Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhovor s Amy

08.08.2010 (13:30) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2660×

Čekal jsem ve vylidněném parku na svou další oběť. V mém seznamu už dvacátou. Byl to muž jménem Carl Morgan, několikanásobný vrah nevinných žen. Uslyšel jsem jeho myšlenky, myslel na svou další vraždu, kterou měl naplánovou do sebemenších detailů. Jenže netuší, že mu ji někdo překazí. Že mu ji překazí predátor daleko nebezpečnější, než je on. Kráčel po vyšlapané zkratce a já ho následoval, pak jsem zaútočil. Čapl jsem ho za krk a kousl do krční tepny. Stálo mě to hodně přemáhání, ale odtrhl jsem se od něj a jeho tělo hodil na zem. Přeměna začala. Chci, aby trpěl. Chci, aby pocítil bolest, tak nesnesitelnou, až se mu z toho zastaví srdce.

„Prosím!" vykřikl bolestivě, do ticha noci. Klekl jsem si k němu a zavrčel mu do tváře.

„O co prosíš?" Svíjel se v křečích bolesti a snažil se vyslovit větu, kterou křičel ve svých myšlenkách.

„Zabij mě!"

„S radostí!" Jedním tahem jsem mu zlomil vaz a jeho tělu ukryl na skládku.

Pomalu na mě padaly kapky deště a já se podíval do dálky, kde byla osoba, kterou vídávám, poslední dobou často. Vždy, když někoho zabiji, objeví se ona. Malá holčička v černém, s blonďatými vlásky a očima zbarvenýma do zelena. V mém lidském životě jsem je měl taky zelené. Přesně jako ona. Teď ale mají mé oči barvu krve. Barvu smrti. Stála tam a dívala se na mě. To bylo neobvyklé. Většinou se jen kolem mihne a hned zmizí. Neslyšel jsem její myšlenky jako jediné osobě na tomto světě a to mě značně znervozňovalo. Ať byla čímkoliv, zajímala mě a byla mi nehorázně povědomá, jako bych ji znal z minulosti. Naznačila mi, abych ji následoval, poslechl jsem. Kráčeli jsme deštivým Chicagem, ani jeden nepromluvil. Dovedla mě ke hřbitovu, stoupla si mezi dva náhrobky. Pohledem jsem sklouzl na jména na náhrobcích, Edward a Elizabeth Mansenovi. Proč mě dovedla k hrobům mých rodičů? Co ji k tomu vede?

„Proč?" Podíval jsem se do té dětské tváře a čekal na odpověď.

„Je to tvé oblíbené místo. Chodíš sem, aby sis utřídil myšlenky."

„Co jsi zač?"

„Každý mi dává jiné jméno. Někdy jsem anděl, smrt, vysvobození, ďábel nebo spása. Pro tebe jsem někdo jiný."

„Kdo?"

„Copak mě nepoznáváš, Eddie? Tolik jsme si byli blízcí, nemyslela jsem si, že na mě zapomeneš."

Její slova mi pomohla vzpomenout si. Už vím, proč mi přišla povědomá. Ty oči a vlasy.

„Amy! Ty jsi má malá sestřička Amy, která umřela, když mi bylo šest let." Klekl jsem si k ní a objal ji. Kdybych mohl, tak je moje tvář mokrá od slz. Jenže netvor jako já nemůže plakat, proto mou tvář omývá jen déšť. Amy se na mě usmála a pohladila mě po tváři.

„Eddie, ty nejsi netvor."

„Ty mi dokážeš číst myšlenky?"

„Jo, každé bytosti na světě."

„Co tu děláš, jsi přece mrtvá? Proč se vždy objevíš, když někoho zabiji? Máš za úkol mě zabít?"

„Jsem mrtvá, ale děti, které umřou jako malé, potom fungují jako poslové. Pomáhají lidem přejít z jedné strany na druhou. Je to přijatelnější, když ti pomáhá malé dítě než nějaký muž v černém. Tvůj nynější způsob života tě zabíjí. Jsem tu, abych ti pomohla."

„Pomohla? Amy, já jsem příšera, která zabíjí, vraždí, ničí. Nic na světě není hnusnější a nebezpečnější než já. Jak bys mi chtěla pomoci?"

„Musíš přestat, Eddie. Ubíjí tě to!  Bratříčku, ničíš se a ubližuješ lidem, kteří tě milují."

„Viděla jsi rodiče, jak se mají? Amy, já chci konat pořádek, oni si to zaslouží."

„Ne, neviděla jsem je. Oni jsou v nebi, já tady. Předtím jsem nemluvila o nich. Myslela jsem Carlislea a Esmé. Já vím, že chceš konat dobro, ale ono se to obrací proti tobě, Eddie. Vrať se zpátky k nim, potřebují tě, jako ty je."

„Myslíš, že bych se měl vrátit a co potom. Oni mají sebe, já nikoho."

„Neboj se, bráško, budeš muset několik desítek let čekat, až se narodí dívka, která bude pro tebe stvořena, ale dočkáš se. Vaše láska bude silnější než tento svět. Ale aby se to všechno stalo, musíš se teď zvednout a odejít za svými novými rodiči a žít život, který ti byl vybrán osudem."

Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Byl jsem zmatený, to co mi tu Amy říká, zní krásně.

„Zní to krásně a bude to pravdivé, pokud uděláš to, co jsem ti řekla." Ještě jsem si nezvykl, že jsem to já, komu někdo čte myšlenky. Zasmála se a dala mi pusu na čelo, jako to dělávala, když jsme byli děti. Zvedl jsem se a pomalu od ní odcházel.

„Eddie! Každý ji má." Otočil jsem se za ní a zmateně na ni hleděl.

„Co kdo má?"

„Duši! Každý ji má, i upír, ale musí ji chtít najít ve svém nitru," odvětila a byla pryč. Se smíšenými pocity jsem odcházel ze hřbitova. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi může stát toto. Amy mi dala to, co jsem tak dlouho hledal, klid v duši, kterou podle jejích slov mám. To musím říct Carlisleovi, určitě ho bude zajímat můj rozhovor s Amy, která mi dala naději a víru.

Já vím, že to není extra dlouhé. Předem děkuji za komentáře a kritiku. Váš Simiik :)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhovor s Amy :