Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pár kapek lásky

07.12.2010 (21:00) • Enutka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2425×

Čarodějky, víly, upíři, vlkodlaci, kdo na to věří? Nikdo. A stejně to existuje. Nevěříte? Tak jste ještě nic neviděli! Všechno to existuje, protože kdyby ne, nemohla bych dnes šťastně žít s upírem, kterého jsem si snažila získat pár kapkami lásky.

Můj příběh začal roku 1874. Byla jsem pyšná dcera jednoho z nejbohatších knížat v Anglii. Žít v té době a být nejkrásnější a nejžádanější dívkou bylo pro mě snazší než dýchání. Pyšná, marnivá, chladná – takto by mě popsali ti, kteří mě znali. A nikdo neměl zájem nahlédnout pod tvrdou slupku a zjistit, že jsem velmi milá dívka, ale s krvácejícím srdcem.

Když  mi bylo deset, ztratila jsem matku a od té doby už nebylo nic jako dřív. Už jsem nebyla dítě. Dospěla jsem strašně rychle a musela se podle toho chovat. Být doma sama jen s otcem a služebnictvem bylo pro mě těžké, ale ještě těžší pro ostatní, protože se začaly šířit klepy. A tak jsem už v necelých dvanácti letech musela mít gardedámu a můj otec mě uvedl do společnosti jako zralou ženu.

Nenáviděla jsem to! Chtěla jsem běhat venku jako mí vrstevníci, ale já nemohla. Musela jsem chodit v dlouhých, nadýchaných šatech s deštníčkem a gardedámou. Celé mé dětství jsem prožila na bálech, procházkách a čajíčcích o páté. Kdyby tu tak byla máma, která by se mě zastala, která by řekla: „Dost! Isabell má právo být jako ostatní děti.“ Ale ona tu nebyla a s ní jako by umřela i má víra v šťastný život.

Čas plynul a než jsem se nadála, byla jsem ve věku na vdávání. Nemusela jsem nikoho shánět. Nápadníci se sjížděli až ze zapomenutých končit, aby požádali o mou ruku, ale byli to samí naparádění panáci a blbci na entou. Pořád jsem jen seděla a s nezájmem si prohlížela každého, kdo o mě projevil zájem. Už mi nelichotilo když každému kdo mě viděl spadla brada. Věděla jsem, že si o mě všichni myslí, že jsem krásná. Můj otec ze mě byl smutný. Působila jsem mu větší bolest než si zasloužil. Všechnu vinu svaloval na sebe za to, že se ze mě stala ledová princezna.

Pokaždé když skončil dlouhý den plný procházek s mými nápadníky jsem se beze slova odebrala do svých komnat a tiše plakala. A takhle plynul den za dnem. Až do dne, kdy do našeho paláce – já ho považovala se palác – přijel princ Edward. Když mi komorná oznámila, že přijel host řekla jsem si: „Zas nějaký princ, který přišel požádat o mou ruku.“

Oblékla jsem si své nejlepší šaty a s kamenným výraz jsem sešla dolů. Když jsem ho uviděla, strnula jsem v půli kroku. Podíval se na mě svýma zlatavýma očima a já se v nich topila. Mile jsem se na něj usmála a táta vypadal potěšeně.

„Dobré odpoledne, Isabell. Jsem Edward Cullen,“ představil se, vzal mou ruku do dlaní a políbil ji.

„Těší mne, princi Edwarde.“ Udělala jsem pukrle a usmála se.

„Isabello, tohle je princ Edward. Přijel sem až z Itálie,“ řekl můj otec a já si řekla: „Že by mým domovem byla slunná Itálie?“

Akorát mě tehdy nenapadlo, že všechno se netočí jen kolem mě. Seděli jsme zrovna u čaje, když mi otec řekl, že je tady princ Edward kvůli nějakému vzkazu, který chtěl osobně doručit. Myslela jsem, že z toho omdlím! Musela jsem vypadat hodně zdrceně, protože se na mě díval a nakonec mě i oslovil.

„Je vám dobře, Isabell?“ řekl a zkoumavě – až to hraničilo s nevychovaností – si mě prohlížel.

„Jistě,“ odpověděla jsem a cítila jak mi ukápla slza. Honem jsem ji utřela, ale věděla jsem, že si toho všiml. „Jen se mi udělalo nevolno. Když mě omluvíte,“ řekla jsem, a s těmito slovy jsem opustila místnost.

Plakala jsem dlouho do noci a mé vzlyky se nedaly utišit. Nakonec jsem s těžkým srdcem usnula, ale i ve snu mě strašila představa, že Edward o mě nestojí a já si budu muset vzít nějakého Irského panáka!

(...)

Když jsem se probudila, cítila jsem na sobě probdělou noc. Dnes jsme nečekali návštěvu, takže jsem si nemusela oblékat své nejlepší šaty, ve kterých jsem nemohla dýchat. Vlasy jsem si nechala volně splývat kolem obličeje a oblékla jsem si jezdecké šaty. Sešla jsem dolů do jídelny a nechala si přinést snídani. Najednou se za mnou ozvali kroky. Myslela jsem, že je to můj otec, tak jsem ho pozdravila.

