Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud tomu nepřál

11.01.2012 (15:00) • klarus07 • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1948×

Nikdy jsem nechápal, jak někdo mohl říct, že cítí smrt. Ale teď jsem ji cítil a nebylo to jen pachem rozkládajících se těl. Obklopovala mě. Byla všude v ovzduší.

Vezl jsem další tělo do márnice. Zpod bílého prostěradla vypadla bledá ruka. Zastavil jsem a něžně vrátil ruku zpátky pod přikrývku. Další promarněný život. Jak rád bych všem pomohl, ale nemohl jsem.

Pokračoval jsem v cestě. Vozík jsem v márnici nechal stát a šel zpátky do nemocnice. Někteří ti lidé vzlykali, když věděli, že jejích životy jsou téměř u konce. Někteří jen zírali do prázdna, byli už moc slabí na to, aby uronili slzu.

Potom jsem si všiml ještě jedné osoby. Ležela úplně na druhé straně místnosti. Byl jsem si jistý, že jsem ji zatím neviděl. Museli ji přivést, když jsem byl v márnici.

Hned mě upoutala a ne jen kvůli jejích nefritově zelených očí. Ležela klidně a na tváři měla jakoby smířlivý výraz. Zamířil jsem k ní. Byla krásná, i přes viditelnou únavu byla krásná. Oříškově hnědé vlasy se jí vlnily až po pas. Měla výrazné lícní kosti a na bradě měla malý dolíček. Její oči byly tak veliké oproti jejímu obličeji, takové jsem ještě u nikoho neviděl, a ta barva jím dodávala šmrnc.

Zrovna jsem neměl nic na práci, tak jsem vzal stoličku a sedl si k ní. Všimla si mě a oči se jí rozostřily údivem. „Anděl," vydala ze sebe slabým hláskem.

Trochu jsem se pousmál. „To ani zdaleka," řekl jsem.

„Jak se jmenujete?" zeptal jsem se.

„Sa-Sabine."

„Já se jmenuji Carlisle a jsem lékař, jak jste si stačila všimnout." Mluvil jsem tak hlasitě, aby mi rozuměla přes roušku, kterou jsem měl přes ústa. Nepotřeboval jsem ji, ale toto divadlo jsem musel hrát se vším všudy.

Položil jsem jí dlaň na čelo. Byla tak horká, až mě začala pálit dlaň. Viděl jsem, jak se jí pod mým ledovým dotykem ulevilo.

„Je to děsivé, že," promluvila po dlouhé chvíli mlčení, „všude je smrt, cítíte ji?"

Prvně mě upoutala vzhledem, teď i slovy. Jako by mi četla myšlenky.

Kývl jsem na souhlas. „Vy se nebojíte smrti?" otázal jsem se.

„Nemyslíte si, že je to zcela zbytečné? Člověk by si měl vychutnat každou chvíli na tomto světě,    tak proč je promarnit strachem?" Zaujatě jsem si ji prohlížel a ona mi pohled oplatila.

„Carlisle!" Podíval jsem se směrem, odkud se ozýval ten hlas. Byl to můj kolega Steve. Volná chvíle pominula.

„Omlouvám se, musím jít, ale někdy ještě přijdu."

Byl jsem rozhodnutý, že se za ní v co nejbližší době zastavím.

...

Jestli jsem si myslel, že u její postele budu sedět za pár hodin, šíleně jsem se pletl. Do nemocnice přivezli mnoho nakažených a já neměl žádnou volnou chvíli. Trvalo tři dny, než se to všechno uklidnilo.

Šel jsem za Sabine. S jistotou jsem si to zamířil ke koutu na konci místnosti, ale vtom jsem si všiml, že už tam neleží. Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem ji našel uprostřed místnosti mezi pacienty, kteří byli v pokročilém stadiu nemoci.

Nemusel jsem jí ani sahat na čelo, abych zjistil, že celá hoří. Její tělo se slabě třáslo, bylo mi jí tak líto. Měla zavřené oči, tak jsem si myslel, že nejspíš spí. Sedl jsem si na malou stoličku vedle její postele.

„Dobrý den, pane doktore," promluvila nečekaně a mě tím vylekala. Jak jednoduché vystrašit upíra.

„Dobrý den, Sabine, říkejte mi, prosím, Carlisle."

Její rty se zvlnily do unaveného úsměvu.

„Jak se cítíte?" zeptal jsem se i přesto, že jsem věděl, že má otázka je naprosto zbytečná.

Úsměv jí z tváře zmizel. „Všechno mě bolí a já mám takový pocit, že na tomto světě už dlouho nebudu." Její hlas byl slabý, že nebýt mého upířího sluchu asi bych jí nerozuměl.

Zamračil jsem se, tuto ženu jsem skoro vůbec neznal, viděl jsem ji deset minut, ale její síla mě očarovala a teď tady leží slabá a mluví o své vlastní smrti. Začal jsem přemýšlet. Ona přece nemusí umřít, mohl bych jí pomoct. Ale co když bych jí tím naprosto zničil život. Byla by mi vděčná, nebo by mě nenáviděla. Nedokázal jsem se rozhodnout, jako upír by se toho musela hodně učit, ale kdyby zůstala člověkem, tak umře a to nemůžu dopustit.

„Mám pro vás návrh," zašeptal jsem těsně u jejího ucha, „můžete žít, ale nebude to nic příjemného, ale nevím, jestli byste s tím souhlasila. Teď vám něco řeknu, ale musíte mi slíbit, že nezačnete křičet ani nic podobného."

„Nemám sílu křičet."

Dobrých třicet vteřin jsem se odhodlávat k tomu, říct jí ta dvě slova.

„Jsem upír." Nedočkavě jsem vyčkával na její reakci. Ale nic se nestalo. Jen se na mě zkoumavě dívala.

„Věříte mi?" optal jsem se s naléhavostí v hlase.

Jen přikývla. Začal jsem jí všechno vyprávět a Sabine tiše naslouchala.

„Carlisle," zavolal na mě jeden z kolegů.

„Musíte se rozhodnout, jestli chcete být upírem, nebo zemřít, přijdu večer," dodal jsem rychle a odešel.

...

Slunce už zapadalo. Od té doby, co jsem od Sabine odešel, jsem nevěděl, kam dřív skočit. Tolik mrtvých, tolik promrhaných životů. Bylo mi z toho smutno, ale byl jsem rozhodnutý, že jeden život zachráním.

Na konci služby jsem měl chvíli času. Kráčel jsem k Sabininu lůžku s nadějným očekáváním. Bylo to špatné doufat, že někdo bude souhlasit s takovým životem. Ani já jsem si tento život nevybral. Ale Sabine byla zvláštní žena a já jsem cítil, že díky ní bych mohl být jako upír šťastný.

Sabine spala. Dlouhou chvíli jsem se rozhodoval, jestli ji vzbudit, nebo za ní přijít až zítra, ale zítra by mohlo být pozdě. Nakonec Sabine ukončila moje dilema a pomalu otevřela oči.

„Jak se cítíte?" zeptal jsem se.

Koutky úst se jí zvlnily do náznaku úsměvu. „Cítím se dobře." Lhářka, hned jak to dořekla, čelo se jí zvrásnilo bolestí.

„Bolí vás něco?" Díval jsem se na ni tím pohledem, který říkal, že nemá cenu lhát.

„Jenom trochu hlava," zašeptala.

Položil jsem jí na čelo mou chladnou dlaň a cítil jsem, jak se uvolnila. Bolest nejspíš ustupovala.

„Tak jak jste se rozhodla." Do té chvíle než jsem tu větu slyšel vycházet s mých úst, jsem si neuvědomil, kolik naděje do ní vkládám.

„Přijímám vaši nabídku. Chci být u-pír." Nemohlo mi uniknout zaváhaní u toho slova. Ale v jejích očích jsem viděl odhodlání.

Zhluboka se nadechla a pak udělala věc, kterou jsem nečekal. Odhalila své hrdlo a zaklonila hlavu. Díval jsem se na její sněhově bílou pokožku, pod kterou se rýsují žíly plné krve, kterou jsem nikdy neochutnal. Na špičce jazyka jsem cítil špetku pokušení, kterou jsem ihned spolkl.

„Teď to nejde, sice odolávám lidské krvi, ale v životě jsem ji neokusil, musím se prvně pořádně nakrmit a navíc tady to nejde," rozhlédl jsem se po místnosti plné lidí, „přijdu zítra před svítáním. Souhlasíte?"

Přikývla.

„Tak zatím nashledanou," rozloučil jsem se.

„Sbohem."

...

Tak lahodná tekutina, horká, s vůní čerstvě posekané louky. V rukou jsem držel malého jelínka a vychutnával si chuť jeho krve. Byla tak dobrá. Jiní upíři, které jsem potkal, říkají, že kdybych kdy smočil rty v lidské krvi, změnil bych názor, že zvířecí krev je pouhá náhražka. Ale mně to stačilo.

Když jsem dopil, položil jsem jelínka jemně do trávy. Cítil jsem se sytý. Lidským tempem jsem procházel lesem. Netušil jsem, jak dlouho se tam procházím, připadalo mi to jako pár minut, jenže potom jsem zahlédl mezi větvemi stromů vycházející slunce. Zrychlil jsem, musel jsem Sabine dostat z té místnosti rychle, než se většina lidí vzbudí, a pak ji přeměnit.

Když jsem přišel do nemocnice, převlékl jsem se a zamířil k jejímu lůžku.

Mělo mi přijít divné už to, že jsem necítil ani náznak její vůně. V půlce kroku jsem se zastavil a díval se na bílé prostěradlo, pod kterým nikdo neleží.

„Kde je ta žena, co ležela támhle?" zeptal jsem se jednoho svého kolegy, který právě procházel kolem mě a ukazoval na lůžko.

Smutně se na mě podíval. „Chvíli před svítáním umřela."

V tu chvíli jsem si připadal, jako by mě někdo polil studenou vodou. Nestihl jsem to. Zklamal jsem ji. Mohl jsem tu být dřív.

V uších mi znělo jen její poslední slovo. „Sbohem."

Sabine

Jsem tak unavená. Hlava se mi asi roztříští na tisíc kousků. Nikdy jsem se necítila tak mizerně. Cítila jsem, jak mi každou vteřinu slábne kousek mého těla. „Kde jsi, Carlisle," volala jsem v duchu. Jak dlouho to mám vydržet? Vychází už slunce? Proč nemůžu otevřít oči.

V tu chvíli mi hlavou problesklo pochopení, i když jsem věděla, že to chápu už nějakou dobu. Umírám. Jenže já nechci umřít, chci bojovat. Carlisle mě zachrání.

Ale je pozdě. Snažila jsem se zahnat tu protivnou myšlenku, ale čím víc jsem se o to snažila, tím víc jsem přicházela na to, že to je pravda.

Neobviňovala jsem Carlislea z toho, že mě tu nechal. On mě tu nenechal. Byla jsem mu vděčná za to, že mi pomohl protrpět poslední chvíle mého života a mrzelo mě, že mu nikdy nebudu moct říct, jak moc jsem ho měla ráda, i když to byly jen dva dny.

Cítila jsem, jak mi po tváři stéká poslední slza. Nemělo to tak být. Osud tomu nepřál.

Poslední zatřepetání mého srdce. A pak se všechno potopilo do temnoty.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud tomu nepřál: