Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední sbohem

02.10.2009 (11:15) • Jitulka963 • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 4459×

Uprostřed lesa, na osamocené mýtince postával malý domek. Za ztrouchnivělými stěnami ze dřeva se ozýval zvuk vrzajícího houpacího křesla, na kterém seděla stará žena.

Dříve hnědé vlasy měla nyní svázané do šedivého drdolu a ve slabých, vrásčitých a skoro průhledných rukou držela polorozpadlou knihu. Z jejího obalu by šlo jen těžko vyčíst, že její přední stranu kdysi zdobil nápis „Na větrné hůrce“

Žena si povzdechla a přetočila na další, tentokrát poslední stranu. Pomalu přejížděla očima každé písmeno. Nakonec knihu pomalu zavřela a vzhlédla k oknu.

Slunce už zapadalo a na obloze tvořilo jakousi podivnou a přesto nádhernou podívanou. Jako již tolikrát zavřela oči a vzpomínala.

Její vzpomínky patřili k době, kdy byla šťastná. Na nekonečné nákupy s Alicí, posměšky Emmetta když upadla. Marné pokusy Rose vysvětlit ji princip fungování auta. Nikdy nezapomene na Esme a její mateřské chování, přestože neměla s její rodinou nic společného. Ani na Carlislea a jeho vždy pozitivní přístup nemůže zapomenout, Jasper byl také jen jeden. Jenže on, ten koho milovala, ten byl jedinečný. Jeho hlas, dech. To nejde vynahradit. Všechny z jejich společných zážitků, které zažili mají pro ni nyní větší cenu než nejdražší kovy.

Žena si střela slzu, která putovala po její tváři a otevřela oči. Venku se stmívalo a v její malé světničce  bylo šero. Pomalu se zvedla a popošla s pomocí hůlky několik kroků ke kamnům, do nichž vhodila pár dřev a zapálila je. Po podlaze a stěně se rozprostřel odraz z ohně. Žena přešla zpět ke křeslu a do rukou vzala knihu. Pohladila ji po obale a položila do šuflete hned vedle křesla. Na spodu poličky se zaleskla fotka. Byl na ní snědý chlapec s krátkými, havraně černými vlasy a ruku měl položenou okolo dívky, která byla tak rozdílná.

„Ach Jakeu, proč jsi to udělal.“ Vzlykala žena a pohladila chlapce po obličeji. Uložila fotku zpět na spodek šuflete a přešla k nočnímu stolku, na němž ležely prášky různých barev a velikostí. Vložila si je do dlaně a polkla. Vzápětí je zapila ze skleničky, která stála opodál a posadila se na postel.

Vedle fotky, na které byl chlapec k bronzově hnědými vlasy s obětí se stejnou dívkou jako chlapec na předchozí fotce, ležel náramek. Byl na něm za dřeva vyřezaný vlk a křišťálové srdce. Žena si jej vzala do dlaně a z jejích očí vytryskly další slzy beznaděje. „Kluci proč jste to udělali.“ Vzlykala a tiskla náramek k srdci. Tentokrát už ale její vzpomínky nešly zadržet, přiřítily se jako nekonečný vodopád.

„Kam půjdem?“ chytil mě Jake kolem pasu. „Jít spolu jako kamarádi někam můžeme, ale přestaň se na mě tak lepit.“ Odsekla jsem a servala jeho ruku z mého pasu. „Proč se ke mně tak chováš.“ Otočil mě hrubě naproti němu. „Jaku pusť, to bolí.“ Snažila jsem mu vytrhnout mou ruku, za kterou mě stále držel. „Odpověz.“ Sykl a jeho sevření zesílilo. „Jaku ty si jen můj kamarád, nic víc a ani nic míň.“ „Jen to? Ty mě nemáš ráda?“ posmutně a přitiskl si mě ještě blíž. „To seš opravdu tak natvrdlej? Ty ji pro mě jen kamarád.“ Sykla jsem a snažila se mu opět vytrhnout. Někteří lidé s kolem nás už i zastavovali. „Ale já tě mám rád.“ Skuhral. „Okamžitě mě  pusť, nebo budu volat o pomoc.“ Začala jsem vyhrožovat a nadechla se na pořádný výkřik. Jeho sevření povolilo a on sklopil poraženě pohled do země. „Já jsem myslela že ses s tím už smířil.“ „S tím že budu pořád jen druhej?! Proč nemůžu mít jednou co chci.“ Obořil se na mě a v jeho očích se zablýskla nenávist. Teď jsme se ho i bála. „Ty nejsi druhej.“ Zašeptala jsem a začala přemýšlet o jeho slovech

„Já už nechci být druhej. Ty budeš moje a na něj zapomeneš!“ rozkřičel se a jeho tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Tohle se stalo už jednou, ale nesmí se to stát teď a tady. „Jakeu uklidni se a dýchej.“ Snažila jsem se mu pomoci. Nebylo to ale nic platné. Jeho tričko začalo praskat a namísto rukou se mu objevily mohutné tlapy, kterými mě srazil na zem. Během sekundy stál přede mnou ve své vlčí podobě a výhružně na mě cenil zuby. „Jaku, klid.“ Mluvila jsem na něj. Zamrkal, stáhnul uši dozadu a nechal mě vstát. Bylo vidět že si začíná uvědomovat okolnosti. Někteří lidé zběsile pobíhali, jiní stáli a zírali na nás. „Co? Ještě nikdy jste neviděli vlka?“ obořila jsem se na ně a poplácala Jaka mezi ušima. Ten zavrčel a zmizel v nedalekém lese. Lidé se začali uklidňovat a rozcházet, jen hrstka jich zůstalo stát a s otevřenou pusou na mě zírali. Na tohle ale nebyl čas rozeběhla jsem se za Jakem.

„Ne, Bello stůj!“ zakřičela za mnou Alice. Zastavila jsem se pohlédla jí do tváře. „Bello!“ přeběhla ke mně. „Musíš jít okamžitě se mnou, máme problém.“ Chytila mě okolo ramen a vedla do auta. „A co Jake?“vzlykala jsem a ukázala na les. „Neboj, nic mu není, jde ale o něco vážnějšího.“ Nastartovala a rozjela se k domu.

„Bello!“ zaskučel Edward a vrhl se mi okolo krku. Všichni ostatní už seděli na pohovce a měli sbalené kufry, až na Alici, která tu nebyla. „Co..co se děje?“ vykoktala jsem a nechápavě zírala na zavazadla. „Víš, musíme odjet.“ Pohladil mě Edward po tváři a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. „Odjet? A…a kam odjet?“ vzlykala jsem. „Ty taky.“ Vystal Jasper z pohovky. „Ne!“ sykl na něj Edward. „Edwarde je to tam napsané, Bella musí s námi.“ „K…kam musím.“ Koktala jsem nechápavě. „Bello, Volturiovi se dozvěděli o tom co se stalo na náměstí, musíme do Volterry. Máme na to 3 dny. Pokud nepřijedeme a nepokusíme se to vysvětlit, přijedou nás zabít. Všechny.“ Polkl naprázdno Edward. „Jsme tady.“ohlásila Alice a vešla i s Jakem do místnosti.

Stáli jsme tam, vyrovnaní jako na popravu. „Tak co s váma?“ povzdechl si Aro a vstal s mohutného trůnu. „Já mám skvělý nápad. Zabijeme ji.“ušklíbla se malá, blonďatá upírka.“Ale no tak, ty by jsi pořád jen vraždila.“ Položil ji s úsměvem ruku okolo ramen její bratr. „Jane má pravdu. Je to člověk a může za vše. Zabijte ji.“ Přikázal a luskl prsty. V mžiku stáli vedle mě dva upíři a odtrhávali mě od Edwarda. Po obličeji mi začaly putovat slzy. Je to pravda. Já nepatřím do tohoto světa. Já ne

Edward s Jakobem si vyměnili pohledy. „Ne!“ vystoupil Edward. „Ona je nevinná, je to kvůli nám. Zabijte nás.“dokončil větu Jackob.

“Ne!“ rozkřičela jsme se a pokoušela se upírům vytrhnout. „Edwarde to nesmíš. Jakeu!“zakřičela jsem znovu. „Mají pravdu. Zabijte nás ale tu dívku nechte žít.“ Prohlásila Alice a ukázala na zbytek rodiny. „To nesmíte! NE!“ křičela jsem a po tváři mi tekly další slzy. „Edwarde já jednou umřu, vy můžete žít dál. Napořád.“ Docházel mi dech. „Za cenu že budeš ty mrtvá? To nikdy!“ zakřičel rozhodnutě Edward. „Ne prosím.“ Vzlykala jsem a sledovala jak jdou dobrovolně naproti smrti. „Ne, Edwarde! Alice! Jakeu!“ křičela jsem z plných plic a po tvářích mi stále tekly proudem slzy.

Aro zatleskal a ve dveřích se objevila malá, nenápadná postava v plášti. Poklonila se Arovi a otočila se čelem ke Cullenům a Jakovi. Jako prvnímu položila ruce na spánky Alici. Ta se ve chvíli skácela na zem. „Ne!“ ječela jsem jako šílená a snažila se upírům vytrhnout. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Poslední byl Edward. Předtím než se skácel k zemi, poslal mi vzdušný polibek a já se zhroutila na kolena, protože mě upíři pustili. Teď až bylo po všem.

Žena zakývala záporně hlavou, aby z ní vypudila i tyto vzpomínky. Ale nešlo to a ji stále tížila ta podivná vina. Vina toho že kvůli ní zemřeli jiní lidé. Položila si náramek na hruď a lehla si do postele.

Ranní paprsky osvětlovaly lesní krajinu a zpěv ptáčků se pokoušel vytáhnout z postele i ty největší spáče. Ovšem ženu, jejíž bolavé a ztrápená srdce v noci dotlouklo naposledy už k životu probudit nedokázali.

Přestože už neměla žádné přátele a ani rodinu, kteří by o ní věděli, na stanici záchranné služby zazvonil ještě toho rána telefonát s oznámením že Isabella Swan zemřela.

Ve Forks nežilo moc lidí, kteří by ji znali. Vlastně tam nebyl nikdo takový. Za tři dny se konal její pohřeb, který zařídila stejná osoba, která volala záchranku.

Před hřbitovem stála dvě drahá auta s kouřovými skly a motorka.

U jejího drobu potichu hrála klavírní hudba, kterou měla ještě za svého života tolik ráda a nad hrobem pronášel svou řeč farář. Nedaleko stálo devět záhadných postav oblečených do černého. Všichni ale měli jedno společné. Černé brýle a velkou pokrývku hlavy zakrývající jejich ztrápené obličej. „Měl jsi ji to říct.“ Zašeptala Alice do ucha svému bratrovi. Edward na ni smutně pohlédl. „Tohle bylo správné, řekl jsem že ji ochráním od všeho zlého, od nás.“ „Ale nemusel jsi to udělat tak, aby si myslela že jsme mrtví.“ Sykl na něj Jasper. Carlisle, který stál vedle něho ho chytil okolo ramen. „Edwarde, Jasper má pravdu. Udělali jsme to oč jsi nás požádal, ale nezdálo si ti to drastické?“ „Dožila svůj život a bez nás.“ Odsekl Edward a pohlédl na Jackoba, který měl hlavu zabořenou v hustých černých vlasech dívky, do které se otiskl.

Ano, Isabella se už nikdy nedozví, že to bylo jen nahrané aby mohla žít svůj život bez nich. Bez těch, které tak milovala. Zatímco ona ve snech vzpomínala na Edwarda, on ji sledoval celé léta, vždy večer přes okno.

Farář skončil a zavřel knihu. Edward zvedl ze země kytici rudých růží a vyšel vstříc hrobu. Jednu jedinou, ta která byla bílá vytáhl ze svazku a políbil na poupě. Z jeho úst uniklo jen sotva slyšitelné „Sbohem.“ A růže dopadla do hrobu.

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sbohem: