tam toaletní stolek, na kterém leželo zrcátko, hřeben, kartáč a nádobky s pudrem a barvou na rty. Nahlédl jsem také do přihrádek vedlejší skříně, kde byly naskládány přikrývky, čajový servis, karafa s kalíšky na saké, psací potřeby a nádobky na inkoust a na vodu. V zásuvce byly schovány ozdoby do vlasů, lakované jehlice, hedvábné květiny na hřebeny a stužky.

Vypadalo to, že tu nic nechybělo.

„Kde je její kamuro?“ zajímal jsem se dál.

Kamuro byla mladá dívka, která se teprve měla stát prostitutkou a spoléhala na kurtizány, že ji za služby, které jim bude poskytovat, vyučí řemeslu. K jejich povinnostem patřila péče o osobní věci kurtizán.

„V kuchyni, pane,“ uklonil se majitel. Pokynul jsem mu tedy, aby ji přivedl. Po chvíli se vrátil s dívkou asi dvanáctiletou. Byla malá a hubená, vlasy se jí cuchaly do chomáčů a oválný obličej měla nalíčený bílým rýžovým práškem a rudou rtěnkou. Na sobě měla kimono se vzorem borovicového jehličí. „Tohle je Čidori-čan,“ představil nám dívku majitel.

„Neboj se,“ snažil jsem se dívku uklidnit, když jsem viděl, že se třese podobně jako předtím Eigoro. „Potřebuju, aby ses podívala po pokoji paní Isabelly a řekla mi, jestli něco nechybí,“ pobídl jsem ji, a tak Čidori konečně zvedla pohled od podlahy a začala se rozhlížet po pokoji. Dívka nahlédla i za zástěnu a já ji následoval. Otvírala všechny šuplíky jako já a do každého na malý okamžik nakoukla.

„Nic tu nechybí kromě kimona, které měla paní Isabella včera na sobě,“ promluvila po chvíli dívka a ze zástěny se vydala opět k majiteli, když v tom jí pod nohou zaskřípal rozsypaný bílý rýžový prášek. Že by přece jenom malá známka o tom, že se případnému únosci bránila. „Vlastně, ehm… chybí ještě deník, který měla paní Isabella vždy pod polštářem,“ zašeptala po malé chvíli a já se hned obrátil k posteli a nadzvedl polštář. Pokud tu nějaký deník byl, tak po něm opravdu nebyla ani stopa.

„Dobře, děkuju ti za pomoc Čidori, můžeš se vrátit do kuchyně,“ poděkoval jsem, dívka se mi poklonila a už odcházela z místnosti. „Co si o tom myslíš?“ obrátil jsem se na Sana, jen co odešel i majitel Owarije.

„Nevím, ten rozsypaný pudr by mohl značit o tom, že ji únosci překvapili, ale ten ukradený deník? Co by v něm mohlo být tak cenného, aby se s ním lupiči zabývali, když tu paní Isabella měla tolik drahocenných kimon a jiných věcí, kterých se vůbec nedotkli?“ Sano takto vlastně shrnul a nahlas vyslovil všechny mé myšlenky.

„Možná přesně to, proč se o Isabellu zajímá Janawisava,“ navrhl jsem jednu možnost.

„To je možné, třeba o něm něco věděla a mohlo by mu to uškodit. Ale - to by asi byl rád, kdyby zmizela,“ namítl.

„Zřejmě není z jejího zmizení nadšený. Třeba se někdo o tom, že Isabella něco na Janagisawu ví, dozvěděl, a proto ji unesl. Chce ji využít proti komořímu a ten se ji proto rozhodl vypátrat.“ Zdálo se mi to docela pravděpodobné a Sano jenom souhlasně pokyvoval hlavou. „Nicméně, nebudeme dělat ukvapené závěry, dokud neprošetříme všechny možné stopy. Zajdi pomoct Hiratovi s výslechem a já se půjdu podívat po jarite.“ Ukončili jsem pátrání v pokoji, kde se stejně teď nic zajímavého nenacházelo.

„Dobře,“ souhlasil Sano a před odchodem z místnosti se mi poklonil. Patřil do mé družiny už nějakou tu dobu, stal se nezbytnou součástí mého vyšetřovacího týmu, ale já se mohl jenom dohadovat, jak dlouho mu trvalo, než skousl to, že nějaký cizinec mu dělá nadřízeného.

 

 

Šel jsem po hlase do zadní části adžeje, kde jsem spatřil otevřené dveře do jednoho z pokojů pro hosty. Uvnitř byly dvě ženy. Mladší z nich ještě nebylo dvacet a já v ní hned poznal jednu z kurtizán, kterou jsem viděl již v přijímacím salonu. Klečela na podlaze před starší ženou, která na sobě měla hnědé kimono s černým páskem a na hlavě čepec gardedámy.

Do vyděšeného, dětského obličeje kurtizány mrštila hedvábnou přikrývku.

„Když piješ v posteli alkohol, musíš být opatrná!“ vykřikla a třásla přikrývkou, na níž se skvěla velká fialová skvrna. Měla vřeštivý hlas, jako kdyby takhle křičela často. Vlasy spletené nad dlouhým tenkým krkem měla nabarvené matnou, nepřirozenou černí. „Tohle už nepůjde vyčistit. Úplně jsi zničila naši drahou přikrývku, ty hloupá huso!“

Kurtizána se krčila a cosi mumlala.

„Nesváděj to na zákazníka,“ odsekla Momoko. Měla elegantní profil, avšak zlý výraz v obličeji „A jak se vůbec opovažuješ mi odmlouvat!“

Plochou dlaní tvrdě uhodila mladou prostitutku do tváře. Dívka vyjekla bolestí. Momoko po ní znovu hodila přikrývku. „Cenu téhle přikrývky ti strhneme z toho, co sis včera večer vydělala. Zapomeň na to, že si kdy koupíš svobodu, protože tímhle tempem se z Jošiwary dostaneš, teprve až budeš tak stará a ošklivá, že tě odtud vyhodí. A teď sypej domů!“

Vzlykající kurtizána se kolem mě protáhla a vyběhla ze dveří.

Jarite se otočila. Zlostný výraz v její tváři se změnil v překvapení a poté úlek. „Och! Vy jste šógunův sósakan-sama?“ vydechla. „Jsem poctěna vaší přítomností. Váš dvořan mi řekl, že byste se mnou chtěl mluvit. Jak vám mohu pomoci?“

Všiml jsem si, že kdysi musela být krásná, ale posledních čtyřicet let se na ní podepsalo. Měla vysušenou tvář a v opatrném úsměvu odhalovala zkažené zuby. I přes to všechno jsem však vycítil, že má strach. Stávalo se pravidlem, že má přítomnost vyvolávala v mnohých strach a rozechvění.

„Vyšetřuju zmizení taji Isabelly,“ odpověděl jsem jí formálně a ona se trochu na svém místě zavrtěla. Zřejmě jí nebylo příjemné, že s ní chci mluvit právě o Isabelle.

„Samozřejmě, ptejte se, na co potřebujete. Pokud to bude v mých silách, ráda vám pomohu!“ Momoko hovořila stále rychleji a rychleji, střídavě se usmívala a hryzala si do rtů a mezi tím na mě stíhala vrhat kradmé a koketní pohledy.

„Chci zjistit, kde se kdo pohyboval, a dozvědět se o všem, co by mohlo mít nějakou souvislost s jejím zmizením,“ odpověděl jsem jí a zdálo se mi, že Momoko v tu chvíli na malý okamžik ztuhla. Nevěděl jsem však, jestli to mám brát jako reakci naznačující vinu, nebo jenom strach, že bych jí jako nevinnou mohl zatknout nebo obvinit z toho, že má se zmizením Isabelly něco společného.

„Ach tak.“ Tvář se jí uvolnila úlevou, ale hned zase ztuhla napětím.

„Přivedla jste paní Isabellu do adžeje?" zeptal jsem se a Momoko přikývla. „Povězte mi, jak to probíhalo,“ vyzval jsem ji.

Jarite přede mnou klečela a svírala ruce v klíně. „Krátce po večerním jídle mně majitel Velké miury řekl, že si pán Micujoši přeje schůzku s paní Isabellou.“

Každé jednání v Jošiwaře probíhalo podle přísných pravidel. Věděl jsem, že pán Micujoši musel jít do adžeje požádat o Isabellinu společnost a že personál pak napsal do bordelu dopis s formální žádostí o schůzku.

„Pomáhala jsem paní Isabelle s oblékáním,“ pokračovala Momoko, „a pak jsme se vydaly do Owarije. Trvalo nám to asi hodinu.“

Průvod každé taji za zákazníkem do adžeje byl nesmírně propracovaná záležitost, jíž se zúčastnilo deset až dvacet pomocnic. Pohybovaly se velmi pomalu, a přestože hlavní nevěstinec byl od Owarije vzdálen jen několik bloků, trvala cesta docela dlouho.

„A co bylo pak?“ chtěl jsem vědět.

„Zavedla jsem paní Isabellu do přijímacího salonu, kde na ni čekal pan Micujoši,“ odpověděla Momoko. „Tam jsem jim podala saké.“

Uvítací rituál mezi taju a zákazníkem se podobal svatebnímu obřadu, při němž dvojice pila z jednoho pohárku, aby utvrdila vzájemné pouto. V duchu jsem si vybavil Isabellu sedící stranou, ne přímo proti Micujošimu, aniž by na něho pohlédla či projevovala jakékoliv emoce, jak si žádala tradice. Upíjela z pohárku, zatímco Micujoši si ji plný očekávání prohlížel…

Raději jsem tu myšlenku zahnal a dál soustředil pozornost na jarite. Měla doposud sevřené ruce a nervózní mžikání jejích očí se ještě zrychlilo. „Bylo to již jejich třetí setkání, a tak jsem je zavedla nahoru,“ vysvětlila.

Žádná taju se při první ani při druhé schůzce se zákazníkem nemilovala. Obyčej vyžadoval, aby Isabella Micujošiho dvakrát odmítla. Opět jsem si v duchu představil Momoko, paní Isabellu a pana Micujošiho, jak stoupají po schodišti k ložnici, kde Micujoši konečně dojde odměny.

„Zavedla jsem je do pokoje,“ pokračovala Momoko, „a Isabella mě propustila. Pán Micujoši zavřel dveře. Potom jsem sešla dolů. Musela jsem dávat pozor na kurtizány, které bavily hosty na večírku. Co já jen s těmi zatracenými děvčaty zkusím!“

Momočina řeč se opět změnila v rychlé brebentění, což prozrazovalo její touhu vyhnout se debatě o tom, co se dělo dál. To mě však zajímalo ze všeho nejvíc. „Viděla jste ještě po odchodu z pokoje paní Isabellu?“ chtěl jsem vědět.

„Ne. Tehdy jsem ji viděla naposledy.“ Jarite svírala propletené prsty tak silně, až jí zbělely klouby.

„Máte nějakou představu o tom, kam mohla jít? Nebo kdo by ji mohl unést?“

„Ne. Ale určitě by mi to neřekla, neměla dovoleno odejít.“

„Komu by to mohla říct?“ zajímal jsem se.

Momoko přemýšlela a kousla se do rtů. „Isabella se s ostatními kurtizánami důvěrněji nestýkala. Všech se stranila.“ V Momočině tváři se objevil zarmoucený výraz. „Pokud nemusí, nemluví ani se mnou, protože mě nenávidí. Ty dnešní dívky nemají žádnou úctu ke starším. Tvrdě jsem pracovala na jejich výchově, a takhle mi to oplácejí. Zacházejí se mnou, jako bych byla nějaká podlá otrokářka!“ V jejím hlase se znovu ozval vřeštivý tón. „Musela jsem je samozřejmě trestat za neposlušnost. Nemají to o nic horší, než jsem to měla v mládí já.“

Krutost, které byly jošiwarské kurtizány vystavovány z rukou svých jarite, byla příslovečná a incident, jehož byl dneska svědkem, byl jen drobností v běžném bití a pokořování. Bývalé kurtizány, jako Momoko, nacházely pravděpodobně potěšení v tom, že zacházely s mladší generací stejně špatně, jako se zacházelo s nimi.

„Nenávidíte Isabellu stejně jako ona vás?“ zeptal jsem se.

„Ovšemže ne! Mám všechny dívky ráda, jako by byly mé dcery.“ Jaritino rozhořčení však znělo falešně. „Isabelle se něco ošklivého stalo? Myslíte si, že jsem to udělala já?“ zeptala se ostře.

Všimnul jsem si, jak rychle Momoko reagovala na možnost, že Isabelle ublížila, nebo ji dokonce zabila, a tak jsem jí odpověděl otázkou. „A udělala jste to?“

„Ne! Nevím, kde je, nebo co se s ní stalo. Přísahám, že jsem ji po svém odchodu z pokoje už nezahlédla!“

„Dobře tedy.“ Nebyl jsem si její nevinou tak úplně jistý, ale potřeboval jsem znát všechno, co se podařilo zjistit Sanovi a Hiratovi. Bez jejich zjištění se nebudu mít od čeho odrazit. Momoko se zdála zákeřná, ale nebyl jsem si jistý, jestli by zvládla Isabelle ublížit.

 


Domů jsem se vrátil až hodně po půlnoci. Služebná mi nachystala misku s čajem a já ji poslal si lehnout. Procházel jsem si výpovědi jednotlivých vyslýchaných. Nikdo Isabellu od chvíle, kdy se setkala s Micujošim, neviděl. Připadal jsem si, jako bych tápal v temnotě a neměl se od čeho odrazit. Uvažoval jsem dokonce nad tím, že zajdu na Edský hrad vyslechnout komořího Janagisawu. Možná by mi mohl nějak pomoci, ale trochu jsem pochyboval o tom, že by se mi snažil být nějak nápomocný. Obvykle mi jenom házel klacky pod nohy. Hošina byl jeho favoritem.

Vysvlékl jsem si kabátec i kimono a jenom ve volných kalhotách jsem si sedl na postel. Opět jsem si vzpomněl na Isabellu a to, jak vypadala před dvěma léty, kdy jsem ji viděl naposledy. Je stále tak krásná jako tehdy? Určitě. Nemohla se moc změnit, ale já jsem ji najednou chtěl opět vidět.

Když jsem o ní nemluvil a nemyslel na ni, necítil jsem ani ten žár v těle, který ve mně probouzela. Kdyby se o ní dneska ráno Sano nezmínil, asi by zůstala navždy mou minulostí, ale tahle jsem cítil, že to nemůžu nechat být jenom tak. Isabella byla opět tajou! To jsem však nehodlal dopustit. Jakmile ji najdu, vyplatím ji z toho otroctví a koupím jí svobodu.

 

 

Ráno jsem byl na nohou již velmi časně. Zatímco jsem snídal rýži, vývar a ryby, přemýšlel jsem nad tím, jakým směrem by se mělo mé vyšetřování ubírat dál. Komoří jistě bude chtít brzy nějaké hlášení o tom, jak postupuji, a nemohl jsem před něj předstoupit s tím, že jsem neodkryl žádné stopy, které by mě k paní Isabelle dovedly.

V zamyšlení jsem si na chodbě vzal své meče a vydal jsem se před dům, kde jsem se chystal nasednout na koně, když se otevřely dveře na dvůr a dovnitř několik sluhů vneslo nosítka. Z malého okénka na mě hleděla usměvavá tvář mé sestry a jen co sloužící zastavili, sestra vystoupila a já si ji mohl prohlédnout v celé její kráse.

Dlouhé černé vlasy měla upravené do drdolu přichyceného dvěma lakovanými jehlicemi. Již tak světlý obličej měla zesvětlený rozdrceným rýžovým pudrem a rty, zvýrazněné červenou barvou, se na mě doširoka usmívaly. Alice byla oblečená do červeného kimona potištěného černými zasněženými větvemi. Vypadala opět dokonale.

„Zdravím tě, sestřičko,“ pozdravil jsem ji a obřadně se jí poklonil.

„I ty buď zdráv, bratře,“ opětovala mi pozdrav a já věděl, že se má cesta do Jošiwary musí aspoň na chvíli odložit. „Slyšela jsem, že pracuješ na novém případu,“ spustila, když jsme společně vcházeli do domu a já na chodbě odložil své meče.

„Ano, komoří si vyžádal mou přítomnost při vyšetřování zmizení jedné taju,“ souhlasil jsem a nechal služebné, aby nám připravily čaj a donesly do pokoje i nějaké občerstvení.

„O tom jsem také slyšela. Věz, že mezi ženami se nic neutají a zvláště pak ne v paláci, kde kromě klevet není pořádná zábava,“ přiznala a já s ní musel souhlasit. Vždy, když se dozvěděla, že pracuji na novém případu, stavila se Alice za mnou, aby zjistila, s čím by mi mohla pomoci. Klepy se mnohdy stávaly velmi užitečné. „Pokud bys chtěl s něčím pomoci, stačí jenom říct, vždyť víš,“ pobídla mě, zatímco si z jednoho podnosu vzala pstruží jikry v mandarinkové slupce.

„Samozřejmě, že vím, a myslím, že tě opět požádám o pomoc. Potřeboval bych totiž zjistit, kdo před dvěma lety vykoupil paní Isabellu z Owarije a jestli se s ní i v poslední době stýkal nebo jestli měla nějakého tajného milence, s kterým by snad chtěla uprchnout z Jošiwary,“ požádal jsem ji opět o pomoc. Sám jsem se na to hodlal ptát všude, kde se dalo, ale to, co uniklo nepozorným mužům, mohlo upoutat zájem klevetivých žen.

„Jsem ráda, že ti s tím případem můžu pomoci, začínala jsem se tam pomalu nudit. Tedy až do včerejšího odpoledne, kdy mezi nás zavítala i manželka komořího paní Janagisawa s dcerou,“ vypověděla mi včerejší podivné události, které se odehrály v ženském křídle edského hradu.

„Je to zajímavé, ale každopádně se přání paní Janagisawy neprotiv.“

„Nejsem hloupá, bratře, vím, jak napjaté jsou tvé vztahy právě s komořím a nehodlám přilévat olej do ohně,“ upozornila mě a poté se zvedla k odchodu. „Myslím, že jsem tě zdržela již dost, navíc ses chystal k odchodu, takže - pokud něco zjistím, pošlu ti vzkaz,“ ujistila mě, políbila na tvář a poté se i poklonila. Doprovodil jsem ji ven z domu, kde nasedla do nosítek a nechala se odvést zpět na hrad. A já se konečně mohl vydat do Jošiwary, kde jsem se hodlal shánět po nějakých svědcích.

 

 

Před bránu do Jošiwary jsem dorazil spolu se dvěma dvořany až kolem poledne. Jen co nás strážní vpustili dovnitř, zahlédl jsem, jak po Nakanočó ke mně pospíchá Sano následován Hiratou. Předal jsem tedy svého koně dvořanův a vydal jsem se svým dvěma detektivům naproti.

„Zdravíme tě, sósakane-samo,“ poklonili se mi, když spočinuli tři kroky přede mnou. Spěšně jsem je pozdravil a čekal na nové zprávy, protože se zdálo, že na něco přišli. Možná konečně našli první stopu k vyřešení toho podivného zmizení. Stopu, která pomůže vyřešit tenhle případ jednou provždy, a my najdeme krásnou Isabellu včas, než se jí něco stane.

„Edwarde-sane, něco jsme našli,“ vyhrkl Sano a vytáhl z pláště několik složených papírů.

„Co je to?“ zajímal jsem se, když mi je Sano podal. Rozložil jsem je a na malou chvíli jsem se začetl do úhledného rukopisu. Papíry hyzdily olejové skvrny, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se na listech jemného bílého rýžového papíru mohl začíst do černých znaků. „Kde jste to našli?“ dotázal jsem jich, když mi došlo, co to svírám v ruce. Byla to část deníku, který měla paní Isabella.

„Při jednom výslechu jsem narazil na Gorobeje,“ dal se do vysvětlování Sano. Gorobej patřil mezi výběrčí dluhů, ale často si přivydělával i drobnými krádežemi a následným prodejem uloupených věcí. Lidé neměli rádi, když se v jejich společnosti někdo jako Gorobej objevil, dokázal se totiž na člověka nalepit tak, že dokud dotyčný nezaplatil, nikdy se ho nezbavil. Gorobej však patřil k těm vymahačům, kteří kromě dluhů sbírali i něco jiného - zprávy z celého města.

„To jsi získal od něho?“ zeptal jsem se trochu pochybovačně, přestože se papíry zdály jako pravé. Sano přikývl a poté mi dovyprávěl, co se ještě před chvílí stalo. Musel Gorobejovi za ty papíry zaplatit, ale zdálo se, že jsme konečně narazili na nějakou stopu.

 

Deník paní Isabelly

Život v Jošiwaře dokáže být někdy pořádně nudný. Přestože jsem paní Isabella, oblíbená kurtizána, vídám stále stejné lidi a dělám stále stejné věci. Ale včera večer se konečně stalo něco zajímavého.
Byla jsem na večírku, hrála jsem s hosty karty, ale už jsem byla unavená a chtělo se mi spát. Najednou jsem pocítila, že mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se a uviděla ve dveřích stát muže. Cítila jsem, jak se mi pohledem na něj rozbušilo srdce. Zírala jsem na něho. On hleděl na mě a usmíval se. Pak jsem od něho odvrátila pohled, protože jsem se styděla, že ten cizí člověk ví, co cítím. Poznám však, když se nějakému muži líbím, a tenhle o mě rozhodně stál. Začala jsem rozdávat karty a čekala, až za mnou přijde.
„Kdo je ten muž ve dveřích?“ zeptala jsem se šeptem jedné z kurtizán.
„Jaký muž?“ chtěla vědět.
Podívala jsem se ke dveřím, ale už byl pryč.


Od toho večera jsem ho viděla častokrát. Před třemi dny stál na balkóně a díval se, jak obřadně kráčím do adžej. Předevčírem přišel na večírek, kterého jsem se účastnila. A včera, když jsem se v pokoji oblékala, jsem vyhlédla z okna a viděla ho, jak chodí sem a tam před domem. Vždycky však zmizí, jakmile zjistí, že o něm vím! Ještě nikdy se mnou nepromluvil. Zdá se, že nikdo neví, kdo by to mohl být, přestože jsem se na něho všech vyptávala. Co znamená jeho podivné chování? Bojím se ho, ale ještě víc bych si ho přála poznat.

 

Dnes jsem byla se svou jarite nakupovat na trhu a cítila jsem, že je někde poblíž. Místo, abych se po něm podívala, jsem se však otočila a rychle odcházela mezi stánky. Slyšela jsem, jak jde za mnou, ale neotočila jsem se. Zůstala jsem stát teprve až docela vzadu, v uličce u hradeb. Pak jsem se otočila. Stál za mnou, hezký a silný, se záhadným úsměvem.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se ho, udýchaná a vyděšená. „Proč to děláte?“
Neodpověděl, jenom na mě dál upřeně hleděl. Obvykle bych se nikoho na nic nevyptávala a odešla pryč, ale na něm bylo něco, z čeho se mi roztřásla kolena, a rozbušilo srdce. Stáli jsme tam a dívali se navzájem do očí. Pak jsem zaslechla, že mě jarite volá.
„Už musím jít,“ špitla jsem.
Přikývl, uklonil se a já odešla.
Když jsme se setkali později, zjistila jsem, že pochází z daleka. Měl zvláštní přízvuk. Jeho jméno jsem se však nedozvěděla.


Tahle část deníku teď ležela na psacím stole v mé kanceláři. Četl jsem ho už podruhé, ale tentokrát nahlas. V místnosti se mnou seděla Alice a Sano. Mlčel jsem a díval se z jednoho na druhého.

„Mohl by to být nějaký klíč k nalezení paní Isabelly," ozval se opatrně Sano a mírnil svou naději.

„Je pravda, že jsme nějaký už potřebovali, ale copak je možné hledat po celém Edu muže s přízvukem?" prohodil jsem bezradně. Samozřejmě to byla stopa, to jsem věděl sám moc dobře, ale než najdeme toho pravého muže, může být Isabella mrtvá - pokud ji unesl - anebo pokud s ním uprchla, mohou být už hodně daleko.

Když jsem se večer vrátil z Jošiwary, čekala na mě doma již Alice. Měla nové zprávy, které mi chtěla sdělit osobně. Doufal jsem, že by mi nějak mohly pomoci, protože jsem začínal mít v hlavě pořádný chaos. Jediné, co jsem se však dozvěděl, bylo to, že ten, kdo vykoupil Isabellu z Jošiwary, byl pán Nittu, nikdo nevěděl, proč tak učinil, ale neřešili to. Možná to bylo jenom proto, aby si z ní udělal osobní kurtizánu a nemusel tak dávat přednost ostatním mužům. To však nebylo všechno.

Jak Alice zjistila, Isabella si své znovunabyté svobody dlouho neužívala. Žila v malém domě v obchodní čtvrti Nihonbaši. Potvrzoval tím jen to, že ji skutečně chtěl jenom do postele, oženit se s ní nemohl. Navíc se časem zasnoubil s dívkou stejného postavení, jaké bylo to jeho. Paní Isabella však prý velmi utrácela a Nittovi se brzy omrzela. Zjistil, že vyplacení Isabelly pro něj byl špatný obchod, a tak ji odvedl zpátky.

„Je sice pravda, že by se hledal obtížně, ale stále máme přibližný popis toho muže od Isabelliny kamuro,“ namítl Sano. Samozřejmě, málem bych na ni zapomněl. Byla důležitým článkem k vyřešení případu. Kromě Isabelly byla totiž Čidori-čan jediná, kdo viděla únosce. Jako Isabellina služebná si všímala věcí, které její jarite unikaly. Čidori byla nenápadná a také se na toho cizince kvůli své paní vyptávala.

Když jsem opět navštívil Owariji, abych naposledy vyslechl všechny přítomné, všimla jsem si, jak se na mě Čidori dívá. Jen co jsem se však vydal za ní, abych se jí zeptal, jestli něco neví, dala se na útěk. Nevěděl jsem, proč to dělá, ale vydal jsem se za ní. Dostihl jsem ji až v prázdné kuchyni, odkud nemohla utéci.

„Počkej, neublížím ti, jenom mi řekni, proč přede mnou utíkáš?“ vybídl jsem ji.

„Říkali, že budete zase všechny vyslýchat,“ vykoktala po chvíli a zabodla pohled do země. Celá se chvěla a nezdálo se, že by se jen tak uklidnila. „Měla jsem strach,“ přiznala.

„Neboj se a řekni mi - ty víš ještě něco, co jsi mi o tom večeru, kdy paní Isabella zmizela, neřekla?“ vyzvídal jsem pomalu a dívka ke mně zvedla vystrašený pohled. Rozcuchané vlasy jí trčely do všech stran. Nervózně se hryzala do rtu.

„Nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo,“ zafňukala kamuro. „Byl moc hezký, ale já jsem z něho měla strach,“ vyhrkla rychle a líčidlo na hubených tvářích jí rozmáčely slzy. „To on unesl paní Isabellu ten večer. Viděla jsem ho pootevřenými dveřmi. Paní Isabella se upravovala poté, co odešel pan Micujoši, když jsem vycházela do schodů, abych se zeptala, jestli něco nepotřebuje. Ještě než jsem vyšla úplně nahoru, zaslechla jsem, že něco spadlo, tak jsem vyběhla poslední dva schody a chtěla vejít do pokoje, když jsem uslyšela z pokoje vycházet dva hlasy. Jeden byl mužský. Nakoukla jsem škvírou ve dveřích zrovna ve chvíli, kdy ji popadl do náruče a vyskočil s ní z okna,“ šeptala a stále se rozhlížela kolem sebe, jako by se tu ten muž měl každou chvílí objevit, ale zdálo se, že se jí tou zpovědí ulevilo.

„Děkuji ti, Čidori-čan, moc jsi mi pomohla,“ poděkoval jsem jí jen, co mi popsala muže, kterého zahlédla v Isabellině pokoji.

Ano, měli jsme i popis muže. Přesto jsem se obával, že pátrání bude marné, ale nechtěl jsem zklamat sám sebe a ani komoří. Kdybych totiž tento případ nevyřešil, mohl by to nějak nadhodit šógunovi a já bych se mohl se svým postavením i rozloučit. Natolik byl šógun vrtkavý, jeden den vás chválí za vaše zásluhy a druhý den vás posílá na popraviště, protože jste udělali něco, co se mu nelíbilo.

„Přesto si myslím, že byste po něm měli začít pátrat, ač se to zdá bezvýsledné,“ prohodila potichu Alice. Možná má pravdu. Neměl bych se vzdávat dřív, než vyzkouším všechny možnosti, které mám. Máme přece jenom spoustu špehů, máme dost peněz, abychom si každého mohli koupit, tak proč bych nemohl díky těmto špehům a penězům najít jednoho cizince, který se zřejmě někde ukrývá?

Právě v tom okamžiku, kdy jsem se rozhodl to všechno nevzdat, se ve dveřích objevil sloužící. „Promiňte, pane,“ omluvil se, „ale právě vám přišel dopis. Posel tvrdil, že se jedná o naléhavou záležitost.“ Podal mi válcovité bambusové pouzdro na svitky se zapečetěnými dřevěnými víčky na koncích.

„Děkuji ti,“ odpověděl jsem mu. Následně jsem pouzdro otevřel, rozbalil svitek a začal číst.

 

„Chcete-li se dozvědět něco o zmizení paní Isabelly, dostavte se do domu v kopcích.“


Žádný podpis tam nebyl, zato nechyběl popis, jak se k dotyčnému domu dostat.

Neváhal jsem tedy ani chvíli. Hirata se potloukal někdo po městě, jestli náhodou nezjistí od našich špehů nějaké informace. Neměl jsem čas ho začít shánět, a tak jsem se s družinou čítající Sana a dva vojáky vydal na cestu do kopců severně od Eda. Jeli jsme po cestě plné zatáček, která stoupala do zalesněných svahů. Mrazivý vítr strhával kouř z luceren a bral nám dech z plic. Koně běžely cvalem po tvrdé cestě, na níž byl od léta, kdy obyvatelé Eda hledali v kopcích útočiště před horkem, jen malý provoz. Nad stromy bez listí studeně hořelo zapadající slunce a na zemi ležely ostrůvky sněhu.

„Doufám, že tohle není jenom nějaká falešná stopa,“ obrátil jsem se k Sanovi.

„Snad ne, ztratili bychom touto poutí dost času,“ odpověděl mi zachmuřeně Sano-san.

Ze zapadajícího slunce již zůstal jen nevýrazný rudý pruh na obzoru a kopce se zahalily do tmy. Na svahu kopce jsem spatřil obrysy domu se zvedající se střechou a předsunutou verandou. „Tady to je!“ zavolal jsem na své druhy.

Na začátku strmé úzké cesty jsme přenechali se Sanem své koně dvěma vojákům, jeden nás následoval. Když jsme začali stoupat po stezce, cítil jsem, jak se ještě více ochladilo a zákruty stezky se skrývaly ve větší tmě. Kmeny a křoví kolem nás polykalo světlo z luceren. V lese se nic nehýbalo a jedinými zvuky byly naše kroky na kamenité stezce, hlasité oddechování a zurčení vzdáleného potoka.

Dobře jsem si vzpomínal, kolikrát už na mě od chvíle, kdy jsem se stal šógunovým sósakanem-samou, zaútočili. Doufal jsem však, že anonymní dopis není další způsob, jak mě vlákat do pasti.

Stezka nás náhle přivedla na mýtinu. Stál na ní zchátralý dům, spíš chatrč. Vypadal jako obyčejný, laciný domek k letnímu pobytu, ale já tu cítil i něco jiného - něco zlého.

„Buďte opatrní,“ pošeptal jsem Sanovi a tomu vojákovi, co nás následoval.

Kradli jsme se po kolenou vysokou trávou, která nám šustila pod nohama, a opatrně nesli lucerny. Ostražitě jsme se rozhlíželi, zda odněkud nehrozí nebezpečí. Vítr ustal a les utichl. Bylo slyšet jen bublání potoka. Kdesi zavyl pes nebo vlk. Když jsme se přiblížili k domu, odhalily lucerny staré prkenné stěny, doškovou střechu, okna s laťkovým mřížovým a dveře s rámem obrostlým popínavými rostlinami.

Chatrč nebyla moc velká, a tak jsem vojáka poslal z druhé strany. Se Sanem jsme stáli na prahu a čekali, jestli nás voják nebude přece jenom nějak varovat, ale nestalo se tak. Nakonec jsme vstoupili dovnitř a lucernou si posvítili do tmavého prostoru. Ukázala se úzká prázdná předsíň. Vešli jsme dál a prkenná podlaha pod našimi kroky vrzala. Lucerny kreslily na papírem vyplněných stěnách stíny.

Dům byl tichý a zdálo se, že v něm nikdo není, když se najednou ozvalo další zavrzání podlahy a my se Sanem přitom stáli na místě. Zpozorněl jsem. Dlaněmi jsem sevřel jílce mečů a Sano mě napodobil. Voják posvítil lucernou do kuchyně s policemi plnými kuchyňského nádobí a s omítnutým krbem.

Nikdo tam nebyl, snad jenom nějaká škodlivá havěť hledající potravu. Trochu jsme se uklidnili a blížili se ke dveřím do protějšího pokoje. Všechny mé instinkty bily na poplach.

V pokoji stála ve výklenku váza se suchými květy. Na stole byla klícka na cvrčky, nádoba na saké a skládající vějíř - pozůstatky léta. Na lakované skřínce leželo několik listů papírů. Vše se zdálo naprosto v pořádku. Už jsme chtěli z pokoje odejít, když jsem zaznamenal nepatrný pohyb v nejtmavším koutu. Vytáhl jsem z pochvy jeden meč a pomalým krokem se blížil k místu.

Jaké to pro mě ale bylo překvapení, když jsem tam našel krčící se paní Isabellu. Vybídl jsem Sana, aby mi na ni posvítil. Choulila se v rohu, jednu polovinu tváře měla trochu napuchlou a i pod vrstvou líčidel se skvěla modřina.

Sósakan-sama,“ zašeptala v posvátné úctě, když mě poznala. „Musíte pryč, vy i vaši muži,“ vyhrkla rychle. „Dřív, než se oni vrátí,“ dodala už zase šeptem.

„Přišel jsem tě odtud odvést,“ namítl jsem a zastrčil meč do pochvy, abych jí mohl nabídnout ruku. Isabella ji přijala a pomalu si stoupla. „Bez tebe odtud neodejdu,“ trval jsem si na svém.

„Prosím, nedělejte to ještě horší, oni vás zabijí, jestli vás tu najdou,“ škemrala tichým hláskem, který prozrazoval bezmoc. Měla ze svých věznitelů strach, ale - kolik jich asi mohlo být? „Jsou sice dva, ale nemáte proti nim žádnou šanci, nechci, aby se někomu kvůli mně něco stalo,“ zamumlala, jako by si jasně v mé tváři přečetla tu nezodpovězenou otázku.

„Uklidni se, zatím tady nejsou, tak my můžeme v klidu odejít, ano?“ uklidňoval jsem ji a nakonec si ji přitáhl do náruče, abych zmírnil třes, který zmítal jejím tělem.

„Já odtud nesmím odejít, a pokud vy beze mě neodejdete, rozkažte odejít alespoň svým mužům,“ šeptala mi do ucha. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že bych tu zůstal na dva věznitele sám, ale musel jsem nějak Isabellu uklidnit, a pokud tohle pomůže, bude to dobré.

„Dobře tedy,“ souhlasil jsem, „Sano, vraťte se i s vojákem ke koním,“ rozkázal jsem a Sano se na mě zmateně podíval. Nechápal ten zvláštní rozkaz. „Vraťte se k nim, pokud se do hodiny neobjevíme, vraťte se do města a s posilami se sem vraťte,“ vybídl jsem ho a až poté Sano uposlechl můj rozkaz.

 

 

Stáli jsme v tom pokoji sami a já se snažil přesvědčit Isabellu, aby se mnou odešla, ale ona si trvala na svém, že tu musí zůstat i přesto, že tu její věznitelé nebyli. Měli jsme šanci odejít, aniž by nás mohli chytit, ale Isabella se jich příliš bála.

„Vidím, že máme návštěvu, Kameko,“ ozval se najednou ze dveří mužský hlas. Rychle jsem se k němu otočil a prohlížel si muže, jehož mi popsala Čidori. Jeho popis přesně odpovídal. Dokonce i ten silný přízvuk. „Snad si s tím mužem nechtěla odejít, drahá Isabello?“ zajímal se cizinec.

„Nechtěla,“ zamumlala a poté se obrátila ke mně. „Já už ale nechci takhle žít,“ postěžovala si Bella a ohlédla se na Keamon-sana.

„Vždyť tak nemusíš žít. Jakmile odtud odejdeme, udělám to, co jsem měl udělat už před dvěma lety. Vykoupím tě z Jošiwary a poté se po nějaké chvíli vezmeme. Staneš se mou ženou, budeš ženou šógunova sósakana-samy,“ přemlouval jsem ji.

„Ale stále se na mě budou všichni dívat skrz prsty. Pro všechny budou jenom tou kurvou, co sis vzal,“ namítla a já se zděsil nad slovy, jakými se nazvala.

„Pro nikoho nebudeš jenom kurvou! Budeš mou manželkou,“ rozčílil jsem se.

„Promiňte, že vám skáču do rozhovoru, ale-“ Ostře jsem se na něj ohlédl, a ať už chtěl tenhle podivín, který stál za únosem Isabelly, říct, co chtěl, zmlkl.

„Mlčte, teď mluvím s Isabellou. Stačí, že jste toho napáchal už tak dost, teď nás nechte si v klidu promluvit,“ požádal jsem ho s potlačovanou zuřivostí a poté se znovu obrátil k Isabelle. „Copak ty se nechceš vrátit ke své rodině? Co ti nabízí tenhle člověk, že se se mnou nechceš vrátit zpět do Eda a žít spokojený život? Je ti láska, kterou ti nabízím, málo?“ zajímal jsem se a Isabelle začaly po tvářích stékat slz, které za sebou nechávaly stopy v rýžovém pudru.

Hnědýma, nešťastnýma očima se na mě dívala a já čekal na její odpověď. Ta však nepřicházela, dál tiše vzlykala.

„Chceš vědět, co jí nabízím já? To, po čem všichni touží - po věčné kráse, moci, nesmrtelnosti… Myslíš si, že Isabella by nic z toho nechtěla? Co je proti tomu tvoje láska?“ vložil se do toho opět pohrdavě Keamon. Střídavě jsem hleděl z těch smutných studánek do prazvláštních očí toho člověka. Byl zvláštní, vyvolával ve mně zvláštní neklid, který jsem nezakusil ani tehdy, když jsme se s mými muži postavili obávaným Moriům - zločineckému klanu. „Navíc bych měl asi dodat, že odtud stejně s tebou nemůže odejít - tedy, leda by sis odvezl její mrtvolu,“ dodal chladně.

„Co tím chcete říct? Že ji teď zabijete, pokud se pokusí odejít? To se vám ale nepodaří. Zabráním vám v tom,“ odporoval jsem mu a na tváři Keamon-sana se objevil úšklebek.

„Malý samuraj se mi snaží vnutit svou vůli,“ rozesmál se nakonec úplně a jeho smích do místnosti přivedl i nějakou ženu, kterou jsem doposud neviděl. Byla to drobná dívka možná kolem dvaceti let, vlasy měla svázané do drdolu a na sobě jedno z černých kimon se zlatým potiskem nějakého zvláštního erbu, který mi nic neříkal. Měla bledou tvář, ale byl jsem si jistý, že na sobě neměla žádný pudr.

„Děje se něco?“ otázala se toho muže.

„Neboj se, Kameko-san, nic závažného. Tento mladík si zřejmě neuvědomuje, jak blízko je smrti, dokonce bych mohl říct, že zavítal do jejího domu,“ odpověděl jí potěšeně a já v jeho slovech nenacházel žádný smysl.

„Hodláte mě tedy zabít stejně jako Isabellu, pokud odejdeme?“ ujišťoval jsem se a rukou automaticky sevřel rukojeť meče. Byl jsem připraven na boj, pokud mám zemřít, pak tedy jako samuraj.

„Byla by to škoda, ale museli bychom to udělat. A Isabella-san si je toho jistě vědoma.“

Ohlédl jsem se opět po Isabelle a její zjevný strach z nepřítele ve mně opět vyvolával pocit chránit ženu, která se ocitla v nebezpečí. Bylo třeba zakročit, aby tohle všechno konečně skončilo.

„Pak tedy dobrá. Vyzývám vás na souboj, pokud vyhraju, budeme moct s Isabellou svobodně odejít. Pokud však ne - děj se vůle boží,“ vyzval jsem ho rozhodně a tasil oba své meče.

„Né!“ vykřikla Isabella a vrhla se mi do náruče. Keamon-san se jenom spokojeně usmíval a vůbec se nenamáhal sehnat si nějakou zbraň. Byl natolik sebejistý, že mě porazí i beze zbraně, až mi to připadalo neskutečné. „Prosím, nedělej to. On tě zabije,“ šeptala ke mně Isabella.

„Neměj obavy, já se o sebe dokážu postarat,“ odpověděl jsem jí a odtáhl ji od sebe, abych se mohl začít bránit. Keamon-san se pouštěl do předem prohrané bitvy.

„Edwarde, nemůžeš vyhrát, on je upír!“ vykřikla nešťastně Isabella a zhroutila se k zemi, kde se poddala pláči. Zastavil jsem se v půli pohybu a nevěřícně hleděl nejdřív na ni a potom na mého protivníka, který se na mě stále jenom usmíval.

„Copak? Snad nejsi překvapený?“ ozval se znovu jeho hlas. Ne, tohle nemůže být pravda.

„Zdá se, že je překvapený,“ upozornila ho Kameko-san. Ano, vskutku jsem byl překvapen. Vždyť… Ne, to nemůže… to není… „Myslím, že k žádnému souboji nyní nemusí dojít, nebo se mýlím?“ usmála se spokojeně ta žena a já stočil pohled i k ní. Pokud je Keamon upír, znamená to tedy, že i ona je upírka?

 


Deník paní Isabelly
Když teď sedím u okna a píšu, dívám se dolů na ulici plnou veselých lidí. Třešňové stromy v květináčích jsou obsypané růžovými květy, ze kterých padají plátky jako sníh. Jak prchavá je jejich krása! A jak prchavé bylo štěstí, o němž jsem si bláhově myslela, že bude trvat věčně.
Před čtyřmi roky jsem stála vedle Edwarda v tom starém domě v horách. Snažil se mě zachránit, nabízel mi svou lásku, kterou jsem tak toužila přijmout. Už tehdy jsem po jeho lásce toužila dlouhé dva roky, ale on se neukazoval - zapomněl na mě.
Alespoň to jsem si myslela do chvíle, než se objevil v tom tmavém pokoji a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát. Měla jsem strach, když jsem si uvědomila, co se stane, jakmile přijde Keamon-san, ale zároveň jsem se nechtěla připravit o Edwardovu společnost.
Ve chvíli, kdy mého věznitele vyzval na souboj, jsem k němu cítila tolik lásky, až jsem se rozplakala. V jeho očích jsem viděla žár a snad i touhu. Byl rozhodnutý vyhrát souboj s Keamonem a odvést si mě sebou domů. A já, ačkoliv jsem věděla, že nemá nejmenší šanci - jsem na malou chvíli uvěřila tomu, co jsem viděla v jeho očích.
Sen se však rozplynul jenom několik málo okamžiků na to, kdy Edward padl mrtvý k mým nohám. Jeho zelené oči na mě hleděly bez života.
„Proč?“ zašeptala jsem ke Keamonovi a pohladila Edwardovy zrzavé vlasy. „Proč jsi ho neproměnil stejně, jako chceš proměnit mě?“ dotazovala jsem se ho.
„Muselo to tak být. On by se s tím nikdy nesmířil. Ty jsi jiná,“ odpověděl mi a zvedl mě od jeho mrtvoly. Předal mě Kameko, která mě odvedla do kuchyně. Nic to však nezměnilo, stále jsem měla před obličejem jeho oči plné žáru a lásky, které se střídaly s tím prázdným pohledem.
„Teď odtud odejdeme a poté tě proměníme.“ A tak se i stalo.

 

 

 

Následně přišlo jaro, které se změnilo v léto, a já sledovala, jak ten čas jde naprosto mimo mě. Kromě té chvíle, kdy jsem přestala být člověkem, se snad nic nezměnilo. Ani má láska k Edwardovi.
Do Eda jsme se už nevrátili. Nevěděla jsem nic o tom, jak skončilo vyšetřování, které Edwarda stálo život. Nevěděla jsem nic a možná to tak bylo i lepší. Věci kolem sebe jsem moc nevnímala. Celý rok jsme cestovali po Japonsku, navštívila jsem místa, o kterých se mi za branami Jošiwary ani nezdálo.
Poté jsme odjeli i z Japonska, ale já zjistila, že ten uzavřený svět, ve kterém jsem žila, byl možná lepší. Měl svá pravidla, mnohdy přísná, ale ta pravidla ho chránila. Chránila ho před tím, co jsem viděla za jeho hranicemi.
„Můžeme se ještě jednou vrátit domů?“ zeptala jsem se jednoho dne Kameko-san.
Přikývla. „Neboj se, jednou si na to všechno zvykneš. Budeš žít na okrajích mnoha společností, mnoha kultur. Každá ti ze sebe něco dá,“ chlácholila mě.
„Možná máš pravdu, ale i tak budu cítit, že jsem do toho okolního světa přišla z Jošiwary. Nic, co uvidím, na tom nezmění,“ namítla jsem.
„Máš pravdu,“ souhlasila se mnou a pomohla mi obléknout opět kimono a vyčesat vlasy. Následně jsem si namalovala rty červenou barvou a zvýraznila jsem si oči. Vrátili jsme se do světa, který jsem znala. Do světa palácových intrik, světa samurajů, světa kurtizán a taju. Do světa, kam jsem patřila, přestože jsem se v něm nenarodila. Usadili jsme se sice na severu Hokkaida, ale ani to mi nevadilo. Byla jsem doma.

 

 

 

Léta běžela a já opět jako tolikrát zde seděla u okna a psala do tohoto deníku, který zná všechny mé myšlenky a pocity, i ty, které nevyslovuji nahlas. Podvědomě jsem cítila, že se můj poklidný život brzy změní.
„Isabello, zítra odjíždíme,“ přišel do pokoje Keamon. Ohlédla jsem se po něm. „Je na čase, aby ses setkala s vládci naší říše. Psal jsem jim zprávu a Aro se již nemůže dočkat, až tě pozná.“

 

 

 

Pro ty z vás, které povídka zaujala, zde mám malý bonus - jména našich hrdinů v japonštině.

>>> zde <<<

Jinak - povídka byla inspirována knihou Tajný deník paní Vistárie od Laury Ioh Rowlandové. Některé popisy míst jsou převzaty právě odtud

 

O 2 roky dříve - Tetovaná konkubína >>> zde <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajný deník paní Isabelly:

 1 2   Další »
16. Jana M
28.08.2017 [6:59]

Nádherná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.06.2011 [8:58]

HanetkaMoc se mi to líbilo, ale je škoda, že je to jenom jednorázovka. Zdá se mi, že tohle téma by mělo potenciál na povídku na pokračování... rozhodně některé pasáže by mohly být propracovanější. Důvody, proč se Isabella chtěla stát upírkou, proč si ji ten upír vyhlídl, jak a kudy ji dostal pryč, proč se před dvěma lety nedala s Edwardem dohromady, když se oba očividně milovali... Je toho hodně, o čem bych si ráda přečetla. Bylo to kouzelné... a škoda, že to nebylo delší. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Yriss
14.06.2011 [19:59]

YrissWOW , WOW , WOW . Tak to bolo fantastické . Rozsiahle ako biblia a dokonalé ako , ako neviem . Nádhera . Veľmi sa mi páčil celý ten detektívny dej . Úplne ma to vtiahlo do príbehu . Boli tam veľmi pekné opisy a bolo to viac nž originálne vzhľadom k tomu že sa to odohrávalo v Japonsku . Súkromný potlesk máš odo mňa za tie japonské mená a znaky a tituly . Bolo to prepracované a neskutočne krásne . A myslím že pokračko by sa hodilo . A myslím si že Edward nie je mrtvý . Ale mala by som prestať myslieť a ukončiť tento komentár . Takže , je pefektné , vynikajúce , skvelá , nádherné a mám nekutočnú radosť že som to čítala . Je to BEST . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Petronela webmaster
13.06.2011 [18:58]

PetronelaOpět moc děkuju za komentáře, jsem za ně hrozně ráda Emoticon

11.06.2011 [22:52]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Alice
11.06.2011 [15:13]

nádherná povídka, děkuju, že jsem si mohla tak úžasné dílko přečíst Emoticon Emoticon

10. Karlos
11.06.2011 [13:07]

Dobře, nejsem tak dobrá, že bych napsala neskutečně dlouhý komentář jako Hanulka, ale bylo to nádherné. Plné emocí, lásky, zrady, smutku. Bylo to nádherné. Děkuji ti z atuto povídku... Emoticon

10.06.2011 [21:39]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Bolo to perfektné! Emoticon Emoticon

8. selena9
10.06.2011 [11:27]

Skvela poviedka!Po dlhom case som si precitala pribeh, ktory je fakt dobry Emoticon Mam len jednu jedinu vyhradu, a to, ze si to mohla rozpisat aspon do dvoch alebo troch dielov, pretoze si myslim, ze ten zaver bol trochu unahleny. Mozno si sa mohla trochu viac venovat tej zapletke, co asi v jednodielnej poviedke nie je mozne. Ale to je len moj skromny nazor Emoticon V kazdom pripade to nic nemeni na skutocnosti, ze je to velmi dobra poviedka Emoticon Emoticon

7. Petronela webmaster
10.06.2011 [6:56]

PetronelaJsem hrozně ráda, že se vám povídka líba - vlastně, co to kecám, jsem úplně dojatá těmi krásnými komentáři.
A kvůli Hance mi teď vrtá hlavou nová povídka - seznámení Edwarda a Belly, před dvěma lety od této povídky - jenom mám trochu strach, že se mi tam nepodaří procpat upíry a povídku budu muset zveřejnit někde jinde ... no každopádně uvidíme.
A ještě jednou, moc děkuju Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!