Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé - První školní den Renesmee

20.12.2009 (09:15) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4055×

První školní den Renesmee

Renesmee Carlie Cullen se znaveně svezla na svou obrovskou postel s nebesy, která se ani nedala považovat za manželskou. Možná speciál pro švédskou trojku?

Skopla ze sebe lodičky a sáhla do předražené kabelky, jejímiž krkolomnými a tajemnými kapsičkami a odděleními se chvíli přehrabovala, dokud nenašla to, co hledala. Svého nového miláčka z nejnovější kolekce véček od Nokie. Zmáčkla na rychlém vytáčení trojku patřící jejímu milému a trpělivě čekala, než se uráčí to vzít. Deset zazvonění.

„NESSIE!“ odpovědí Jakovi byl jen zvonivý smích na druhém konci.

„Chceš mi snad prasknout ušní bubínky?“ byli rádi. I jen za ten hlas, co slyšeli, by dali cokoliv.

„Samozřejmě, že ne, ale víš, jak dlouho jsem tě neslyšel?“

Podívala se na otravný budík, který jí trůnil na nočním stolku. Ačkoliv byl z kvalitní oceli, dnes ho už stihla lehce promáčknout při zamačkávání, čísla se přesto naštěstí dala přečíst.

„Přesně sedmnáct hodin, čtyřicet tři minut a… pětadvacet vteřin!“ zahlaholila.

„Nevěřím ti,“ zasmál se.

„Dobrá, ty vteřiny jsem si vymyslela,“ zasmála se i ona.

Oba dva byli neklidní z toho, že jsou od sebe tak daleko a na tak dlouhou dobu. Už uplynul týden, co se Cullenovi odstěhovali z ilegality ve Forks do malého přístavního městečka Spoons. Z Vidliček do Lžic. Nebo to bylo z deště pod okap? Sluníčka a tepla tu bylo snad ještě méně než ve Washingtonu, zato lidí dvakrát víc.

A Nessie tu byla sama… skoro. Bez své velké lásky, s kterou se dala dohromady teprve před rokem. Již jí bylo sedm let a tak se její rodiče rozhodli, že by bylo na čase, aby zkusila chodit do školy, stejně jako Bella. A tak Cullenovi sebrali svých pět švestek a zamávali šátečkem na rozloučenou. Nessie podezřívala Edwarda, že to dělá taky kvůli tomu, aby se na chvíli zbavil Jacoba a jistě i jeho občas nemístních pobuřujících myšlenek. Jacobovi totiž odjezd znemožnil Billyho zhorčující se zdravotní stav, jeho cukrovka se zhoršila a nyní mu hrozila amputace jedné nohy.

„Takže, co škola?“ řekl s méně znatelným úsměvem v hlase.

„Brrr, v lepší parfumerii jsem ještě nebyla, bohužel,“ řekla napůl vážně.

„Ani Prada není lepší?“ snažil se vybavit nějakou značku voňavek.

„Prada dělá boty, hlupáčku,“ setřela ho.

„Neutahuj si ze mě a povídej,“ zamručel, o modě si vážně povídat nechtěl, na to měla Alici.

„Lidí jsou tak malicherní, dotěrní a sprostí,“ začala vybírat své postřehy.

„Sprostí?“ zavrčel.

„Jenom za dnešek se mě snažilo sbalit pět kluků! Věřil bys tomu? Oni si vážně myslí, že mají na mě… nebo na tebe.“ V duchu si představil všechny ty povrchní frajírky a hloupoučké bárbínky, až sem Jake konečně jednou přijede a bude na ni čekat před školou, to budou zírat. Škodolibě se zasmála. Na druhém konci se ozvalo spokojeně odfrknutí.

„A to jsi neviděl, jak kluci slintají po Rose. Nebo mamce. Nebo jak jedna holka málem omdlela, když viděla Emmetta. Přísahám, že Rose vypadala, jakoby se ji chystala uškrtit! Ale byl tam Jasper, naštěstí,“ brebentila vesele.

„A co samotná škola?“ zaměřil Jacob téma na něco jiného.

„Je pěkná, moderní, učitelé jsou v pohodě, i když jsem se nenaučila za dnešek naprosto nic nového,“ zamyslela se, jestli její příbuzní a skoropříbuzní nebyli alespoň v nějaké oblastní dosti precizní a vynechali nějakou látku, kterou by se mohla naučit. Byla tu jasná odpověď – ne.

„A jídelna, mňam, mají tu skvělé muffiny s čokoládou,“ zasnila se a vzpomněla si, jak se jí všichni nepozorovaně snažili podstrčit něco ze své várky povinného jídla. Ale ona si hlídala figuru, smůla.

„A co ta vaše telenovela?“ vzpomněl si na jejich krycí identity.

„Samozřejmě ji už Carlisle domyslel. Chceš ji slyšet?“ zasmála se, s ním se smála pořád.

„Jasně,“ souhlasil automaticky.

„Tákže: Carlisle s Esme jsou, samozřejmě, rodiče. Adoptovali dvojčátka Haleovi ještě když jim bylo… deset, myslím. To je Rosalie s Jasperem. Pak je tu Esmeina mladší sestra Bella, alias mamka, která s ní žije po smrti rodičů. A pak jsou tu McCartyovi - Carmen s Eleazarem, kteří mají dvě děti – Emmetta a Alici. A já s tátou jsme sourozenci, děti  Eleazarovy starší sestry, která také zemřela, takže žijeme u nich. A Carmen s Carlislem jsou… něco jako bratranec se sestřenicí. Není to super?“

„Jasně,“ opět automatika.

„Pochopil jsi to?“

„…Ne?“

„To nevadí,“ dvojitý smích doprovázený pohledy na budík.

„Je čas spát, princezno,“ připomněl.

„Ty už jsi zas ospalý?“ podivila se.

„Taky tak se to dá interpretovat, ale spíš jsem chtěl  říct, že zítra musíš zase do školy.“ Dva povzdechy.

„A jak se má Billy?“ Ožehavá otázka na konec k sladším snům? Těžko, ale komu by se chtělo na to ptát na začátku?

„Cítí se líp,“ slabá naděje ve slovech, následovaná odmlkou.

„Miluju tě,“  řekla sladce.

„Miluji tě,“ oplatil jí to, ale ani jeden nezavěsil.

„Nenávidím tuhle situaci. Přijeď,“ opakovali svůj každovečerní scénář.

„Už brzy, slibuju. Dobrou noc, má hvězdo.“

„Dobrou noc, mé slunce.“

Zavěsili. Dvě těla, dvě srdce, dvě místa, jedna láska.

Dobrou noc