„Dobré ráno, otče,“ řekla jsem a slyšela tichý smích.

„Dobré ráno, Isabell,“ řekl Edward. Otočila jsem se a on se na mě usmál.

„Dobré ráno. Netušila jsem, že jste zůstal přes noc. Posnídáte se mnou?“ řekla jsem.

„Děkuji, rád posnídám ve společnosti tak krásné dámy jako jste vy,“ řekl a srdce mi poskočilo radostí.

„Zdržíte se tady?“ zeptala jsem se.

„Nejspíš ne,“ řekl a já se smutně usmála.

„Jistě, promiňte nedošlo mi to,“ řekla jsem a sklopila oči.

„Nesklápějte své krásné oči prosím. A jestli smím být tak smělý, co vám nedošlo?

„Určitě na vás doma čeká vaše choť,“ řekla jsem.

„Ještě jsem se neoženil. Pořád čekám na tu pravou,“ řekl a podíval se na mne.

„Tak vám přeji, aby jste ji našel. Omluvte mne,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale on mě zastavil.

„Mohl bych vám dnes dělat společnost?“

„Umíte jezdit na koni?“

„Jistěže,“ řekl a podíval se nechápavě.

„Dobře,“ řekla jsem a zavolala naši komornou.

„Elleno, řekněte Gabrielovi, ať osedlá koně. Já a náš host se chceme projet,“ řekla jsem.

„Jistě slečno,“ řekla Ellena a já se opět ocitla s Edwardem sama.

„Zajímavý plán na dnešní den,“ řekl.

„Máte s ním problém? Chtěla jsem se dnes projet na koni,“ řekla jsem a nasadila ten panovačný tón. Až později jsem si uvědomila, že ho tím mohu odradit.

„Žádný problém s tím nemám,“ řekl a tak jsme šli ke stájím.

Nasedla jsem na svého koně a dívala jsem se jak Apollo – náš nejprudší kůň – bude reagovat na Edwarda. Překvapivě se nevzpíral, když na něj Edward nasedl. Usmála jsem se na něj a pobídla koně. Projížděli jsme odlehlé pláně našeho panství a přitom si spolu povídali.

Zjistila jsem, že to není jen bůh krásy, ale je taky vzdělaný. Vrátili jsme se až když se začalo stmívat. Doufala jsem, že tady zůstane ještě pár dní, abychom se důkladně poznali, ale opak byl pravdou.

„Jak dlouho se zdržíte?“ zeptala jsem se, když jsem sesedla z koně.

„Asi do zítřejšího rána. Mám rád vaši společnost, ale pořád jsou tady jisté povinnosti,“ řekl a já se zmohla jen na přikývnutí.

„Jistě, omluvte mne,“ řekla jsem a šla do domu.

Šla jsem do svého pokoje a přemýšlela, jak ho přimět, aby neodcházel, ale nic mě nenapadlo. A pak mi došlo, že znám někoho kdo mi pomůže. Počkala jsem, až celý dům utichne a pak jsem se vykradla ven. Osedlala jsem si koně a vyjela do tmavé noci až k chatrči nedaleko lesa. Osoba jež v ní bydlela mi byla velmi blízká. Byla něco jako porodní bába. Sesedla jsem a zaklepala na polorozpadlé dveře.

„Pojď dál, Isabello,“ ozvalo se.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Na židli seděla stará a vrásčitá žena. Usmála se na mě vědoucíma očima a já poznala, že ví co chci.

„Jsi si jistá?“ zeptala se.

„Ne,“ hlesla jsem.

„Miluje tě?“ zeptala se tiše.

„Kdyby to tak bylo, zůstal by!“

„Víš ale, že toho můžeš litovat,“ řekla.

„Vím, ale miluji ho víc, než si myslíte,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekla a podala mi malou lahvičku na které bylo napsané „Quelques gouttes d'amour“.

„Quelques gouttes d'amour?“ zeptala jsem se.

„Pár kapek lásky,“ odpověděla. „Stačí tři kapky a zamiluje se do tebe, ale nezapomeň, že se musíte políbit, aby to zůstalo navždy,“ řekla a já přikývla.

Schovala jsem lahvičku a vyšla do tmy. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem se ohlížela za sebe. Jako by mě někdo sledoval. Nasedla jsem na koně a klusala k domu. Zanedlouho jsem spatřila stáj. Jela jsem k ní a zavedla koně do boxu. Běžela jsem do domu a tiše se vydala nahoru. Nebyla bych to já, kdyby se mi to povedlo nepozorovaně.

„Isabell? Jste to vy?“ zeptal se Edward.

„Ano, jsem to já. Zrovna jsem si chtěla jít dát dolů šálek čaje. Taky nemůžete spát?“

„Ano, také nemohu spát,“ řekl a zasmál se, jakoby řekl nějaký dobrý vtip.

„Přijmete mé pozvání na pozdní posezení?“ zeptala jsem se.

„Velmi rád.“

Sešli jsme dolů a jelikož šlo služebnictvo spát, museli jsme se obsloužit sami. Udělala jsem dva čaje a pak jsme si sedli do salónku. Byla to skvělá příležitost k nalití „lásky“, ale hrozně jsem se bála, že mě nachytá.

„Jste nějaká nervózní, slečno,“ řekl.

„Já? Ale kdeže,“ odporovala jsem mu.

„Promiňte, že jsem tak smělý, ale vy máte ve zvyku jezdit v noci na koni?“

„Na koni? Já vám nerozumím.“

„Omlouvám se, ale viděl jsem vás jak odjíždíte ze stáje na vašem koni,“ řekl a já nevěděla co říct.

„No, jak jsem řekla. Nemohla jsem spát.“

„Jistě, ale musím vás varovat, slečno. Neměla byste si vyjíždět tak pozdě v noci a navíc sama.“

„Ano, já vím,“ řekla jsem pouze.

„Noční krajina je úžasně opojná, že? Jako... jako láska,“ řekl a já ztuhla.

„Ano, jako láska. Myslíte, že je to vhodné přirovnání?“ optala jsem se.

„Ale jistě. Říká se, že v noci se pozná pravá láska,“ řekl a já se začervenala. Znělo to tak dvojsmyslně.

„Opravdu? Zajímavé pořekadlo.“

„To ano.“

„No, myslím, že bych měla jít spát. Není vhodná doba na povídání,“ řekla jsem a postavila se.

„Počkejte chvíli,“ řekl a chytil mě za ruku a já poznala jak je tvrdá a studená. Okamžitě jí odtáhl.

„Musím vám něco říct, Isabello,“ řekl a já se k němu přiblížila co nejblíže.

„Ano?“ zeptala jsem se a v tu chvíli na zem upadla malá červená lahvička a já poznala, že je po všem. Zvedl ji a já v tu chvíli zavřela oči.

„Quelques gouttes d'amour, neboli pár kapek lásky,“ řekl, ale z jeho hlasu nesršil hněv, ale takový milý výsměch.

Otevřela jsem oči a otočila hlavu tak, aby mi neviděl do tváře. Položil mi prst pod bradu a podíval se mi do očí, které byly vlhké od slz.

„Miluji vás, Isabello,“ řekl.

„Co prosím? Jak mne můžete milovat. Chtěla jsem vám do pití nalít něco, co by vás ke mně připoutalo. Jak můžete milovat někoho tak proradného jako jsem já?“

„Nepřijel jsem zde, abych vás požádal o ruku, ale když jsem vás poprvé spatřil, věděl jsem, že není možné, aby jste byla někoho jiného než moje.“

„Vy mnou neopovrhujete?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Udělal jsem něco, za co bych měl být potrestán. Sledoval jsem vás a slyšel vše co jste řekla,“ řekl a poklekl. „Řekněte, že mi odpouštíte, protože jedině tak mohu být šťasten.“

„Já jestli vám odpouštím? Jistěže, ale nemohu si vzít vaši lásku, když jsem udělala tak ostudnou věc.“

„Ale můžete,“ řekl a políbil mne na rty. I když se to před svatbou nesmělo, bylo mi to jedno.

„Miluji vás,“ vydechla jsem mezi polibky.

(...)

Stála jsem v pokoji a čekala až mne vyzvou, abych šla. Měla jsem na sobě nádherné svatební šaty, na kterých se třpytily perly, jako tisíce diamantů. Mé středně plavé vlasy byly vyčesané do měkké korunky, na které byly posazené malé bílé růžičky. Za mnou se ozval hlas a tak jsem vyšla z pokoje, který byl součástí kostela. Došla jsem až k velkým dveřím, které se přede mnou okamžitě otevřely. A pak jsem ho uviděla. Mého anděla, který nebyl pouhým člověkem – jak jsem zjistila po našem zasnoubení. Šla jsem uličkou a kolem mě se ozývalo „lei è bella“ neboli nádherná. Došla jsem až k němu a už z něj nespustila oči. Kněz měl opravdu dlouhou řeč a pak se vedle mě ozvala ty nejkrásnější slova „Ano beru“.

„A tak vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz a v tu chvíli byste nenašli šťastnějšího člověka než jsem byla já. Konečně jsme si nemuseli vyměňovat jen letmé polibky. Políbili jsme se jako ještě nikdy a pak nastal čas slavnosti, která se konala na našem pozemku. Nejprve jsem tančila se svým otcem a pak nastal tradiční novomanželský tanec. Vířili jsme po parketu a přitom na sebe láskyplně hleděli. Pak se ke mně Edward sklonil a políbil mě. Když opustil má ústa pošeptala jsem mu: „Tohle je víc, než pár kapek lásky.“

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pár kapek lásky: