Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Say Goodbye - Epilog

19.04.2010 (14:30) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3980×

Say Goodbye 3

Budu vyprávět příběh Isabelly Swan v den jejích 17 narozenin.

Taková doba, hrozně dlouho to trvá. Nevydržím čekat takovou dlouhou dobu. Kruci kde je Carlisle? Začal jsem hledat mobil, po všech kapsách, ale on nikde.

„Do háje! Kde je ten mobil,“ zařval jsem přes celej barák, kde naštěstí nikdo nebyl. Ten, mi naštěstí začal zvonit v pravou chvilku.

„Halo?“

„Edwarde, jak to vypadá?“ zeptal se Carlisle.

„Trvá to nějak dlouho ne? Jakou dobu budeme čekat…“

„Buď v klidu. Trvá to tři dny. Ale někdo to má za sebou, už za dva dny. Každý je jiný Edwarde. Buď u ní, až budu moc přijedu!“ s tím položil hovor, a já se vrátil k Belle.

„Bello… Slyšíš mě?“ mluvil jsem na ní v naději, že mě slyší, a odpoví.

„Bellooo…“

Pohled Belly

Byla jsem těhotná, ale po vstupu do nemocnice se všechno podělalo. Slyšela jsem jen, jak nějaký doktor říká, že budou komplikace. Z nějakých testů co mi dělaly. Když mě přijímaly sestřičky, musela jsem podstoupit hromadu testů, než mě vzaly na sál…

„Slečno Swanová, uspíme Vás, a po pár hodinách můžete jít domů,“ uklidňovala mě sestřička. Moje postel, na které jsem ležela, se začala hýbat. To byl pro mě signál, že se moje utrpení blíží. Dokonce jsem začala přemýšlet, jestli by nebylo lepší… To dítě… No nechat si ho. Ani jsem nevěděla, jestli je to holčička nebo chlapeček. Ale kdysi, když jsem byla u věštkyně (jen tak ze srandy) řekla mi, že první moje miminko, bude holčička.

Při téhle vzpomínce jsem chtěla zakřičet… Ať to nedělají, ale bylo pozdě. Na obličeji jsem měla masku s kyslíkem. Sestřička mi dala nějaké uspávadlo, a já padala do temnoty nevědomí. Nadávala jsem si celou tu dlouhou cestu, co jsem kráčela do ještě větší a větší tmy. A pak? Nic se nedělo. Jen pocit, že mě tma pohlcuje čím dál víc. Bylo to dobré. Nic jsem necítila.

Šla jsem tmou pořád dál a čím dál jsem byla, tím víc jsem se cítila v bezpečí. To mě pohánělo jít dál a nezastavovat se.

Najednou se přede mnou v dálce objevilo malé světýlko. Že bych se už probouzela? Zrychlila jsem. Pocit bezpečí sílil. Co bylo zvláštní, bylo to, že čím víc jsem se cítila v pohodě, tím míň mé srdce bylo. Divné!

Už jsem byla skoro tam, když mě najednou začalo pálit zápěstí. Jako by hořelo. Snažila jsem se to uhasit, ale nešlo to. Oheň se po mém těle rozšiřoval hrozně rychle a intenzivněji. Světlo zhaslo. Ne!

Chtěla jsem křičet, ale něco, a já nevím co, mi to nedovolovalo.

Vzpomněla jsem si na dva hlasy, co mezi sebou mluvili, když jsem šla temnotou. Měla jsem neblahý pocit, že to oni mají něco společného s touhle situací.

Ovšem tuhle myšlenku přebil oheň, který byl pořád intenzivnější. A jestli jsem si myslela, že horší už to být nemůže, tak jsem se pořádně spletla.

Do teď jsem si bolest tolik neuvědomovala. Ale až teď jsem vnímala, jak si oheň prožírá cestu žilami a pomalu je ničí. Jak pálí mé buňky na popel.

Popravdě? Připadala jsem si jak briketa. Můj osud byl zpečetěný. Zemřu. Asi si to zasloužím.

A oheň sílil. Čím víc se blížil k mému srdci, tím byl silnější a zábrana, která mi nedovolovala křičet, se pomalu rozpadala.

Oheň se zastavil před mým srdcem a trošičku zeslábl. Ach, konečně je konec! Ještě víc mě v tom utvrdilo, když se plameny začaly stahovat z mých končetin. Byla to pro mě velká úleva.

Po dlouhé době se plameny shromáždily okolo srdce. Nedočkavě jsem vyčkávala na okamžik, kdy uhasnou, ale… tak to nikdy být nemělo.

Mě srdce začalo splašeně bít. Letělo jako o závod. Oheň znovu zesílil rychleji než před tím.

Vykřikla jsem doopravdy.

Najednou se plameny o žáru supernovy zakously do mého srdce a pomalu ale jistě ho rozežíraly. To bylo nejdelší.

Znovu jsem vykřikla. Srdce zrychlovalo a bojovalo. Čím slabší bylo, tím rychleji letělo. A plameny hořely a hořely.

Mísilo se ve mně tolik emocí. Strach, bolest, žízeň, zoufalství, beznaděj a znovu bolest.

V tom mé srdce zatlouklo naposledy. Plameny rychle uhasly a ze mě zbyl jen popel. Čekala jsem, až pro mě někdo přijde a odvede mě do věčných lovišť. Ale nic se nedělo.

„Bell?“ řekl něčí hlas. Konečně! Nikdy jsem se tolik netěšila na smrt jako teď. Musím odtud rychle zmizet. Co já vím? Třeba i popel může znovu začít hořet.

„Bells, prober se,“ řekl znovu mužský hlas. Prober se? Copak se můžu probrat, když jsem mrtvá?

Najednou mi někdo položil ruku na tvář? Já mám tvář? Mojí zvědavost přebyl neznámí pocit, který mě donutil otevřít očí a než jsem si to stihla nějak uvědomit, odmrštila jsem toho může a v tu ránu stála na konci místnosti v… v obrané pozici. A vrčela jsem. Nebo spíš syčela jako kočka.

Kde se to ve mně sakra bere?

Připravovala jsem se k dalšímu útoku, ale zaujalo mě jedno zrnko, které se pomalu snášela dolů a dopadlo na mou pravou ruku, připravenou zabíjet.

Syčení vycházející z mých úst okamžitě přestalo. Dívala jsem se po místnosti. Bylo tu stovky zrnek, které se pomalinku snášely na zem. Tipla bych to na zrnka prachu. Jinak si je nedovedu vysvětlit.

Další věc, co mě zaujala, byly paprsky slunce, které si draly cestu přes velká skleněná okna a dopadaly na zem. Viděla jsem jejich strukturu. Bylo to úžasné.

Ani nevím proč, ale nadechla jsem se. Slyšela jsem, jak mi vzduch šumí v plicích a pak vychází ven. Zvláštní ale bylo, že jsem ho nepotřebovala. Nepociťovala jsem úlevu, když jsem se nadechla a vydechla.

Chtěla jsem dál zkoumat krásy místnosti, ale vyrušil mě, mně už známý, hlas.

„Bello,“ řekl potichu a opatrně. Znovu jsem se postavila do obrané pozice. Při prohlížení místnosti jsem se úplně uvolnila.

Zasyčela jsem.

„Já ti nechci ublížit,“ ujišťoval mě. Ale můj vztekem zatemněný mozek chtěl jen jedno. Zabít ho!

Odrazila jsem se a skočila. Letěla jsem přímo na něj, ale on se v poslední chvíli uhnul a já to napálila plnou rychlostí do zdi. Nijak zvlášť to nebolelo. Když jsem se od ní odlepila, všimla jsem si, že v ní po mně zbyl obrovský obtisk.

Víc mě to naštvalo a znovu jsem na něj zaútočila. Tentokrát se neuhnul. Chytl mě za ramena a švihnul se mnou o lehátko, které v zápětí spadlo i se mnou na zem.

Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem, protože on na mě seděl a držel mé ruce silně podél mého těla.

A protože jsem se nemohla bránit, tak sejm aspoň syčela a snažila se z pod něj vyprostit. Nešlo to.

„Nech toho!“ přikázal. Neposlechla jsem a ještě silněji zasyčela. On ale udělal něco, co jsem vůbec nečekala.

Rychle se ke mně sklonil a začal mě líbat. Totálně mě to zaskočilo. Ztuhla jsem a přestala se bránit.

Zuřivost vystřídalo překvapení a mírné vzrušení. Musím uznat, že se mi to docela líbilo a tak jsem se s chutí zapojila a polibky mu vracela. Povolil sevření okolo mých rukou a já jsem je obmotala okolo jeho krku.

Ovšem, dostala jsem chuť s ním praštit za to, jak mě před tím uzemnil.

Víc jsem mu zmáčkla krk a vší silou ho prohodila oknem, které se roztříštilo na milion střípečků. Zákeřně jsem se zasmála a chystala se utéct dveřmi, ale cestu mi zkřížil další muž. Byl blonďatý a někoho mi strašně připomínal.

Moment, není to doktor, co mi dělal potrat? Jak se jmenuje?

„Ahoj Bello,“ řekl. Kývla jsem mu na pozdrav. Pořád jsem si ho zvědavě prohlížela.

„Já jsem Carlisle Cullen. Dělal jsem ti ten potrat,“ řekl. Až z jeho úst mi došlo, co se vlastně stalo. Už nejsem těhotná. Má pravá ruka vyletěla k mému břichu. Chtěla jsem si ho nechat. Já jsem tak blbá. No, už je pozdě.

Chtěla jsem se pana Cullena na něco zeptat, ale do pokoje se přiřítil vrčící kluk, kterého jsem vyhodila oknem ven.

Postavila jsem se do obrané pozice, divoce zasyčela a ostražitě ho pozorovala.

„Edwarde, nech toho! Chováš se jako malé dítě,“ napomenul ho pan Cullen. Pořád jsem Edwarda ostražitě pozorovala a zmírnila syčení. On se normálně postavil a nenávistně na mě koukal.

„Edwarde, jdi radši pryč,“ řekl doktor a autoritativně se na něj koukal.

„Proč?“ ohradil se.

„Dráždíš ji.“ Edward kývl a odešel. Pomalu jsem se narovnala a přestala syčet.

„Asi by tě zajímalo, co se děje že?“ zeptal se. Kývla jsem na souhlas.

„Víš, tvůj potrat se nepovedl tak, jak by měl. Hned po tom, co jsme ti odebrali miminko se nic zvláštního nedělo. Spala jsi a to bylo dobře. Bohužel, další den jsme zjistili, že tě ztrácíme. Okamžitě jsme tě vzali na sál, ovšem to, co jsme zjistili, opravdu nebylo dobré. Měla jsi masivní krvácené do břicha. Bylo jasné, že ti není pomoci. Můj kolega se dokonce divil, že jsi přežila noc. A tak jsem zavolal Edwardovi, aby tě odnesl k nám domů a tam tě proměnil.“ Na chvíli ztichl a čekal na mou reakci.

Proměnil? Jak proměnil? Nestihla jsem se ani na nic zeptat, protože on pokračoval dál.

„Jsi upír. Přeměnit tě byla jediná možnost jak tě zachránit.“ Asi mi to pořád nějak nedocházelo. Nechápavě jsem se na něj koukala.

„Upír je bytost, která pije lidskou nebo zvířecí krev. Tato bytost je nesmrtelná, velice silná, půvabná, rychlá a nebezpečná.“

„Takže já jsem upír?“ zeptala jsem se ho a okamžitě jsem si položila ruku před ústa, protože hlas, který vyšel z mých úst snad ani nebyl můj. Byl tak hedvábný a hladivý, příjemný na poslech.

„Ano a tohle je jedna z mnoha věcí, které se u tebe během přeměny změnily.“ Dívala jsem se na něj a čekala, co dalšího řekne.

„Ve vysvětlování budeme pokračovat až déle. Teď jsem se tě chtěl na něco zeptat. Nemáš žízeň?“ Žízeň? Najednou mě začal pálit krk. Ne moc, ale tak jako při proměně, jen trošku míň.

„Trošku,“ řekla jsem a koukla se ven z okna.

„Trošku?“ zeptal se překvapeně. Zakývala jsem na souhlas. Nevěřícně a zvědavě si mě změřil a pak řekl.

„Pošlu tě na lov s Edwardem. Poslouchej ho na slovo ano? Je mi jasné, že se ti to nelíbí, ale jsi velice nebezpečná. Mohla by si někomu ublížit,“ dodal. Zakývala jsem hlavou a pan doktor odešel. Během dvou vteřinek se ve dveřích objevil Edward.

„Tak jdeme!“ rozkázal a přísně se na mě kouknul. Jen jsem nadzvedla jedno obočí a založila si ruce v bok. „Jdeme!“ řekl hlasitěji. Posměšně jsem se na něj usmála. Tak tohle dítě opravdu poslouchat nehodlám. Zavrčel. Věděl, co chci, aby udělal.

„Půjdeš se mnou na lov?“ zeptal se mě zdvořile a při tom svíral ruce v pěsti. Vřele jsem se usmála a přikývla. Edward přišel k rozbitému oknu.

„Tak pojď,“ povzbudivě se na mě usmál. Nechápavě jsem si ho měřila. „Je to rychlejší,“ řekl. Postavila jsem se vedle něj a čekala, co udělá. Odrazil se a vyskočil z okna ven. Padal pomalu dolů a dopad na zem utlumil pokrčením kolen. Studovala jsem každý jeho pohyb. Dělal to velice dobře. Popošel kus od domu a mávl na mě.

Zula jsem si boty a podívala se na oblečení, které jsem měla na sobě. Byly to černé tepláky a volné bílé bavlněné tílko. Tak to je v pohodě.

Zhluboka jsem se nadechla a skočila. Dělala jsem přesně to, co dělal Edward. Dopadla jsem do podřepu a rukou jsem se pro jistotu zapřela před sebou o zem. Pyšně jsem se podívala na Edwarda, který mi třikrát zatleskal. Ovšem, byl to potlesk posměšný a pohrdavý.

Postavila jsem se a čekala, co mi řekne dál. Kývnul hlavou směrem k lesu a rozeběhnul se. V jedné chvíli se odrazil, skočil a zmizel v lese. Až potom, co mi zmizel z dohledu, jsem si všimla, proč skočil. Byla tam říčka, poklidně zpívala a šuměla. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pokusila se rozeznat vůně. Cítila jsem čistou vodu, rozmáčenou hlínu, trávu, nádhernou vůni lesa a jehličí. Bylo to tak… osvěžující. Rozeběhla jsem se a skočila. Letěla jsem daleko, mnohem dál než Edward.  Dopadla jsem mezi stromy stejným způsobem jako před tím a nahlas se zasmála.

Edward ke mně po pár vteřinách přiběhl.

„To bylo dobré,“ pochválil mě. Pyšně jsem zvedla nos nahoru, ale to jsem neměla dělat. Edward totiž využil chvilky mé nepozornosti a podkosil mi nohy. Dopadla jsem tvrdě na zem, až to zadunělo. Ale nic mě nebolelo, akorát jsem ucítila, jak se pode mnou zem prohlubuje.

Rychle jsem se postavila do obrané pozice a zasyčela.

„Ale no tak. Byla to jen sranda,“ řekl Edward. Ještě víc jsem zasyčela. Edwardův obličej ztuhl a postavil se taktéž do obrané pozice. Už jsem se chystala na něj zaútočit, ale ucítila jsem jistou vůni, která mě neuvěřitelně lákala. Až teď mě začal pořádně pálit krk.

Takže místo toho, abych zaútočila na Edwarda, jsem ho přeskočila a utíkala za tou dech beroucí vůní. Čím blíž jsem k ní byla, tím víc se mi dělala v ústech jakási tekutina. Ale nebyly to sliny. Tohle bylo hutné a… prostě divné.

Najednou jsem uviděla tu věc, která mě tak přitahovala. Byla to nádherná černá puma, která se rozvalovala uprostřed malé loučky. Pomalu jsem našlapovala a blížila se k ní. Zastavila jsem se u posledního stromu a pozorovala ji.

Když v tom mě vyrušily něčí kroky, které běžely směrem ke mně. Bylo mi jedno, kdo to je, cítila jsem se v nebezpečí a hlavně jsem se bála o to, že mi někdo mou pumu vysaje. Otočila jsem se, zasyčela a vrhla se po pumě. Následovala jsem svůj instinkt – aspoň tak se tomu u zvířat říká ne? – a vraždila. Zakousla jsem se jí do krku a sála tu nádhernou, teplou a voňavou tekutinu. Ale puma se jen tak nevzdávala, bojovala do posledních sil. Marně. Vyhrála jsem.

Dopadlo to tak. Puma obětovala svůj život a já naopak své tričko a podprsenku. Znovu jsem uslyšela ty kroky a tak jsem rychle skočila za strom na druhém konci loučky. Na louku vešel Edward a nasával. Během toho jsem si všimla, že má ruka je od krve a tak jsem ji horlivě oblízávala.

To byla ale chyba, protože jsem si nevšimla Edwarda, jak se rozebíhá mým směrem. Všimla jsem si ho, až když stál přede mnou a lačně si mě prohlížel, to už ale bylo pozdě. Rychle jsem si zakryla ňadra dlaněmi a vražedně koukala na Edwarda. Ten se jen pobaveně smál. Zasyčela jsem.

„Kdybys byl co k čemu, tak mi dáš svou košili,“ zavrčela jsem.

„Ale copak, copak? Děvenka potřebuje pomoct? Ale takhle se to neříká.“ Hajzl! Znovu jsem zasyčela a přikrčila jsem. Edward měl ale navrch.

„Ještě níž by to nešlo? Měl bych ještě lepší výhled,“ řekl a pozoroval má schovaná ňadra. Rychle jsem se postavila a vzdala to.

„Prosím, dáš mi tvou košili?“ zašeptala jsem.

„Co jsi říkala? Já jsem tě neslyšel,“ řekl. Vycenila jsem zuby a zasyčela, jak nejsilněji to šlo.

„Dobře, dobře,“ vzdal se. Sundal si košili a podával mi ji. Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala. Přece se tady před ním nebudu oblékat.

Protočil oči, položil košili na zem a zmizel. Ještě chvíli jsem počkala a pak si ji rychle oblékla, zapnula knoflíčky a vydala se směrem k tělu pumy. Edward tam na mě čekal. Došla jsem k němu.

„Děkuju,“ řekla jsem. Kývl hlavou.

„Tak, při lovu, nebo spíš po lovu je důležité zvířecí tělo ukrýt, nejlépe zahrabat. To kvůli lidem,“ Kývla jsem. „Ukážu ti, jak se to dělá.“ Sehnul se k zemi a začal hrabat rukama. Místo toho, co dělal jsem, ale pozorovala jeho svaly, jak se zatínají a jeho zadek. Měl opravdu hezké tělo. Chtivě jsem si skousla spodní ret.

Edward se rychle postavil a já se mu okamžitě začala dívat do očí. V nich měl nechápavý výraz, ale mně se to strašně líbilo. Prohlížel si mě tak, jako já jeho. Bez té košile vypadal tak… úžasně. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi bude líbit zrovna on. Každý jeho sval byl vypracovaný. Celé jeho tělo bylo k sežrání.

„Edwarde,“ prolomila jsem to ticho mezi námi. Zvedl jen obočí a čekal. Nepřestával se mi dívat do očí a já se začala topit.

Přistoupila jsem k němu blíž. Necouvl, neuhnul, ale stál. Já si skousla ret a přistupovala velmi pomalu, abych ho nevyděsila. Zároveň jsem musela jednat… nechtěla jsem, aby si to rozmyslel.

„Smím?“ Nespouštěla jsem pohled z jeho úst. Které samy volaly, že chtějí políbit.

Konečně se pohnul – pohnul se mým směrem. Vzal mi jednu ruku do své a políbil jí. Co to dělá? Nějak jsem zapomněla, že je z jiné doby, ale to vyřeším později. Stál ode mne takovou malou vzdálenost, že jsem chtěla tu délku, co nejdřív prolomit. Znovu jsem vykročila pravou nohou a byla mu tak blíž. V tu chvíli se naše hlavy ocitly pár centimetrů od sebe.

Cítila jsem chtíč, ale nevěděla jsem jak začít. Edward to vytušil a chopil se šance. Popadl mě z jedné strany za pas a přitáhl si mě k sobě. Poprvé jsem ho cítila tak blízko u sebe.

Cítila jsem jeho dech, který byl tak chladný. Kdybych byla člověk, asi by mi byla zima, ale, takhle mi to nevadilo. Pomalým tempem jsem se přibližovala, už jsem se dotýkala jeho rtů. Cítila jsem v sobě to zvláštní brnění, chvění, které se vždycky projevilo, když jsem něco moc chtěla a už to nechtěla ztratit.

Políbila jsem ho a čekala, jestli mé polibky bude vracet. Dlouho jsem ale čekat nemusela. Nevědomky jsem ho svalila na zem plné květin. Naše rty se nechtěly oddělit, ale také proč? Když jsem si uvědomila, že jsem našla konečně toho pravého, byla jsem na zádech. Edward mi rozepínal košili, která stejně patřila jemu. Už jsem se nemusela stydět.

Jeho mám navždy.

Našla jsem člověka, který mě bude milovat. No v mém případě tedy spíš upíra.

Tak tady je konec. Doufám, že se Vám bude líbit. A s Kacikackou budeme čekat na komentáře.

Konec

1. Díl

2. Díl

TorencCullen x Kacikacka

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Say Goodbye - Epilog: