Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemná minulost 1/2

21.01.2011 (21:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2080×

19. května 2010

Milý deníčku,

zní to zvláštně, takhle začíná spousta filmů a ještě více knih. Ale je příjemné vědět, že aspoň v něčem jsem stejná jako ostatní lidé.

Ale teď k věci, toto je můj první zápisek. Vlastně ani nevím, jak mě napadlo začít si vést deník. Nikdy jsem to nedělala, ale poslední dobou je toho na mě moc.

Jmenuji se Emma Thompson Volturi a vypadám jako každá jiná osmnáctiletá dívka, kterou potkáte na ulici. Na mých dlouhých světle blond, téměř bílých vlasech, není vůbec nic zvláštního. Ani na modrošedých očích bych asi nenašla nic zajímavého.

Ale to je konec všeho normálního na mně.

Asi to zní zvláštně a bude-li někdy někdo tento deník číst, řekne si, že si vymýšlím nebo šílím, ale píšu sem jenom čistou pravdu.

Jsem poloupírka. Má matka byla člověk, ale otěhotněla s upírem. Upírem, který ji velmi rychle opustil a už o sobě nedal znát. Možná vás zajímá, jak toto vím. Četla jsem matčin deník a prohlížela si fotografie.

Ale zpět k věci. Má máma zůstala sama, těhotná s upírem. Věděla, že musí zmizet. Přestěhovala se na jednu samotku u lesa. Věděla, co je otec zač a že jsem monstrum žíznící po krvi. Ale nerozhodla se potratit. Milovala mě a pila kvůli mně krev. Zvířata kradla okolním farmářům. Většinou pila králičí krev, občas ukradla slepici.

Umím si představit, jak to muselo být těžké, jak kvůli mně musela trpět.

Mám dar. Vidím aury lidí, obzvláště upírů. Aura je něco jako světelné pole, které obklopuje každého člověka. Aura většiny lidí je strakatá, tvořená ze spousty barev. Každá barva má svůj význam a dá se z ní poznat povaha a momentální nálada člověka. Třeba růžová značí zamilovanost, rudá vášeň nebo také vztek, žlutá je pozitivní a velmi energická, ale nebudu tady vypisovat barvy aur.

Žiji ve městě Volterra - to je v Itálii - na hradě. Oficiálně není osídlen. Zčásti je to pravda, protože to hlavní je ukryto pod zemí.

Mí pánové jsou: Aro, Marcus a Caius, vládci upířího světa. Slovo „pánové“ zní hrozně, ale není to tak děsné, naopak, mám tento život ráda. Jsem významnou členkou gardy čítající asi dvacet upírů, většinou talentů. Většina z nich jsou mí přátelé, vlastně všichni. Až na jednu.

Jane Volturi. Zpočátku jsme byly kamarádky, ale poté se s ní rozešel její přítel a ona spadla až na totální dno. Když jsem se později dozvěděla, že to bylo kvůli mně, byla jsem nejdřív v šoku a rozhodla se to ignorovat a před Jane ututlat. Bohužel jí to nějaká dobrá duše vyzvonila a z kamarádek se staly nepřítelkyně.

Bohužel mě téma „Volterra“ nutí vrátit se k mému otci. Aro, vůdce této společnosti, umí číst myšlenky, stačí mu na to pouhý dotek. Ba co více, dokáže najít jakoukoli z myšlenek, která se vám kdy honila hlavou. Já jsem mu nikdy ruku nepodala a držím se od něj dál. Chápe, že mám nějaké tajemství a myslím, že ho ani příliš nezajímá jaké.

Asi by vyletěl z kůže, kdyby se dozvěděl, že jeho bratr má nečistokrevného potomka.

Ano, správně, jsem dcera Caia Volturi, který si kdysi začal románek s Annou, mojí matkou, a nikdy víc se o ni nezajímal, ani jej nenapadlo, že jeho počínání může mít nějaké následky. Bere mě jako oddanou strážkyni, nic víc. Doufám, že to tak zůstane.

„Aro tě shání,“ štěkla po mně Jane a rychle dveře mého pokoje zase zavřela. Povzdechla jsem si a zavřela knížku, kterou jsem zrovna začala číst. Obula jsem si boty a rychle zavázala tkaničky. Ze skříně jsem popadla plášť a vystřelila na chodbu. Kopnutím jsem za sebou zavřela dveře a rozběhla se směrem k hlavnímu sálu. Mezitím jsem přes sebe přehodila plášť.  Zastavila jsem se před obrovskými, dřevěnými dveřmi a opatrně do nich zatlačila.

Tiše jsem vklouzla do sálu. I když jsem neudělala žádný hluk, otočili se na mě skoro všichni upíři přítomní v sále. Byla jsem zase poslední. Asi jsem lehce zrudla, protože se na mě Felix ušklíbl. Jakákoliv známka mého lidství mu připadala velmi zábavná. Demetri do něj šťouchl loktem a usmál se na mě.

„Takže, když se i ta poslední uráčila přijít, mohli bychom začít?“ ozvalo se otráveně. Ihned jsem ten hlas poznala. Caius. Toto pro něj bylo typické.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a zrudla ještě více. Přešla jsem k ostatním členům gardy.

„Bratře, nerozčiluj se,“ promluvil Aro a poslal Caiovi pohled typu: „Zmlkni a poslouchej!“

Pousmála jsem se, ale ihned zase nasadila profesionální výraz a čekala, co z Ara vypadne.

„Situace v Janově se vyhrotila,“ řekl vážně Aro.  V Janově je armáda novorozených, řádí tam už pár dní, vybavila jsem si.

„Bohužel se však musíme rozdělit, moji milí,“ pronesl ke gardě. Zděsila jsem se. Rozdělit?

„Myslím, že bude rozumné, pojede-li do Janova asi sedm lidí, pod vedením Caia a zbytek pojede do Mexika, tam je situace mnohem horší. Samozřejmě nejméně polovina zde musí zůstat,“ rozumoval Aro.

Po chvíli rozhodl, že zítra ráno já, Demetri, Felix, Roman a Alec, samozřejmě pod Caiovým dozorem, poletí do Janova. S ostatními se ještě domlouval, zatímco nás pět pustil. Poslušně jsme šli každý do svého pokoje sbalit to nejnutnější. Celá akce totiž proběhne v noci, tudíž musíme přespat v hotelu, tudíž jsme potřebovali nějaké rekvizity. Navíc MP3 se v letadle hodí.

V pokoji jsem se zavřela a začala přehrabovat poličky a vybírat si oblíbené knížky a nakonec jsem si do batohu nacpala i matčin deník a vlastní fotoalbum.

Nakonec jsem batoh potěžkala a vyhodila dvě knížky, které jsem zase tak moc ráda neměla.

Chvíli jsem uvažovala, co budu dělat, ale potom jsem se vydala směrem k tělocvičně. Přišla jsem zrovna v polovině tréninku a sledovala tak trochu nevyrovnaný boj mezi jednou novorozenou a Felixem. Po chvíli se zkušený gardista dostal novicce za záda a jediným pohybem s ní praštil o zem.

Ta se s brbláním zvednula a odešla k ostatním. Zbývaly ještě dva boje, tak jsem se posadila na zem a opřela o stěnu. Jenom jsem je sledovala a v mysli analyzovala chyby, kterých se nováčci dopouštěli.

Nejvíce mě ale bavilo sledovat, jak se mění jejich aury. Tmavly a světlaly podle toho, jak se daný upír cítil a dařilo-li se mu, nebo prohrával.

Felixova aura byla stále modrá, po okrajích měla místy oranžový nádech. Modrá značí vyrovnanost a oranžová veselí. Tréninky jej bavily jako nic na světě.

Asi po půl hodině, kdy se mu povedlo porazit i posledního nováčka, který se zdatně držel, ale nakonec se nešikovně otočil a jednou nohu si podrazil tu druhou. Hloupá chyba, napadlo mě, ale nekomentovala jsem to. Novorození jsou náladoví a nevyzpytatelní, proto není dobré pouštět si v jejich přítomnosti pusu na výlet a říkat, co vás napadne.

Jakmile se novorození s bručením odklidili, otočil se na mě Felix.

„Zápas?“ zeptal se potěšeně.

„Proto jsem tady,“ ušklíbla jsem se a vstala. Pomalu jsem přešla na druhou stranu místnosti, tak abych od něj byla asi dvacet metrů. Felix se nadšeně usmál a mírně se přikrčil.

Já jsem se rozhodla nezačínat boj a stála na místě jako socha. Věděla jsem, že toto můj soupeř přímo nesnáší. Felix po chvíli skutečně zavrčel a rozběhl se proti mně. Když byl těsně přede mnou, vyskočila jsem ke stropu a chytila se jednoho z trámů, ale ihned se pustila a dopadla těsně za Felixe. Vyskočila jsem mu na záda a pevně se chytila. Marně se mě pokoušel setřást. Chvíli jsem se bavila a potom jsem ho ledabyle chytnula za vlasy na zátylku a škubla. Ozvalo se křupnutí. Samozřejmě jsem mu hlavu neutrhla, jenom s ní trochu škubla. Myslím, že ho to ani nebolelo.

Zasmála jsem se a seskočila mu ze zad.

„Nějaký krátký boj,“ zasmála jsem se. Felix jenom něco zavrčel, ale potom se na mě usmál.

„Heidy shání někoho na nákupy a pokud s ní nepojedeš ty, vezme mě!“ zakřičel s předstíranou panikou v hlase.

„Někdo se bojí vlastní přítelkyně,“ konstatovala jsem vesele a stáhla si vlasy do culíku.

„Ona je skoro stejný blázen jako ta malá jasnovidka,“ bránil se.

„Nauč se jim říkat pravými jmény. Jmenuje se Alice a je fajn,“ opravila jsem ho. Od toho konfliktu po Nessiině narození šlo vše hladce a dá se říci, že jsme byli s Cullenovými přátelé.

„To spojenectví dlouho nevydrží,“ mudroval a pomalu jsme se vydali směrem do zahrady. Často jsme tam spolu chodili a mluvili o všem možném. Hlavně o novorozených a o bojích, které nás čekaly. Brala jsem Felixe jako staršího bratra, kterého jsem vždycky chtěla.

Na zahradu jsme ale nedošli, protože Felix trval na tom, že je pozdě a měla bych jít spát.

Bylo asi šest hodin. Jenom jsem se zasmála, rozloučila jsem se s ním a odešla na pokoj.

Budík jsem si nastavila na čtyři ráno a po teplé sprše zalehla do nadýchaných peřin.

Ráno jsem se probudila sama, asi kolem druhé ráno. Mám holt trochu posunutý denní rytmus.

Po krátké studené sprše jsem se oblékla do černých džínů, rudého trika a černé mikiny. Na nohy jsem si nazula svoje oblíbené tenisky.

Na záda jsem si hodila batoh, do kterého se mi povedlo naskládat i plášť, a vydala se do hlavního sálu. Bylo tam živo, všichni pobíhali sem a tam. Jenom jsem zakroutila hlavou a připojila se k Alecovi, dalšímu z účastníků mise Janov. V civilním oblečení – džíny, košile, mikina - vypadal zvláštně. Díky Jane se mnou moc nemluvil. Chápala jsem to. Jenom jsme vedle sebe stáli a čekali. Muselo to vypadat zvláštně.

Po chvíli dorazili i ostatní.

Caius dorazil asi kolem třetí a vypadal rozladěně. Během vteřiny jsem zjistila, že opravdu je, nejen proto, že jeho aura zářila jako červená na semaforu, ale proto, že vypeskoval Roberta, který měl rozvázanou tkaničku.

Poté si nás Caius odvedl na letiště. Jeli jsme černým autem, spíše limuzínou. Povolili mi řídit, takže se moje nálada znatelně zlepšila. Jela jsem asi tak stovkou, doprava byla celkem řídká, tak jsem vesele předjížděla auta a kličkovala mezi nimi. Jakmile jsme se dostali mimo centrum, sešlápla jsem plyn a jela skoro na maximum.

Těsně před letištěm jsem zpomalila a zaparkovala. Po chvíli už jsme nastupovali do soukromého letadla, které patřilo Caiovi.

Posadila jsem se na první sedadlo u dveří. Nasadila jsem si sluchátka a rychle pustila hudbu.

Bylo mi jasné, že celou cestu budou kluci tipovat, kolik novorozených sejmou. To nemusím poslouchat. O necelou minutu později se letadlo rozjelo a pomalu se odlepilo od země.

Zavřela jsem oči a zavrtala se do sedadla.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost 1/2: