Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nové, krásné...

08.04.2011 (17:15) • Zombichlerka • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2890×

Bolest. Ano, bolest. To jediné jsem cítila. Chlad, teplo, smutek, láska… nic z toho jsem neznala. Jen… bolest.

Někdo kolem mě chodil, ale… kdo? Kde to jsem?

Tenhle stav, kdy jsem necítila nic a neviděla nic zmizel po… dlouhé době. Jinak to vysvětlit neumím.

Po pár minutách jsem se odvážila otevřít oči. Hezky pomalu, jedno za druhým…

Krása, pomyslela jsem si, když jsem viděla svět okolo. Ty barvy…!

Zvedla jsem se. Teda… když jsem si řekla, že se postavím, mé tělo sálo vzpřímeně a čekalo „na další pokyny“.

Nadechla jsem se. K nosu mi ihned zavály vůně lesa. Taky jsem cítila vodu…

Co se to děje? pomyslela jsem si. Bylo mi jasné, že je něco špatně…

Znovu jsem se nadechla, a znovu. Znovu…

Bylo to… okouzlující. Dýchat. Usmála jsem se.

Pomalu jsem se rozešla. Mé nohy zlehka došlapovaly na vlhkou hlínu a do oblečení se mi zamotávaly větvičky. Usmívala jsem se celou dobu, než jsem uviděla dům. Zmateně jsem se porozhlédla a došlo mi, že pomalu končí les.

Na chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem se pomalu vydala ze strmého kopce. Usměv mi zmizel z tváře a já jsem se… bála. Nevěděla jsem, co čekat.

Začal pomalu padat sníh. Zmámeně jsem zvedla hlavu a dívala se na malé poskakující vločky, které se pomalu snášely k zemi.

Přišlo mi, že se chovám divně. Že bych neměla být tak… nadšená. Ale já jsem nic neznala. Když jsem se podívala na věci, automaticky mi v mysli vyvstanu název. Ale nikdy jsem ty věci neviděla…

Zvedla jsem ruce a vločky mi padaly na dlaně, paže. Byla jsem překvapená, že mi na tváři neroztají.

Cítila jsem, jak se mi vločky usazují ve vlasech. Nebyla mi zima, což bylo také divné. Měla jsem na sobě jen… hm… kraťasy. Asi. Pak tričko a boty. Žádná bunda, mikina. A přesto mi nebyla zima.

Zasmála jsem se. Jen zlehka. Můj smích se odrážel od lesů a skal. Znělo to jako cinkaní. Rolničky. Měla jsem bohatou slovní zásobu – ačkoliv jsem nevěděla jak to –, ale tohle mi nešlo k ničemu přirovnat.

Slyšela jsem lehké kroky. I když bylo sněhu málo, křupalo to, když nově příchozí přišel dál. Pomalu jsem otevřela oči.

Stála tam mála černovláska. Její oči byly zvědavé a zmatené. Úsměv byl přívětivý.

„Ahoj,“ zašeptala. Údivem jsem vykulila oči. Ihned jsem se zastyděla za své myšlenky. Doslova jsem byla překvapená, že mluví. Byla jsem zvědavá, jestli umím mluvit i já.

Bylo to hloupé. Neskutečně.

Styděla jsem se. Jak to, že jsem tak… nezkušená? Nic neznám… nic si nepamatuju…

Za sympatickou dívkou pomalu vyšlo deset lidí. Údivem jsem vydechla. Bála jsem se.

„Nevyděste ji. Nic nechápe. Neví…“ Dívka zaváhala. „Neví, co je zač.“

Pak promluvil muž. Světlovlasý. Krásný. Jako všichni ostatní.

„Bojíš se, maličká?“

Maličká? opakovala jsem v duchu a lehce se usmála. Muž mi úsměv oplatil.

„Pojď, nemusíš se bát. Jak se jmenuješ?“

Udělala jsem půl kroku a zarazila se. Jméno? Co… jméno. Ach, jaké je moje jméno?

„Neví,“ zašeptala smutně dívka, která už se mnou mluvila. Natáhla ke mně ruku. „Pojď. Nemusíš se bát. Neublížím ti.“

A já bláhová její ruku přijala.

Byli na mě moc hodní. Jejich jména jsem si pamatovala hned – Alice, Jasper, Rosalie, Emmett, Edward, Esmé, Carlisle, Irina, Tanya, Kate. Eleazar a Carmen byli ještě vevnitř.

Zírala jsem.

Když mi začli vyprávět, co jsem, zírala jsem snad ještě více.

Já a upír?

Pak mě ponoukali, ať promluvím. Dalo by se říct, že mě až nutili. Bála jsem se. Nevěděla jsem, čeho. Nemluvila jsem. Nikdy.

Zůstala jsem s nimi. Učila se upírskému životu. Bylo to skvělé. Užívala jsem si to. Chodila jsem lovit, byla jsem kamarádka se všemi holkami – až na Tanyu, ta si všímala jen Edwarda – a dokonce se mi zdálo, že mě mají rádi.

Vymysleli mi jméno, jelikož na to své jsem si nepamatovala. Teď jsem byla Christina Cullenová. I když Edward se často vztekal – spolu s Alicí -, že se to ke mně nehodí.

Jednou jsem tak seděla na pohovce a venku sněžilo. Opět. Tady na Aljašce sněží pořád.

Nikdo tady neseděl se mnou. Všichni byli… ani nevím kde. Někdo byl na lovu, na nákupech – Alice – nebo jen tak seděl v pokoji.

Chvíli jsem seděla a dívala se na telenovelu v televizi, když ke mně dochvátal Edward. Udýchaně se rozvalil na gauči.

„Právě jsem utekl ze spárů Tanyi.“

Rozesmála jsem se. Ústy jsem naznačila aha a dál jsme byli potichu.

„Máš moc krásné oči, víš to?“ promluvil najednou. Znovu jsem se zasmála a vzala ze stolu skicák, který tam ležel kvůli mně.

Ano, vím. Ale když se vezme v potaz, že tady v tomto domě mají všichni stejné oči, není to moc velká lichotka. Napsala jsem a ukázala mu to. Usmál se.

„No jo, ale ty tvé jsou jiné. Hluboké. Velmi často…“ zaváhal a přisunul se blíže ke mně, „se v nich topím. I když si nepamatuješ, jakou měly barvu, věřím, že tu nejkrásnější na světě.“

Zamrkala jsem. Mělo tohle být… vyznání?

Jeho ruka se mi ocitla na líci. Nebylo to nepříjemné. Právě naopak…

Sípavě jsem se nadechla.

Ještě více se přisunul. Byl teď ještě blíže…

Jeho rty se mi jemně otřely o ústa. Nehýbala jsem se. Byla jsem jako přimrzlá.

Odtáhl se. Dívala jsem se mu do očí a cítila jsem, jak mi taje srdce. A pak jsem poprvé promluvila:

„Miluju tě.“

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nové, krásné...: