Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pouta noci - 3. část

15.04.2011 (15:45) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3480×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Moje niterné pocity naprosto ovládaly moje myšlenky. Nedokázal jsem se odpoutat od toho pocitu, který mě ovládl ve chvíli, kdy jsem prvně spatřil Bellu. Nebyl jsem okouzlen pouze její neuvěřitelnou krásou, která byla více než zjevná, ale hlavně jí samotnou. Vyzařovala z ní síla, spontánnost, vášeň a vzpurnost, což mě dokázalo dohánět přímo k šílenství.

Při těch myšlenkách jsem si uvědomil, že moje touha po ní není jenom sexuální. Je to něco víc. Něco, co jsem zatím nedokázal popsat, ale plně mě to omámilo…

Seděl jsem v pokoji a uvažoval, co udělám. Věděl jsem, že musím Bellu dostat pryč z toho příšerného podniku, daleko od Johnyho a jeho kumpánů. Daleko od života, kterým žila. Jediným možným plánem bylo přivést ji sem, i když jsem věděl, že přítomnost člověka v našem domě bude více než riskantní a nebezpečná. Ale nemohl jsem se zbavit pocitu úzkosti, přesto, že mé rozhodnutí bylo pevné a sebejisté. Musel jsem o všem říct Carlisleovi. Seběhl jsem dolů po schodech a našel ho začteného v knihovně. Když mě spatřil, odložil knihu.

„Něco se děje, Edwarde?“ promluvil klidným, vyrovnaným tónem. Posadil jsem se naproti němu.

„Carlisle, je tu jedna věc, o které bych s tebou chtěl mluvit,“ odpověděl jsem a v jeho pohledu se promítlo zaujetí.

„Poslouchám,“ odvětil a opřel se o kožené křeslo. Hlasitě jsem vzdychl.

„Carlisle, potkal jsem jednu dívku,“ začal jsem a jeho tvář zvážněla. Bylo evidentní, že ho moje slova značně rozrušila. Jeho jedinou myšlenkou bylo nebezpečí, ohrožení.

„Jak to myslíš?“ zeptal se a prsty si neklidně poklepával do stolu. Opravdu nechápal, jak to myslím.

„Potkal jsem dívku a chci ji přivést k nám,“ řekl jsem rozhodně, „a tím myslím, napořád.“ Carlisle se na mě šokovaně zadíval a jeho myšlenky směřovaly jedním směrem. Myslel si, že jsem se definitivně zbláznil.

„Edwarde, to je šílenství,“ prohlásil a zůstal strnule sedět.

„Myslím, že tu není žádné nebezpečí, které by ji mohlo ohrozit,“ odpověděl jsem.

„Kromě domu plného upírů,“ dodal Carlisle a jeho tvář vypadala nekompromisně. Věděl jsem, že budu muset použít tvrdší argumenty, abych ho přesvědčil.

„Když ji neodvedu pryč z místa, kde žije teď, zničí ji to! Carlisle, já ji nemůžu nechat být, rozumíš? Ona je pro mě –“ Odmlčel jsem se. Věděl jsem, že mě Carlisle konečně pochopil, i kdy to neměnilo nic na tom, že s tím naprosto nesouhlasil.

„Tak dobře,“ vzdal se mému nátlaku, „ta dívka tu může zůstat. Ale nezapomínej na to, co jsme, Edwarde. Vědomě vystavíš celou svou rodinu velikému pokušení. Buď opatrný, rozumíš?“ ujišťoval se.

„Jsem si plně vědom toho, co dělám. Nemusíš se obávat,“ odpověděl jsem a vyrazil z knihovny dřív, než stačilo něco dalšího říct. Jedinou mou myšlenkou byla v tuto chvíli Bella…

Bella

Už se stmívalo. Seděla jsem u okna a sledovala, jak se červánky mění v temné šero. Slíbil, že přijde a já mu věřila, víc než bych vůbec dokázala. Během jediné vteřiny změnil můj život a dal mu nový smysl. Doufala jsem, že jsem dala stejný impuls i já jemu. Při svých myšlenkách jsem naprosto zapomněla na čas a do reality mě vrátilo až klepání na dveře. Hlasitě jsem se v očekávání nadechla. Do pokoje ale vstoupila Sam.

„Mrzí mě, že tě musím zklamat, ale jsem to jen já,“ promluvila, když si všimla mého smutného výrazu.

„To nic,“ špitla jsem a odvrátila se zpátky k oknu. Přistoupila ke mně.

„Za chvíli přijde zákazník, je to nějaký boháč ze Seattlu, tak se k němu chovej dobře,“ přikázala mi a na postel mi hodila černý kus látky, „a tohle si obleč,“ dodala a zmizela v tichosti z pokoje pryč. Do očí mi vyhrkly slzy. Už byla naprostá tma a on se neobjevil. Začínala jsem mít pocit, že jeho slib byl jen pouhou záminkou k rychlému odchodu. A to mě bolelo víc, než bych si kdy myslela…

Znechuceně jsem vzala do rukou černou látku a převlékla se. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a hledala stopy po té Belle, kterou jsem kdysi bývala. Pozorovala jsem krásnou tvář, ale prázdnou. Vyrušilo mě zavrzání dveří, což znamenalo jediné. Můj zákazník už přišel a Edward mi lhal…

Snažila jsem se potlačit slzy, které mi vyhrkly do očí, a se vší vážností jsem vyšla z koupelny zpátky do ložnice. U postele stál postarší muž, brunátný a obtloustlý. Když mě spatřil, jako by se v něm probudily ty nejžhavější touhy. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, povalil mě na postel a strhával ze mě prádlo. Držel mi pevně ruce za zády a druhou rukou šmátral po mém bělostném těle. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale v porovnání s ním jsem neměla sebemenší šanci. Líbal mě s neutišující dychtivostí a z pachu směsi alkoholu a cigaret se mi zvedal žaludek.

„Tak pusťte!“ Snažila jsem vykřiknout, mezi okamžiky, kdy jsem se mohla nadechnout. Nepolevil. Naopak, evidentně to pochopil jako součást hry a jeho nátlak zesílil. Zoufale jsem se svíjela pod jeho robusním tělem, do očí mi vyhrkly slzy.

„Prosím!“ zaškemrala jsem uslzeně a jeho tvář se přilepila na můj krk. Zavřela jsem oči a poddala se slzám, které mi stékaly po tváři. Ta bolest, kterou jsem prožívala, mě přímo zabíjela. Najednou jsem pocítila úlevu od tíhy, která mě ještě před chvíli doslova dusila. S nedůvěrou jsem otevřela oči a spatřila Edwarda, který stál rozzuřeně nad chlápkem, který se zděšeně krčil v rohu místnosti. Naprosto otřesená jsem zírala na scénu před sebou a nemohla uvěřit svým očím.

„Ještě jednou na ni sáhneš a zabiju tě!“ zahřměl Edward a bylo to poprvé, co jsem se ho bála i já sama. Vypadal opravdu hrozivě. Chlápek se rychle nasoukal do kalhot a během pár vteřin zmizel z pokoje. Šokovaně jsem sledovala Edwarda, který se na mě teprve teď podíval. Jeho výraz se úplně změnil. Zlobu vystřídala bolest.

„Bello,“ špitl tichým hlasem a přistoupil ke mně blíž. Trochu jsem sebou cukla a vzápětí si uvědomila, že už nejsem v nebezpečí. Posadil se na kraj postele a zadíval se na mě tak pronikavým pohled, až jsem se zachvěla. Jemně se prsty dotkl mé tváře a opatrně sjel až k rozervaným kouskům mého prádla. Sotva jsem mohla dýchat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se polohlasem a stále se prsty ujišťoval, že nejsem zraněná.

„Myslím, že jo,“ vydechla jsem a na jeho tváři se objevil jemný úsměv. Přiblížil se ke mně a jeho sladká omamná vůně mě na moment zbavila pocitu klidu.

„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal a jeho slova byly jako impuls, ze kterého se moje srdce splašeně rozbušilo. Pozorovala jsem ho s pocitem nedůvěry. Všiml si toho a přiblížil se těsně ke mně.

„Bello, myslím to smrtelně vážně! Pokud se mnou chceš odejít –“ Zarazil se a podával mi ruku. V tu chvíli jsem pochopila, že to myslí opravdu vážně. Měla jsem pocit, že štěstí, které jsem pocítila, snad nemůžu ani unést. Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku a udivilo mě, jak tvrdý ten náraz byl. Cítila jsem dotek jeho rtů ve svých vlasech a prsty, které mi sjížděly po téměř nahých zádech. Znovu jsem se zachvěla a on se odtáhl.

„Chceš se mnou odejít?“ zeptal se znovu a jeho hlas zněl naléhavě. Beze slova jsem přikývla a on se nádherně usmál. Než jsem stačila cokoli říct, ocitla jsem se několik stop nad zemí v jeho náruči. Nesl mě s takovou lehkostí, jako bych byla lehká jak pírko. Nepřestával mě sledovat. Když přistoupil k oknu, vyděšeně jsem se na něj podívala, ale vypadal stále ledově klidný.

„Edwarde! Nemáš v úmyslu odcházet oknem, že ne?“ panikařila jsem a jeho tvář prozářil něžný úsměv. Vypadal pobaveně, ale ve vteřině jeho výraz zvážněl.

„Věříš mi?“ zeptal se přímo a já hlasitě polkla. Věřila jsem mu, ale žádný člověk nedokáže vyskočit z výšky několika metrů, aniž by se mu něco nestalo. Navíc se mnou v náručí. Všiml se mého zamyšlení a trochu svraštil obočí na projev nesouhlasu.

„Jo, věřím ti,“ vyhrkla jsem najednou a vzápětí mohla jen doufat, že tohle není můj definitivní konec. I když zemřít v náruči toho nejkrásnějšího Boha by snad byla krásná smrt… Otevřel okno a mnou prostoupil obrovský strach, začala jsem se třást.

„Zavři oči,“ zašeptal a já ho beze slova poslechla. Nevnímala jsem to jako rozkaz, spíš jako radu. Zhluboka jsem nadechla a ucítila, jak mi ledový vzduch tančí kolem tváře. Neodvážila jsem se otevřít oči, jen jsem doufala, že tohle není konec. A pak na mě promluvil jeho sametový hlas.

„Bello,“ vyslovil mé jméno a já opatrně otevřela oči. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, byla jsem mimo. Stál na chodníku a stále mě neochvějně svíral v náručí. Pohlédla jsem zpátky do okna, které teď vypadalo nezdolné víc, než se mi kdy zdálo. Šokovaně jsem se na něj podívala, ale on se tvářil stále klidně.

„Jak jsi-“ Nedořekla jsem. Jeho prsty mi přejely přes rty a rozrušily moje zaujetí.

„Musíme jít, každou chvíli se tu může někdo objevit,“ vysvětlil a položil mě zpátky na zem. Měl pravdu. Museli jsme co nejdřív zmizet, než nás zahlédne někdo z personálu nebo zákazníků. Rozběhl se k autu a mě držel za ruku. Že je pozdě jsem si uvědomila ve stejnou chvíli, když se rozrazily dveře podniku, ve kterých stál Johny a chlápek, co se mě pokusil znásilnit.

„Ty štětko! Stůj, slyšíš mě?!“ zařval zlostně Johny a za ním se zjevili jeho ozbrojení kumpáni. Edward mě silou chytl a zatáhl do auta. Než jsem se stačila vzpamatovat, zadní sklo auta se rozlétlo na tisíc kousků.

„Skloň hlavu!“ vykřikl Edward a prudce sešlápl plyn. Auto se okamžitě rozjelo. Vyděšeně jsem sledovala Edwarda, který vypadal víc než rozzuřeně. Po pár minutách zběsilé jízdy jsem hloupě myslela, že jsme jim unikli, ale mýlila jsem se. Když se ze zatáčky vyřítil černý jeap, věděla jsem, že jsme v pasti.

„Edwarde, nech mě tady! Zastav a zachraň se!“ zakřičela jsem a doufala, že mě poslechne. Tady už nešlo jenom o mě, šlo o jeho život! A já bych nikdy nedopustila, aby se mu cokoli stalo! Neposlechl mě. Jen pevně svíral volant a nohu držel na plynu.

„Nikdy!“ zahřměl a jeho zuřivost se znovu prodrala napovrch.

„Edwarde, prosím,“ škemrala jsem a po tváři mi tekly slzy. Nedokázala jsem nic jiného než panikařit a zoufale se vytrhávat z pásu. Když si mě všiml, otočil se prudce ke mně; jednou rukou řídil a druhou se mě snažil udržet na místě. A pak vyšla rána a jeho paži protnula kulka. Bolestně zavrčel a trhl s krvácející rukou zpátky k volantu. Otřeseně jsem ho sledovala.

„Drž se!“ přikázal a vzápětí trhl s volantem ostře doleva a sjel z hlavní cesty. Auto se otřásalo pod travnatým terénem, ale Edward stále držel nohu na plynu. Vjel na polní cestu a řítil se v plné rychlosti, bez jakéhokoli strachu. Zato já šílela! Byl zraněný, krvácel a ještě se nás evidentně pokoušel zabít dřív než Johny!

„Edwarde, zpomal!“ křičela jsem zoufale, ale on mě neposlouchal.

„Bello, prosím, věř mi!“ naléhal. Už ani nevím, co mě přesvědčilo, jestli jeho nádherný pohled nebo jistota smrti, nicméně jsem se zavrtala zpátky do sedadla. Hlasitě vydechl. Krajina kolem nás mizela tak rychle, že jsem ji sotva stačila vnímat. Otočila jsem se dozadu, ale nikdo nás už nesledoval. Když jsme dojeli ke staré chatě uprostřed lesa, prudce zabrzdil. Okamžitě jsem vyběhla z auta a snažila se ho podepřít. Bránil se, ale nakonec se nechal. Dobelhali jsme se ke vchodu a Edward nezraněnou rukou prorazil zámek. Nebylo to poprvé, co jsem na něj strnule zírala. Byl si jistý, že se zeptám a tak radši promluvil první.

„Musíme se schovat,“ připomněl mi a zabouchl za námi dveře. Místo bylo prázdné, opuštěné. Opatrně jsem ho položila na křeslo a dveře zajistila skříní. Překvapeně mě pozoroval.

„Nejsem zas tak slabá,“ řekla jsem s lehkým úsměvem a on se taky zasmál. Pak ale bolestně zaskučel. Rozběhla jsem se k němu a podívala se na ránu. Hlasitě jsem vydechla, když jsem se ujistila, že kulka prošla skrz.

„Musím zastavit krvácení. Použila bych svoje oblečení, ale už ho na sobě moc nemám. Sundej si košili,“ přikázala jsem a on mě zaujatě pozoroval.

„Myslím to vážně,“ dodala jsem. Opatrně jsem mu pomohla svléknout košili. Zůstal přede mnou polonahý a já se musela hodně krotit, abych se nepoddala svým přízemním pocitům a potřebám. Roztrhnula jsem ji v půli a pevně mu ránu zavázala. Zdálo se, že krvácení polevilo. Sklouzla jsem k zemi a opřela se o křeslo.

„Jsi blázen,“ zašeptala jsem a on se hlasitě usmál.

„Možná,“ odvětil stroze. Otočila jsem se k němu, vypadal už mnohem líp než před pár minutami. Postavil se a rozešel se ke starému krbu.

„Musíš se zahřát,“ oznámil a naskládal polínka dovnitř, vytáhl z kapsy zapalovač a rozžehl oheň. Během minuty se pokojem prolnulo příjemné teplo.

„Je ti líp?“ ptala jsem se.

„Mnohem,“ odpověděl, „a tobě je doufám tepleji, Bello.“ Přikývla jsem. Posadil se zpátky do křesla a já se přesunula ke krbu.

„Dlužíš mi pár odpovědí,“ řekla jsem najednou a jeho tvář vypadala pobaveně.

„Myslíš?“ ptal se s úsměvem a já se na něj zlostně zamračila.

„Máš pravdu, tak se ptej. Poslouchám,“ zašeptal vážně. Zvědavě jsem se na něj podívala a snažila se v hlavě správně zformulovat otázky.

„Jak to, že jsi tak silný?“ vypadlo ze mě a tentokrát se zamračil on. Nenechala jsem ho odpovědět. „Jak jsi dokázal vyskočit z takové výšky se mnou v náručí bez jediného škrábance?“

„Je to vše?“ řekl stroze a já přikývla. Vypadal dost neklidně, jako by hrozně moc přemýšlel o tom, jak mi odpoví.

„Já nejsem člověk, Bello,“ odpověděl strnule a já bych přísahala, že jsem na okamžik přestala úplně dýchat. Hlavou mi prolétly desítky myšlenek, ale ta prvotní byla strach. Vycítil to.

„Prosím, nesmíš se mě bát,“ řekl rozrušeně. Zvedla jsem se ze země a přes popud svého těla, které se vzpouzelo, jsem přistoupila k němu.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se přímo a bedlivě sledovala jeho reakci. Nehnul se ani o píď.

„Upír,“ zazněl jeho hlas a moje tělo ztuhlo na místě. Věděla jsem, že svět není tak normální, jak se zdál, ale upíři? Oni existují upíři? A já jsem zrovna teď jednomu z nich dala všanc svůj život a srdce!

„Prosím, Bello. Jsem hodný, nemáš důvod se bát. Věř mi,“ naléhal a opatrně se zvedl z křesla. Vypadal tak normálně, tedy byl neuvěřitelně krásný a okouzlující, ale vypadal jako člověk. Ohromeně jsem ho sledovala.

„Nejsem v tom znalá, ale myslím, že upíři se živí lidskou krví, ne?“ špitla jsem nervózně a Edward se zatvářil smutně.

„Někteří našeho druhu ano, ale já se živím výhradně zvířecí krví! Věř mi, v životě bych ti neublížil! Jako že je Bůh nade mnou, Bello! Musíš mi věřit! Já, já-“

„Ty co?“ zopakovala jsem zaujatě. Najednou byl všechen strach pryč. Mohl mi tolikrát ublížit, mohl mě zabít v jediné vteřině, když jsem s ní byla, ale on to neudělal. Naopak se ke mně choval jako nikdo jiný. Snažil se mě zachránit z toho odporného podniku. Nevěděla jsem proč, ale věřila jsem mu každé slovo.

„Miluju Tě,“ zašeptal a díval se na mě pohledem, který mě rozrušoval. Ale jinak. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje a moje tělo začíná hořet.

Jako by všechno zlé předtím smazalo to, co právě Edward řekl. Zapomněla jsem na to, co je nebezpečné, na to, co mě může ohrozit a jednala plně podle svých vnitřních pocitů, které mě v tu chvíli naprosto ovládly. Beze slova jsem se rozešla k Edwardovi a nevnímala jeho nechápavý pohled. Došla jsem k němu a přitiskla své rty k těm jeho. Celý svět kolem nás zmizel, když pochopil a jeho mramorové rty se vpily do mých. Tělem mi procházelo elektrizující vzrušení, když jsem cítila jeho sladkou chuť, jeho omamnou kořeněnou vůni…

Vzrušeně jsem mu zajela do bronzových vlasů a vzdychla. Vůbec jsem nevnímala, že je zraněný, protože mě pevně svíral v náručí. Prsty mě laskal po odhalené pokožce a rty rozrušeně přejel po mém krku a tváři.

„Já Tebe,“ zašeptala jsem mezi polibky, když jsem si na malý okamžik uvědomila, že jsem mu to zapomněla říct. Začal mě líbat vášnivě a dychtivěji. Zvedl mě do náruče a přenesl na kožešinu na zemi u krbu.

„Tvoje rá-n-n-a-a,“ špitla jsem udýchaně, ale on mě nepřestával líbat. Prsty mě laskal po těle tak jemně, jako bych byla z hedvábí a on se bál, že mě jedním silnějším dotek potrhá.

„Jsi tak křehká,“ zašeptal něžně a přejížděl rty po mém ušním lalůčku. Hlasitě jsem vydechla a on znovu přitiskl své chladné rty k mým. Prsty jsem obkreslovala jeho dokonalé tělo, každičký sval, který se s každým pohybem napínal. Ani jsem nepostřehla, jak zmizelo naše oblečení v rohu místnosti. Tiskl se k mému tělu, a já pocítila úlevu, když se jeho chlad prolnul s mou abnormální horkostí, zklidnil ji.

Naše těla se spojila v jedno a my dali naplno proniknout své nejhlubší pocity a touhy. Jako bychom existovali na celém světě jenom my dva…

Opatrně jsem otevřela oči. Jako bych se bála toho, že všechno byl jen pouhý sen. Jemně jsem se usmála, když jsem nad sebou spatřila Edwarda. Zaujatě mě pozoroval.

„Díváš se dlouho?“ zeptala jsem se s úsměvem a on mi ho oplatil.

„Podle toho, co pro tebe znamená dlouho,“ zasmál se a sklonil tvář těsně k mé.

„Bylo to-“

„Dokonalé,“ dodal vážně a něžně mě políbil.

V duchu jsem souhlasila. Milování s Edwardem bylo tak diametrálně odlišné než všechno, co jsem kdy prožila. Nikdy jsem nezažila, aby se mnou někdo zacházel tak opatrně a láskyplně. Poznala jsem novou dimenzi, která mi naprosto učarovala… Edward se na mě podíval a jeho oči byly najednou temné a neproniknutelné.

„Musím lovit,“ řekl nervózně a zvedl se ze země.

„Neboj, budu tu, až se vrátíš. Jen si trochu pospěš,“ zašeptala jsem a rty semkla do letmého úsměvu. Sklonil se, aby mě políbil.

„Budu zpátky brzo, slibuju,“ řekl jistě a oblékl se. Než jsem se stačila rozkoukat, byl pryč. Plná štěstí a spokojenosti jsem se přetočila na bok a zadívala se do praskajících plamínků v krbu. Byla jsem stále velmi unavená, takže jsem po pár minutách snadno usnula. Probudil mě hluk.

V mžiku jsem se převlékla a opatrně přecházela ke dveřím. Neměla jsem ponětí, jak dlouhá doba uplynula od Edwardova odchodu. Najednou se vstupní dveře rozlétly a v nich stál Johny s ozbrojenými kumpány. Zděšeně jsem se na ně dívala.

„Ty děvko! Myslela sis, že nám tak snadno utečeš, jo?“ zařval Johny. Můj pokus o útěk byl marný, jedna z Johnyho goril mě tvrdě sevřela pažemi a druhá mi uštědřila ránu do obličeje. Zaúpěla jsem bolestí a padla k zemi.

„Taková coura jako ty mi už nestojí za nic! Ubohá děvko!“ zahřměl a vytáhl zpod kabátu zbraň. Ztuhla jsem.

„Johny, co chceš dělat, slyšíš? Dej tu zbraň zpátky, prosím!“ skučela jsem vyděšeně a sotva mohla dýchat. Přistoupil blíž a namířil.

„Johny prosím, ne! Prosím, ne-“

Edward

Byl jsem dost nervózní z toho, že jsem Bellu musel nechat samotnou. Sotva jsem uhasil palčivou bolest v hrdle několika srnami, vydal jsem se zpátky. Byl jsem pryč sotva hodinu a měl jsem pocit, jako bych Bellu neviděl celý den. A to mě sžíralo, zrychlil jsem a nadlidskou rychlostí utíkal lesem k chatě.

Doběhl jsem zpátky a prudce se zastavil. Něco bylo špatně, cítil jsem to. Pachy, které mě praštily do tváře, mě uvedly do situace a já myslel na jediné. Na Bellu. Sotva jsem spatřil rozražené vchodové dveře, byl jsem vevnitř.

To, co jsem spatřil, bylo jako ta nejhroznější noční můra na světě, nemohl jsem uvěřit. Bella ležela na zemi v kaluži krve. Její oči byly prázdné a srdce tiché. Padl jsem na kolena a vzal její nehybné tělo do náruče. Byla mrtvá.

„Nééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!“ zahřměl jsem a po tváři se mi řinuly slzy. Nemohl jsem uvěřit.

„Probuď se, prosím!“ zalykal jsem se zoufale a prsty přejížděl po jejich bezkrevných, chladných rtech.

„Bello,“ špitl jsem zlomeně, když jsem pochopil, že už se neprobere k životu. Byla mrtvá a já ji ztratil. Navěky…

O několik let později…

Procházel jsem chladnou, noční uličkou a sledoval stín před sebou. Cítil jsem ten odporný pach, který bych poznal vždy s naprostou jistotou. Tenhle byl poslední. Zavětřil nebezpečí a přidal do kroku. Jeho strach prosakoval na povrch a dováděl mě ke zvráceným choutkám. Bude trpět, jako musela trpět ona! Bolestně jsem svraštil obočí, když jsem si na ni vzpomněl. Moje Bella. Jediná žena v celé mé mizerné existenci, která dávala mému životu smysl. Byla mrtvá.

Zrychlil jsem, abych tomu parchantovi nahnal ještě větší strach. Toužil jsem po tom, aby umíral strachy. Ulička se stáčela za roh a na konci byla slepá. Příliš dobře jsem to tu znal a příliš snadno se mnou nechal ten hajzl zmást. Zavedl jsem ho do pasti.

Zarazil se, když si uvědomil, že ulice končí. Cítil jsem jeho zoufalství, jeho neovladatelný strach, sotva mohl dýchat… Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Hlupák! Stál jsem totiž přímo před ním. Nervózně se otočil zpět, a když mě zahlédl, trhl sebou a začal pomalu couvat. Nenávistně jsem ho propaloval pohledem. S Bellinou smrtí skončilo i mé ovládání. Musel jsem se pomstít, musel jsem vyvraždit všechny, kteří její vraždě přihlíželi. Tenhle byl poslední.

„Prosím, nechte mě být,“ škemral chlap a stále couval. Přistupoval jsem k němu pomalu blíž.

„Taky prosila! A tys přihlížel tomu, jak jí zastřelil!“ zahřměl jsem zlostně. Probouzela se ve mně krvelačná bestie. Nevěřícně mě sledoval, když se mi z hrdla ozvalo hlasitě zavrčení.

„Byla to obyčejná štětka,“ hlesl, jako by se nic nestalo. Podepsal si ortel. Jestli jsem se posledními nitkami sebeovládání držel, teď se všechny zpřetrhaly a ve mně se probudilo temné zlo.

Než ten parchant stačil cokoli říct, přirazil jsem ho vší silou ke kamenné zdi. Cítil jsem, jak se mu zlámaly všechny kosti v těle a jeho zoufalý křik ve mně probouzel touhu po krvi. S posledním řevem jsem se mu zakousl do hrdla a za pár vteřin nechal padnout k zemi mrtvé, bezvládné tělo. Zadíval jsem se do mrtvých očí a otřel si tvář potřísněnou krví.

Pomstil jsem se a teď jsem mohl v klidu zemřít…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta noci - 3. část: