Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rodím se z popela

27.01.2010 (18:15) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4122×

Bylo to tu. Všude kolem mě voněly pomerančové květy a růže. Nad hlavou se mi rozprostíraly řetězy spletených bílých květů a kam jen bylo možné, umístila Alice malé mističky s vodou, ve kterých se jemně kymácely svíčky obklopené plátky růží. Nehořely, protože bylo ještě brzy, aby mohly rozzářit obývací pokoj. Sluníčko se pomalu škrábalo na nebe a předpovídalo nádherný srpnový den.

Velký den.

Vzala jsem do ruky ovladač a přepnula na další program. Moje ruce potřebovaly zaměstnat, jenže Alice mě k ničemu nepustila.

„Ne, odpočívej a vychutnávej si to.“ Nabádala mě, kdykoliv jsem se pokusila zapojit. Edward byl s Jacobem a ostatními stále v horách. Naše rozlučka skončila s usnutím Renesmee. Pozorovala jsem ji, dokud se v jejích snech neobjevil Jacob v posteli. Konečně jsem chápala rodiče, kteří mají provdat svoje dcery. Žaludek jsem měla velikosti pecky a ruce se mi třásly. Tedy třásly by se, kdyby mohly. Třásla bych se nejspíš celá.

Pozorovala jsem upravenou ženu v televizi, jak nabádá mladé matky, aby kojily, dokud mohou. Povytáhla jsem obočí. Kojení? Ten pojem mi byl naprosto cizí. Mnoho knih říká, že tím si matka s dítětem teprve vytvoří ten správný vztah. Jenže já kojit nemohla. Byla jsem upír a ti mléko nemají. Nejspíš, i kdyby měli, Nessie by to zavrhla.

„Její strava... no, dává přednost pití krve. Carlisle pokračuje v pokusech přemluvit ji k tomu, aby pila také i nějaké dětské kašičky ale ona s tím nemá zrovna moc trpělivosti. Nemohu říct, že bych ji z toho obviňoval - odporně zapáchající věci, dokonce i na lidské jídlo.“

Musela jsem se při té vzpomínce usmát. Nessie a strava nikdy nebyly kamarádky. I teď, když už byla na světě skoro 14 let – teprve? Možná to byl jeden z mnoha důvodů, proč se mi to nelíbilo. Měla být touhle dobou na základní škole, motat klukům hlavy, brečet po večerech do polštáře kvůli nim. Neměla se ještě vdávat. Jenže její vývoj předběhl dobu. Rostla rychle a v jejích sedmi letech jsme chtě – nechtě museli konstatovat, že je dospělou. Alespoň fyziologicky.

Zvedla jsem se od televize a vyběhla ladně schodiště. Jediný schod nezavrzal, a přesto jsem měla v okamžiku Alici v patách.

„Kam jdeš?“ Sykla. Protočila jsem panenky a zkřížila ruce na prsou.

„Stejně to víš, tak proč se ptáš?“ Zavrčela jsem a Alice se na mě lítostivě usmála.

„Vzbudíš ji. Musí spát, ať nevypadá jako ty, když ses vdávala. Víš, co mi to dalo práce?“ Spílala mi. Samozřejmě, že jsem si to pamatovala, kdo taky ne?

Sjela mě pohledem, sotva jsem nastoupila do jejího Porsche.

„Do háje, podívej se na svoje oči!“ zasyčela vytýkavě.

„Co jsi dělala? Zůstala vzhůru celou noc?“

„Skoro.“ Probodla mě pohledem.

„Mám jenom omezený čas, abych tě učinila omračující, Bello – možná by ses měla lépe starat o můj pracovní materiál.“

Alice si na ten výstup nejspíš vzpomněla ve stejný okamžik, protože jsme se obě naráz rozesmály.

„Nevzbuď jí.“ Ustoupila mi z cesty a já vešla do pokoje mojí malé Nessie. Posadila se na kraj postele a vzala její ruku do své. Prohlížela jsem si její obličej. Spala a ze snu se usmívala. Měla jsem nutkání zjistit důvod, jejích plachých úsměvů ale potom, co jsem viděla asi před hodinou, jsem to neriskovala.

„Ahoj.“ Ozval se od dveří jemný melodický hlas. Rozzářila jsem se, když se u mě objevil Edward.

„Už jste tu?“ Vyzvídala jsem ale Edward jen zavrtěl hlavou.

„Emmet s Jasperem řádí v lese, Jacob spí ve stanu a Carlisle musel narychlo do práce. Utekl jsem jim.“ Tiše se zasmál a konečně mě políbil.

„Pořád máš pochyby?“ Svraštil obočí a upřel na mě zrak.

„Malinko ano. Ale to má asi každá matka, ne?“ Trochu jsem panikařila, abych nebyla za blázna ale Edward se opět jen usmál.

„To nevím, jsem otec.“ Dloubla jsem do něj a on mě objal. Nessie se zavrtěla a párkrát zamlaskala.

„Nemůžu uvěřit, že je tak velká.“ Užasl Edward a dotkl se jejích vlasů.

„Ještě nedávno jsem se rozplýval nad malinkýma ručičkama a dnes?“ Vrtěl hlavou. Kdo by si na to nevzpomínal? Ten okamžik, kdy se do ní konečně zamiloval, jako já. Tu jeho posvátnou úctu, když o ní mluvil.

„Jak moc se podobá tobě? Jak moc mě? Nebo vlastně jaké jsem byla.“

„Zdá se to být docela rovnoměrně rozdělené.“

„Byla teplokrevná,“ vzpomněla jsem si.

„Ano, její srdce tluče, i když o něco rychleji než lidské. Také její teplota je o něco vyšší než normálně. Může spát.“

„Vážně?“

„Opravdu dobře na novorozence. Jsme jediní rodiče na světě, kteří spánek nepotřebují a naše dítě už prospí celou noc.“ Zasmál se.

Líbilo se mi, jakým způsobem řekl naše dítě. Tahle slova ji dělala víc skutečnou.

„Má přesně tvoji barvu očí – takže se alespoň po tom všem neztratila.“ Usmál se na mě. „Jsou tak nádherné.“

„A upíří část?“ zeptala jsem se.

„Její kůže se zdá stejně neproniknutelná jako ta naše. Ne že by někdo snil o tom to zkusit.“

Mírně šokovaně jsem na něj mrkla.

„Samozřejmě to nikdo nezkusí,“ ujišťoval mě znovu.

Ani tenkrát nevěděl, jak moc se mýlil v poznámce o tom, že to nikdo nebude chtít zkusit. Tolik pokušitelů a přesto tu byla. Její ochrana byla na plný úvazek. Horší, jak se mnou.

Trhli jsme sebou oba dva, když se na jejím stolku rozdrnčel budík. Nessie se jen zavrtěla a sáhla do tmy.

„Já ho vypnu, v pořádku.“ Nabídla jsem se a až moc pozdě mi došlo, že o nás Nessie neví a tudíž v té tmě nás nevidí. Hlas z temnoty nebylo to pravé probuzení.

Domem se rozezvučel její vyděšený řev.

„Ness, to jsme my.“ Tišila jsem ji. Edward jen přešel ke dveřím a rozsvítil. Renesmee se držela za hrudník a oči měla vyvalené děsem.

„Ty vážně nechceš, abych se vdala, co?“ Zasmála se. Cítila jsem se provinile, protože přesto, že to myslela z legrace, měla pravdu. Alice se objevila ve dveřích a očima střílela blesky.

„Fajn, tak teď jí nemusím dávat zesvětlující make-up. Podívej, jak je bledá, Bello.“ Vrčela.

„Já se omlouvám. Nechtěla jsem ji vyplašit.“ Bránila jsem se. Edward ke mně vztáhl ruku, čímž mi dal jasně najevo, že bude lepší zmizet.

„Pověsíme zatím lampiony, pojď.“ Navrhl mi a sevřel mou dlaň.

„No to ne. Lampiony udělá Emmet s Jasperem.“ Rozhazovala rukama Alice. Nessie se pomalu soukala z postele.

„Tak připravíme stoly.“ Odsekl Edward ale Alice opět vrtěla hlavou.

„Alice, dej nám práci.“ Zavrčel na ni, jenže Alice stále zůstávala neoblomná.

„Fajn, tak se ti budeme motat pod nohy. Budeme s Renesmee. Nenecháme ji ani vteřinu samotnou.“ Usmíval se Edward.

„Alice, to nejde. Já musím i na záchod a s tátou v zádech?“ Vzdychala Nessie. Vstala a natáhla si svůj oblíbený župan s malými motýlky.

„Zajeďte na letiště pro René.“ Sykla ale to ji zavrhl Edward.

„Tam jede Billy.“ Alice si jen vztekle dupla a vytlačila nás z pokoje.

„Tak se jděte muckat do auta, co já vím? Hlavně zmizte.“ Vrčela víc a víc. Dobrovolně jsem zrovna neodešla ale nic jiného jsem na výběr neměla.

„Muckat?“ Povytáhl na mě Edward obočí. Já jen pokrčila rameny.

„No, tak se jdeme muckat, než dostaneme propustku, abychom mohli vidět vlastní dceru.“ Poslední slova nasměroval k zavřeným dveřím Nessiina pokoje. Alice se z druhé strany jen zasmála.

V obýváku jsme se opět posadili před televizi a Edward si mě stočil do náruče.

„Já tu nemůžu jen tak sedět a nic nedělat. To mi dělá Alice naschvál.“ Vztekala jsem se.

„Chceš se jít proběhnout? Můžeme jít naproti Samovi.“ Nabídl mi alternativu, kterou jsem přijala bez odmlouvání. Vše bude lepší, než tu sedět a civět na nudné pořady. Rozeběhli jsme se mezi stromy, když Edwardovi zazvonil mobil v kapse.

„Alice?“ protočil panenky a čekal.

„Tak fajn.“ Sykl, zaklapl mobil a otočil se směrem domů.

„Já tam nejdu, jestli pro nás nemá práci.“ Bránila jsem se. Edward mě políbil na čelo a vytáhl do vzduchu, že jsem o zem škrtala jen špičkou nohy.

„Sam dorazil před pár okamžiky a Billy s René také.

René.

Moje skvělá chaotická milující matka. Už před pár lety si všimla, že se něco děje ale vysvětlení, že je lepší, když nic neví, ji uspokojilo. Musela si toho všimnout. Toho všeho, co se dělo kolem nás. Nešlo to přehlédnout.

Když jsem doma stanula tváří v tvář své mamince, musela jsem hodně přemáhat svůj výraz tváře. Byla o tolik starší, než jak jsem si ji pamatovala. Vrásky kolem očí se rozmnožily a zhubla. Zestárla. Nasadila jsem radostný úsměv a objala ji.

„Ahoj mami.“ Zašeptala jsem. Sevřela mě v náruči. Nejspíš ze všech sil. Jindy bych jí řekla, že nemůžu dýchat, jak mě dusí ale dnes ne. Neměla jsem chuť lhát. Hrát tu hru.

„Bells, ty jsi pořád stejná.“ Smála se. Ztuhla jsem a odtáhla se od ní.

„Myslíš? Proč?“ Trochu jsem váhala, jestli to chci opravdu vědět ale René se usmála a mávla rukou.

„Protože jsi moje dítě. Proto.“ Využila jsem té slepé odpovědi, abych to dál nekomentovala. Edward se natáhl a podal René ruku, jako obvykle.

„René, vypadáš prostě nádherně, jako vždy. Jak se vede Philovi?“ Zanotoval svým omamným hlasem a René pokrčila rameny.

„Jde to. Není už nejmladší ale tu ligu prostě nenechá být. Hraje zítra důležitý zápas za starou gardu, víš? Takže se moc omlouvá.“ Zesmutněla. Svraštila jsem obočí. Ani na mé svatbě nebyl.

Z holého zvyku jsem se podívala na hodiny nad krbem a vykulila oči.

„Za půl hodiny.“ Špitla jsem a přešla ke schodům. René byla zády, takže jsem se nemusela zdržovat lidským tempem. Vzala jsem za kliku pokoje a málem si rozrazila čelo. Zamčeno.

„Alice, co je tohle za hloupé fóry?“ Křikla jsem na ní.

„Bezpečnostní opatření, ty jí rozbrečíš a co já s ní pak?“

„Mami, to je domácí násilí tohle. Zachraň mě.“ Smála se hystericky Nessie.

„Alice, pusť mě dovnitř, nebo ty dveře prostě vyrvu.“ Syčela jsem vztekle. Nikdo mi nebude bránit v tom, abych se sešla s dcerou. Nikdo!

„Nevyrveš. René by to slyšela.“ Odpověděla ležérně Alice.

„Edwarde! Řekni něco.“ Prosila jsem nahlas. Věděla jsem, že to slyší, a i kdybych o tom pochybovala, utvrdilo mě výhružné zasyčení z přízemí a vrčení z pokoje, než se ozvalo cvaknutí zámku ve dveřích.

„Děkuju, lásko.“ Křikla jsem přes rameno a vešla do pokoje.

V ložnici bylo obrovské Alicino zrcadlo a mnohem víc světla, než jsem byla zvyklá. U okna, kde býval stůl, stála figurína. Měla na sobě svatební šaty. Dlouhé, rozšiřující se pomalým spádem, nabírané na správných místech s obrovskou spodničkou s obručí. Na hlavě jí seděl malý diadém, který zachycoval jemný lehký závoj. Podívala jsem se k zrcadlu, abych zkontrolovala mojí trpící Nessie ale nebyla tam. Jen Alice seděla na stole a kývala nohama.

„Kde je Renesmee?“ Zašeptala jsem, abych neporušila to posvátné ticho, které v tomto pokoji momentálně vládlo. Alice se jen usmála a otočila se na figurínu u okna. Zalapala jsem po dechu, když se otočila a já viděla čokoládově hnědé oči a bronzovou hřívu. Byla nádhernější než letní ráno. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Tohle byla Nessie? Moje malá Nessie? Ne, tohle byla opravdu dívka na vdávání. Konečně jsem získala pocit, že ten dnešek má smysl. Že je to tak správné.

Natáhla jsem k ní ruce a v krku mě pálily slzy.

Ness se ke mně rozeběhla s pozdviženou sukní a stulila se mi do náruče. Hlavu zabořenou do mých vlasů. Nikdy se to neodnaučí.

„Ness, bacha!“ Ječela Alice a rvala mi jí z náruče. Opět ta její starost o make-up. Sykla jsem na ni a strhla Nessie zpět.

„Fajn, já tu dělám, co můžu. Tohle je vděk?“ Nadávala Alice. Bylo mi jí i trošičku líto, jen kdyby to nepřeháněla.

„Jsme ti naprosto vděční a děkujeme ti ale jedno objetí?“ Alice jen mrkla a pokrčila rameny.

„No jo, vždyť já vím. Hele, jděte se převléct.“ Množné číslo mě zarazilo. Nessie oblečená byla a pak jsem tu stála jen já a ona. Otočila jsem se a za mnou stála Rosalie.

„Pojď.“ Usmála se na mě a vytáhla z pokoje.

„Já se ještě vrátím.“ Křikla jsem těsně předtím, než mně Rosalie zabouchla v pokoji.

Pozorovala jsem oblečení na mé posteli. Celá Alice. Proč nemůže jednou nechat volbu na mě? Musela jsem se zasmát, když jsem si představila, jak by to dopadlo.

Bylo to vůbec poprvé v celičkém mém životě, kdy někdo ve spojitosti s mou osobou použil slovo graciézní… a stejně tak v celé mé existenci.

„Děkuji ti,“ řekla jsem mu.

Potom jsem sundala z nohou stříbrné saténové boty a obloučkem je společně hodila zpátky otevřeným oknem. Možná trochu namáhavě ale zaslechla jsem, jak je někdo chytil dřív, než mohly poškodit obložení.

„Její smysl pro módu se nezlepšil tak moc jako její rovnováha,“ zareptala Alice.

Na lůžku ležely dlouhé tmavě modré šaty bez ramínek s lehkou světle modrou výšivkou po okrajích. Boty měly vysoký podpatek a byly tmavé barvy. Chvíli jsem si je jen tak prohlížela, než jsem se oblékla. Vešla jsem do šatní skříně a vzala malou krabičku, ve které jsem měla svůj vlastní šperk, který mi dal Charlie s René k mé svatbě. V krabičce byly dva stříbrné hřebínky do vlasů. Tmavě modré safíry na nich byly seskupené ve složitých květinových tvarech. Nessie to rozhodně potěší. Trvalo nám dlouho, než jsme to s Edwardem vymysleli ale podle mého názoru se nám plán zdařil.

Odtáhla jsem štít…

Edwarde?

Netrvalo dlouho a můj manžel vešel do pokoje.

„Už?“ Bylo zvláštní sledovat ho. Jeho dokonalá tvář byla snad ještě krásnější, když byl nervózní. Jenže na něm nebylo skoro nic znát. Sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Miluju jí. Ty jsi prostě v modré nepřekonatelná, lásko.“ Usmál se a sevřel mě v náruči.

„Musíme jí dát ten dárek, Alice na to rozhodně čeká a pak je vaše chvíle.“ Poslední slova jsem skoro šeptala.

„Asi by jsi měla vědět, že Nessie pozvala i Denalijské.“ Co jiného jsem mohla čekat? Nessie chtěla vyhovět všem z rodiny ale nikdy to nešlo. Carlisle a ostatní měli Kate s Tanyou hrozně moc rádi. Já ne, protože mi koukala po Edwardovi. Nezbylo mi nic jiného, než vzdychnout a pokusit se usmát.

„Nevadí. Jdeme.“ Odvracela jsem pozornost a tlačila Edwarda ze dveří. U Nessie jsem pro jistotu zaklepala a jakmile jsme vešli, Nessie vykulila oči.

„Tak na to zapomeňte, to nejde. Ne, já nemůžu. S tímhle rozhodně nekonkuruju, mami.“ Rozhlížela jsem se zmateně, kde je Rosalie a co vyvedla, že se Nessie bojí konkurence, než mi došlo, že ten blázínek mluví o mě.

„Nessie, vzpamatuj se. To jsem já, máma. Žádná konkurence.“ Nessie jen nesouhlasně vrtěla hlavou.

„Možná jí pomůže facka.“ Ozval se dobrosrdečný Emmet od dveří. Edward na něj zavrčel.

„Blbče.“ Jenže Nessie to pomohlo. Začala se smát.

„V pořádku?“ Ptala jsem se jí a ona kývla.

„Jsem nervózní. A hodně. Třesou se mi nohy a můj žaludek si dělá co chce. Alice mě tu drží už od probuzení, jako vězně. Čůrat mě nechala jen jednou a to po výhružce, že to pustím do kalhot. Honí mě, jako nadmutou kozu ale výsledek je ucházející ne?“ Otočila se kolem své osy a zářila.

„Ucházející? Jsi jak letní den, Nessie. Až přemýšlím, jestli si tě vůbec ten čo… Jacob zaslouží.“ Zarazil se Edward a omluvně se usmál.

„V pořádku, táto. Já stejně vím, že ho máš rád.“ Smála se a Edward po mě střelil pohledem. Zabodla jsem oči do země a snažila se předstírat, že jsem to neslyšela. Když jsem vzhlédla, zubil se na mě.

„Promiň?“ Zkusila jsem omluvu. Jen se zasmál a zakroutil hlavou.

„Ness, máme pro tebe dárek. Patřil tvé prababičce a děda Charlie s babičkou René mi ho dali k první svatbě s tvým tátou. Snad tě to potěší.“ Podávala jsem jí krabičku a Nessie bledla.

„Je to modrý a starý, jak říkal tvůj děda.“ Usmál se Edward a mě zapálily v krku slzy. Charlie. Byl na obou mých svatbách ale téhle se nedočkal. Podívala jsem se naivně z okna a pozorovala modré nebe. Určitě to byl svatební dar od něj. Byl tam a díval se, jak moje dcera – jeho vnučka – září. Byl by neskutečně pyšný, že si Renesmee bere syna jeho nejlepšího přítele. Vždycky se v ní zhlížel. Miloval svou vnučku a ona jeho. Nessie si všimla mého pohledu a podívala se stejným směrem.

„Myslíš, že se dívá?“ Zašeptala a já jen kývla. Edward mě objal kolem pasu a políbil na spánek.

„Tak šup. Jdeme. Bello, jdi už dolů a vy dva sem.“ Políbila jsem Nessie i Edwarda a sešla po schodech. Snad prvně jsem nebyla tou, kvůli které tu všichni čekali a přesto se oči otočily, když mě zaslechli. Posadila jsem se na volnou židli vepředu a zabodla zrak do podlahy.

Blacková, Blacková, Blacková…

Opakovala jsem si neustále v hlavě, abych si na tu skutečnost zvykla. Chvilku po mě se vepředu objevil Jacob. Hrozně mu to slušelo. Alice ho oblékla do bílého smokingu s tmavou košilí a bílou kravatou. S jeho snědou pletí to nádherně kontrastovalo. Užasle jsem si ho prohlížela, když zachytil můj pohled a usmál se.

„Jsi kouzelná, Bells.“ Naznačil němě rty a zazubil se.

„Ty taky, Jacobe. Moc ti to sluší.“ Vrátila jsem mu tichý vzkaz v okamžiku, kdy se rozezněl hlas kytary.

http://www.youtube.com/watch?v=K-LIaxXFr2s&translated=1

Jemné čisté tóny Nessiny oblíbené písně od skupiny Scorpions, Lady  Starlight, kterou jí nechal připravit Jacob. Vyprosil si jí. Alice si rvala vlasy ale on nedal jinak a k překvapení všech se Rosalie nabídla, že jí zahraje sama. Oči všech se upřely na schody ze kterých scházeli andělé. Jeden v černém obleku a pevným krokem. Skvělou figurou, vztyčenou bradou a klidnou tváří. Druhý byl malý a vyplašený. Rudý v obličeji a neustále sledující své nohy. Edward ji jemně podpíral a přesto bylo vidět, že mu Nessie bezmezně věří. Co víc si přát? Šli pomalu a když došli na samý okraj, mezi bílými židličkami a pod zelenou bránou posetou malými kvítky, zastavili se. Jacob se už nemohl dočkat, až ji sevře ve své náruči, jenže Edward mu ji nehodlal dát jen tak.

„Ness, chci ti říct ještě něco. Když jsem tě tenkrát uviděl prvně, věděl jsem, že tě budu muset jednou předat nějakému takovému ale nikdy by mě nenapadlo, že to udělám beze strachu.“ S tím se otočil k Jacobovi, který stejně, jako já měl pusu skoro dokořán a žasl.

„Jacobe, dáváme ti náš nejcennější poklad a největší úspěch naší lásky. Opatruj jí, jak jen budeš moct, rozumíš? Věříme ti.“ Kývl a podal mu do dlaně ruku naší dcery. Edward měl pravdu. Věříme mu. Už tenkrát jsem věřila, že on udělá první i poslední, aby Nessie byla v naprostém bezpečí. Pozorovala jsem je, jak tam stáli a poslouchali oddávajícího.

„Můžete pronést sliby.“ Vybídl je řečník a Jacob se nadechl.

„Nessie? Jednou jsem řekl jedné osobě, že její láska je pro ní, jako droga. Myslel jsem si tehdy, že zdravější je vzduch, nebo slunce ale teď, když jsem poznal tebe, chci ti být také drogou, bez které nedokážeš žít. Miluju tě tak moc, že i Edwardova láska je proti tomu slabý čaj.“ Zasmál se společně s Renesmee a dalšími. Edward se vedle mě ošil. V krku mě pálilo víc a víc. Droga. Edward byl moje droga, jak tenkrát řekl Jake.

„Je pro tebe jako droga, Bello.“ Jeho hlas byl stále něžný, vůbec ne kritický. „Už chápu, že bez něj nemůžeš žít. Je příliš pozdě. Ale já bych pro tebe byl zdravější. Nebyl bych droga; já bych pro tebe byl vzduch, slunce.“ Zamyšleně jsem se pousmála.

„Tak jsem na tebe myslívala, víš. Jako na slunce. Moje vlastní slunce. Hezky jsi mi vyvažoval ty mraky.“

Nessie vzlykla a odkašlala si, aby její hlas byl vůbec slyšet.

„Jsi tady.“ Řekla Nessie udiveně a pohlédla mu do tváře.

„Jsi tu a držíš mě za ruce. Slibuješ mi lásku, krásný život a něhu. Vím, že to nikdy neporušíš. Ale stále čekám, kdy se probudím z toho snu, protože tohle nemůže být skutečné. Přeci nemohu mít takové štěstí a mít tě. Brát si tě. Miluju tvůj úsměv, tvé oči, tvé rty. Miluju tvoje nálady, ať jsou jakékoliv. A hlavně miluju tvou trpělivost se mnou. Vážím si tě.“ Poslední slova skoro zašeptala, když ji přemohly slzy.

Oddávající si pročistil krk a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

„Renesmee Carlie Cullenová, bereš si zde přítomného Jacoba Blacka?“ Zavřela jsem oči a snažila se nehroutit. Už nebyla cesta zpět. Věděla jsem, že ti dva pro sebe byli nejspíš stvořeni. Budou spolu šťastni. Navěky.

„Ano.“ Zašeptala Nessie a když jsem otevřela oči, dívala se na mě. Ani jsem neposlouchala, co bylo dál, do chvíle, kdy se ozvala slova – prohlašuji vás mužem a ženou.

Pak přišel první polibek. Otočila jsem se na Edwarda, který s radostí odtrhl oči od těch dvou a zadíval se do mých.

„Bude to v pořádku, lásko.“ Zašeptal a stiskl mi ruku, kterou držel celou dobu ve své dlani. Napadlo mě, jestli utěšuje mě, nebo sám sebe. Byla pryč. Už ji s námi nepojilo stejné příjmení. Teď byla Blacková.

Paní Blacková.

Vstala jsem a šla jí poblahopřát. Objala jsem Jacoba a stiskla ho.

„Opovaž se mi říct, že smrdím, s tou drogou si to řekl hezky. Ostatně i jako tehdy. Buď pro ní stejným sluncem, jako si byl pro mě, prosím.“ Zašeptala jsem a políbila ho na tvář. Jen kývl a oči se mu zaleskly. Slzy? Přešla jsem k Renesmee a než jsem si ji smotala do náruče, přidržela jsem ji o kus dál.

„Jsi stále stejná a přesto jiná, zvláštní.“ Smutně jsem se usmála. Nessie se spustily slzy, když se mi vedrala do náruče a zabořila hlavu do vlasů. Moje, moje, moje. Tohle nikdy neunaví. Ať se jmenuje, jak chce, bude to stále moje malá Nessie.

„To jsi byla ty, vid? S tebou mluvil o drogách.“ Ptala se a já jen pokrčila rameny. Teď za mnou stálo moc lidí, abych jí to vysvětlovala. Políbila jsem ji na tvář a Renesmee se mi opětovně omotala kolem krku.

Alice pro ně vymyslela rozbalování svatebních darů. Ohromná kupa balíčků, balíků a krabic se vršila v jídelně, jako pyramida.

Renesmee sáhla po prvním a opatrně roztrhla stuhu a papír. Jacob si vzal přáníčko, které u toho bylo a četl nahlas.

„Hodně štěstí, lásky a dětí přeje babička René.“ S tím se na jmenovanou usmál a Renesmee vytáhla z menší krabice křišťálovou vázu.

„Díky, babi.“ Zatrylkovala Ness a vtiskla jí pusu na tvář.

Další balík rozbalil Jacob a Nessie četla.

Sledovala jsem, jak si to užívá a jen září. Četla si cedulku a byla zmatená. Jacob odkryl krabici, ze které vyletěla zmatená holubice. V naději, že má cestu volnou se rozletěla proti skleněným dveřím a s rachotem se sesunula k zemi.

Edward mi stiskl ruku a oba jsme přešli k Nessie.

„Jsem fénix, rodím se z popela. Tvé štěstí jednou uletí, Carlie. Jen tomu dej ten správný čas.“ Přečetl Edward tiše a se mnou se zatočil svět. Vyměnili jsme si vyděšené pohledy.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rodím se z popela: