Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Počátek nového života Mary Alice Brandonové

23.06.2010 (16:30) • Miamam • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1940×

Otevřela jsem oči a... Nic. Stála jsem kdesi ve tmě. Jak je to možné? Co tady dělám?

Snažila jsem se kolem sebe zachytit jakýkoli tvar a najít nějakou únikovou cestu. Pomalu jsem se otáčela a zahlédla drobnou skulinku, kudy na mě dopadalo slabounké světlo. Takže zrak mám nejspíš v pořádku.

Rukama jsem šátrala kolem sebe. Byla jsem zavřená v nějaké skříni? Nebo v komoře? Ale kde jsou pak dveře? Znovu jsem rukama bloudila po stěnách a hledala nějaká dvířka nebo nějaké okénko. Snažila jsem si představit, jakého povrchu se dotýkám. Začala jsem ohmatávat zeď po mém pravém boku, skulinku, která byla přede mnou, si nechám na konec.

Prsty citlivě přejížděly po povrchu stěn. Omítka na stěně se lehce drolila a slyšela jsem drobné částečky prachu, jak se pod mýma rukama sypou na zem.

Narazila jsem na roh. Otočila jsem se a pokračovala.

Za svými zády jsem cítila dřevěné obložení a pavučiny. Fuj.

Další roh...

Zarazila jsem se. Nemohl to být ani metr od prvního rohu, kterého jsem se dotkla. Nebo se mi to jen zdálo? V té tmě mě vše mohlo mást...

Otočila jsem se zpět ke světýlku a snažila se uklidnit. Všude tu bylo takové ticho! Zhluboka jsem se nadechla, ale měla jsem takový zvláštní, prázdný pocit, jako bych dýchat nepotřebovala. Cítila jsem spoustu věcí, hlavně prach, omítku, dřevo, lepidlo a také pach tlejícího oblečení...

Dodala jsem si odvahu. Pořád jsem hypnotizovala škvírku ve stěně před sebou a teď sáhla levou rukou za sebe a opatrně zkoumala dřevěné obložení. Pokračovala jsem směrem doleva, až jsem narazila na třetí roh a dotkla se tak stěny po mé levici, která byla zase tak zaprášená, jako zeď vpravo.

Čtvrtý roh, teď jsem kousek od místa, kde je světlá skulina. Cihla, spára, cihla...

Zaplavila mě hrůza. Vše nasvědčovalo tomu, že jsem někde zazděná!

Položila jsem roztřeseně obě ruce na cihly před sebou a klekla si. Pod mými koleny cosi zakřupalo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Obličej jsem přitiskla na zeď před sebou a snažila se mezírkou mezi cihlami něco zahlédnout... Slyšela jsem, jak se odkudsi ozývají kroky.

Klap, klap, klap, klap.

Zhluboka jsem se nadechla a zavolala o pomoc. Kroky ustaly.

Slyšel mě snad někdo?

„Pomozte mi prosím! Jsem tu zazděná! Prosím! Pomoc! Tady!“ křičela jsem a doufala, že mě opravdu někdo slyší.

Na chvíli jsem přestala a přitiskla ucho ke škvíře. Kroky teď byly hlasitější.

„Haló? Je tu někdo?“ říkal příchozí váhavě.

Měla jsem pocit, že se každou chvíli rozpláču, ale znovu jsem na sebe začala upozorňovat. Slyšela jsem mezi jednotlivými voláními, že se kroky stále přibližují.

Náhle jsem ale, krom klapavých podpatků, zaslechla pleskání bosých nohou. Někdo běžel k tomu druhému člověku a já v tu chvíli měla strašně divný pocit.

Mrkla jsem a najednou jsem viděla kolem sebe tak jasně, jako bych ani nebyla nikde zavřená. Zmateně jsem zírala před sebe a zahlédla jsem temný stín, muže zahaleného v plášti, jak jde opatrně chodbou, bosé nohy mu pleskají o podlahu. Jiný muž stál v prostorné, vyklizené hale a rozhlížel se, měl na sobě hnědý oblek a byl velmi bledý a zpocený. Temný stín náhle zrychlil, skočil po tom stojícím muži a srazil ho na zem. Bledý muž křičel a zmítal se, ale po chvíli jen bezvládně ležel. Bylo slyšet tichý, mlaskavý zvuk, při kterém mě začalo strašně pálit v krku.

Zatřásla jsem hlavou a vidění se rozplynulo, byla jsem zpět ve své temné místnosti.

Krk mě stále pálil, ale nevěděla jsem proč. Nejspíš z toho prachu? Už asi blouzním, jak dlouho tu asi jsem?

Podívala jsem se skulinou ven, abych zjistila, jestli není někdo poblíž. Ztuhla jsem.

Uprostřed velké haly, do které jsem měla ten mizerný výhled skrz škvíru, stál muž z mého vidění a rozhlížel se. Měl na sobě tentýž hnědý oblek.

Pleskání bosých nohou se ozývalo čím dál blíž. Copak ho ten člověk neslyší? V němé hrůze jsem pozorovala, co se bude dít dál.

Do haly se plížil muž v černém plášti, rozeběhl se a skočil po druhém muži, po chvilce se ozval ten mlaskavý zvuk a potom... Potom jsem ucítila úžasně příjemnou vůni, byla tak sladká... Zvláštní bylo, že zároveň se sladkou vůní jsem ucítila ostrou bolest v krku, ústa se mi naplnila slinami.

Zaúpěla jsem touhou.

Muž v černé kápi zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Z celého obličeje jsem viděla jen jeho úsměv – rty měl ušpiněné od krve.

„Tak tady jsi! Jen škoda, že už jsem tě nezastihl čerstvou a voňavou, Alice!“ zachechtal se a pak vstal, v jedné ruce držel bezvládné tělo druhého muže. Přitáhl jeho mrtvolu blíž k mému otvoru a pohodil ho na zem. Chvíli jen stál a pak se tiše zasmál a v mžiku byl pryč. Zírala jsem na ležícího muže, ze kterého pomalu vytékal poslední zbytek krve, který mu ta bestie v černém nechala. Přistihla jsem se, že dost vážně přemýšlím o tom, že ten zbytek jednoduše vypiju a bolest v hrdle se v ten moment zdvojnásobila.

Co to se mnou udělali? Myslím na jeho krev, jako bych byla upír...

Zalapala jsem po dechu. Budu snad jako ten děsivý muž v černém? Zhroutila jsem se na zem a zírala do tmy, snažila jsem se přestat myslet na tu lahodnou krev, která pro mě byla hned za touhle zdí...

Ne! Ovládej se, Alice!

„Ach!“ Uvědomila jsem si, že se opravdu takhle jmenuji.

Snažila jsem se vybavit si ještě něco víc, ale nešlo to. Stále mě od přemýšlení odrazovala vůně zpoza zdi.

Rozzuřila jsem se. Ať už se mnou kdokoli udělal cokoli, nebudu se plazit po kolenou, abych se napila lidské krve, která mě tolik lákala! Nebudu jako ten netvor v černém! Ne!

Při poslední vzdorné myšlence jsem vzteky praštila pěstí do cihlové zdi a k mému překvapení jsem ji prorazila! Zaraženě jsem čekala, jestli ucítím bolest... Ta se však nedostavovala. Pohlédla jsem na svou ruku, neporušenou a tolik bledou... Dotkla jsem se zdi, ve které teď zela velká díra. Omítka byla na omak úplně suchá. Nikdy jsem nebyla žádný silák a teď prorazím zeď?

Opatrně jsem vykoukla ze svého dosavadního vězení a hledala známky přítomnosti muže v černém. Byl pryč. Vylezla jsem ven a šla se podívat na mrtvého muže. Přestože jsem zadržela dech, při nádechu mě udeřila nová vlna bolesti a touhy po jeho krvi...

Udělala jsem pár kroků jeho směrem a znovu mě zastihl pocit neskutečna...

Už jsem neviděla krvácející tělo ležící na zemi, ale viděla jsem sebe, jak rychle běžím hustým lesem a doháním vysokou zvěř, která přede mnou vyděšeně prchá. Odrazím se a skáču srně po krku... Piju její krev!

A dál jsem viděla nějaký noční podnik, sedím na barové stoličce a ke mně přichází štíhlý muž s blonďatou hřívou vlasů, nesměle se rozhlíží a pohledem se zastaví na mně...

„Jaspere,“ zašeptala jsem a probrala se ze svého snění. Stála jsem zase v hale.

Na muže na zemi už jsem se raději nepodívala a běžela hledat nějaký východ. Proběhla jsem mnoho dlouhých chodeb, ale nikde nebylo ani živáčka.

Konečně jsem doběhla k masivním dřevěným dveřím a vzala za kliku – nějak jsem neodhadla svoji sílu a vylomila jsem zámek.

Nechala jsem dveře dokořán a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.

Okolí budovy, u které jsem teď stála, bylo obklopeno hustými lesy. Pomalu jsem přešla k bráně pozemku a přečetla si pozlacenou cedulku:

Manfredův ústav pro choromyslné

Návštěvy možné od pondělí do čtvrtka

14.00 – 18.00 hodin

Zamračila jsem se, protože jsem si vůbec nedokázala vzpomenout, jak jsem se ocitla na takovém místě. Ohlédla jsem se ještě jednou k tichému domu. Okna byla zatlučena prkny a od brány, která mohla být dvě stě metrů od mnou vyražených dveří, jsem přečetla malou cedulku visící u kliky:

Zavřeno

z technických důvodů

Nechala jsem to být, časem si určitě na něco vzpomenu. Rozeběhla jsem se k lesu a teprve teď jsem si všimla, že mi běh nedělá žádné problémy, vůbec jsem se nezadýchávala.

Běžela jsem lesem a občas se zastavovala, protože jsem měla stále nové a nové vize. Místo aby mě to znepokojovalo, cítila jsem se čím dál víc uvolněně. Zatím jsem pořádně nechápala, jak moje vize fungují, ale alespoň jsem si začala plně uvědomovat, že už nejsem obyčejný člověk.

Nevím, jak se ze mě stal upír, ale začala jsem se s tím smiřovat, zvlášť když jsem viděla, jak s Jasperem, kterého bych teprve měla někde potkat, lovím zvířata a krmíme se jejich krví.

Ulovila jsem svou první srnu, přesně jak jsem viděla ve vizi u brány Manfredova ústavu a rozběhla se na sever. Někde tam mě čeká Jasper. Začala jsem se těšit na jeho velké bronzové oči a na jeho úsměv... Snad mi pomůže vyřešit hádanku mojí minulosti a bude mě provázet mou budoucností.

Shrnutí

Autor: Miamam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Počátek nového života Mary Alice Brandonové: