Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pravidla pro lásku - 5. Neexistující

23.09.2011 (14:45) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1306×

Ztuhla jsem a bylo mi jasné, že si toho všiml. O vlkodlacích! Ach bože, bože můj! V tu chvíli jsem se cítila hrozně mizerně, nevěděla jsem, co mám dělat. Za prozrazení tajemství není žádný trest, ale přesto jsem nechtěla nikoho zklamat. V prvním případě jsem hlavně nechtěla skončit v blázinci, kam by mě sám Edward Cullen poslal, až by zjistil, co jsem zač.

Hlasitě jsem polkla, ale měla jsem úplně sucho v krku, takže to šlo dost ztěžka. Musela jsem něco říct. Tohle byla trapná situace. Ne, nemohla být trapná, protože při trapných situacích člověk rudne, já jsem si byla téměř jistá, že jsem bílá jako stěna.

Odkašlala jsem si, asi třikrát, dokud jsem si netroufla vyzkoušet svůj hlas.

„O vlkodlacích?“ ptala jsem se rádoby nevěřícně. „A kdo to napsal?“ Teprve teď mi to přestalo dávat úplný smysl. Koho by napadlo napsat legendy o vlkodlacích zrovna v místě, kde vlkodlaci opravdu jsou? Nervózně jsem se podívala na hodinky. Do konce hodiny zbývalo necelých deset minut, musím stihnout zjistit, kolik toho ten Cullen ví.

„Hm,“ zamyslel se, ale mně to připadalo příliš hrané. „Já už si… nevzpomínám si na autora.“

A tady se přihlásily o slovo dvě části mé mysli.

První si říkala, že je to jen obyčejný kluk, který četl nějakou hloupou fantasy knihu. Nic víc, nic míň. Druhá viděla v jeho zamyšlení trochu teatrální sklony, což jedině znamenalo, že lže, vůbec se nezamýšlel, protože autor, co by tuhle knihu napsal, neexistuje, protože samotná kniha neexistuje. Ta druhá část tvrdila, že – nejen tím – kvůli své nevědomosti o jménu autora se prozradil.

Měla jsem zvláštní pocit, že druhá část mé mysli má vždycky pravdu. A není tomu jinak ani teď. Po tomhle zjištění jsem nevěděla co říct, co bych měla udělat. Pokud má druhá část pravdu a on opravdu lže… zkouší si mě ověřit, protože tuší o tom tajemství? A pokud o něm tuší, co bych měla udělat? Co když ví celá jeho pošahaná, divná rodina o celém tajemství mého kmene?

Podívala jsem se na učitele, který přistoupil k naší lavici, aby si odebral test a zkontroloval ho. Potom jsem se otočila zpátky na Edwarda Cullena. Měřil si mě netrpělivým pohledem.

Aniž bych přemýšlela, co udělám, a jak to potom vysvětlím, řekla jsem: „Žádná taková kniha neexistuje.“ Prostě to ze mě vypadlo. Je jasné, že jsem toho později litovala, ale nedalo se nic dělat. Jak jinak bych zjistila a rozšifrovala ty jeho pohledy, když zaslechl mé jméno – podíval se tak nevěřícně, jako by nějaké Atearovi znal a řekl si: ‚Tahle je na ně moc bledá a nemotorná´, protože přesně taková bych jako Atearová. Jak jinak zjistit, proč si vymýšlel název knihy, co neexistuje? Knihy, kterou napsal autor, jehož jméno si nestihla vymyslet? A jelikož se zdá, že – vzhledem k těm zvláštním zlatavým očím Cullenovic rodiny a bílé pleti – i on skrývá důležité tajemství - nezbývá mi nic jiného než věřit, že pokud něco zjistí, bude mlčet.

Zbystřila jsem, když jsem si všimla, že vedle mě už nikdo nesedí. Lavice byla prázdná. Stejně jako lavice přede mnou a… i za mnou. Podívala jsem se znovu na hodiny. Ach, jasně, je konec hodiny.

Slíbila jsem si, že po zbylých vyučovacích hodinách si osobně najdu Edwarda Cullena a zeptám se ho, co ví.

Angličtina, španělština, matematika a tělocvik uběhly ani nevím jak, protože jsem po většinu času nedávala pozor. Věnovala jsem se budoucnosti. Přesněji hovoru mezi mnou a panem Tajemným, jak jsem zuřivě přezdívala toho zmetka (s prominutím, nerada mluvím sprostě). V jídelně jsem si netroufla přejít přes celou jídelnu k jejich stolu. Bylo by hrozně trapné stoupnout si před něj a před celou jeho rodinou a před zraky všech spolužáků, kteří by si toho rozhodně všimli a nenechali si to ujít, se ho zeptala na jeho tajemství, když on očividně zná to mé. Ne, to jsem prostě nemohla udělat. Ale dovolila jsem si podívat se tím směrem. Samozřejmě, byli tam všichni, až na něj. Musel ten rozhovor čekat, jinak si to neumím vysvětlit.

Jessica do mě stále hučela, protože si všimla, že si Edwardem Cullenem při hodině povídáme, a chtěla vědět o čem, přirozeně.

„Já nevím,“ pokrčila jsem bezradně rameny a podívala se okolo sebe, jestli nenajdu nějakou jinou osobu, s kterou bych mohla navodit docela odlišné téma. Avšak nikdo v blízkosti nebyl a Jessičin podezíravý pohled mě přinutil rozvinout výmluvu v delší větu. „Jen se mě ptal, jestli tu žiji od narození, jestli bydlím přímo tady ve Forks, a podobné věci, co se obvykle při seznamování říkají.“ Vlastně jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli vůbec něco takového zmínil, ale myslím, že ano. Jak jinak bychom se dostali k „Tajemství La Push?“

„Hm,“ zamumlala neslyšně Jess, nespokojená s nedostatkem informací.

Vzdychla jsem a dále se věnovala svému obědu.

Moje předešlé nadšení, že konečně vyřeším všechna ta tajemství, sice značně ochladlo už při obědě, kdy jsem pana tajemného neviděla, ale když jsem vkročila na zbylé tři odpolední vyučovací hodiny a rozhodně se přesvědčila, že opravdu není ve škole, tudíž nemám šanci rozhovor uskutečnit, bylo mi ještě hůř. Zítra to vyjde, slíbila jsem si.

Když jsem šla po parkovišti k místu, kde byla zaparkovaná moje motorka, rozhlédla jsem se kolem sebe. Třeba přijel vyzvednout sourozence, co já vím. Byla jsem nabručená, protože jsem se obelhávala kvůli nějakému hloupému, neschopnému klukovi… protože jsem se těšila, že si s ním konečně vyřídím všechny nejasnosti. A byla jsem zklamaná, protože se zdálo, že budu muset náš rozhovor opravdu odložit na další den. A zároveň jsem cítila úlevu, že nebudu muset s otázkami vyrukovat už teď.

Při seznamování a odůvodňování svých pocitů jsem přejela pohledem červený nablýskaný kabriolet, zaparkovaný v nejzazším koutě parkoviště, kousek od lesa. Pozorně jsem si prohlédla čtyři studenty, kteří v něm seděli, a jejich pohled spočíval na mé osobě. Byla neslušnost takhle na lidi zírat a oni si toho byli dobře vědomi, protože když jsem se na ně podívala, sklopili rozpačitě oči a podívali se významně na sebe.

Ta černovláska, Alice – matně jsem si vybavila její jméno – byla jediná, která se na mě podívala zpátky. Upřela na mě svůj hypnotizující zlatavý pohled a přemýšlivě mě sjela od hlavy až k patě, načež se znovu usadila přímo v mých očích. Určitě si říkala, co jsme si s jejím bratrem udělali tak strašného, že kvůli tomu musel odejít z vyučování. Nebo to věděla, to je taky dost možné, a teď jen přemítala, jak bratra přemluvit, že nestojím za neomluvené hodiny, prostě za nic.

Najednou mě popadla nepochopená, ale neskutečně obrovská zuřivost. Nechápala jsem tu náhlou změnu, ale rychle jsem se dovtípila, kdo je viníkem. Edward Cullen a jeho podivuhodná rodinka.

Začala jsem zhluboka dýchat, jak jsem to měla naučené od Jacoba a Ley, ale nemělo to žádné účinky. Cítila jsem, jak se mi začínají třást ruce, a kdybych si v tu chvíli dostatečně věřila, že vydržím, sedla bych na motorku a zajela někam hloub do lesa, nejlépe do La Push, ale já v tu chvíli věděla jen jedno – musím rychle reagovat, nebo to dopadne špatně.

Nevšímala jsem si nabručených poznámek holky, do které jsem nechtěně vrazila, když jsem utíkala přes celé parkoviště, ani pobaveného smíchu kluka, vedle kterého jsem zakopla o svou vlastní nohu, a běžela dál. Když jsem míjela červený kabriolet, periferním viděním jsem si všimla čtyř párů očí, které se na mě udiveně dívaly. Možná se mýlím, ale myslím, že jsem v jejich tvářích zahlédl náhlé pochopení.

Když jsem se dotkla podrážkou trávy, ozvalo se mokré čvachtání a já pochopila, že jsem vkročila do bláta. Znechuceně jsem se zašklebila, ale neměla jsem čas otírat ušpiněnou botu do vlhké, ale čisté trávy opodál, rozeběhla se znovu a za chvíli vydechla úlevou, když jsem se dostala mezi stromy. Nechtěla jsem pokoušet štěstí a proměnit se hned, takže jsem popoběhla ještě kousek. Schovala jsem se za chřestí naházené mezi dvěma stromy a rychle si sundala batoh ze zad. Bála jsem se, že mě někdo uvidí, ale když jsem se ujistila, že takhle daleko lidské oko nedohlédne, vzdychla jsem si a sundala si bundu, džíny i boty, nakonec dokonce svetr, ale bílé tílko a spodní prádlo jsem si nechala na sobě. Další roztrhané, zničené oblečení, vzdychla jsem si zmučeně.

Nechala jsem hněv, ať prostoupí celým mým tělem a dělá si, co chce, a za chvíli na mém místě stál čokoládově hnědý vlk se světle hnědými fleky na břiše. Ten pocit, který mě zaplavil, ta obrovská úleva, že jsem konečně zase vlk, se vytratil a nahradil ho další vztek. Vztek, že jsem prohrála, že jsem nedokázala udržet svoje nervy na uzdě, že jsem, podle očekávání všech Quileutů, nevydržela. Byla jsem na sebe naštvaná, ale nedalo se s tím nic dělat. Jediným světlým místem mezi vším tím vztekem, hněvem a nenávistí mířenou na Edwarda Cullena, protože kvůli němu jsem se snažila a kvůli němu jsem přestala a nevydržela, bylo to ticho. Ticho v mé hlavě. Neslyšela jsem ničí myšlenky, byla jsem sama. Ostatní vlci zřejmě měli jiné starosti.

Vzala jsem do tlamy batoh a ostatní oblečení, nevšímala jsem si roztrhané látky, a s posledním pohledem na parkoviště –

Šokovaně jsem vydechla. Ach ovšem, došlo mi, když jsem si to ujasnila, a zopakovala si v hlavě svoje slova… lidské oko nedohlédne. Lidské! No jistě!

Je to pravda, všechny ty legendy… všechno je to pravda, a já hloupá tomu nevěřila. Kdybych věřila Jacobovi, nemuselo se nic z toho stát. Prostě bych Edwarda Cullena ignorovala, protože je to můj přirozený nepřítel.

Stálé pohledy zlatavých očí jsem nechala za sebou.

4. kapitola ♦ 6. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 5. Neexistující: