Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudný závod

02.03.2010 (18:30) • Huny • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 6029×

„Máš na to, ničeho se neboj a dej do toho všechno,“ uklidňoval mě můj trenér.

„Já vím,“ kývla jsem a vyjela na rampu.

Musela jsem se pochválit, protože jsem to rozjela skvěle. Jela jsem dobře, až do té doby, kdy přišel na řadu nejtěžší trik z mojí jízdy, a já zaváhala. Nestihla jsem se včas dát správně nohy a už jsem letěla s bolestným výrazem na zem.

Slzy se mi kutálely po tvářích a já viděla, jak se kolem mě seběhli záchranáři. Sundali mi helmu a snowboard, když jsem bolestně zařvala. To už k nám přiběhl i můj trenér a něco se záchranáři domlouval.

Po rychlém vyšetření mě opatrně naložili na nosítka a kolem se shlukla spousta novinářů. Snažili se je ode mě odehnat, ale stejně jsem věděla, že si zítra ráno něco zajímavého přečtu.

Stále jsem bolestí brečela, a když mě naložili do sanitky, doktor mi píchnul něco proti bolesti. Pokusili se mi sundat botu, ale já je nenechala. Na zlomeninu to bolelo hrozně moc a i přes sedativa jsem jasně cítila, jak mi v noze pulzuje. V nemocnici mě okamžitě vezli na vyšetřovnu a já si byla jasně vědoma, že mi tu botu dřív nebo později musí sundat.

„Jsem doktor Carlisle Cullen,“ představil se mi blonďatý, celkem mladý muž.

Ležela jsem tam na lehátku a doktor si mě prohlížel, jako kdybych byla nějaká atrakce. „Musíme sundat tu botu,“ zamumlal si pro sebe.

„Ne,“ vyjekla jsem.

„Zavolejte Edwardovi,“ pokynul k sestře a ta hned vytočila nějaké číslo. Něco šeptala do sluchátka a pak ho položila.

„Za chvíli tu bude,“ usmála se sestra.

„Zatím vypište žádanku na rentgen,“ zaúkoloval ji a někdo zaklepal na dveře. Sestra otevřela a do ordinace vešel mladý kluk. Měl bronzové vlasy, bledou pleť a zlaté oči.

„Ahoj, jsem Edward,“ představil se mi a sednul si ke mně. „A ty?“

„Bella,“ zamumlala jsem.

„Ty jsi tu na olympiádě, co?“ usmál se.

„Ehm… už asi ne,“ povzdechla jsem si.

„Viděl jsem to v televizi,“ kývnul.

„A zrovna jsem se tak skvěle rozjela. Kdybych si ty nohy pod sebou tak debilně nezkřížila, mohla jsem to v pohodě dojet a alespoň si tam připsat další zkušenosti navíc, i když jsem chtěla medaili, ale to už letos jaksi nepůjde,“ mluvila jsem, když mou nohou projela ostrá bolest. „Au!“ zakřičela jsem a zmateně se podívala na doktora, který podával sestře mojí botu.

„Díky Edwarde,“ kouknul se na něj a ten se zvednul.

„Nemáš zač, Carlisle. Potom se za tebou zastavím,“ usmál se na mě a odešel.

„Otevřená zlomenina. Sestro, vezměte jí na rentgen a zavolejte na sál,“ zaúkoloval doktor sestru a ta mě někam vezla.

„Na sál?“ vyjekla jsem.

„Musíme vám tu nohu srovnat,“ uklidnila mě, ale já se moc klidně necítila.

Koukala jsme kolem sebe a asi v půlce cesty se k nám přidal i můj trenér. „Bello, tolik mě to mrzí. Měla si to tak skvěle rozjeté,“ držel mě za ruku.

„Štve mě to,“ zamumlala jsem a už bez trenéra jsme zajeli do nějakých dveří. Byl to rentgen. Sestra mě natočila tak, aby mohla udělat snímky a za chvíli už se mnou jela zpátky do ordinace. Snímky dala doktorovi a ten si je prohlédl.

„Máš otevřenou zlomeninu holenní kosti a lýtkovou máš naštípnutou, takže operace bude nezbytná. Nemusíš se ničeho bát. Budeš pouze v lokální anestezii a bude to trvat jen chvíli a pak si tu pár týdnů poležíš,“ začal si připravovat obvazy.

„Pár týdnů?“ zděsila jsem se.

„Když všechno půjde dobře,“ kývnul.

„Kruci, kruci, kruci,“ prohrábla jsem si vlasy.

„Teď ti sestra pomůže svléknout oblečení a vezme tě na sál,“ promluvil doktor, tak jsem kývla a stěží zadržovala slzy.

Opatrně jsem si sedla a sestra mi svlékla bundu a všechny chrániče, které jsem ještě měla. Když přišla řada na kalhoty, snažila jsem se nekřičet nahlas, protože to opravdu bolelo. Potom mě nechala, abych si oblékla tu nemocniční košili nebo jak se tomu říkalo a vezla mě na sál.

Do nohy mi píchli injekci a položili mi přes ni ten zelený hadr. Pro jistotu jsem se koukala na strop a snažila myslet na něco jiného než na to, že se mi teď rýpou v noze. Po nekonečné době mi nohu zasádrovali a vezli mě na pokoj, kde už na mě čekal můj trenér.

„Měl byste ji nechat odpočívat, promluvit si s ní můžete zítra,“ doporučila mu sestra.

„Přinesu jí nějaké věci z hotelu a zavolám jejím rodičům,“ kývnul.

„Pochybuji, že to ještě nevědí,“ vložila jsem se do rozhovoru.

„Ale stejně budou mít starost,“ utnul mě. „Tak se měj, zítra ti přinesu věci,“ rozloučil se a po mém pozdravu odešel.

Zhluboka jsem se nadechla a lepší se uvelebila na posteli, když jsem začala zase vnímat bolest v noze. Snažila jsem se jí ignorovat, ale vůbec to nešlo, tak jsem zavolal sestru, aby mi přinesla něco proti bolesti, což mě nakonec i uspalo.

Jen co jsem se ráno vzbudila, někdo zaklepal na dveře a do pokoje nakoukla hlava s bronzovými vlasy. „Ahoj,“ usmál se, když viděl, že nespím.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a vytáhla se do sedu.

„Něco jsem ti přinesl,“ posadil se na židli k posteli a hodil mi dnešní noviny.

„Díky,“ zamumlala jsem a už četla titulku.

Osudný pád naší naděje ve Vancouveru

Kanadská snowboardistka Isabella Swanová včera při závodě ošklivě upadla. Poznamená tento osudný pád její kariéru nebo se vrátí?

Isabella Swanová nešťastně upadla při kvalifikaci do závodu a musela ji odvézt sanitka. Někteří diváci si všimli menší krvavé skvrnky na jejích kalhotách. Bohužel tak pokazila skvěle rozjetou jízdu a byla ze závodu vyloučena.

Podle našich informací je hospitalizována v místí nemocnici a ještě včera podstoupila operaci. Lékaři nám nechtěli podat bližší informace, takže nezbývá nic jiného než doufat a spekulovat o jejím návratu nebo konci kariéry.

I přes nejasné zprávy a jejím zdravotním stavu všichni doufáme, že se naše momentálně nejúspěšnější snowboardistka na U rampu vrátí a bude podávat tak dobré výkony jako doposud. Nebo se svého snu bude muset vzdát?

Tak na tuhle odpověď si teď budeme muset nějakou chvíli počkat.

„Díky, že jsi mi to přinesl, ale myslím, že dělají ukvapené závěry,“ podívala jsem se na Edwarda a noviny mu podala zpátky.

„Jen si je tu nech, já je nepotřebuju,“ usmál se a noviny mi hodil na noční stolek.

„Takže... proč jsi přišel?“ nadzvedla jsem obočí.

„Včera jsem ti to slíbil, vzpomínáš?“ usmál se. „Bolí to hodně?“ kývnul k mé zasádrované noze.

„Včera to bylo horší. Myslela jsem, že bolesti snad omdlím, a když mi chtěli sundat tu botu… “ otřásla jsem se nad tou bolestivou vzpomínku.

„Snídaně,“ přišla sestra a podala mi tác s jídlem.

„Nech si chutnat,“ popřál mi Edward, když jsem se do toho hladově pustila.

„Díky, chceš taky?“ nabídla jsem mu, ale jen zakroutil hlavou, tak jsem si pochutnávala sama. „Ten doktor, jak mě včera ošetřoval, ty se s ním nějak znáš?“ nadhodila jsem, aby nebylo ticho.

„Je to můj adoptivní otec,“ kývnul.

„Aha.“

„A co tvoji rodiče?“

„Určitě jsou šílení starostí,“ zasmála jsem se pro sebe, když někdo zaťukal a do pokoje nakoukl trenér.

„Ahoj Bello, přinesl jsem si nějaké věci,“ položil plnou tašku na stůl.

„Díky, volal si rodičům?“ zeptala jsem se.

„Zítra přijdou,“ usmál se. „Tak já vás tu nechám o samotě a půjdu si promluvit s doktorem,“ kouknul na Edwarda a odešel.

„Má se mnou tolik starostí,“ povzdechla jsem si.

„Nemůžeš za to,“ chlácholil mě Ed.

„Ale to je jedno, kdo za to může,“ zakroutila jsem hlavou.

„Nesmíš na to myslet takhle. Potřebuješ odpočívat a všechno tohle ti škodí,“ radil mi jako doktor.

„Ty jsi vážně adoptovaný?“ zasmála jsem se a Ed na mě jen zmateně koukal. „No jsi jako doktor. Musíte odpočívat a všechno kolem vám škodí,“ napodobila jsem jeho hlas a Ed se zasmál.

„Ale vážně bys měla odpočívat. Jestli mi nevěříš a neposlechneš mě, tak zavolám Carlislea, aby ti to řekl sám,“ pokrčil rameny.

„Vždyť už odpočívám,“ zamumlala jsem a zavřela oči, aby věděl, že to myslím vážně „Zůstaneš tu?“ zeptala jsem se ještě.

„Když budeš chtít,“ odpověděl.

„Díky,“ vydechla jsem a únava mě zmohla, i když jsem se před chvílí probudila.

Když jsem se znovu probudila, Ed u mě pořád seděl a pozoroval mě. „Jak dlouho tu jsi?“ zeptala jsem se ho potichu,

„Celou dobu, co jsi spala. Slíbil jsem ti, že tu zůstanu,“ usmál se.

„Nemyslela jsem, že tu musíš být dvacet čtyři hodin denně,“ zakroutila jsem hlavou.

„Mě to nevadí,“ ujišťoval mě.

Chtěla jsem se posadit, ale nešikovně jsem posunula nohu a projela mnou bolest. „Au,“ zaječela jsem a z očí mi vyhrkly slzy bolesti.

„Bello, jsi v pořádku? Co jsi udělala?“ ptal se vyděšeně Ed, ale já nemohla odpovědět, protože jsem bolestně zatínala zuby, abych nekřičela, tak zavolal sestru. „Myslím, že bude potřebovat něco proti bolesti,“ navrhnul a ona mi hned něco píchla do kapačky.

S bolestí, která pomalu odcházela, se mi začalo chtít spát. Zívla jsem a Ed mě pohladil po tváři. „Vyspi se. Zítra zase přijdu,“ zašeptal a odešel.

Díky sedativům jsem spala dlouho a tvrdě, takže jsem se vzbudila až k obědu. Sestra mi ho donesla a hned po jídle se objevil můj trenér i s rodiči.

„Drahoušku, je mi to tak líto,“ objala mě okamžitě máma a z očí se jí hrnuly slzy.

„Mami,“ objetí jsem jí opětovala, a když mě pustila, objal mě i táta.

„Mám jen zlomenou nohu. Nevím, co z toho všichni děláte. Prostě dva měsíce počkám, než mi to pořádně sroste a pak začnu jezdit znovu,“ vysvětlovala jsem jim svůj plán a máma se rozbrečela ještě víc. „Co?“ ptala jsem se nechápavě.

„Bello, ty už nikdy nebudeš moct závodně jezdit. Měla si složitou zlomeninu a už nikdy nebudeš mít nohu tak pevnou, aby si mohla skákat,“ máma zakroutila hlavou a objala mě.

„Co… cože?“ dostala jsem ze sebe překvapeně a stále jsem ty slova nevstřebala.

„Už nikdy nebudeš moct závodit,“ zkrátila to a z hrdla se mi vydral vzlyk.

„To není možné. Vždyť jsem si jen zlomila nohu,“ kroutila jsem nechápavě hlavou.

„Já vím, ale když prý budeš poctivě rehabilitovat, budeš moct sportovat alespoň rekreačně,“ snažili se mě uklidnit.

„Můžete mě prosím nechat samotnou?“ zašeptala jsem a oni s kývnutím odešli.

Lehla jsem si a slzy mi omývaly tvář. Brečela jsem a naštvaně rukama házela kolem sebe. Brečela jsem dlouho, ale stále jsem byla schopná slzy dál ronit. To už jsem nevzlykala, ale jenom ležela a ubrečeně koukala do stropu, když někdo zaťukal. Chtěla jsem toho dotyčného poslat do háje, když nakoukl Ed a jak uviděl můj ubrečený obličej, stál u mě.

„Co se stalo?“ ptal se zmateně.

„Oni… já… nebudu už… moct… nikdy zá… závodit,“ zase jsem se rozvzlykala a Ed mě k mému překvapení opatrně objal, ale já byla za tohle gesto ráda.

„To bude dobré,“ chlácholil mě.

„Nebude. Snowboardingu jsem se věnovala skoro od mala, chtěla jsem olympijskou medaili, ale už jí nikdy mít nebudu,“ brečela jsem.

„Jsou i jiné sporty,“ snažil se.

„Třeba jaký? Pochybuji, že když nemůžu dál závodit na snowboardu, tak budu moc dělat něco jiného,“ zakroutila jsem hlavou.

„Carlisle říkal, že když ti noha dobře sroste, tak lyžovat budeš moct. Když budeš chtít, můžeme někam vyrazit třeba spolu,“ nadhodil.

„Ty by si se mnou jel na hory?“ odtáhla jsem se.

„Když budeš chtít,“ kývnul a usmál se. „Ale teď přestaň plakat a odpočívej,“ vymanil se z mého objetí a narovnal mi peřinu.

„Budeš tu se mnou?“ chytila jsem ho za ruku a Ed kývnul. Posunula jsem se na posteli, abych mu udělala místo a on si opatrně lehnul. Objal mě kolem ramen a já mu hlavu položila pod ruku. „Vážně na ty hory se mnou pojedeš?“ zeptala jsem se znovu.

„Když ti to dovolí, tak ano. Co třeba Alpy?“

„Alpy? Tam jsem v životě nebyla.“

„Tak se tam podíváme. Pronajmeme si nějakou chatku a budeme lyžovat,“ plánoval a já se zaposlouchala do jeho hlasu, který mě uspával, až jsem nakonec nevydržela a opravdu usnula.

„Slečno Swanová, vstávejte. Musíme vám zkontrolovat stehy,“ budila mě sestra.

„Kolik je hodin?“ dostala jsem ze sebe.

„Bude poledne, ale je dobře, že spíte. Potřebujete odpočívat,“ usmála se. „Ještě vám pomohu se převléknout do vašich věcí,“ kývla k tašce, která byla stále na stole.

Kývla jsem a posadila se. Sestra rozepnula tašku a vytáhla jednu z mých nočních košilek. Určitě to balila máma, protože tohle bych si já v životě na sebe nevzala. „Nemám tam něco jiného?“ zeptala jsem se a sestra tašku začala víc prohledávat.

„Je mi líto. Jen tričko, kalhoty a župan. To je všechno,“ zakroutila hlavou, tak jsem vysvlékla tu nemocniční košili a oblékla si svojí saténovou, tmavě modrou, krátkou na tenká ramínka. Na to jsem vzala tmavě modrý saténový župánek ke kolenům a přesedla jsem si s postele na vozík, který sebou sestra přivezla. Jely jsme do ordinace, kde už čekal doktor Cullen.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Dobrý,“ zahučela jsem a sestra mi pomohla se přesunout na lehátko.

Lehla jsem si a doktor mi rozřízl sádru. Radši jsem svojí pozornost zaměřila na strop, protože jsem nechtěla vidět, jak je moje noha zdevastovaná. „Vypadá to dobře,“ konstatoval. „Tak za tři týdny ti vytáhnu stehy a pak už to bude jen rehabilitace a rehabilitace.“ Cítila jsem, jak mi nohu zase sádruje, tak jsem se na něj podívala.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych se nemohla jít podívat na závody,“ nadzvedla jsem se na loktech.

„Kdy?“ zeptal se.

„Zítra?“ zeptala jsem se nejistě a Carlisle se usmál.

„Myslím, že s doprovodem tě pustím,“ kývnul a já si oddychla. Jezdil se snowboard cross a já se na něj chtěla jít určitě podívat.

„Ale já nevím, kdo se mnou půjde,“ pokrčila jsem rameny.

„Myslím, že bych o jednom dobrovolníkovi věděl.“

„Vy myslíte Eda?“ zeptala jsem se. „Myslíte, že by se mnou šel?“

„Určitě,“ kývnul. „Ale pro jistotu řeknu tvému trenérovi, aby na tebe dohlédl.“

„Děkuju,“ usmála jsem se a s nově zasádrovanou nohou jsem vlezla zpátky na vozík. „Ale nechte mě, ať mu to řeknu sama.“

„Dobře,“ kývnul a sestra mě odvezla zpátky na pokoj a pomohla mi do postele.

„Za chvíli vám přinesu oběd,“ odešla.

Přikryla jsem se dekou a čekala na jídlo. Dala se do mě nuda a bohužel jsem si vzpomněla na včerejší den. Do očí se mi zase nahrnuly slzy, ale už to nebylo tak hrozné, jako včera. Rychle jsem si utřela slzy a ve dveřích se objevila sestra s obědem. S úsměvem jsem jí poděkovala a slzy si zase našly cestičku po mojí tváři, když se ve dveřích objevil Edward.

„Ahoj,“ pozdravil mě a já si zase rychle utřela slzy.

„Ahoj,“ usmála jsem se a snažila se, aby neviděl, jak mě to zase sebralo.

„Prý ti kontrolovali stehy,“ sednul si.

„Jo,“ kývla jsem. „A hádej, co máme zítra na programu.

„Povídej,“ pobídl mě.

„Jdeme na snowboard cross. Tvůj otec mi to dovolil,“ vypískla jsem nadšeně a moje truchlivá nálada byla ta tam.

„Jdeme?“ nadzvedl obočí.

„No ty a já. Nebo se ti nechce?“ posmutněla jsem.

„Ne, rád půjdu s tvým doprovodem,“ usmál se.

„Spíš ty budeš dělat doprovod mě.“

„To nevadí,“ pokrčil rameny a odendal tác s mým dojedeným obědem.

S Edem jsme si povídali celé odpoledne. Povídal mi o svojí rodině a o svých sourozencích. Mojí kariéru jsme radši vynechali, protože by moje slzné kanálky nevydržely, ale i tak jsme se skvěle bavili. Vyptávala jsem se ho na školu, protože mi bylo divné, že je tu v nemocnici se mnou, ale on odpověděl, že si o to nemusím dělat starosti, tak jsem byla zticha. Odešel, až když ho sestra večer vyhodila a mě donesla prášky na bolest, aby se mi lepší spalo, ale pochybovala jsem, že usnu, protože jsem se zítřka nemohla dočkat.

Byla jsem tak nedočkavá, že jsem vstávala dokonce už v půl deváté a to bylo za můj krátký nemocniční pobyt poprvé. Sestra mi donesla snídani a pomohla se mi obléknout. Bohužel mi musela rozstřihnout pravou nohavici, abych prorvala sádru, ale naštěstí jsem měla jen staré rifle, takže mi jich líto moc nebylo. Z pokoje mě odvezli na vozíku, ale na chodbě nás zastavil Carlisle s Edem, který si stoupnul ke mně.

„Bello, hlavě opatrně, ať si nezlomíš i tu druhou nohu,“ nabádal mě a Edovi cukaly koutky.
„Jasně, budu se snažit,“ zašklebila jsem se a Carlisle mi podal berle, tak jsem si opatrně za pomoci ostatních stoupla a opřela se.

„Venku na vás čeká sanitka a na místě bude tvůj trenér. Tak si to užijte a brzo se vraťte,“ rozloučil se a my vyšli ven.

„Nemohlo by to být méně nápadné?“ protočila jsem oči a nasedla. Ed si sednul vedle mě a vyjeli jsme, směr olympijské závodiště.

„Díky, že jdeš se mnou,“ podívala jsem se na Eda vděčně.

„Nemáš zač. Emmett mi pěkně záviděl, když jsem mu řekl, kam dneska jdu a s kým,“ zasmál se a já se k němu přidala.

Když jsme přijeli k dráze, saniťák mi otevřel dveře a já opatrně vystoupila. Ani ve snu jsem netušila, jaký rozruch moje přítomnost vyvolá. Jakmile jsem vylezla ze sanitky, nestačil se ke mně dostat ani můj trenér a novináři mě doslova oblehli.

„Isabello, jak jste na tom? Budete ještě závodit?“ ptali se jeden přes druhého.

„Nebudu se k tomu vyjadřovat,“ zakroutila jsem hlavou a snažila se z toho chumlu dostat, což se mi moc nedařilo.

„A kdy se vyjádříte? Jak dlouho budou muset vaši fanoušci čekat na nějaké rozhodnutí?“ ptali se dál.

„Až mi sundají sádru a budu vědět, jak to doopravdy bude,“ odpověděla jsem a konečně se dostala k trenérovi, se kterým jsme šli k pořadatelům.

Cestou jsme potkali spoustu závodníků, kteří po mě házeli soucitné pohledy, ale já se je snažila nevnímat. Šli jsme až do cíle a díky pořadatelům a možná i mému zranění jsme měli pěkná místečka nahoře, ze kterých jsme viděli na celou dráhu. Netrpělivě jsem čekala, až vyjedou na start první závodníci a mohla jsem prasknout napětím.

„Nechceš něco k pití?“ zeptal se mě Ed.

„Jasně, díky,“ kývla jsem a usmála se.

Ed mi za chvíli donesl kelímek s kafem. Znovu jsem se na něj usmála a napila se. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo a já se zase věnovala závodění. Taky jsem tenhle sport chtěla zkusit, ale když jsem sebou švihla hned po prvním skoku, radši jsem zůstala u rampy. Povzdechla jsem si nad svými vzpomínkami a radši jsem se věnovala jízdám.

Užili jsme si naprosto skvělý den a já se do nemocnice vracela nanejvýš unavená a dokonce jsem usnula už v sanitce.

Ráno mi doktor zase kontroloval stehy, prý pro jistotu, kdybych si s nimi včerejším pochodováním něco udělala. Naštěstí to bylo v pořádku, takže mě propustil zase do pokoje a hned po obědě se objevil Edward. „Nemůžeš se zeptat svýho táty, kdy mě pustí?“ zkusila jsem to otráveně.

„Můžu, ale dřív jak za měsíc bych s tím nepočítal.“

„Měsíc?“ zděsila jsem se. „Vždyť se tu unudím.“

„To chceš říct, že ti moje přítomnost nestačí?“ kouknul na mě.

„Ty mě tu držíš na živu,“ usmála jsem se a Ed mi úsměv oplatil.

Následující měsíc byl snad nejnudnější, ale i nezapomenutelný v mém životě. Díky Edovi jsem se vyrovnala se svojí ztracenou kariérou a ani mi to nedělalo moc problémů. Navíc jsme naplánovali náš pobyt na horách, že až budu mít po rehabilitaci, tak vyrazíme. Strašně jsem se těšila, ale ještě mě čekala jedna nepříjemná povinnost. Musela jsem veřejně oznámit, že se závoděním končím. Trenér mi sice nabízel, že to vyřídí za mě, ale já to odmítla, protože jsem si to chtěla vyřešit sama. Když jsem tedy po měsíci a půl odcházela už bez sádry, ale pořád s berlemi z nemocnice, novináři už na mě čekali.

„Isabello, jaké je tedy vaše rozhodnutí?“ ptal se mě jeden.

„Bohužel, kvůli svému zranění jsem musela se závoděním skončit. Mrzí mě to, ale takový je život,“ odpověděla jsem to a bez dalších otázek jsem nasedla do auta a odjela domů.

Carlisle s Edwardem mě chodili pravidelně navštěvovat na kontroly. Samozřejmě, že jsem se seznámila i se zbytkem Cullenovi rodiny. Esme se o mě starala, jako kdybych byla její vlastní. Opečovávala mě pokaždé, když jsem byla u nich a naplno si to užívala. Emmett byl ze všech asi nejsympatičtější. Dělal si ze všech srandu a společně jsme se hodně nasmáli. Alice, to byla přímo nakupovací maniak, ale díky zranění jsem s ní musela nákupy podstoupit jen jednou. Další člen téhle dokonalé rodiny byla Rosalie. Na rozdíl od Emmetta, se kterým chodila, si ode mě držela trochu odstup. Ed mi to vysvětlil tím, že není zvyklá, aby Carlisleovi pacienti chodili k nim domů. A poslední člen byl Jasper. Moc jsme se spolu nebavili, ale nemohla jsem si stěžovat. Vždycky jsem se při jeho přítomnosti cítila zvláštně klidná, takže jsem náš vztah ani moc nehrotila.

+++

„Hlavně se opatruj a volej,“ loučila jsem se s mámou a tátou na letišti.

„Neboj,“ protočila jsem oči a naposled je objala. Pak jsem si vzala svoji cestovní tašku, snowboard a s Edem jsme šli k terminálu. Jen co nás odbavili, šli jsme do letadla.

Letěli jsme první třídou, a protože let měl trvat dlouho, tak jsem si ustlala na Edově rameni. Znali jsme se ani ne tři měsíce a už jsme spolu letěli sami na hory. Bavili jsme se, jako kdybychom se znali od narození a nikdy mezi námi nebyla ani chvilka ticha. Dokonce, když mě propustili z nemocnice a my se tak spolu přestali téměř vídat, stýskalo se mi po něm a na hory jsem se těšila stále víc a víc.

„Bells, vstávej. Jsme ve Francii,“ budil mě krásný hlas. „Za chvíli budeme v chatě, tak budeš moct spát dál.“

„Tak jo,“ zamumlala jsem a vstala. Vyzvedli jsme si kufry a půjčeným autem jsme jeli mě neznámo kam.

Cestu jsem vnímala jen okrajově, protože se mi pořád chtělo spát. Když jsme dojeli k chatě, Ed vzal moje věci a ještě mě podpíral, abych sebou nešvihla.

Chata byla celkem velká, dřevěná a kousek od sjezdovky. Ed mě stále podpíral, tak jsem se rozešla, abychom ještě nenastydli. Přeci jen tu byla trochu zima.

„Dám si sprchu,“ zamumlala jsem stále rozespale a vykroutila se mu z objetí. On zatím položil mojí tašku na zem, tak jsem se ohnula a vyhrabala hygienické potřeby a saténové pyžámko.

„Koupelna je nahoře,“ usmál se Ed, tak jsem vyběhla nahoru po schodech a už cestou si svlékala oblečení. Koupelnu jsem našla hned, a co jsem ze sebe shodila poslední kousky oblečení, pustila jsem vodu.

Sprcha mě docela probrala, ale ne tolik, abych spánek přemohla, tak jsem se oblékla, vyčistila zuby a šla jsem dát Edovi dobrou noc.

Sešla jsem dolů a Ed koukal na televizi. „Půjdu spát, tak dobrou noc,“ usmála jsem se na něj.

„Dobrou,“ odpověděl. „Uvidíme se ráno.“

Kývla jsem a vrátila se zpátky nahoru. Najednou jsem byla hrozně nervózní. Ještě nikdy jsem nebyla sama s klukem na horské chatě. Navíc s takovým klukem, jako byl Edward. Měla jsem pocit, že tenhle pobyt náš vztah trochu změní, ale ničím jsem si nebyla jistá. Moje myšlenkové pochody se přerušily hned, jak jsem padla do postele, protože jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila, hned mi zakručelo v břiše. Vyhrabala jsem se tedy z postele a šla dolů. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem Edwarda, který už byl v obýváku.

„Jak si se vyspala?“ usmál se na mě.

„Skvěle,“ kývla jsem a zamířila do kuchyně.

„Jestli chceš, můžeme hned po snídani vyrazit na svah,“ nadhodil, když jsem snídala.

„Jsem pro. Ty nebudeš snídat?“ zeptala jsem se.

„Už jsem najedený,“ zakroutil hlavou.

„Tak já se dojdu obléct a můžeme,“ stoupla jsem si a odešla nahoru.

Z pyžama jsem se převlékla do šusťákových kalhot, trika, mikiny a zimní bundy. Potom jsem se vrátila dolů, na nohy vzala boty a vytáhla jsem snowboard. „Konečně se spolu zase projedeme,“ pohladila jsem prkno a vyšla před chatu., kde už byl Ed.

„Hlavně opatrně. Nevím, jak bych vysvětloval, že jsem na tebe nedal pozor,“ radil mi, když jsem zapínala vázání.

„Jsi jako moje máma,“ protočila jsem oči. „Neboj, přece vím, jak se jezdí,“ dodala jsem ještě a už si to šinula na sjezdovku.

Byl to až neuvěřitelný pocit. Téměř po dvou a půl měsíci jsem znovu stála na snowboardu a ještě navíc v Alpách. Myslela jsem, že snad prasknu blahem. Jezdila jsem pořád dokola a i na oběd bych zapomněla, kdyby mě Ed nezastavil, tak jsem se rychle najedla a šla zase jezdit.

„Hele, není to ta snowboardová závodnice?“ slyšela jsem nějakou skupinku, tak jsem se otočila.

„Jasně, je to ona,“ povídal další a za chvíli stáli u mě.

„Ahoj, ty jsi Isabella Swanová, že jo?“ zeptali se.

„Jo,“ kývla jsem. „Ale jen Bella.“

„Podepsala by ses nám?“ podali mi papír a tužku.

„Jasně, ale k ničemu vám to nebude,“ usmála jsem se.

„Proč ne, stejně jsme se naučili jezdit jen kvůli tobě.“

„Proč?“ nadzvedla jsem obočí.

„Protože jsi nás naprosto dostala,“ odpověděli a všichni se zasmáli.

„Tak to díky,“ zamumlala jsem a podepisovala se jim, když vedle mě zastavil Edward. „Ale už nezávodím.“

„Je to škoda. Nikdo neví, co se vlastně stalo,“ nakousl to ten jeden.

„Měla jsem otevřenou zlomeninu a tu druhou kost jsem měla naštípnutou,“ odpověděla jsem, a i když to bylo dlouho, musela jsem přemáhat slzy.

„Všichni v Kanadě ti fandili a my samozřejmě nejvíc,“ plácl se jeden kluk.

„To mě těší. Tak snad se někdy ještě potkáme,“ vrátila jsem jim podepsané papíry.

„Snad. Měj se,“ rozloučili se a odjeli, tak jsem se otočila k Edwardovi.

„Ještě nejsi unavená?“ zeptal se mě. „Jezdíš celý den.“

„Ne, nejsem, ale stmívá se,“ povzdechla jsem si.

„Zítra je taky den a navíc tu jsme celých čtrnáct dní, tak myslím, že potom už jezdit chtít moc nebudeš, protože budeš utahaná,“ zasmál se.

„To se neboj, já vydržím všechno,“ plácla jsem ho do hrudi a oba jsme se zasmáli. „Tak ještě jednu jízdu a vrátíme se.“

„Tak jo, pojedeme spolu,“ kývnul a společně jsme se rozjeli ze svahu dolů.

„Páni, jsem úplně hotová,“ vzdychla jsem v chatě, když jsem si skopla boty.

„Neříkala jsi, že vydržíš všechno,“ dobíral si mě a přinesl mi talíř s jídlem.

„Jasně, ale tohle bylo po dlouhé době poprvé, co jsem něco dělala,“ bránila jsem se.

„To tě omlouvá,“ kývnul a zapnul televizi.

Doteď jsem si nevzpomněla na nohu, ale ta se hned připomněla, protože mě začala bolet. „Možná jsem to trochu přehnala,“ přiznala jsem s obavami.

„Bolí tě noha?“ zeptal se Ed, tak jsem kývla. „Přinesu ti led,“ zvednul se a odešel do kuchyně.

Když se objevil, v ruce držel utěrku, nebo co to bylo a šel ke mně. Donutil mě si lehnout, nohu mi podložil polštáři a led mi přitisknul na místo s malou jizvou.

„Kdyby tě to nepřešlo, tak řekni, mám tu i prášky proti bolesti,“ usmál se na mě a zase si sednul do křesla.

Mezitím, co jsem si chladila nohu, jsme se dívali na televizi a přišlo mi, že je v místnosti takové zvláštní napětí. Snažila jsem se to přehlížet, ale jako by se mi to přímo dostávalo pod kůži a já nemohla přijít na to, jaké pocity to ve mně vzbuzuje. Koukala jsem se na televizi, ale můj mozek stále ubíhal někam mimo a já  nakonec vyčerpaně usnula.

Probudila jsem se v posteli jen v tričku a bez kalhot. Pokud jsem si dobře pamatovala, tak jsem usnula dole na pohovce. To znamená, že mě musel přenést a ještě vysvléknout.  Z toho pocitu mi naskočila husí kůže a musela jsem se otřást. Vyhrabala jsem se z postele s tím, že zjistím, jestli mě opravdu přenesl on, nebo jsem náměsíčná a do té postele jsem došla sama.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Eda, který se na mě usmál. „Ty jsi mě večer přenesl do postele?“ začala jsem hned.

„No, jo. Myslel jsem, že by ti ráno z té pohovky mohli bolet záda,“ pokrčil nevině rameny.

„Aha, tak… díky,“ usmála jsem se nejistě a vzala si koblih na snídani. Ještě jsem si uvařila čaj a sedla si ke stolu. Moje odvaha mluvit s ním o tom, jestli mě svléknul, byla pryč.

„Co noha?“ zeptal se.

„Dobrý, nebolí. Můžeme zase vyrazit na sjezdovku,“ usmála jsem se.

„Dneska bych to tak nepřeháněl,“ radil.

„Jo, neboj,“ protočila jsem oči a dál snídala.

Po snídani jsem se šla obléknout a mohli jsme vyrazit na sjezdovku. Dneska jsem si ježdění užívala snad ještě víc a taky mě zastavovalo víc lidí s prosbou o podpis. Nikdy jsem takový zájem na horách nezažila a teď, jako kdyby tu někde bylo napsané velkým písmem, že jsem tady, ale všechny prosby jsem s úsměvem vyslyšela.

Večer jsem taky vydržela o něco déle a zase jsme se společně dívali na televizi. Ed se mnou seděl na pohovce a já zase cítila to zvláštní napjetí, ovšem v daleko větším měřítku. Podívala jsem se na něj a pěkně dlouhou dobu ho hypnotizovala pohledem, ale když se na mě podíval, tak jsem uhnula. Ovšem nevydržela jsem a podívala se na něj zpátky, ale to byla chyba, protože on mě sledoval taky a jeho oči mě lapily do pastí.

Pořád jsme si koukali do očí a já ani nezaregistrovala, že se k sobě pomalu přibližujeme. Až když jsem na svojí tváři cítila jeho dech, vrátila jsem se do reality a začala zmatkovat. Nevěděla jsem, co dělat. Nikdy jsem nebyla s klukem sama na horské chatě a nikdy jsem si s klukem nebyla takhle blízko. Vlastně ano, ale to jsem byla mladá a blbá a taky jsem za to slušně zaplatila, ale věřila jsem, že Ed je jiný.

Prolomila jsem tu poslední mezírku a lehce se otřela o jeho rty. Ed zareagoval přesně, jak jsem čekala. I když trochu ztuhnul, stačilo pár vteřin a jeho rty mi začaly nadšeně a vášnivě odpovídat. Instinktivně jsem se trochu nadzvedla a svojí váhu přesunula blíž k němu. V polibku jsme si klekla a pak si na něj sedla obkročmo. Ruce jsme mu zamotala do vlasů a tím si ho k sobě víc přitiskla.

„Bells,“ vydechl Edward. „Tohle nejde.“

„Pšt. Jsme tu sami, tak proč toho nevyužít,“ usmála jsme se a dál pokračovala v polibku. Trochu jsme se začala bát, že Ed couvne, ale když mi vysvlékl mikinu, částečně jsme si oddychla a uklidnila se.

Dál jsme se líbali, když si mi pomalu začal sundávat tričko a následně si mě přetočil pod sebe. Když přejel svojí rukou po mých prsou stále uvězněných v podprsence, vzdychla jsem mu do úst a to ho ještě víc povzbudilo.

Hladil mě snad všude a já mu vysvlékla tričko, abych se mohla kochat i já nádherným výhledem na jeho vypracované svaly. Hladila jsem ho po zádech, když se mi Ed začal dobývat pod kalhoty. Trochu se musel odtáhnout, aby mi je mohl sundat, a když se mu to povedlo, vrátil se zase k mým rtům. Omotala jsem mu nohu kolem pasu a vadily mi tam jeho kalhoty, tak jsem se odtáhla pro změnu já a sundala mu je. Dalo mi to sice víc práce než jemu ty moje kalhoty, ale když mi trochu pomohl, za chvíli jsme tam leželi jen ve spodním prádle.

„Bell, známe se tak krátce,“ promluvil potichu.

„A to vadí?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ vydechl a zase se zmocnil mých rtů a jedním rychlým pohybem mě nadzvedl, aby mi mohl rozepnout podprsenku a následně ji někam odhodil.

Svými rty sjel po mé čelisti, krku, který zlíbal a po dekoltu k mým ňadrům. Blaženě jsem zasténala, když si vzal jednu mojí vzrušenou bradavku do pusy a začal si s ní hrát. Sál jí, jemně kousal a já už po chvíli myslela, že nevydržím a vylétnu z kůže.

„Prosím, už mě netrap,“ zašeptala jsem a Ed pobaveně zvednul hlavu.

„Vážně?“ usmál se, ale v očích měl stále nerozhodnost, tak jsem kývla a vášnivě ho políbila a on mi poslepu začal stahovat kalhotky.

Trochu jsem se nadzvedla, abych mu to usnadnila, a když kalhotky někam odletěly, odtáhla jsem se a pomalu stahovala jeho černé boxerky. Ed si stále hrál s mými vzrušenými bradavkami a nutil mě tak ležet pod ním.

„Prosím,“ zašeptala jsem znovu a doufala, že mě přestane trápit. Ed se usmál a vážně velmi pomalu do mě proniknul. „Nemusíš být tak opatrný. Já už nejsem panna,“ zašeptala jsem a tím jsem ho trochu víc postrčila k větší reakci.

Divoce přirážel a hladově mě líbal. Když už jsem téměř nemohla dýchat, jak jsem mu polibky oplácela, sjel na můj krk a dost náruživě ho laskal. Ruce jsem mu zamotala do vlasů a nechala ho, aby si s mým tělem dělal téměř cokoliv, protože jsem nebyla ničeho schopná.

Přiráželi jsme proti sobě a nemohli se toho pocitu nebažit. Po celém těle mi vyskočily kapičky potu a chladily tak mé rozpálené tělo. Ed byl opravdu skvělý milenec. Ne, že bych jich měla nějak hodně, ale i z těch málo zkušeností jsem tohle mohla v klidu konstatovat a stála jsem si za tím.

Přiráželi jsme proti sobě stále rychleji, když jsem začala pociťovat první příznaky orgasmu a nejspíš jsem nebyla sama. Ed začal přirážet ještě rychleji a po chvíli zakřičel mé jméno, což mě až neskutečně potěšilo. Ještě párkrát jsem mu pánví vyšla vstříc a vlnu orgasmu jsem zažila i já.

Oba jsme divoce oddechovali a já tomu nemohla uvěřit. Leželi jsme vedle sebe a pořád cítili vůni po našem milování, která se nesla celým pokojem.

„Miluju tě,“ zašeptal Edward a já trochu ztuhla. „Vím, že je to na tebe asi moc rychlé, ale už od prvního setkání v nemocnici,“ mluvil dál, ale já mu dala prst přes pusu, aby mluvit přestal.

„Miluju tě,“ odpověděla jsem a viděla, jak se mu na tváři roztáhl nádherný úsměv. „Už dlouho, ale nějak jsem si to neuvědomovala,“ usmála jsem se a Ed mě znovu políbil.

„Jdu si dát sprchu,“ zvedla jsem se a nahá odešla nahoru do koupelny. Vlezla jsem pod sprchu a nechala si pot smýt teplou vodou. Umyla jsem si vlasy a vylezla po pěkně dlouhé době. Stoupla jsem si před velké zrcadlo a prohlížela jsem se. Moji pozornost upoutaly vybarvující se fleky na krku a klíční kosti. „To si vážně mohl odpustit,“ pomyslela jsem si a dál sledovala tři cucfleky. „Ještě, že tu budeme tak dlouho, aby stihli zmizet,“ povzdechla jsem si a šla do pokoje si lehnout. Edward už tam k mému překvapení ležel a jak mě uviděl, kousek se posunul, bych si mohla lehnout k němu.

„Vidíš to?“ ukázala jsem si na krk.

„Co?“ stáhl si mě k sobě a lehce líbal můj krk.

„Tohle,“ vydechla jsem a lehce si prsty přejela po jedné modřině. Ed už neodpověděl a dál mě laskal, když jsem zívla, tak se odtáhl.

„Dobrou noc,“ popřál mi a lehnul si vedle mě.

„Dobrou,“ políbila jsem ho naposled a zavrtala se pod peřinu.

Tohle byla první noc po dlouhé době, kdy jsem v posteli nebyla sama, ale s někým. Byl to nádherný pocit. Cítila jsem se hrozně dobře, když jsem cítila jeho vůni, která mě provázela celým spánkem a i celé ráno, kdy jsem si vysloužila snídani přímo do postele, jen co jsem se probudila.

„Jdeme na sjezdovku?“ vyskočila jsem z postele, a když jsem si uvědomila, že jsem nahá, rychle jsem okolo sebe omotala deku a Ed se jen usmíval.

„Tak se oblékni a vyrazíme,“ usmál se a odešel.

Doběhla jsem do koupelny a upravila se. Vzala jsem si čisté oblečení a mohla jsem vyrazit. Ed čekal dole s mým i jeho snowboardem a jen co jsem si zapnula vázání, rozjela jsem se plnou rychlostí s Edem za zády.

Takhle jsme si užívali i zbytek našeho pobytu na horách. Noci i dny jsme trávili společně a stal se z nás oficiální pár. Už jsem Eda brala jako svého přítele a ne kamaráda z nemocnice, ale trochu jsem se bála reakce mojí mámy. Samozřejmě, muselo mi být jasné, že určitě počítala se změnou našeho vztahu, ale já to doma nevnímala.

Náš pobyt utekl hrozně rychle a přišlo mi, že jsem si Eda ani pořádně neužila a už jsme letěli zpátky do Ameriky. Let jsem prospala, takže jsem z něj nic neměla, ale když jsme přistávali, tak mě vzbudil. Začínala jsem být trochu nervózní a chtěla jsem, abychom šli každý sám, ale Ed mě chytil za ruku a nepustil mě, tak jsem se musela smířit s tím, že to hned všichni uvidí.

Vystoupili jsme z letadla, vyzvedli si tašky a šli do haly, kde na nás měli čekat rodiče a opravdu tam byli.

Viděla jsem svoji mámu a tátu, Carlislea a Esme. Máma se mi hned vrhla kolem krku a dokonce i brečela. „Mami, proč brečíš?“ ptala jsem se.

„Jsem tak ráda, že jste se dali dohromady. Tolik vám to spolu sluší,“ brečela mi do bundy.

„Je to na tobě vidět,“ usmála jsem se a musela protočit oči.

„Tak pojď, určitě si unavená,“ hodil si táta mojí tašku přes rameno a šli jsme ven. Ještě jsem se přivítala s Cullenovými a rozloučila se s Edem.

Musela jsem jim slíbit brzkou návštěvu, ale věděla jsem, že s Edem si sami sebe užijeme dřív, než se nás nabaží všichni ostatní.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudný závod: