Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sladké snění

22.10.2010 (15:15) • alfa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2570×

~ Sladké snění

S přiblblým úsměvem na tváři jsem zaklapla Stmívání. Četla jsem to už asi po sté, ale stejně se mi to nikdy neomrzí. Příběh opravdové lásky mezi člověkem a upírem. Realita je oproti tomu jiná. Jako by vás polili studenou vodou. Něco takového jako Bella já nikdy neprožiju.

Já totiž nejsem žádná Bella. Jmenuju se Beata. Nesnáším to jméno, a tak mi všichni říkají Bea.

Proto mám radši snění. Je to únik před realitou. Před tou ledovou vodou. A navíc je už pozdě. Začetla jsem se do toho tolik, že jsem naprosto ztratila pojem o čase. Položila jsem knihu na noční stolek a zhasla. Brzy jsem se propadla do říše snů.

Probudilo mě otravné pípání budíku. Rozmrzele jsem ho vypnula a vstala z postele. Už zase do školy. Prázdniny jsou nenávratně v tahu a mě čeká druhý ročník na gymplu. Ještě horší a obyčejnější než ten minulý.

Hodila jsem na sebe tričko a džíny a vydala se na autobus. Celou cestu jsem nepřítomně koukala z okna. Málem jsem zapomněla vystoupit. Bylo už skoro osm, když jsem dorazila do školy. Adéla už mi držela místo ve čtvrté lavici u okna. Jako loni.

„Beo! Kde jsi byla tak dlouho?!“ vyzvídala.

„Autobus měl zpoždění,“ zamumlala jsem a sedla si vedle ní.

„Aha. Už jsem se bála, že nepřijdeš! Dneska totiž mají nastoupit ti noví studenti!“

„To jako k nám do třídy?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po třídě.

„Jo. K nám ale jenom jeden z nich. Ostatní o ročník výš. Ještě tu nejsou,“ odpověděla zklamaně. A v tu chvíli vešel dovnitř. Překvapeně jsem zamrkala, abych se ujistila, že nemám halucinace. Bronzové vlasy, křídově bílá pleť, zlaté oči... Vždyť vypadá jako... Edward!

Nesmysl! Okřikla jsem se v duchu. To mám z toho, že to pořád čtu. Pohlédla jsem na něj znovu. On se právě díval na mě. Trhla jsem hlavou a rychle se podívala jinam. Pozdě. Červená se mi hrnula do tváří. Sklopila jsem hlavu a doufala, že si toho nevšimne. Po chvíli jsem se odvážila rozhlédnout se okolo. Nikde nebyl. Oddychla jsem si. Nejspíš mám vážně halucinace.

„Ty jsi tu nový, že?“ promluvila Sandra, která seděla v lavici za námi. Rádoby nenápadně jsem se otočila a ztuhla. Ten kluk sedí přímo za mnou! Nenapadlo mě se tam podívat.

„Ano. Přistěhovali jsme se nedávno,“ odpověděl jí. Rychle jsem se otočila zpátky, aby si nevšimnul, jak na něj civím.

„No a... máš nějakou holku?“ Musela jsem se usmát. Sandra si prostě nemůže nechat ujít takovou příležitost.

„Ne.“

„A šel bys dnes odpoledne někam?“ navrhla mu a já měla co dělat, abych nevybuchla smíchy.

„Ne. Já už něco mám.“

„Aha. A zítra?“ zkoušela to znovu, jenže do třídy přišel učitel a Edward... vlastně ten kluk už neodpověděl.

Učitel nás upozornil na nového spolužáka (jako bychom byli slepí) a celou hodinu pak mluvil o tom, jak už jsme ve druháku a co se od nás očekává. Při třetí větě už jsem vypnula a přestala ho poslouchat. Dost na tom, že tu musíme sedět celé dvě hodiny. Ještě to tak poslouchat, ne? Raději jsem dávala pozor, jestli ten kluk Sandře neodpoví, ale celou dobu nic neřekl.

Celých 45 minut jsem dokázala neotočit se. Pak jsem to už nevydržela a znovu se na něj podívala. Seděl v nepřirozeně zkroucené pozici hodně odsunutý od lavice a zacpával si nos. Propaloval mě pohledem, tak jsem se obrátila zpátky. Proč si zacpával nos? Přičichla jsem si k vlasům, ale necítila jsem nic, kromě mého šampónu. Místo toho jsem ale měla silný pocit deja vu. Přesně tohle se totiž stalo Belle!

***

Konečně nás po dvou hodinách vysvobodilo zvonění. Já a Adéla jsme se jako jedny z mála vydaly na oběd.

„Jdi napřed, musím si ještě něco zařídit,“ řekla Adéla.

„Jasně. Potom dojdi. Budu ti držet místo.“

Poté, co jsem si vystála ne moc dlouhou řadu, jsem se posadila ke stolu a pustila se do jídla. Vlastně jsem jenom po talíři posunovala těstoviny. Moc poživatelně to nevypadalo.

Vyrušilo mě zavrzání židle.

„Kde jsi vlastně byla?“ zeptala jsem se Adély.

„Chtěla jsem si zjistit něco o těch nových. Jmenují se Cullenovi. Jsou to adoptivní děti doktora Carlislea Cullena. Přistěhovali se sem z Aljašky, což je divný, protože umí česky. Ten blonďák je Jasper. Ta černovláska je Alice. Chodí spolu. Je to divný. Jsou přece sourozenci. Vedle nich je ještě Emmett a Rosalie. Ti spolu taky chodí. A samozřejmě Edward,“ odpověděla a přitom ukazovala na všechny Cullenovy, kteří seděli ob dva stoly od nás.

„Cože?! Nedělej si srandu!“ řekla jsem jí.

„Proč? Já si nedělám srandu.“ Vypadala zmateně.

„Vždyť je to přesně jako ve Stmívání.“

„V čem?“ ptala se.

„Ve Stmívání! Vždyť je to i tvoje oblíbená kniha!“

„Co to meleš? Žádné Stmívání neexistuje. O tom bych přece musela vědět, ne?!“ odvětila a já se pro jistotu znovu podívala na Cullenovy. Edward se soustředěně díval před sebe a ve tváři měl flustrovaný výraz. Jako v knize. Ale to není možné! Se mnou asi není něco v pořádku. A jak to, že Adéla neví nic o Stmívání?! Připadám si jako oběť nějakého dost blbého vtipu. Ale na nic dalšího se jí ptát nebudu. I tak už se na mě dívá jako na blázna.

„Ty už jdeš?“ zeptala se, když jsem se začala zvedat.

„Jo... není mi nějak dobře,“ vymluvila jsem se a odešla. Chtěla jsem si ještě vzít jedno z jablek, které byly na pultu nalevo ode mě. Jenže mi jablko vyklouzlo z ruky a začalo padat na zem. Najednou se tam ale objevil Edward a zachytil ho.

„Proboha,“ zašeptala jsem a utekla z jídelny. Už jsem chtěla být doma. Dneska se tu dějí vážně divné věci. V šatně jsem si obula boty a vyšla ze školy.

Na parkovišti jsem si všimla, že nemám zavázané tkaničky. Rychle jsem se sehnula a začala je zavazovat. Pořád jsem ale musela myslet na to, co se dnes stalo. Noví studenti. Cullenovi. Edward ve stejné třídě, který si zacpával nos. Jeho flustrovaný výraz a potom jeho děsivě rychlý postřeh. Nejspíš mi hráblo. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Ještě mě může zachránit před jedoucím autem a začnu se poohlížet po nějakém hodně dobrém psychologovi.

V tu chvíli se ozvalo skřípění pneumatik a já vyděšeně vzhlédla. Všechno jsem vnímala jako ve zpomaleném filmu. Zděšení spolužáci, Edward na druhé straně parkoviště a auto řítící se přímo na mě.

Zavřela jsem oči a očekávala náraz. Ale ucítila jsem jen studený poryv větru a pak mě něco srazilo na zem. Modlila jsem se, abych po otevření očí uviděla kohokoliv kromě Edwarda. Jenže – smůla – byl to  Edward. Jeho oči byly temně černé, až mě to vyděsilo. Tohle přece nemůže být pravda,

Rozhlédla jsem se okolo. Na dveřích auta, které mě málem rozmáčklo, byl zřetelný otisk Edwardovy ruky.

„Beo! Beo!“ začali křičet všichni okolo. Brzy přijela sanitka a já musela jet do nemocnice. Nedali si vymluvit, že nosítka nepotřebuju. Zato Edward mohl sedět na sedadle spolujezdce. Super.

V nemocnici mě doktor poslal na rentgen. Nic mi nebylo. Jako bych to neříkala. Edwarda se ani nenamáhali vyšetřit, protože tu pracuje jeho otec. Když jsem už odcházela z nemocnice, potkala jsem Edwarda na chodbě.

„Edwarde? Potřebuju s tebou mluvit.“

„Dobře,“ souhlasil a zatáhl mě do prázdného pokoje.

„Jak jsi to udělal? Stál jsi na druhé straně parkoviště a najednou jsi byl u mě!“

„Beo, máš nejspíš otřes mozku. Stál kousek od tebe, pamatuješ?“

„Ne, to není pravda! Vím, co jsem viděla!“

„Dobře,“ povzdychl si. „Já i celá moje rodina jsme upíři. Pohybujeme se velkou rychlostí, takže jsem se k tobě dostal dřív než...“ Nečekala jsem, že bude tak upřímný. Nechtělo se mi ale poslouchat podrobnosti, které stejně znám.

„Jo, dál to znám. Jste vegetariáni, umíš číst myšlenky a tak dále... Nemám pravdu?“ přerušila jsem ho.

„Jak to všechno víš?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ mávla jsem rukou. „Ale proč jsi mě vlastně zachránil?“

„Víš, Beo, já... nevím přesně, proč jsem to udělal. Prostě cítím, že tě musím chránit a...“ zasekl se.

„A co?“

„Já... tě miluju, Beo.“ Dost mě zaskočil. Známe se teprve pár hodin a on mi tu vyznává lásku? No, ale proč ne.

„Taky tě miluju, Edwarde,“ řekla jsem a on mě políbil. Po chvíli se odtáhnul a najednou se začal ozývat hlasité pípání. Edward začal vytrácet a já se vyděsila.

„Edwarde?! Edwarde?! Co se to děje!“ volala jsem, ale on se jen vědoucně usmál a úplně zmizel.

„Beo?! Slyšíš mě? Vstávej! Ať nepřijdeš první den pozdě do školy!“ snažila se mě vzbudit moje matka. To protivné pípání byl můj budík.

Byl to jenom sen?

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké snění: