Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudu neujdeš 3. část

10.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 3915×

Osudu neujdeš

3. část

O pár měsíců později

Den za dnem utekl, tak jako týden za týdnem a měsíc za měsícem. Celá rodina se s Isabellou sblížila a z Alice a Belly se staly velmi dobré kamarádky. Edward si den za dnem vodil jiné holky, které ho zbožňovaly a uctívaly jako boha.

Bella to pořád těžce nesla, i když to nedávala před ostatními najevo. Konečně si přiznala, že je beznadějně zamilovaná do toho nepravého. Bohužel představa toho, že ho bude milovat do konce své věčnosti, jí děsila.

Problém ohledně jejich očí byl pomalu vyřešen. Dva měsíce v kuse lovila jen místní zvěř a tak se jí začaly zbarvovat do zlata. Nyní je měla světle oranžové, takže zbýval jeden jediný lov, aby byla spokojená.

Nyní se vracela z tolik očekávaného lovu a vyčkávala, až se jí usadí krev v těle a její oči budou zlaté jako ten nejdražší kov. Seděla u zrcadla zahleděná do sebe. Zpříma se dívala do svých očí a pozorovala všechny změny, které pochytila. Seděla hodiny a hodiny před ním, dokud oči nenabraly tu správnou barvu. Sundala si šátek, který kryl její tvář, a bříšky prstů přejela po své pleti. V odraze v zrcadle viděla svůj neodolatelný úsměv, kterým zářila. Byla šťastná. Už se necítila jako vrah. Už se necítila jako netvor. Dokázala ovládnout svou žízeň.

Vzpomněla si na slib, který jí dal před týdnem Carlisle. Řekl jí, že pokud bude chtít, tak až bude mít zlaté oči, může nastoupit na střední školu do třídy, kam chodí Alice. Ten nápad se jí líbil, protože se konečně mohla pomstít té lidské dívce a Edwardovi.

 Připnula si šátek přes obličej a zavolala do ticha domu Alicino jméno. Za chvíli přiběhla v očekávání Alice.

 „Bello, ty máš zlaté oči!” jásala Alice poskakujíc.

 „A proto pojedeme nakupovat, protože chci nastoupit na střední s tebou!” jásala také Bella.

 „Cože? Nákupy? Ty budeš chodit do školy? Jupí!” výskala její kamarádka na celý dům.

Ještě, že doma nikdo nebyl kromě nich dvou, protože by každý zjistil plán, který Isabella připravila na Edwarda.
 „Honem jedeme. Musíme nakoupit všechno. Boty, kalhoty, sukně, trička, mikiny, svetry, bundy… No prostě všechno. To je nejlepší den. Ty, já a nákupy,” švitořila celou cestu do obchodního domu.

Po cestě z parkoviště do nákupního centra Alice mlčela, tak Bella měla šanci jí o něco požádat, co bylo pro ní velmi důležité.

„Alice, ty víš, co cítím k Edwardovi a taky víš, co mi udělal hned první den po lovu. Ta blonďatá holka mě zesměšnila a já jim obou chci ukázat. Když z tebe stáhnu štít, uvidíš mojí budoucnost. Uvidíš mojí skutečnou podobu, a jak to celé dopadne, ale musíš mi slíbit, že před Edwardem nebudeš myslet na mě. Chci, aby byl zaskočený,” dořekla Isabella svoje přání.

„Tak to je jasné. Můžeš mi věřit,” řekla a upadla do jedné ze svých vizí. Viděla přesně to, co jí Bella řekla a byla překvapená její krásou. Na tváři se jí usídlil úsměv, kterým oslnila.

„Teda, Bello. Nechápu, proč si se skrývala za tímto,” řekla a ukázala na ten hábit. „Chápeš, že je to hřích?” zasmála se Alice. „Fajn. Tak jdeme na to. Viděla jsem úplně všechno,” řekla a ve spěchu zamířila do prvního obchodu, který viděla.

Alice lítala po obchodu a házela různé oblečení do náruče Belly. Bella si to ani nemusela zkoušet, protože Alice přesně znala její velikost a jak v tom bude vypadat. Tímhle stylem proběhly asi třicet obchodů, než Alice měla dost. S narvaným autem taškami odjely domů.

Když se blížily k domu, začala si Alice zpívat, aby zaměstnala svou mysl. Pomohla Belle s taškami a domluvily se na ráno, až všichni odjedou, že jí pomůže s oblékáním a s líčením.

≈≈

Zbývalo posledních několik málo minut, než všichni odjedou ráno do školy. Bella netrpělivě vyčkávala zahalená v černém plášti. Byla vyhecovaná ukázat Edwardovi, kdo doopravdy je a zaskočit ho. Chtěla vidět jeho výraz, až ji uvidí. Chtěla vidět tváře dívek, které k ní budou vzhlížet a žárlit. Potřebovala cítit, že je krásná. Už dlouhé měsíce se skrývala před světem. Těšila se. Hrozně moc.

Uslyšela poslední klapnutí dveří a auta, která se rozjela do školy. Upíří rychlostí Alice vběhla k Belle do pokoje a připravila oblečení, které si měla obléct. V rychlosti ji nalíčila a do kabelky připravila věci do školy. Za necelé dvě minuty stála Bella oblečená do černých punčocháčů s krátkou černou sukýnkou a béžovým topem před zrcadlem. Obutá byla do černých lesklých lodiček na vysokém podpatku a jako doplněk měla béžovou kabelku od Valentina. Nalíčená byla přirozeně, ale výrazně a vlasy jí spadaly do pasu.

 S dobrým pocitem zadostiučinění šly s Alicí k jejímu autu. Alice nastartovala své žluté Porsche a sešlápla plyn až na podlahu, aby tam byly včas.

 „Jak se cítíš?” ptala se Alice zvědavě své kamarádky.

„Skvěle, ale jsem strašně zvědavá, jak to dopadne, jak se bude tvářit,” přiznala Bella zadumaně.

„Neboj. Bude vypadat, jako kdyby mu uletěly včely. Věř mi,” chechtala se Alice, která přesně viděla jeho výraz v mysli. Byl k nezaplacení.

Za chvilku vjížděly na parkoviště, kde Bella viděla, jak Edward stojí u svého auta s nějakou černovlasou dívkou, kterou objímal okolo zad, a se zbytkem rodiny. Edward si dívky moc nevšímal, spíše si zaujatě prohlížel Porsche. Přes černá skla neviděl, jak Bella vypadá, ale cítil Alicinu a Bellinu ojedinělou vůni. Alice zaparkovala několik málo metrů před nimi a vypnula motor.

„Už přijel zbytek rodiny,” ohlásila jejich příchod Rose s úsměvem.

„Myslíte Alici?” zeptala se dívka přitisknutá na Edwarda.

„Nejenom,” oznámila jí Rose s úsměvem.

„Jo myslíte tu vaší sestřenici zahalenou od hlavy až patě. O té už jsem slyšela,” dusila se smíchy dívka.

Tohle byla pro Bellu poslední kapka. Už nebude snášet takové ponižování. Byla naštvaná. Otočila se na Alici, která jí podávala sluneční brýle a spiklenecky na ní mrkla. Sluneční brýle si nandala a otevřela dveře spolujezdce. Vyndala z auta jednu štíhlou nožku a potom elegantně vstala. Přes brýle se podívala před sebe a zabouchla dveře.

Jak Alice říkala, Edvardův obličej byl k nezaplacení. Oči měl vytřeštěné a ústa otevřená do kořán. Vůbec se nehýbal a na nic nereagoval. Naprosto zkoprněl úžasem.

Alice si přestala v mysli zpívat americkou hymnu a poslala Edwardovi myšlenku.

Vidíš? Seš to, ale blb. Taháš se s takovýma nickami a skoro tři měsíce u nás bydlí taková nádherná upírka. Seš prostě idiot. Užij si to, brácho.

Odfrkla si Alice a přistoupila s Bellou ke své rodině.

„Ahoj, lidi,” pozdravila zvesela Bella.

„Teda holka. Ty seš ale kus. Já nemít Rose…“ Nevěřícně zíral na Bellu Emmett.

„Hele,” protestovala Rose.

„Co?” zeptal se nechápavě její manžel.

„Jo. Má pravdu. Jsi překrásná, Bello,” zíral Jasper, který objímal Alici, která svítila jako sluníčko, „Edwarde?” zeptal se.

„Hmm,” vysoukal ze sebe s otevřenou pusou.

Isabella si sundala brýle a podívala se na Edwarda a potom na Alici.

„Měla jsi pravdu. Jak kdyby mu uletěly včely,” podotkla Bella, načež se všichni začali řehtat. Všichni až na Edwarda, který byl stále v šoku.

Bella si nandala sluneční brýle a šla směrem do školy. Cestou poslouchala štěbetání dívek, které žárlily na její krásu a vzdychy chlapců, kteří byli omámení. Isabelle to nesmírně lichotilo. Po dlouhé době se cítila opět jako žena. Krásná žena.

Edward nevycházel z úžasu. Před ním ani ne před minutou stála ta nekrásnější bytost, kterou kdy viděl. Byla jako anděl a on si toho nikdy nevšiml. Nechápal, jak mohl být tak přímočarý. Věděl, že je nádherná uvnitř, ale jak mohl být tak pošetilý.

První hodiny ve školy uběhly hladce a celkem rychle. Zrovna s Alicí kráčely do jídelny, kde si nabraly jídlo na tácy a zamířily za zbytkem rodiny, která je pozorovala, když je zastavil vysoký, svalnatý, blonďatý chlapec s nakrátko střiženými vlasy.

„Ahoj. Jmenuju se Dustin,” řekl nervózně.

„Isabella,” odpověděla a čekala, co se bude dít.

„Nechtěla bys se mnou někdy zajít do kina?” zeptal se netrpělivě a očima těkal všude možně, jen aby nemusel koukat do těch jejích.

Bella chvíli přemýšlela. Bylo to snadné. Sice milovala Edwarda, ale proč se trošku nepobavit a nepoškádlit ho. Bude nevinná jako lilie. Žádné líbání, nic takového. Prostě jen kino. Usmála se svým oslnivým způsobem.

„Ráda. Ještě se určitě uvidíme,” odpověděla a s Alicí šly ke stolu.

„Teda Bello. První den a už máš víc nabídek na rande, než Edward a to už je co říct,” uchechtl se Emmett.

„Po pravdě si to trošku užívám. Chodit stále zahalená nebylo nic moc,” podotkla Bella.

„A proč jsi tak chodila?” zeptal se Jasper zamyšleně. „Ale pokud to nechceš říkat, nemusíš.” dodal ještě.

„Ne, to je v pořádku. Nevím, jestli jste se někdy živili lidskou krví, ale já se jimi sytila od mého stvoření. Zabíjela jsem ženy a děti,” povzdechla si a sklonila tvář. „Na mých rukou je jejich krev. Jsem vrah. Nenáviděla jsem se za to, a proto jsem se díky plášti skrývala. Poslední měsíc ve Volteře, jsem hladověla a držela svoji žízeň na uzdě, dokud mi neřekl Aro o jiném způsobu života. Jsem vděčná, že mi Carlisle ukázal, jak lovit a jak se přestat nenávidět,” dořekla svůj příběh odevzdaně Isabella.

„Hele a co měla znamenat ta věta, kterou jsi řekla Arovi, že zabiješ dvě mouchy jednou ranou?” zeptala se Rose zvědavě.

Už jim dál nechtěla lhát. Všechny si je zamilovala a brala je jako svou rodinu. Musela jim říct pravdu, ať to stojí, co to stojí.

„Jedna moucha byl můj problém se stravou a druhá moucha byl,” na chvíli se odmlčela, než pronesla to jméno, „Edward.”

„Já? Proč?” zeptal se jí nechápavě a pokukoval po své rodině, která zírala nevěřícně na Bellu.

Očkem se dívala po celé rodině, která jí s napětím sledovala. Otočila se na Alici a zadívala se jí do očí.

„Když jste prvně přišli s Edwardem do Volterry, věděla jsem, kdo jste. Díky mému daru jsem poznala podstatu vašeho bytí. Když jsem přišla k vám blíž, ucítila jsem něco neznámého, co mě přesvědčilo, že je něco špatně. Bylo to u Edwarda.” Na krátkou chvíli odtrhla oči od Alice a podívala se na Edwarda, který byl zkoprnělý. „I přesto, jsem přesvědčila Ara, ať vám dá svobodu. Potom jsem za ním šla do pracovny. Byl zdrcený, protože své bratry zklamal, ale vysvětlila jsem mu, že si to nezasloužíte. Ale stále bylo ve vzduchu to ale, které ho tížilo. Slíbila jsem mu, že zjistím, co to je a po zásluze Edwarda potrestám. Proto před měsícem, když mě Aro navštívil, řekl, že váš osud je v mých rukou,” dořekla pravdu Bella.  „Ale nebojte se, nechci ho potrestat smrtí nebo tak. Chtěla bych mu pomoct, aby si uvědomil kdo je a kým by mohl být, kdyby jen trochu chtěl,” chlácholila je Isabella, která se nad ním slitovala.

Celou dobu, co jim vyprávěla, co se stalo, četla Edwardovi myšlenky. Z jeho mysli zjistila, proč střídá holky jako ponožky a co ho opravdu trápí. Myslel si, že nemá duši. Myslel si, že nemá nárok na opravdovou lásku, protože je monstrum, který si ji nezaslouží.

„Jestli vám to nevadí, doma bych vám řekla více. Jde i o můj dar a tak…,“ řekla Bella, protože za chvíli mělo zvonit na hodinu.

Zbytek školy Edward nevnímal nic jiného, než slova, která Bella pronesla v jídelně. Byla to pravda. Něco se s ním stalo a strašně ho zajímalo, čím mu Isabella chtěla pomoct. Byl nedočkavý na příchod domů. Pořád na to myslel a nemohl se toho zbavit. Spekuloval nad svých chováním a nad její krásou, jak vnitřní tak vnější. Byl zmatený a nevěděl, co si myslet.

Konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, Edward vylítl ze židle jako blesk. Odstrkával cestou holky, které ho zdržovaly, a v rychlosti nasedl do auta a vyjel domů.

Celý tento den pro něj byl zmatený. Jak rychle ho Bella dokázala vykolejit a překvapit, nechápal. Nemohl na ní přestat myslet. I když několikrát zkoušel myslet na něco jiného, v mysli se mu objevila její tvář, která se usmívala.

Bella s Alicí nasedly do Porsche a rozjely se směrem domů, když Alice poprvé promluvila.

„Proč jsi mi to neřekla?” zeptala se jí.

„Bála jsem se, že bys mě nenáviděla,” přiznala Bella.

„Bello, já nemám proč tě nenávidět. Několikrát jsi nám zachránila život. Vím, že nebýt tebe, Marcus s Caiem by nás dávno zabili. Dlužím ti, abych ti věřila, a taky ti věřím. Edward není bez viny. Asi ti to nikdo neřekl, ale po jeho stvoření se vzepřel Carlisleovi a odešel. Živil se lidskou krví, než přišel na to, že díky tomu se nenávidí,” řekla Alice na jeho obranu a usmála se na Bellu.

„Děkuju. Alice, vážně tě beru jako sestru. Promiň, že jsem ti to neřekla,” omlouvala se Belle po cestě domů.

„To nic. Taky tě mám ráda,” pousmála se znovu.

Akorát přijížděli k domu, kde zaparkovaly v garáži. Vzaly si kabelky a vyrazily do obývacího pokoje, kde všichni napjatě seděli. Alice si sedla na pohovku vedle Belly a chytila jí za ruku, aby vyjádřila svojí podporu.

„Nejdříve bych vám měla vysvětlit, v čem spočívá můj dar,” řekla a podívala se na každého zvlášť. „Můj dar je něco jako štít. Určitě jste o něm už slyšeli. Není tak vzácný jako je ten můj dar, protože je velmi omezený. Nechráním jen sama sebe, jak je to u štítu, ale dokážu s ním různě manipulovat. Štít tvoří vzduchoprázdná bariéra, kterou ovládám.” Na chvíli přestala mluvit, protože se k nim posadili i Carlisle a Esmé. „Dokážu tou bariérou manipulovat. Dokážu ji dostat do vašeho těla a usměrnit jí kolem jakéhokoliv orgánu či vaší duše a tím zjistit, jací jste a podstatu vašeho bytí,” dopověděla zbytek a podívala se na Edwarda, který byl překvapený tím, co řekla.

„Ano, i upír má duši. Hned jsem poznala, že je s tebou něco v nepořádku. I když jsem věděla, že to není tak hrozné,” řekla a podívala se na ostatní. „Tím, že začneme lovit lidi, svou duši nezkazíme. Postupem času se začneme nenávidět, když zjistíme, co jsme provedli a koho jsme zabili. Upřímně - cítila bych se lépe, kdybych zabíjela vrahy a násilníky, než nevinné děti a ženy,” kroutila hlavou Bella a podívala se na Edwarda, který se jemně pousmál, protože to on právě dělal. Zabíjel jen vrahy.
„Z Alice jsem ucítila hned, že má duši krásnou. Věděla jsem, že má rodinu, kterou nadevše miluje. Z Edwarda jsem cítila to samé, ale bylo tam to ale, které mi pořád nesedělo. Až když jsem se sem nastěhovala, poznala jsem, co to je zač. Z jednoho prostého důvodu jsi využíval ty holky a právě to bylo to, co jsem z tebe cítila,” dořekla Bella a stáhla ze sebe štít, aby mu mohla poslat svou myšlenku, kterou by měl slyšet jedině on.

Každý má právo na lásku, Edwarde, včetně tebe. Proto ti říkám, že pokud přestaneš hatit svůj život těmi sukněmi, budeš mít naprosto čistou duši a snad i svědomí.

„Děkuju,” řekl nakonec Edward vděčně.

Bella se na něj usmála, a kdyby měla srdce, určitě by jí poskočilo z jeho pokřiveného úsměvu, který na ní hodil. Byla ráda, že mu dopřála druhou šanci na bytí, ale zároveň byla smutná, protože si myslela, že jí nemiluje. Musela pryč. Musela na chvíli odejít a dopřát si chvíli klidu. Vstřebat vše, co bylo vyřčeno.

„Bello, máš neobyčejný dar. Víš, že ho měla v minulosti jen jedna žena? Kleopatra,” řekl Carlisle zaujatě.

„Ano. Omlouvám se, ale zajdu si na lov,” řekla netrpělivě, jak chtěla odejít.

Všechno na ní dolehlo. Láska. Beznaděj. Vztek. Potřebovala pryč. Okamžitě.

„Půjdu s tebou?” nabídla se Alice.

„Ne. Já… potřebuju být chvíli sama,” řekla neklidně a v rychlosti vyletěla z domu.

„Co to bylo?” zeptal se Emmett a otočil se na Jaspera.

„Já nevím. Nedokážu cítit její emoce,” odpověděl jeho bratr a otočil se na Alici.

„Hele. Já vám nic neřeknu, i kdybych věděla, proč utekla,” odvětila Alice a začala v duchu myslet na novou kolekci od Gucciho.

≈≈

Bella se vznášela lesem, až na špičku stromu, který byl velký několik desítek metrů. Usadila se na větvi a koukala na slunce, které jí hřálo na obličeji. Přemýšlela o svém životě a vzpomínala na den, kdy jí Aro udělal osudovou nabídku, která ji změnila celý život. Aro jí nabídl svou podporu a lásku a ona nepřemýšlela, protože po tom velmi toužila. Jenže, co když jí to už nestačí? Co když by chtěla něco víc? Co když by chtěla vztah mezi milenci? Lásku, s kterou by postupně přicházela o rozum. Lásku, kterou by si hýčkala. Lásku, při které by se vznášela.

Jenže to není možné. Jsem bezvýhradně zamilovaná do upíra, který o mě nezavadí ani pohledem. Balí spoustu holek, ale já jsem až ta poslední. Proč je můj život, tolik závislý na lásce? Za lidského života jsem přišla o rodiče, díky jejich nezájmu a teď? Zlepšilo se to nějak? Mám Ara. To ano. A mám přátelé, ale co...

≈≈

Alice netrpělivě čekala v  obývacím pokoji, kdy přijde Bella zpět domů. Nevěděla, proč utekla. Možná kvůli Edwardovi. Napadlo ji, ale věděla, že jen on v tom nebude. Něco Bellu trápilo a ona chtěla vědět, co to je. Záleželo jí na ní.

Slyšela, jak si Emmett s Rose hrají s Patrickem. Carlisle a Esmé pracují. Jasper hrál ve svém pokoji videohry a Edward začal v přízemí hrát na klavír.

Edwarda ta Bellina řeč hodně sebrala. Od té doby, co utekla, neřekl ani ň. Hodinu seděl v obývacím pokoji a přemýšlel nad sebou a Isabellou. I když to nečekal, pomohla mu. Začal si uvědomovat věci, o kterých si myslel, že jsou dávno zapomenuty.  Začal objevovat své staré já, které mu chybělo, i když si to nechtěl přiznat. Začínal se smiřovat se svým životem i minulostí.

Přemýšlel nad ní, jak jí muselo být, když vraždila, a jak se vůbec dostala do Volterry. V tu chvíli ho napadla hudba, tak vábivá, že jí musel zahrát.

Alice netrpělivě čekala, když zahlédla její postavu, která se blížila. Posledních pár vteřin trnula strachy. Poví jí vůbec, proč utekla? Co za tím je? Alice slyšela zvuk otevírání dveří a podívala se tím směrem. Už z pohledu do jejich očí poznala, že není něco v pořádku.

„Bello, stalo se něco?” zeptala se Alice netrpělivě.

„Alice, já odejdu zpět domů. Do Volterry,” řekla smutně Bella.

Myslela si, že je to jediné přijatelné řešení. Nechtěla se tu trápit. Nechtěla si připomínat svůj osud bez lásky. Nechtěla tu dále setrvat.

„Ale, proč?” zeptala se Alice nechápavě.

„Možná ti to někdy vysvětlím. Je to složitější a chci vidět otce. Půjdu si zabalit,” řekla a odešla do svého pokoje, kde si zabalila jen to nejdůležitější do větší kabelky a přehodila přes sebe černý plášť.

Scházela po schodech do obývacího pokoje, kde byla nastoupena celá rodina.

„Bello, ty nesmíš odejít,” vzlykal Patrick se slzami v očích a vrhl se jí do náručí.

„Musím. Ještě se setkáme. Neboj,” řekla smutně a cvrnkla ho do nosu. „Budete mi všichni chybět,” řekla a odvrátila se k východu.

„Bello?” zvolala naléhavě Alice a vrhla se jí do náručí.

„Mám tě ráda sestřičko,” zašeptala k ní Bella.

O rok později

Uplynul rok a Bella byla zavřená v pracovně, kde ležela na pohovce a vzpomínala na Cullenovi. Ještě teď ji bolela vzpomínka na ně. Alice byla jako její setra, o kterou přišla a Edward láska, o kterou nebojovala. Utekla. Myslela si, že časem zapomene, ale tak se nestalo. Pořád před sebou viděla jeho dokonalé tělo a úsměv, který ji zahříval duši. Nic nebylo takové, jak čekala. Jejím odchodem se nic nezměnilo, ale už bylo pozdě, vše napravovat.

Za tři dny se měl konat ve Volteře bál na počest druhých narozenin Arovi dcery Belly. Přípravy se chýlily ke konci a pozvánky byly rozeslané. Jen jednu rodinu chtěla pozvat nejvíce, která byla pro ni nejdražší, ale nevěděla jak. Nevěděla, jestli se nezlobí. Nevěděla, jestli může, tak je radši nepozvala.  

Nemůžu pořád utíkat - řekla si pro sebe a vzala papír s motivem Volterry a brko s tuší. Napsala pozvánku a nechala si zavolat Demetriho, kterého požádala, aby ji doručil Cullenům.

≈≈

Už to byl rok, co Bella odešla a Alice nedokázala zapomenout. Nikdo nedokázal zapomenout. Všem moc chyběla jako dcera, sestra, teta či láska.

Asi po měsíci si Edward uvědomil, co pro něj Bella znamenala. Dokázala ho pochopit za všech situací a pomoct mu. Byla jeho oporou, i když jí to nikdy neřekl nebo nedal najevo. Chyběl mu její úsměv a trhala mu srdce vzpomínka na její loučení. Chyběla mu více, než čekal. Od té doby se nepodíval na žádnou dívku tak, jak se koukal na Bellu. Žádná dívka ho neočarovala tak, jako ona. Byla jeho sluncem i utrpením.

Alice seděla v obývacím pokoji a vzpomínala, kolik toho prožila s Isabellou. Vzpomínala na den, kdy spolu poprvé lovily a jak Bella zářila jako sluníčko. Vzpomínala na důvod, proč odjela, i když nevěděla, jestli to byl ten správný.

„Alice,” zaburácel hlas Edwarda v domě. „Proč jsi mi to neřekla dřív?” zeptal se Edward nasupeně stojící před ní.

„Ale, co?” řekla dotčeně.

„Že mě Bella miluje?!” řekl na půl šťastně.

„Nechtěla, abych ti to říkala nebo jen na to myslela,” odpověděla a cítila se zahanbeně, protože porušila svůj slib, který jí dala.

„Kdybych to věděl dřív…,“ podotkl Edward šeptem.

„Tak co Edwarde? Přijedeš do Volterry na bílém koni a požádáš ji o ruku i přesto, jak celé měsíce zahalená v černé sledovala, jak balíš každou sukni?” řekla na obranu Belly.

„Změnil jsem se,” odůvodnil to.

„Jo, ale ona to neví. Chápeš. Milovala tě od první chvíle, kdy tě viděla ve Volteře. A ty? Ani sis jí nevšiml. Kdyby neodložila ten plášť a neřekla nám pravdu, ani bys o ní nezavadil pohledem,” řekla rozzuřeně.

„Všiml. Miluju ji,” řekl zase na svou obranu.

„Vážně. A kdy jsi na to přišel? Hm? Pozdě. Edwarde pozdě,” chrlila to na něj Alice rozzlobeně, protože ztratila nejlepší kamarádku.

„To asi jo, ale teď, když to vím, musím něco udělat, ne?” dumal Edward.

„Jo a co? Nakráčíš za Arem a řekneš, že chceme Bellu zpátky? Jo, Edwarde, úžasný nápad. To určitě klapne,” drmolila Alice.

„Hele, Alice. Vím, že seš naštvaná, protože jsem důvod jejího odchodu a taky mě to mrzí. Ani nevíš jak.” Tu poslední větu zašeptal.

„Co se tu děje? Řvete na sebe jako paviáni,” vřítil se zbytek rodiny do obývacího pokoje v čele s Carlislem.

Alice upadla do jedné ze svých vizích, která byla až příliš krátká. Jak přišla tak odešla a Alice zůstala v šoku. Zadívala se do lesa, odkud přicházel. „Budeme mít návštěvu,” řekla rodině a všichni zpozorněli, protože k nim dolehla známá vůně upíra. Blížil se k nim přes louku v šedém plášti zahalen. Obklopovala ho mlha, kterou procházel k domu blíž a blíž.

Alice otevřela dveře a čekala, než posel z Volterry k nim dojde. Byl už jen pár kroků od nich, když z vnitřku pláště vyndal dopis určen pro ně.

„Tohle vám posílá Arova dcera, Isabella,” řekl, předal dopis a zmizel v mlze.

Alice vděčně zírala na obálku, kterou držela v rukou. Byla šťastná. První zpráva od ní za celý rok, kterou dostala.

„Tak dělej, otevři to,” křikli netrpělivě Edward s Patrickem, který už byl dospělý poloupír.

Opatrně otevřela obálku a vyndala dopis. Ani nedýchala, když ho rozevírala. Začala předčítat nahlas.

Isabella Volturi

Vás slavnostně zve na maškarní bál,

který se pořádá 1. listopadu na počest jejích narozenin.

„Takže pojedeme za Bellou! Skvělý,” oznámil Patrick nadšeně.

„Ty ale nikam nejedeš,” oznámil mu tvrdě jeho otec.

„A jako proč?” zeptal se rozčíleně Patrick.

„Protože jsi poloupír a tečka,” namítla Rose.

„Počkejte, ještě je tam dodatek,” namítl Edward a ukradl dopis Alici z ruky.

P. S. Moc se na vás těším a doufám, že všichni přijedete včetně mého oblíbeného Patricka.

Nebojte se. Ochráním ho.

Vaše Isabella

„Vidíte?” poskočil nadšením nejmladší člen rodiny. „Takže, jedeme všichni.”

≈≈

Ani ne před hodinou byl ples oficiálně zahájen. Všichni, kteří byli pozvaní, tančili v hlavním sálu, který byl nádherně vyzdoben. Provazce bílých květin tvořili strop velkého sálu. Mezi květinami byla malá bílá světýlka, která zářila. Stoly, které byly pokryté bílými ubrusy, byly u jedné stěny naproti parketu. Aro pozval ty nejlepší muzikanty, kteří hráli na housle, piana, flétny… Atmosféra byla dokonalá. Sálem se rozléhala hudba, do které tančilo nespočet páru ve škraboškách. Jen jedna osoba chyběla. Oslavenkyně.

Bella chodila z jednoho kouta do druhého ve svém pokoje. Měla na sobě nádherné korzetové šaty. Černá, hedvábná, nabíraná sukně jí vlála za každým jejím krokem. Jako vrchní díl měla vínový, vyšívaný korzet bez ramínek a na očích černou krajkovou škrabošku. Vlasy měla rozpuštěné v divokých vlnách, které jí spadaly k pasu.

I když byla upír, byla nervózní. Bála se vejít do velkého sálu a potkat je. Cullenovi. A nejvíce se bála Edwarda. Bála se jeho pohledu. Nervózně přecházela dál a horlivě přemýšlela. Přesně věděla, kdy Cullenovi dorazili, protože celou dobu zaštiťovala Patricka. Někdo zaklepal. Otevřely se dveře a do místnosti přišel její otec.

„Dcero, už je čas. Zhluboka se nadechni a jdeme na to,” řekl a nabídl jí hřbet své ruky.

„Je to trošku směšné. Nadechovat se, když to nepotřebuju,” oznámila a cukaly jí koutky úst.

„Chtěl jsem uvolnit situaci,” dodal cestou do velkého sálu.

Hudba se změnila z živé písně na něžnou melodii. Všichni přestali tančit a stoupli si tak, aby utvořili uličku vedoucí k trůnům. Bella s Arem vcházeli do velkého sálu, kde všichni oněměli krásou Isabelly. Sledovali každý její pohyb. Nejvíce ji však sledovali Cullenovi, kteří byli šťastní, že ji konečně vidí.

Bella se s Arem u trůnu otočila a vyčkávala.

„Vážení hosté. Jsme tu, abychom popřáli mé milované dceři Isabelle. Já osobně doufám, že tvůj příští rok bude šťastnější, než ten minulý. Mám tě rád, dcero,” blahopřál Aro ze srdce a objal ji.

„Děkuju, tati,” řekla a na chvíli v jeho náruči zavřela oči.

Aro se odvrátil a zvolal na hudebníky. „Hrajte.”

Bella se posadila do Arova trůnu, do kterého mohla sedávat jen ona. Už na pohled byla smutná. Její oči vyzařovali neklid a na tváři jí nehrál úsměv. Očima těkala po místnosti, dokud nenašla ty, co hledala. Celá rodina na ní hleděla s úsměvem na tváři. Alice byla nadšená, že jí konečně vidí, i když se zdála smutná. Edward od ní nemohl odtrhnout oči. Byla překrásná, i když nezářila štěstím. Jediný, kdo se odvážil, byl Patrick. Tmavovlasý chlapec, který se tolik podobal svému otci. Pomalým krokem kráčel k ní, tak, aby jí nevystrašil.

„Mohl bych požádat oslavenkyni o tanec?” zeptal se sebejistě.

Isabella se bez jediných řečí zvedla a přijala nabídnutý hřbet ruky. Došli doprostřed parketu a začali tančit na pomalou baladu, která se ozývala sálem.

„Vypadáš smutně,” podotkl Patrick při tanci.

„To se ti jen zdá,” odpověděla vyrovnaně Isabella.

„Bello, přestaň předstírat,” řekl.

„Promiň je to pro mě těžké,” omlouvala se a podívala se mu do očí.

„A co je pro tebe tolik těžké?” zeptal se.

„Vidět vás všechny. Tady,” odpověděla a v krku se jí usadil knedlík.

„Bello, ale my se na tebe nezlobíme, že jsi odešla,” řekl tu nejdůležitější věc.

„V to jsem doufala, ale nebyla jsem si jistá,“ zašeptala.

„Pojď. Všichni se na tebe moc těší,” chytil ji za ruku a táhnul ji za sebou. „Hele, koho jsem přivedl,” oznámil rodině a popostrčil ji dopředu.

„Bello, strašně jsi mi chyběla,” vrhla se jí do náruče Alice.

„Vždyť ty mě taky,” chlácholila ji do vlasů.

Když ji Alice konečně pustila, přivítala se s ostatními. Putovala z jedné náruče do druhé, když se zastavila u Edwarda. Polkla knedlík, co se jí utvořil v krku. Dívala se mu zpříma do očí, přes které měl černou škrabošku. Vypadal stejně, jak si ho pamatoval. Stejně božsky a neodolatelně, ale realita bolela více, nežli pouhá vzpomínka.

Musím pryč… - pomyslela si a otočila se na útěk, když ji někdo chytl za ruku. Celým tělem jí prostupovalo zvláštní brnění, které pocítil i Edward. Pomalu se otočila a pohledem přejela ruku, která ji držela. Byl to on v celé své kráse připravený udělat cokoliv, aby neztratil svou životní lásku.
„Podruhé mi neutečeš,” oznámil jí sebejistě.

Tak a je tu konec.

Ze srdce doufám, že se vám povídka líbila.

Moc děkuju za všechny vaše komentáře, které jsem obdržela.

Doufám, že se k mým povídkám v budoucnu vrátíte a

budete mít stejně úžasný pocit, jako já, když jsem je psala.

Tuto povídku bych chtěla věnovat všem lidičkám, co jí četli.

Vaše Baroslava

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu neujdeš 3. část: