Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přepsaný osud jedné dívky

20.01.2011 (19:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1890×

Přepsaný osud jedné dívky

V pokoji se rozprostírala tma. Skoro nic nebylo vidět, ale já viděl všechno tak ostře, jako kdyby na nábytek dopadaly sluneční paprsky. Rozešel jsem se k malé komodě, která se nacházela na samotném kraji místnosti. Natáhl jsem ruku k jedné z fotografií a přivinul si ji k tělu. Hřála a já se zase cítil celý. Rány se pomalu zacelovaly, tvář kouzlila jeden úsměv za druhým a já zase cítil skoro ten samý pocit jako tenkrát.

...

Mým úkolem bylo jediné. Rozdávat to nejhorší, co vůbec může existovat. Někteří by to nazvali vykoupením, jiní svobodou anebo novým začátkem, já tomu říkával pořád stejně.

Nemělo to pro mě jiný význam než zkázu a konec jedné dlouhé etapy. I když, né pro každého to byla dlouhá etapa, bohužel. Mou přítomnost si kolikrát vyžádalo spousty mladých lidí, aniž by o tom sami věděli. Dostal jsem rozkaz a vykonal ho. Musel jsem.

Snažil jsem se dívat na život s nadhledem, s nadsázkou a snažil se mu dokonce i porozumět, ale vždy to mělo stejný výsledek. Narodíš se a zemřeš. Pro mě to ovšem nic neznamenalo.

Každý člověk se s tímto tvrzením za svůj život několikrát setkal, ale nikdy si nedokázal představit, jaký by ten konec mohl být. Nemohl si to dokázat, protože to nikdy nezažil. Ano, je to nepředstavitelné, nepředstavitelné pro lidskou populaci.

Stalo se to na přelomu jednadvacátého století. Právě jsem dokončoval další studium a byl připraven na svou několikátou výpravu do světa lidí. Bude se to zdát zvláštní, ale já se těšil. Byl jsem si vědom, co sebou nesu, a co si ze světa odnesu, ale nemohl jsem se dočkat.

Jako posel smrti jsem dostal svůj dvacátý úkol. Úkol se jmenoval Alexander Delphi, skoro osmnáctiletý mladík, který se bohužel svému osudu nedokáže vyhnout.

Jako žádný jiný člověk.

Bezmála za týden a několik hodin k tomu se mu měla stát nehoda. Špatně se rozhlédl a vyšel, aniž by si všiml rychle jedoucího kamiónu, který do něho měl v zápětí narazit takovou silou, že by jen zázrakem přežil.

Vůbec by to nebyla hezká smrt, říkal jsem si, ale v tu chvíli to byl můj cíl.

Proto jsem tu byl.

Čekal jsem ještě jeden den, a pak mě seslali dolů na zem.

Taktika byla jasná. Pár dní budu chodit mezi lidmi jako naprosto obyčejný člověk, a pak se náhodou objevím na místě, kde se stane to neštěstí. Ovšem jediný, kdo si v tu chvíli všimne mé přítomnosti, bude pouze ten, jehož se to má týkat.

Pro tentokrát se to týkalo pouze Alexe a mě.

Netrvalo dlouho a díky schopnostem, které jsem získal, jsem bez námahy objevil dům Alexandra. Párkrát jsem se mihl okolo, jako by nic, až jsem jednoho dne zahlédl zajímavou osobu. Byla to dívka.

Můj odhad byl naprosto přesný. Sedmnáct let, střední Forkská škola, dům pár bloků od Alexandra. A to nejdůležitější naposled. Jmenovala se Isabella Swanová, ale jak jsem si všiml, nechávala si říkat jen Bella.

Křehká, na oko nevinná a lehce nešikovná dívka rozpálila mé mrtvé srdce a já zapomínal na to, kdo jsem a proč jsem přišel.

Mé stíny se až dost často objevovaly u jejího domu a mé oči sledovaly okno do jejího pokoje. Bylo to proti pravidlům, ale já si nedokázal pomoct.

Nemohl jsem.

Neuniklo mi ani pár důležitých detailů. Bella byla přítelkyně Alexe.

Ale také musím podotknout, že občas, kdy jsem schválně vyhledával její přítomnost, jako by něco cítila. Něco ke mně. Byly to jen letmé pohledy, letmé úsměvy a navíc, nepotkával jsem ji denně. Pro takové chvíle jsem vyhledával vždy ten správný čas.

Abych nelhal, setkali jsme se pouze párkrát. Dost málo na to, aby o mně něco zjistila, ale velmi dost na to, abych se do ní zamiloval, a to jsme se viděli jen na ulicích, v parku anebo ve frontě na horkou čokoládu.

Nesměl jsem na sebe upozorňovat, ale dívky jejího věku jako kdyby mou přítomnost vyhledávaly. Přitahoval jsem ji a to jsme se ani neznali. Alex si toho dokonce taky všiml a byl z toho celkem vedle. Jeho přítelkyně nepatrně těkala očima po mé tváři a on byl zlostí bez sebe.

Muselo to skončit a navíc, čas se neúprostně chýlil ke konci.

Den před nehodou jsem se zavřel ve svém hotelovém pokoji a přemýšlel. Všude jsem viděl jen její tvář, její dlouhé vlnité vlasy, její pronikavé čokoládové oči a čarovný úsměv, který mě dostával do kolen bez ohledu na to, kým jsem byl.

Opět to možná bude znít bláznivě, ale v hlavě mi začala kolovat myšlenka, jestli může být Smrt vůbec zamilovaná?

Dobře, uveďme si to na pravou míru. Samotná Smrt zatím ještě nejsem, jsem pouze její posel, nebo spíš sběratel, ale i přesto. Je to možné?

Opravdu platí lidské tvrzení, že láska na první pohled může být skutečná?

Ať jsem se v tom rýpal, jak jsem chtěl, nikam by to nevedlo. Zítra Isabella přijde o svého Alexe a já přijdu o ní. A pokud se ještě někdy setkáme, rozhodně se tu neukážu proto, abych jí vyznal lásku. Toto pravidlo se za žádných okolností nesmělo porušovat.

Náš zákon je svatý a tresty za jeho porušení kruté.

Do rána jsem se loučil s její krásou, a pak se vydal na místo, kde se to mělo stát...

Zrovna jsem stál naproti škole a čekal, až se začne něco dít. Houfy lidí se hrnuly ze školy domů. Nejčastěji odjížděly zapáchajícími autobusy. Jejich cesta vždy vedla přes širokou vozovku, na které se denně prohánělo několik šílenců, ale i obyčejných řidičů, který se tak dostávali na opačný konec města.

Dokonce se tu občas mihlo i pár nákladních aut a kamiónů, ale to bylo jen ojedinělé.

Bella se rozhlížela po parkovišti. Jako kdyby někoho hledala, což jsem nechápal. Alex ji z druhé strany držel za ruku a vehementně něco ťukal do mobilu a nevšímal si jí.

Ona si zase nevšímala jeho.

Najednou se konečně střetla s mým pohledem.

I z té mílové dálky mezi námi jsem rozpoznal, jak se její tváře jemně začervenaly a srdce se splašeně rozbušilo.

Být člověk, reaguji úplně stejně. Věnoval jsem jí úsměv na rozloučenou, a pak zašel za roh. Tam jsem na dobro zmizel ze světa lidí a jediný, kdo se setká s mým stínem, bude Alex.

Vyšel jsem zpět na světlo a zhlédl smutný pohled dívky, do které jsem se bezhlavě zamiloval.

Nastal můj čas. Alex něco zabrblal směrem k Belle a táhl ji až k silnici. Zbrkle se rozhlížel na jednu stranu a pak na druhou, ale Bella ho vedle sebe vůbec nevnímala. Už se Alex chystal jít, když v tom se ze zatáčky vyřítilo malé osobní auto, proto šlápl zpátky na chodník a čekal na vhodnou dobu. Ovšem Bella reagovala úplně opačně. Rozběhla se a nevnímala auta kolem sebe.

A najednou...

„To ne,“ vydral jsem ze sebe. Takhle to nemělo být, takhle ne! Všechna auta se v tu ránu zastavila a opodál jsem si všiml i stojícího kamiónu, který měl dneska zapečetit osud Alexandra.

Lidé se v momentě ocitli vedle bezvládného těla dívky, která dnes neměla zemřít. Stál jsem jako zařezaný na místě a čekal, kdy si mě povolají zpátky k sobě. Nesnesl jsem ten pohled, hruď se mi stahovala a já na nic neměl sílu.

Z ničeho nic se u mne objevila Bella a zase se usmívala. Kruci, proč to takhle dopadlo? Měla žít krásný a dlouhý život. Sice po boku někoho jiného, ale mělo to tak být.

Přešla až ke mně a pohladila mě po tváři. Pak jsem si ji mohl odvést, ale tam, kam sám nikdy nevkročím. Ztratil jsem ji, navždy.

...

Isabella ve vteřině přepsala svůj vlastní osud. Doslova přeházela písmenka mezi jejím osudem a osudem Alexandra. Svůj úkol jsem nesplnil a dodnes nesu následky.

Musím žít v lidském světě a snášet všechny problémy, starosti, samotný život a snášet ten neskutečný žal po té, kterou jsem tolik miloval i přesto, že jsem ji nikdy nemohl mít.

*The End*

Shrnutí

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přepsaný osud jedné dívky: