Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nudu mít nebudu

29.11.2011 (16:00) • Hanetka • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2636×

Povídka volně navazuje na tři jiné:

Kudy z nudy

Z nudy tudy

Radši nudu, nežli zrůdu

Nudu mít nebudu

Nejdřív si toho Bella nevšimla. Potom, co do Volterry odeslali ty dva rozmazené spratky, se vše vrátilo do starých kolejí. Sem tam si vzpomněla na události ve sklepě, promnula si zápěstí, kde ještě cítila pouta, a páteří jí projelo příjemné zamrazení. Vlastně se jí to celé docela líbilo. A závěr byl úžasný. jedinečný. A bohužel... neopakovatelný.

A tak dál chodila do školy, dál se věnovala doučovacímu kroužku, dál si doma užívala Edwardovo žárlení, které jí příjemně kořenilo jednotvárnost manželského života. Edward se podobal papiňáku. Pomalu v něm narůstal tlak a jak přitápěla pod kotlem, zdálo se skoro, že mu pára uniká ušima jako pojistkou tlakového hrnce. Pak pojistka nevydržela, následoval bouřlivý výbuch vášní a pak období zdánlivého klidu, kdy se Edward snažil si to vyžehlit a byl úplně úžasný. Zahrnoval ji dárky, pozorností, květinami... a ta postel... ach!

Ale po čase se jí to začalo přejídat. Pořád se to opakovalo a jí začalo být Edwarda skoro líto. Takové týrání si snad ani nezasloužil. Navíc ti kluci ve škole začínali být kapánek... neodbytní. Jasně jim dala najevo, že nemají šanci, ale někteří z nich měli trochu dlouhé vedení. Jistě, mohla jim klidně utrhnout kou... hlavu, ale nemohla před nimi ukázat, jak velkou sílu jako upírka má.

Zrovna nedávno se Martinovi podařilo ji překvapit a zahnat za sloup na chodbě, a než se mu vyvlékla, zahlédl je Edward a jeho výraz se jí vůbec, ale vůbec nelíbil. Z představ, co se klukům o ní honily v hlavách, už tak dost šílel, ještě aby to viděl naživo. I když se vlastně nic nestalo.

Čekala, že večer doma bude vyvádět, ale byl nějak podezřele klidný. Oddechla si, ale večer nedorazil do ložnice. Šel na lov a nepozval ji s sebou. Začalo jí to vrtat hlavou. A pak si začala všímat Edwarda ve škole... a vrátily se jí ty dny, kdy ho viděla poprvé a připadala si proti němu obyčejná.

Vypadalo to, že holky z celé střední na Edwarda pořádají hony. A lovné zvěři ta štvanice tentokrát nevadí jako kdysi, kdy z toho byl otrávený. Teď si to... užíval?

Den za dnem sledovala, jak se kolem něj ty lidské krásky točí, a nebyla by to Bella, kdyby si nezačala připadat méněcenná. Dokonce ji napadlo, že... do ní se přece zamiloval, když byla měkká, horká, lidská... co když mu to chybí? Co když je pro něj moc studená a kamenná? Ani srdce jí netluče. Vzpomněla si, jak jí kdysi říkal, že je to pro něj ten nejdůležitější zvuk na světě. A bylo jí do breku.

Máš, cos chtěla, myslela si zatrpkle. Tak dlouho jsi chodila se džbánkem pro vodu... Teď si musíš sníst, co sis nadrobila.

A v posteli to taky nebylo to, co dřív. Celé noci si četl a manželský sex... škoda mluvit. Jako by to byla nepříjemná povinnost. Ta tam byla vášeň, nedočkavost a bezbřehé štěstí. Žhavé noci? Kdeže. V nejlepším případě vlažné jako vystydlá polévka. Ani krajkové prádélko nepomohlo. Když v něm Bellu viděl, jen si odfrkl.

V Belle rostlo zklamání, frustrace a vztek, smíšená s provinilostí a špatným svědomím a taky s vědomím toho, že si za to vlastně může sama.

„Co mám dělat?“ kvílela zoufale před Alicí a Rosalií.

„Promluv si s ním,“ radila jí Alice.

„Sveď ho,“ přidávala Rose.

„Nemluví se mnou a svést jsem ho zkoušela. Marně,“ povzdechla si Bella.

„No jo, má za těch sto let celibátu v odříkání trénink. Tak asi budeš muset počkat, až ho to přejde. Nikdo se nevydrží zlobit věčně,“ těšily ji holky a Bella měla chuť třískat hlavou do zdi.

Ve škole to začínalo být k nevydržení. Vrcholem všeho byl včerejšek. Ke stolu, u kterého seděla u oběda s Alicí a Rose (kluci měli ten den polední pauzu až další hodinu), si přisedla Anjelica Crackpotová, blonďatá kapitánka forkských roztleskávaček, a její dvě kamarádky.

„Jdeme za vámi na radu,“ zamrkala na ně Anjelica spiklenecky. „Určitě znáte dobře svého bráchu, že jo?“

„A kterého?“ zadržovala smích Alice. Sourozence hrálo všech šest, ale Jasper ani Emmett děvčata nikdy nezajímali. Možná proto, že jim naháněli docela strach. Zato Edward...

„Toho nejhezčího, Edwarda,“ zaruměnila se Anjelica a Rosalie se nafoukla. Jak by mohl někdo považovat Edwarda za hezčího, než je její Emmett? Alice do ní pod stolem kopla a Rose zase vypustila vzduch nosem. Alice kývla bradou směrem k Belle a Rose pochopila. Hněv bohů byl proti tomu, jak se tvářila ona, jen slabý čaj.

„Tak Edwarda,“ pokývala hlavou Alice. „No jistěže, že ho dobře známe. Bella nejvíc,“ usmála se trochu lišácky. „Co byste chtěly vědět?“

„Jaký holky se mu líbí?“ vyhrkla Anjelica dychtivě. „Poslední dobou se už nezdá být tak nepřístupný, a tak jsem si říkala, že bych-“

„Dávej pozor, Bello!“ vykřikla Alice, aby zamaskovala Bellino zavrčení. „Kousla ses do jazyka? Pojď, vypláchneme to vodou,“ zvedla se a táhla rozčílenou Bellu směrem k toaletám.

„No, Anjelico,“ oslovila zírající blondýnku Rose. „Edward, pokud si pamatuji, byl vždycky na tmavovlásky. Takže s blond vlasy nemáš šanci.“ Zvedla se, odnesla tácy s netknutými obědy i po Belle a Alici a zmizela za nimi na chodbu.

Druhý den Anjelica dorazila do školy s tmavým přelivem, od užaslého Edwarda se skoro nehnula, flirtovala, koketovala, namotávala si pramen vlasů na prst a mrkala na něj, až ho skoro přecházel zrak. U oběda se nacpala k jeho stolu dřív, než mohli dorazit ostatní, a on už toho začínal mít plné zuby. Dobře viděl Bellu, jak se čím dál víc mračí, a měl sto chutí ji popadnout, strčit do auta a odjet s ní někam na konec světa, kde budou sami dva. Žádní pravnuci Mikea Newtona a žádné praštěné Anjelicy s mrakem roztleskávaček okolo. Ale pak se zase zatvrdil. Jen ať si holčička užije vlastní medicíny. Ať ví, jaké to je. A zářivě se na Anjelicu usmál. Tak ji to rozhicovalo, až upustila vidličku a jak se pro ni shýbala, předvedla mu „omylem“ svůj výstřih v celé své kráse.

Ty náno pitomá, myslel si v duchu, na Bellu stejně vůbec nemáš...

Bella toho měla právě dost. Vztekle se dívala na ten mrak holek, obklopujících jejího manžela, rozhihňaných a mrkajících a uculujících se... Anjelica se zrovna naklonila a strčila mu ňadra skoro až pod nos...

„To ho chce kojit?“ zasyčela jedovatě a Alice po jejím boku vyprskla smíchy. A pak ztuhla vizí, která byla výsledkem Bellina právě učiněného rozhodnutí.

„Bello, počkej!“ chmátla po ní, ale v ruce jí zůstal jen hedvábný šátek. Bella už byla na půl cestě k tomu hormony a feromony nabitému shromáždění kolem Edwarda a její marnou snahu ji zastavit nevnímala.

„Co blbne?“ zmateně se zeptala Rosalie.

Alice jen rezignovaně pokrčila rameny a poraženě si povzdechla. „Uvidíš. Jen se dívej.“

Rosalie ji poslechla – a nestačila zírat. Stejně jako celá školní jídelna.

Bella, podobná antické bohyni pomsty, s blýskajícíma se očima a zlostí rozšířenými nosními dírkami rozhrnula řady Edwardových obdivovatelek jako Mojžíš Rudé moře. Došla k němu, evidentně dost překvapenému, protože se nezmohl ani na slovo, obkročmo se mu posadila na klín, vzala jeho hlavu do dlaní a vášnivě přitiskla svoje ústa na jeho. Nebránil se. Naopak. Zdálo se, že pod jejími rty taje. Zvedl ruce k jejímu pasu, ovinul je kolem něj a přitáhl si ji blíž k sobě; naklonil hlavu stranou, aby získal lepší úhel, a přihlížejícím se naskytl pohled na nejrajcovnější polibek v dějinách forkské střední školy.

Celá jídelna ohromeně sledovala to představení a do šokovaného ticha se rozlehl jen plačtivý Anjeličin jekot: „Co to proboha děláš?! Vždyť je to tvůj brácha!“

Bella se na chvilku utrhla od Edwardových úst, otočila hlavu a na zhrzenou krásku se škodolibě ušklíbla. „To jo. Ale nevlastní!“ A vrátila své rty tam, kde jim bylo nejlíp...

Jídelnou se rozlehl nadšený řev, tleskání a pískot, takže slova pana ředitele mohl zaslechnout skutečně jen upíří sluch.

„Slečno Cullenová, pane Cullene. Následovali byste mě laskavě do ředitelny?“

***

„Takže...“ Carlisle, sedící za stolem ve své pracovně, si promnul kořen nosu, jako by ho začínala bolet hlava. „...pohoršování? Pobuřování? Sex mezi nezletilými příbuznými na veřejnosti?“

„To není pravda,“ hájil se Edward, zatímco Bella zarytě mlčela a pohledem propalovala stolní desku. Dolní ret měla trucovitě našpulený a ramena napjatá. „Sex nebyl. Jedné puse se sex říkat nedá!“

„Jedna pusa, říkáš,“ uchichtl se Carlisle proti své vůli. „To tedy MUSELA být pusa, když vás kvůli ní vyloučili ze školy! Víte, jak jsem si „užil“ v ředitelně, když si mě zavolali jako vašeho zákonného zástupce? Hrajete sourozence, proboha! To si to nemůžete nechat někam do soukromí?“

„Za to může ona,“ ukázal prstem Edward na Bellu, která teď prudce zvedla hlavu a v očích se jí zablýsklo. „Vrhla se na mě jako fúrie... ani jsem nestačil zareagovat!“

„Zareagovat jsi stačil,“ usmála se posměvačně Bella. „Jak jsem ti seděla na klíně, dobře jsem tu reakci cítila!“

„Ale já nezačal!“ hájil se Edward.

„Nezačal? Nezačal??? A kdo mě celý den provokoval tím vrkáním s těmi slepicemi, co? Vrtěly se okolo tebe jako čamrdy, mrkaly, nastrkovaly výstřihy pod nos... a ty sis to zjevně užíval! Tak jsem jim ukázala!“

„To tedy ukázala,“ vložil se do toho Carlisle. „Jen jestli to bylo rozum-“

„Ty mi tak máš co vyčítat,“ skočil mu do řeči nabroušeně Edward. „Copak mě sama dost neprovokuješ s těmi svými věčně nadrženými obdivovateli? A já jsem nervy neztratil ani jednou!“

Bella si jen odfrkla a významně povytáhla obočí.

„Neztratil!“ trval Edward na svém. Byla to pravda jen částečně - trochu provinile si vzpomněl na své bouřlivé reakce, které v sobě musel dusit a nechat je propuknout až doma.

To Bella se s dušením nezatěžovala. Jestli hodlala něco dusit, nejspíš ty rozhoďnožky ve škole. Nebo Edwarda, ale ten by to přežil. Nafoukla se a odsekla: „Tak si za nimi běž, ty svatoušku. Když ti tolik vadím!“

Carlisle se nadechl, aby se do toho vložil, ale nedostal šanci.

„Abys nelitovala,“ zasyčel Edward, kterého poznámka o svatouškovi rozpálila do běla, „až to opravdu udělám!“

„Abys nelitoval ty, až se k tobě začnu chovat opravdu jako k bratrovi. A to i doma!“ dala mu Bella poslední ránu, vylítla z křesla a odfrčela do ložnice, kde za sebou práskla dveřmi.

Edward vystartoval za ní jako namydlený blesk. A ještě po cestě vykřikoval: „Vyhrožovat mi nebudeš! A ta ložnice je i moje! Koukej mě tam pustit! Bello! Tak Bello, krucinál, mám ty dveře vyrazit?!“

„Trhni si!“ zněla přitlumená odpověď jeho ženy.

Edward rozrazil dveře, až s rozštípnutého dřeva vyletěl zámek a vřítil se dovnitř jako velká voda.

„Tak Bello, neblázni! Přece se přede mnou nebudeš zamykat!“ Najednou se zarazil a s vytřeštěnýma očima sledoval, že Bella má na posteli otevřený kufr a hází do něj oblečení bez ladu a skladu. „Co to děláš?“

„Co bys myslel? Balím,“ odsekla a dál vyprazňovala skříň i zásuvky prádelníku.

„Proč?“ opřel se zády o rozbité dveře, jako by ji mohl zadržet uvnitř.

„Odjíždím,“ vysvětlila stručně a uhnula očima.

V Edwardovi zatrnulo. Chce od něj odjet? Pryč? A kam? A na jak dlouho? Snad... napořád? Zatmělo se mu před očima úzkostí a najednou pochopil, jak strašně se Bella musela cítit, když ji opouštěl tehdy po jejích narozeninách, když ji Jasper napadl. Ona ho tehdy nedokázala zadržet... ale on se nedá tak snadno.

Došel k ní, zabouchl víko kufru a popadl ji za ruku, aby ji zastavil. Odvrátila od něj hlavu, aby jí neviděl do obličeje.

„Nenechám tě utéct,“ zavrčel.

„Copak bych ti chyběla?“ skoro vzlykla a v Edwardovi se všechno sevřelo.

„Samozřejmě. Copak jsem ti už tisíckrát nedokázal, že bez tebe pro mě život nemá smysl? Spíš se v poslední době ptám, jestli bych chyběl já tobě,“ odpověděl trpce.

Otočila se a podívala se mu do očí. Ty její zářily láskou tak velkou, že jinou odpověď nepotřeboval. Strhl ji za ruku k sobě, vrhl se na její rty, oblečení kolem nich lítalo v cárech a nakonec ani postel nevydržela takový nápor štěstí.  Se zaskřípěním povolil rám a s rachotem se zřítil k zemi. Zas máme co rekonstruovat, pomyslel si spokojeně Edward, ale Bella si ho přitáhla k sobě a pak už všechny souvislé myšlenky pustil z hlavy.

V pracovně o patro níž si Carlisle opřel čelo o sepnuté ruce na stolní desce a nešťastně si povzdechl. Ti dva, co odtud právě vyběhli jako lavina, mu dělali starosti.

Seshora se ozval rachot, který svědčil o tom, že Edward otevřel dveře do ložnice opravdu s použitím (ne)přiměřeného násilí, a Carlisle si jen znovu odevzdaně povzdechl. Do dveří nakoukla Esme a andělsky se na něj usmála. „Jsi v pořádku?“

„Já ano. Edwardem a Bellou si nejsem jistý. Jsou jako kočka a pes. Ne a ne najít společnou řeč. A to jsem si kdysi myslel, že až si Edward konečně najde družku, bude šťastný a  všechno bude jednodušší,“ zvedl hlavu Carlisle a pohlédl na svou klidnou a trpělivou ženu.

Esme se znovu usmála. „Možná v jejich případě má pravdu to přísloví, které říká, že láska nehněvaná není milovaná. Ale v každém případě to jednu výhodu má,“ povytáhla významně obočí.

„Jakou, prosím tě?“ nechápavě se na ni zadíval.

„No,“ došla k němu a objala ho zezadu kolem krku. Hlavu mu položila bradou na rameno, políbila ho na krk a zašeptala mu do ucha, „že my dva se nudit nebudeme nikdy!“

„To máš asi pravdu,“ znovu vzdychl a v náručí se jí znatelně uvolnil. Pak se seshora ozval další třesk. Teď to byla nejspíš skříň... nebo postel?

„Ale jedno vím jistě,“ dodal rozhodně. „Puberťáky jsem tedy přeměnil naposledy!“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nudu mít nebudu: