Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pirát Laurent

09.09.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1721×

Hotel California - Eagles

Hotel California je stará písnička od Eagles. Jde o to, že existuje místo, které není těžké najít. Je vlastně úžasné - spousta nádherných žen a užívání - má jen jedinou chybu. Jak do něj vkročíš, nedostaneš se odtud. No a takovým místem by mohl být i jeden nevěstinec. Když do něj vstoupíš, máš jen dvě možnosti. Skončíš jako svačina nebo nesmrtelný.

Blížili jsme se k pobřeží. Konečně po více než měsíci plavby. A že to byl výnosný měsíc. Nebyl snad den, kdy bychom neoloupili nějakou loď. Všichni se těšili, jak si užijí s děvkami, nalijí se tak, že nebudou moct dojít po svých, a přežerou se jak prasata.

Stál jsem v lodním koši a díval se dalekohledem. Přístav byl na dohled. Tortuga – ráj všech pirátů a ztroskotanců.

Ne, že bych byl jiný, ale pro mě pirátství znamenalo hlavně svobodu. Jistotu, že mě nezavlečou do otroctví, peníze a spousty žen. Miloval jsem je a ony milovaly mě. Nepotřeboval jsem za ně platit. Byl jsem krásný muž a byl jsem si toho vědom. Taky jsem se nikdy nesnížil k tomu, abych chodil v roztrhaných hadrech a páchl na sto honů jako spousta mých společníků. Dělali si kvůli tomu ze mě legraci a říkali mi hrabě. Bylo mi to jedno, dokud zůstalo jen u toho.

Vždycky jsem chtěl to nejlepší a měl jsem na to právo. Kdykoli měl někdo pocit, že by to tak nemuselo být, ukázal jsem mu, jak dobře zacházím s kordem, šavlí nebo pistolí. Nebyl jsem to zhýčkané princátko, na které mě někteří po prvním pohledu tipovali. Podřezával jsem hrdla bez jediného mrknutí a nikdy jsem nepocítil jediný záchvěv výčitek. K ženám jsem ale dokázal být něžný. S nimi jsem se cítil jako někdo jiný. Jako člověk, ne jen krvelačný pirát.

A tak to bylo i tentokrát. Hodlal jsem si užít, ale ne v první putyce, kterou jsem míjel. Uvnitř jsem zaslechl několik známých hlasů a neubránil jsem se úšklebku. Nechápal jsem, jak mohli žít jen pro chlast. To já chtěl za své peníze dostat lepší služby.

Šel jsem stokrát prochozenými místy až na kraj města do čtvrti, kde jsem ještě nebyl. Nejspíš vyrostla narychlo v posledních měsících. Na posledním domě, stojícím kousek stranou, visela rudá lucerna. Nemusel jsem hádat, co to znamená. Sloužila místo vývěsního štítu. Mohl bych se podívat dovnitř. Třeba mě potěší nějakou opravdu exotickou kráskou. A když si nevyberu, vždycky můžu odejít.

Než jsem svou hůlkou jemně zaklepal na dveře, ještě jsem se zkontroloval. Vypadal jsem dobře – jako šlechtic. Třírohý klobouk měl stejnou barvu jako kabát podle poslední módy, košile s fiží a kalhoty po kolena s podkolenkami. Na boty jsem byl obzvlášť hrdý. Jejich původní majitel byl sám komodor. Nemusím asi zdůrazňovat, že už je nebude potřebovat.

Otevřela mi půvabná žena kolem čtyřicítky. Byla oblečena tak, aby to zdůrazňovalo její přednosti, ale zároveň bylo jasné, že ona sama už služby neposkytuje. Vypadala důstojně a přes krásnou tvář a dokonalou postavu z ní šel podivným způsobem strach. Nedokázal jsem odhadnout, jaké má oči, protože světlo zevnitř na ni vrhalo stín. Usmála se a přivítala mě nejlahodnějším hlasem, jaký jsem slyšel: „Dobrý večer, pane. Máte chuť se pobavit?“

Přisvědčil jsem lehkou úklonou a vytáhl peníze, abych naznačil, že na nich nezáleží. Spokojeně se usmála a přísnost, která v její tváři zůstávala, se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku. Vedla mě chodbou, která ústila v halu zařízenou s veškerým pohodlím. Bylo tu pár „dam“, které si mě prohlížely a okamžitě vystavovaly na odiv svá dokonalá těla. Nebyla tu ani jediná, která by se mi nelíbila.

Majitelka, jak jsem si odvodil, mi nabídla pití a prohodila: „Porozhlédněte se tu, a když se vám některá dívka bude líbit, stačí říct.“

Chystal jsem se přikývnout, že rozumím, když se můj pohled zastavil na schodech, po kterých právě scházela nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl. Měla dlouhé vlnité vlasy, ve kterých hrál oheň, oči jí kryly dlouhé řasy a její ústa byla stvořena k líbání. Postavu měla stejně dokonalou jako všechny dívky kolem, ale její pohyb byl ladnější.

Jako očarovaný jsem vstal a nabídl jí ruku. Usmála se na mě a pak věnovala pohled majitelce. Koutkem oka jsem zahlédl její spokojený úsměv a lehké kývnutí, jako by jí udělovala souhlas.

Anděl vedle mě zašeptal: „Jmenuji se Victoria. Půjdeme ke mně?“

* * * * *

Netrvalo dlouho a seděl jsem v obrovské kádi, po krk ve voňavé lázni. Opřel jsem se o hranu a spokojeně si užíval teplo i Victoriiny dotyky, když mi umývala tělo. Peníze mají opravdu velkou moc a ona byla to nejlepší, co se tu dalo získat!

Nemohl jsem se dočkat, až ji povalím na svůdně velkou postel, stojící v rohu pokoje. V tom mi odhrnula vlasy z krku a zašeptala: „Co si myslíš o nesmrtelnosti?“

Otevřel jsem oči napůl překvapeně, napůl pobaveně a hlavu trochu zaklonil, abych na ni viděl: „Že strávit ji s tebou by byl ráj namísto prokletí.“

Její úsměv se mi náhle vůbec nelíbil. Změnil se ve spokojený úšklebek a já konečně spatřil barvu jejích očí. Byla rudá. Nestihl jsem ani vykřiknout. Sklonila se ke mně a místo jejích rtů jsem na krku ucítil její zuby.

Smrt přichází rychle a je nevyzpytatelná. Čekáš nebe a přijde peklo. To, co jsem cítil, bylo jako tisíc pekel najednou. Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho to trvalo, ale nakonec začal oheň ustupovat. Když jsem opět dokázal otevřít oči, na východě právě svítalo. Zvedl jsem se rychleji, než bych kdy považoval za možné, ale ani jsem se nad tím nepozastavil. Víc mě zajímalo, co se stalo s tou ženou.

Stála opodál, jako by si nebyla jista mou reakcí. Usmála se na mě a první paprsek jí pozlatil kůži. Pozlatil? To bych ji urazil. Zářila jako maják. Překvapeně jsem zvedl ruku, abych se jí dotkl. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je skutečná. K mému zděšení si však moje pokožka hrála se světlem stejně jako ta její. Přistoupila ke mně, a když jsem se jí zadíval do očí, spatřil jsem tam vlastní odraz. Moje já, schované za krásnější tváří a rudýma očima. Byl jsem stejný jako ona.

„Jsi upír, můj milý. Doufám, že ti nevadí, že jsem tě přeměnila. Tohle místo mě už ale přestalo bavit a námořník se mi hodí.“

Pochopil jsem, co po mně chtěla… a neměl jsem nic proti. Divoce jsem se zasmál a nabídl jí ruku: „Máš pravdu, vypadněme odtud. Mám pro tebe dokonalou loď, dokonce i se svačinkou na cestu!“

Rozesmála se stejně jako já a ruku v ruce jsme se rozběhli úsvitem k naší lodi. Vrací se vám ztracený člen posádky, volejte sláva… Dokud ještě můžete!

♦œTHE END♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pirát Laurent: