Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Prokletí

01.08.2010 (17:00) • Kamuska • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2275×

Prokletí

Minulost:
Pohled nikoho:

Rok 1698. Na hranici upalují dívku obviněnou z čarodějnictví. Ona ví, že je nevinná a také ví, že ji může zachránit jen jediná osoba. Isabella Swan. Její sestra. Isabella věděla, že ona jediná ji může zachránit, že je její jediná naděje, ale neudělala to. Nevěděla proč. A tak na hranici její sestra vyřkla osudná slova. Osudnou kletbu. A tím vrhla Isabellu do víru světa, který žije navěky. Do světa vlkodlaků, měničů a… upírů.

Současnost:
Pohled Belly:

Jmenuji se Isabella Swan, ale přátelé mi říkají Bello. Žiju už přes tři sta let, ale to neví nikdo, ani upír Edward, můj přítel, který mě považuje za normálního člověka. Nyní prožívám nejšťastnější období mého nataženého života. Momentálně sedím u Edwarda v autě a on mě veze představit své rodině. V té chvíli jsem ani nepomyslela na své prokletí, což byla osudová chyba…

­„Jsi nervózní?“ zeptal se mě Edward už po sté.
„Ne, nejsem,“ odpověděla jsem a byla to pravda. Zažila jsem i horší věci. Jednou jsem se omylem připletla do Občanské války a dokonce potkala Jaspera jako člověka. Ale to on nemůže vědět. Takže nic hrozného. A to, že jsou upíři, dávno vím. Sama jsem tohoto světa součástí, i když oni to neví. Ani já pořádně nevím, co jsem. Dojeli jsme na místo určení.
„Připravená?“ zeptal se s úsměvem.
„Jasně,“ řekla jsem, vystoupila z auta a zabouchla dveře. Edward byl už u mě.
„Tak jdeme,“ řekl, popadl mě za ruku a táhnul mě do domu. Jen co jsme vešli dovnitř, začala jsem se cítit divně a taky se na nás ještě k tomu sesypala celá rodina. Se všemi jsem se přivítala a začala se rozhlížet. Normálně jsem rychlá, stejně jako člověk, ale teď jsem byla až moc rychlá. Ta kletba. Vzpomněla jsem si na její konec:

Pokud překročíš domu upíra práh,
kletba rozpadne se na prach,
ty upírem se staneš,
a věčným vrahem budeš.

Ale ne, to oni nemůžou vidět. Poznali by ve mně zrůdu, co nepomohla vlastní sestře.
„Omlouvám se, ale musím pryč. Sbohem,“ zašeptala jsem a teď už upíří rychlostí vyrazila pryč.

Věděla jsem, že mě všichni pozorovali. No, teď už je to jedno. Běžela jsem upíří rychlostí do lesa a věděla jsem, že moje přeměna už je skoro hotová. Protože jsem byla prokletá, proběhla bezbolestně. Když jsem byla v lese, už byl ze mě plnohodnotný upír. Běžela jsem na východ a cestou narazila na pumu. Rychle jsem ji ulovila a běžela dál. Pádila jsem na louku a tam se svezla do trávy. Kdybych si vzpomněla na tu kletbu, nemusela jsem se stát upírem. Sice jsem ve světě neměla místo, ale mohla jsem si dělat, co chci. Bylo mi to jedno. Nemusela jsem být vrah. Rozvzlykala jsem se a skovala hlavu do dlaní. Pak jsem zaslechla šramot a vítr mi přivál Edwardovu vůni.
„Pojď sem, Edwarde. Nemusíš se tam schovávat,“ podařilo se mi ze sebe dostat mezi vzlyky. Edward šel přímo ke mně a přisedl si.

Pohled Edwarda:

Když jsme se přivítali, Bella se začala rozhlížet. Viděl jsem její pohyby a nějak se mi to nezdálo. Byla moc rychlá. Uprostřed pohybu ztuhla.
„Omlouvám se, ale musím pryč. Sbohem,“ zašeptala a vyrazila naší přirozenou rychlostí ven do lesa. Nevěřícně jsme se za ní dívali.
Co se děje? Slyšel jsem v Rosiných myšlenkách. Sám jsem se na to snažil přijít. Musel jsem za ní.
„Jdu za ní,“ oznámil jsem a než stihl kdokoli cokoli namítnout, už jsem byl ze dveří venku. Běžel jsem za jejím pachem. Našel jsem vysátou pumu a začal ve mně hlodat červíček, že ona nebyla zas tak normální člověk. V rychlosti jsem pumu zahrabal a běžel dál. Našel jsem ji na mojí louce.

Seděla uprostřed a vzlykala s hlavou v dlaních. Neviděl jsem žádné její slzy a ani jsem neslyšel její srdce. Začal mě zase hlodat ten červíček, ale víc mě bolelo se na ni dívat. Nenáviděl jsem, když jsem ji tak viděl. Zabolelo mě u mého mrtvého srdce.
„Pojď sem, Edwarde. Nemusíš se tam schovávat,“ podařilo se jí dostat mezi vzlyky. Tak jsem si šel sednout vedle ní.
„To bude dobré, Bello,“ těšil jsem ji, ale ona mě rázně přerušila.
„Ne, nebude to dobrý, kdybych nenechala svou sestru uhořet, nikdy bych tohle nemusela prožívat. Nemusela bych žít ten zdlouhavý život,“ rozhněvala se, ale hned se zarazila.
„Ty vlastně neznáš mou pravou minulost. Budu ti to muset říct,“ řekla a zhluboka se nadechla a chtěla začít vyprávět, ale já ji přerušil.
„Chceš mi říct, že ta minulost, kterou jsi mi vyprávěla, je vymyšlená?“ zeptal jsem se a ve mně se začal vzdouvat vztek. Lhala mi! Nemohl jsem to překousnout. Podívala se do mých černajících očí svým zlatavým pohledem a smutně se usmála.
„Ještě si ani neslyšel, co jsem provedla, že nade mnou visela kletba jako dýka a už mě nenávidíš. Ani se ti nedivím. Kdo by chtěl být se zrůdou,“ zašeptala smutně.

Můj vztek vychladl stejně rychle, jako se objevil.  Nevěděl jsem, že nad ní visela kletba. Kolik let si musela prožít v utrpení? Deset, dvacet? Netušil jsem. Otřásl jsem se. A já jí to ještě zhoršuju. Začal jsem dávat pozor, protože začala vyprávět.
„Narodila jsem se v roce 1680 do normální rodiny. Měla jsem setru, jmenovala se Linthea a obvinili ji z čarodějnictví, protože většinu času trávila ve svém pokoji a odmítala tam kohokoliv pouštět. Jen mě se svěřila. Řekla mi, že píše knihu. Neřekla mi, o čem. Jen, že ji píše. Odsoudili ji bez jakéhokoliv vyšetřování. Stačilo jim vidět knihu psanou jejím písmem a hned to byla kniha čarodějnice. Já jsem ji mohla zachránit. Ale neudělala jsem to. Ona mě v poslední chvíli svého života proklela,“ pověděla mi, a já se nějak dovtípil, že je to jen polovina příběhu.
„Kletba zněla takto:

Nepohneš se ani o krok, zůstaneš zamrzlá,
věčně mladá, věčně krásná,
nezranitelná.
Věčnost bez duše je možná.

Nebudeš ani upír, ani člověk,
budeš nic,
nabudeš mít místo ve světě,
kde lidskost je největší slabostí.

Pokud překročíš domu upíra práh,
kletba rozpadne se na prach,
ty upírem se staneš,
a věčným vrahem budeš.

Tato kletba nade mnou visí přes tři sta let, až teď jsem volná, ale zase jsem upír, takže nevím, co je lepší,“ zašeptala nešťastně a povzdychla si. Nemohl jsem si pomoct a objal jsem ji.

Pohled Belly:

Nechala jsem se od něho objímat. Asi mu nedošlo, že objímá zrůdu, anebo mě objal schválně, aby mi způsobil ještě větší bolest. Každopádně mi to bylo jedno a nechala jsem se objímat. Milovala jsem ho a chtěla jsem s ním strávit zbytek věčnosti, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě chce.
„Je mi tě líto, čím sis musela projít, ale chci, abys věděla, že tě miluji, ať je tvá minulost jakákoliv.“ Zatímco mluvil, uvnitř mě začala bublat láska a štěstí. Jen co domluvil, vrhla jsem se mu okolo krku, až jsem ho povalila na zem.
„Děkuji, Edwarde,“ téměř jsem zazpívala a vrhla se na jeho rty. Polibek mi ochotně oplatil. Otevřela se přede mnou nová budoucnost, nová věčnost s Edwardem po mém boku…

Konec

Autor: Kamuska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí: