Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pouta noci - 1. část

12.03.2011 (20:00) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4178×

Noční ulice Seattlu. Tiché a prázdné, jako by v nich vyhasl i ten poslední plamínek života. K zemi se snášely malé třpytivé vločky a mrazivý vzduch mi na tváři vytvořil jemný ruměnec. Procházela jsem chladným a ponurým městem, které působilo mnohem děsivěji než jindy. Nikdy na mě nedolehla taková nostalgie, jako právě teď. Posadila jsem se na nejbližší lavičku a oprášila z ní poprašek čerstvě napadlého sněhu. Jen tak jsem zírala do temné noci a přemýšlela nad svým životem, který postrádal jakýkoli smysl. Nicota, strach, zoufalství. Tohle byly jediné pocity, které jsem si za posledních pár měsíců dokázala vybavit. Byla jsem nešťastná, opravdu nešťastná. Můj život se stal bezbřehým tápáním v temnotě a já nemohla najít jedinou jiskřičku světla, která by mi z ní ukázala cestu ven.

Málem bych zapomněla, jmenuju se Isabella, vlastně jenom Bella. Nikdy mi nikdo jinak neřekl. Před necelým rokem mi zemřeli rodiče při autonehodě a já jsem zůstala úplně sama. Neměli sepsanou žádnou závěť, která by mi cokoli odkázala, a tak jsem se ocitla během jediného dne na dlažbě. Neměla jsem rodinu a neměla jsem ani kde bydlet. Tenkrát jsem se potulovala nočními ulicemi, jako teď, a hledala místo k přespání. Stejně jako dnes byly Vánoce a světla zářících světýlek a dekorací zdobila snad každý dům. V malé uličce mě našel schoulenou a promrzlou postarší muž. Myslela jsem, že se nade mnou Bůh smiloval a poslal mi pomoc. Ze začátku to tak i vypadalo. John, tak se ten muž jmenoval, mi dal střechu nad hlavou a zaplatil léky, které jsem potřebovala ke svému uzdravení. Opravdu jsem věřila, že v tom všem smutku a zoufalství se na mě konečně usmálo štěstí. Ale šeredně jsem se zmýlila. Jeho zájmy nebyly tak průzračně čisté, jak jsem si původně myslela. Ukázalo se, že Johny je majitel nočního podniku a zároveň pasák. Jeho záměr bylo to, že mě chtěl získat pro svůj klub, proto mě zachránil a pomohl mi. Když jsem to zjistila, chtěla jsem utéct, někam hodně daleko, kde mě nenajde. Proklínala jsem den, kdy mi pomohl a odnesl mě z té strašně zimy pryč. Bývala bych radši zemřela, než dělat to, co mi bylo předurčeno…

Jenže představa útěku bylo mnohem snazší než jeho realizace. Johny mě považoval za korunní princeznu svého nevěstince, říkával mi, že jsem natolik krásná, že mu naženu zákazníky a pomůžu vydělat slušný balík. Proto jsem byla střežená několikanásobně víc než ostatní děvčata. Dostala jsem se do pasti, do zlaté klece, ze které nevedla cesta ven. A tak se událo to, čeho jsem se obávala nejvíc. Z ubožačky, které nezbylo nic, a spadla na to nehlubší dno, se stala ještě větší ubožačka… prostitutka…

Můj první večer byl jako noční můra. Musela jsem se převléct do černých, neuvěřitelně titěrných šatů. Snad bych je ani šaty nenazývala, zakrývaly jen to nejnutnější. Dívka, která se mnou ten večer pracovala, mě výrazně nalíčila a sčesala mi vlnité prameny vlasů ke straně, kde je sepnula stříbrnou sponou. Podívala se na mě znovu a hlasitě vydechla.

„No páni,“ špitla uchváceně. Znechuceně jsem se podívala do zrcadla na dívku, která se ani zdaleka nepodobala mně. Byla krásná, přímo čarokrásná, ale tvář měla prázdnou. Jako by v sobě neměla ani kapičku štěstí…

„Ale no tak, Bello. Já vím, že je to pro tebe těžké, ale s tímhle výrazem budeš Johnymu ty zákazníky tak akorát odhánět,“ vyčinila mi.

„O to mi jde, Sam. Nechci, aby na mě kdokoli z nich jenom šáhl,“ sykla jsem podrážděně a její tvář se stáhla do bolestné grimasy.

„Zbláznila ses? Jestli nebudeš makat, tak jsi mrtvá!“ zděšeně vykřikla a surově mě chytla za paži. Bolestně jsem s sebou trhla.

„To bolí,“ hlesla jsem a ona se na mě pronikavě podívala.

„Buď rozumná a nesnaž se Johnyho podráždit nebo to bude bolet mnohem víc. Nech si poradit,“ řekla skoro výhružně a pustila mě.

Naposled se na mě podívala a zmizela v chodbě. Jestli jsem měla předtím strach, teď byl ještě větší. Roztřeseně jsem se zvedla ze židle a zhluboka nasála do plic ledový vzduch. Snažila jsem se držet slzy, které mi vyhrkly do očí. Vzpomněla jsem si na Sam, která by mi určitě vynadala, kdybych si rozmazala tuhle tvářičku. Zadívala jsem se do tiché noci a vyšla z pokoje pryč.

Ten večer jsem měla tolik zájemců, že by mi vydrželi až do rána. Johny byl ke mně ale milosrdný a nechal mi pouze jediného. Věděl moc dobře, co dělá. Vzbudil tím ve svých zákaznících ještě větší a rozpálenější touhy a představy, takže měl jistotu, že další večer kvůli mně přijdou všichni a možná ještě další. Do pokoje jsem se vrátila s postarším chlápkem, ze kterého páchla směs alkoholu a cigaret. Doufala jsem, že to bude rychlé, ale opět jsem se spletla. Jeho zvrácené představy mě nutily dělat ty nejhorší věci, jaké jsem si jen mohla představit. Když po několika hodinách padl vyčerpáním, modlila jsem se k Bohu, aby se už neprobral.

Ležela jsem na posteli úplně nahá se zbytky prádla, které na mě visely. Horké slzy mě pálily ve tváři a rozpraskané rty mi žhnuly bolestí. Cítila jsem se tak špinavá a ponížená. V koupelně jsem se sprchovala nejméně hodinu v domnění, že ze sebe ten pot a špínu smyju. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, byl prázdný. Na posteli ležela bankovka, která měla asi zaslepit to strašně znechucení a bolest. Bylo to samozřejmě jen spropitné. Všechny peníze šly do ruky Johnymu. Ten večer to všechno začalo…

Edward

Seděl jsem u okna a pozoroval padající sníh. Pokojem se linula sladkobolná melodie klavíru a nořila se hluboko do mého chladného srdce. Moje myšlenky se rozptýlily, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekl jsem, aniž bych se nechal vyrušit ze svého zasněného pohledu. Do pokoje vpluly spolu s mým bratrem Emmetem i jeho zvrácené myšlenky. Překvapeně jsem se otočil a zadíval se na něj.

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se šokovaně a Emmett se rozzářil.

„Ale no tak, brácho! Užijeme si to, jasný?“ odpověděl pobaveně a poplácal mě po zádech.

„Rozhodně ne! Moje poslední slovo! Ty ses musel naprosto pomátnout,“ řekl jsem znechuceně a odvrátil se zpátky k oknu.

„Možná chápu tvoje předsudky vůči mně a Jazzovi, ale co ty?“ pokračoval.

„Emmette, jsi zadaný, stejně jako Jasper. Nebudu vás podporovat v takových zvrácenostech, rozumíš?“ zavrčel jsem a Emmett přistoupil k oknu.

„Jde jen o zábavu, nic víc. Dobře se pobavíme a pak zase půjdeme. My nic nehledáme, ale ty bys měl začít, brácho,“ řekl kousavě.

„V nevěstinci rozhodně!“ sykl jsem naštvaně a snažil se ho dál ignorovat. Emmett se hlasitě rozesmál a utichl až ve chvíli, kdy jsem po něm hodil zlostný pohled.

„Nikdy nevíš,“ zašeptal s úsměvem a čarovných gestem, které na mě mělo asi zapůsobit.

„Tebe to vážně baví, viď?“ osočil jsem se na něj.

„Co jako?“ zeptal se udiveně a jeho výraz se změnil v nechápající. Samozřejmě jen jako, což mě snad rozzuřilo ještě víc.

„Provokovat mě,“ zavrčel jsem a Emmett konečně zvážněl.

„Tak si tu klidně tvrdni do konce života, když o to tolik stojíš! Asi máš v životě dostatek vzrušení, lásky a uspokojení, když si vystačíš sám se sebou! Chtěli jsme tě s Jazzem vytáhnout do společnosti, abys přišel na jiný myšlenky a trochu se vzpamatoval z týhle děsivý samoty, kterou se obklopuješ! Jenže ty tu budeš dál sedět a žít život upíra v kleci, co? Konečně se probuď, Edwarde! Jestli v životě o něco stojíš, musíš to hledat, chápeš to?!“ zahřměl naposled a rozešel se ke dveřím.

V tu chvíli jsem si to uvědomil. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale měl pravdu. Žil jsem příliš dlouho v samotě, která mi docela zatemnila mozek. Asi nebyl nejlepší nápad jít zrovna do nočního podniku, ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Vždyť můžu v nejhorším kdykoli odejít…

„Emette, počkej!“ křikl jsem a on se zarazil.

„Půjdu s vámi,“ rezignoval jsem a Emmett nahodil vítězoslavný úsměv hrdiny, který právě zdolal draka a získal půl království.

„Ale odejdu, kdy budu chtít,“ vyjednával jsem.

„Tak fajn,“ souhlasil Emmett a zatvářil se kysele, „koneckonců, třeba se ti tam zalíbí.“

„To určitě,“ špitl jsem při jeho odchodu. Ještě chvíli jsem sledoval přes okno sněhový závan a pak jsem se rozešel vykoupat a převléknout. Asi by nebylo rozumné nechat oba dva čekat, myslím, že by to taky nemuseli přežít…

Bella

Posedávala jsem u baru a pozorovala život v podniku, který s každou další minutou přibýval. Za barem obsluhovala, Sam. Když si mě všimla, přišla.

„Dáš si něco, Bells?“ zeptala se.

„Jo a něco hodně silnýho. Nejlépe něco, co otupí smysly,“ řekla jsem upřímně a Sam se hlasitě zasmála.

„Vtipná jsi, to bezpochyby. Ale vážně. Co to bude?“ zopakovala.

„Vodku,“ odpověděla jsem a vrátila se zpátky k pozorování nové příchozích zákazníků. Věděla jsem, že mě dnes čeká dlouhá noc. Tolik mužů, kteří se každý večer vzdalovali od svých manželek a rodin, aby ukojili své zvrácené touhy… Kopla jsem do sebe panáka, který stál přede mnou.

Edward

Zaparkovali jsme u podniku, jehož záře byla už zdaleka nepřehlédnutelná. Když jsme vystoupili, zalitoval jsem, že jsem se k tomuhle uvolil. Venku se procházely dívky, spoře oděné, nehledě na mrazivé počasí.

„Páni,“ vydechlo několik z nich, když nás spatřili. Ostatních příchozích se ptaly a pobízely je. Nás ale ne, jen nás nevěřícně sledovaly, než jsme zašli do vchodu.

Uvnitř hrála omamná hudba, která zněla celým podnikem. Červené lampy osvětlovaly jinak ponuré přítmí, ve kterém jsem zahlédl siluety párů. Přicházeli jsme k modře zářícímu baru a posadili se k volnému stolu za ním. Během pár sekund u nás stála mladá servírka v červených šatičkách a culila se na nás.

„Co to bude?“ ptala se značně rozrušená. Její myšlenky na mě přímo křičely! Pane bože, pane bože, dýchej! Všichni jsou tak dokonale krásní, nepanikař! Hlavně ten přímo proti mně! Ježiši, ježiši! Musel jsem se pousmát, když jsem se uvědomil, že proti ní sedím já. Emmett podlehl jejím svodům a lišácky na ni mrkl.

„Tři whisky, kotě,“ šeptl a při odchodu ji plácl po zadku. Většině kluků by to neprošlo, ale jí se to evidentně líbilo. Poslala Emmettovi vzdušný polibek a zmizela ve tmě.

„Páni, brácho! Ta byla, co?“ hvízdl a očekával odpověď. Moje smysly ale upoutala dívka, která seděla u baru. Otočila se, aby si upravila podpatek. Její temně oříškové vlasy jí spadaly k bokům, její andělsky krásná tvář působila ale i trochu ďábelsky. Tmavé oči plné jiskřivého vzrušení se do mě vpíjely. Plné rty, ve kterých pulzovala horká krev, tak svůdná, tak přitažlivá, se semkly do jemného úsměvu. Její dokonalé tělo ke mně vysílalo každým svým pohybem příval elektrizujícího vzrušení, které mi prostupovalo až ke konečkům prstů. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla krásnější než všechny upírky, které jsem kdy poznal. A rozhodně nebylo běžné, že by lidská dívka vyčnívala nad upíří krásou. Sledoval jsem ji a byl jí naprosto okouzlen…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta noci - 1. část: