Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozcestí osudů

04.03.2010 (13:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4493×

„Už nad tím nepřemýšlej, nic nevyřešíš,“ dobíral si mě Emmett, když mě načapal, jak sedím na verandě a zírám do tmy. Byl krásný teplý večer a Denali bylo jeden květ. Od Volterských událostí uběhlo něco málo přes půl roku. Od té doby byl klid. Zvláštní klid. Konečně jsem si dovolila vydechnout a uvolnit napjaté svaly.

Myšlenka na to, že jsou Connor s Miou mrtví, mi začínala docházet, jako reálná. Po tom všem, co v minulých letech bylo, to znělo – zvláštně.

„Myslíš, že bude alespoň pár století klid? Jen na čas, abych se zregenerovala,“ šeptala jsem. Emmett se svalil vedle mě na schody a vzal mě kolem ramen.

„Spolehni se.“ Byl přesvědčivý. Věřila jsem mu, jen jsem si nebyla jistá, jestli jen chci věřit, nebo to tak vážně je. Ale ať už to bylo jakkoliv, představa nudného století se mi líbila.

„Co budeme dělat?“ panikařila jsem naoko a Emm se začal smát.

„No, asi se nechám od Rose opět přemluvit k svatbě. Je to legrace a miluju svatební noc. Odjedeme na pár měsíců třeba do Afriky. Lví krev je jedna z nejlepších a Rose miluje pouště. Až se vrátíme, tak chvilku budu rozčilovat Nessie, aby nevypadla ze cviku, a možná si dám ještě nějakou střední, abych nevyšel ze cviku pro změnu já,“ krčil rameny a do koutku úst si strčil stéblo trávy.

„Škola je dobrý nápad,“ konstatovala jsem suše a přemýšlela, jakou budoucnost mám já.

„Co třeba medicína?“ ozval se za zády Edwardův hlas.

„Ne, medicínu ne. Chci být inženýrem. Velké stroje a tak,“ vyvracel mu Emmett a k nám dolehl Rosaliin smích.

„Inženýr? Lásko, neblázni. Přestaň si léčit komplexy méněcennosti a udělej si práva,“ zpívala z obýváku.

„Já si udělám filozofii a objedu svět,“ radovala se Alice, která k nám přitančila z prvního patra.

„A co Jasper? Toho tady necháš?“ dobíral si ji Edward. Alice se však jen ušklíbla a dloubla ho do žeber.

„Jistě, že ne. Jasper bude z filozofie nadšený,“ ujišťovala nás.

„A co ty, Ness? Myslíš, že už konečně doděláš s Jacobem střední?“ křičel Emmett do domu k dvojici na gauči.

„Uvidíme, nějak na to asi nebude čas,“ smála se.

Svraštila jsem obočí. Nessie a nebude mít čas? Ani jsem se nedivila, když se Edward začal usmívat.

„Tak poslouchám,“ křikla jsem se smíchem k dceři a doufala v něco pozitivního.

„No, já si dám asi pár kilometrů kolem domu, hodně daleko,“ vyhrkl Jacob a měl se k odchodu. Edward mu však zatarasil dveře.

„No jen si tu počkej,“ vysmál se mu.

„Nessie?“ dožadovala jsem se konečně odpovědi a moje dcera se objevila mezi námi na verandě.

„Jsem těhotná a tentokrát to je v pořádku,“ culila se a tiskla k Jacobovi, který byl na svou snědou pleť nezvykle bledý.

Sledovali mě a čekali. Chvilku jsem na ně jen nevěřícně zírala, než jsem mohla cokoliv říct. V duchu jsem vystřídala veškeré výrazy tváře. Šok, zmatek, vztek, radost, pláč, smích, pochyby…

Nakonec jsem jen pokrčila rameny a opět se opřela o zábradlí.

„Takže mám plán na příští měsíce, to je dobře,“ řekla jsem k vlastnímu šoku klidněji, než bylo myšleno. Nessie s Jacobem zalapali po vzduchu a Emmett se začal smát.

„Dobře ty!“ Se zdviženou rukou jsme si spolu plácli a začali se smát. Edward se k nám přidal s Alici i Rosalii. Jasper na sebe nenechal dlouho čekat a poctil nás svou společností. Na verandě bylo skvělé ovzduší.

„Chceme vám něco říct,“ zašeptal Carlisle ode dveří a tiskl k sobě Esme.

„Odjíždíme do Norska. Jen my dva. Na pár let. Milujeme Vás, ale napadlo nás, že si všichni zaslouží trochu míru a klidu,“ vysvětlovala Esme. Představa, že tu nebudou oni dva, byla nejhorší. Moji jediní rodiče, jediní, co zbyli a já je mohla milovat. Jenže pro štěstí své rodiny vše, ne?

„No skvělý. Zůstane vůbec někdo v Denali?“ panikařila Alice. To mě zarazilo.

„Já tu budu,“ vyhrkla jsem. Copak na to zapomněli?

„Ne, nebudeš, Bello. Odjedete do Voltery. Všichni čtyři a Nessie tam porodí. Já s Jasperem pojedeme do Asie, najít si nějakou tu filozofickou školu a naučit se nový jazyk a Rosalie s Emmettem letí do té Afriky. Jediný kdo tu zase zůstane je Eleazar, Kate a …“ nedořekla to, protože jí do řeči skočil další hlas. Ten, který bych v tuhle chvíli nejraději nechala někde zapomenutý.

„Já,“ ozvala se Tanya smutně. K celé události okolo této upírky jsem zastávala stále stejný názor. Lezla mi krkem. Její neustálé nadbíhání Edwardovi mě nedokázalo přimět, abych k ní cítila sympatie. Nelitovala jsem jí. Kdyby nebyla tak protivná, možná bych i slzu uronila. Sama sobě jsem se za sarkasmus pochválila. Edward do mě nenápadně strčil. Střelila jsem po něm otráveným pohledem.

„Promiň, nevěděla jsem, že tu jsi,“ omlouvala se jí Alice a já si neodpustila protočení panenek.

„Co kdybys jela s námi?“ navrhl jí Edward. Brada mi spadla na prsa a oči málem vypadly z důlků. Dělá si legraci? Tanya si všimla mého výrazu.

„Díky, jsi hodný, ale asi bych tam byla navíc,“ usmála se na něj.

„To si piš,“ sykla jsem tiše.

„Ehm, Bello? Mohla bych s tebou mluvit?“ Udivilo mě, že se na mě otáčí. Nechtěla jsem s ní mluvit. Ani omylem. Snažila se mi odloudit Edwarda, tak co? Chce mi zamávat před nosem bílou vlajkou? Zapřela jsem se a byla rozhodnutá nejít, dokud jsem se neocitla na nohou. Edward mě vytáhl ze schodů a jemně do mě drkl. Zavrčela jsem na něj a vydala se k lesu na rozmluvu s blondýnou.

„Hele, omlouvám se, jestli jsem moc nezdvořilá, ale od té doby, co tu jsme – vlastně od počátku – děláš vše proto, abys mě naštvala,“ vyhrkla jsem a slova se ze mě sypala sama. Tanya kroužila špičkou boty do hlíny a poslouchala mě.

„Já vím, proto s tebou chci mluvit,“ špitla, „byla to hloupost myslet si, že se dá vaše pouto přerušit. Bylo hnusné využívat tvé stavy ve svůj prospěch. Půjdu vám z cesty, slibuju, že už budu jen hodná příbuzná. Je tvůj.“ Tanya se pokusila o úsměv. O tom, že je Edward můj, jsem věděla nejvíc.

„Každý děláme hlouposti, no ne?“ vzdala jsem se. Neuměla jsem se zlobit na rodinu. A hlavně to bylo pohodlnější. Naštvat se na ni mohu kdykoliv, ne? K mé smůle byla Tanya rodinou. Byla sestrou, jako Rosalie a Alice. Neměla nikoho a udělala chybu, že se chtěla vetřít na mé místo po boku Edwarda.

„Děkuju,“ zašeptala a natáhla ke mně ruce. Objetí na usmířenou jsem v plánu neměla, původně jsem chtěla jen mávnout rukou a vrátit se na verandu, ale Tanya byla melodramatička. Bohužel. Sevřela mě, jak kdyby mě neměla už nikdy pustit.

„Tanyo, dusíš mě,“ sípala jsem. Její sevření polevilo a nakročily jsme zpět. Očividně se dnes mělo vše řešit a vyřešit. Jako kdyby byl poslední den. Poslední večeře.

Na verandě to hýřilo smíchem a veselím. Nessie se tulila v náruči Jacoba a ukusovala z velké bagety se salátem, po které pokukoval i Jake, Rosalie objímal zezadu Emmett a Esme s Carlislem seděli na houpací lavici. Alice s Jasem obléhali zábradlí a Edward seděl stále na schodech, jako předtím.

„To bylo rychlé,“ dobíral si nás Emmett, když jsme se vrátili s Tanyou.

„Co si čekal? Rvačku?“ mrkla jsem na něj a on se rozesmál.

Stulila jsem se k Edwardovi a vtiskla mu polibek.

„Provokatérko,“ zasmál se tiše Edward. Nejspíš mu došlo, co ta spousta lásky znamená. Malý signál pro Tanyu, která se usadila vedle Esme.

„Takže Voltera?“ vzdychla jsem.

„Asi ano,“ kýval Jacob a oči nespouštěl z bagety. Nenápadně se pokusil ukousnout kousek, když se Nessie nekoukala, ale moje holčička byla rychlejší.

„Udělej si svojí,“ vřeštěla, když jej chytla při činu. Jacob se jen přikrčil, než našel argument do diskuze.

„Ale tuhle jsem ti dělal já,“ bránil se.

„No tak to máš už praxi. Takže to klidně zvládneš ještě jednou,“ posmívala se mu. Pobavili nás tím. Konečně to vypadalo na normální večer. Rozhlédla jsem se po okolí a pozorovala ty klidné tváře, tichý les, modré nebe a dívku mezi stromy…

Ve vteřině jsem stála na nohou. Dívka mezi stromy?

„Hej, co jsi zač!“ křičel Emmett dřív, než já.

Ze stínu stromu vyšla mladá holka. Spíš žena, když přišla blíž. Měla temně černé vlasy, které v měsíčním světle dostávaly fialový nádech. Její oči byly zlaté, stejně, jako naše. Pleť byla bledá a ona neskutečně krásná. Nebyla vysoká a s trochou nadsázky bych řekla, že vzhledově byla –

„Mami, vypadá trochu jako ty, viď?“ dořekla za mě Nessie mou myšlenku. Sledovala jsem výrazy rodiny a chystala se panikařit, co to má být, ale když už jsem konečně našla vhodná slova, sebral mi je Edward.

„Skylar?“ zašeptal překvapeně a dívka se usmála.

„Ahoj, Edwarde.“ Napadlo mě několik myšlenek. Může upír upadnout do šoku? Jak moc tahle bytost mění plány na budoucnost? A na závěr – odkud zná do háje Edwarda?!

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozcestí osudů: