Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nic není, jak má být

12.12.2009 (13:45) • Alrobell • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 6671×

Nic není, jak má být…

http://www.youtube.com/watch?v=mVq-MU7ojVY

Poté co všichni hosté odešli, jsme se společně s Edwardem a jeho rodinou vydali do pokoje, kde jsem měla strávit další tři dny. Lehla jsem si na postel. Edward mě naposledy políbil.

„Připravena.“ Zeptal se a já věděla, že kdybych řekla ne. Odložili bychom to. Ale nechtěla jsem.

„Jako nikdy. Miluji tě, uvidíme se za tři dny.“usmála jsem se. Edwardovi rty se začaly přibližovat k mému krku a já věděla, že od teď to bude navždy.

Uvědomila jsem si, že jsem nevěděla nic. Cítila jsem, jak Edwardovi zuby pronikají mou kůží a cítila jsem bolest. Bolest tak velkou, že by jste ji nepřáli ani tomu největšímu nepříteli. Nesmím křičet, nesmím. Pak najednou bolest přestala, ale já nemohla otevřít oči, nemohla jsem pohnout rukou. Slyšela jsem zmatené hlasy, Edwardův hlas byl naplněný bolestí a křičel, bál se.

„Carlisle co je sní? Co se stalo?“ křičel.

„Nevím, Edwarde, to jsem ještě nikdy neviděl. Dýchá mělce a srdce jí slabě bije. Jed v sobě má, ale jako by ho něco zastavilo. Musíme čekat.“ Slyšela jsem Carlislelův tichý hlas. Byl v něm znát zmatek. Slyšela jsem tiché vzlyky Esme, Rose a Alice. Až teď na mě dolehla vážnost okamžiku. Nic není tak jak má být…

Ležela jsem tiše, slyšela jsem, o čem mluví, věděla jsem, že mně Edward drží za ruku, tolik jsem mu ji chtěla stisknout. Nešlo to. Chtěla jsem zakřičet nebo alespoň zašeptat, ale nic toho jsem nedokázala. Cítila jsem Edwardovu bolest, mou jedinou nadějí byly Aliciny vize, Edward mi totiž nikdy nedokázal číst myšlenky, jako mé babičce. Vždycky jsem za to byla vděčná, ale teď jsem toho litovala, jak mi mám říct, že jsem v pořádku?

„Edwarde, vše je zahaleno v mlze. Vidím tam Belu, ale nevím co se děje. Musíme čekat.“ Zašeptala Alice. Vidí mě, ale neví co se děje? Copak se má přeměna zastavila? Proč? Vše mělo být jinak. Je to můj trest? Trest za to, že miluji padlého anděla? Edward mě hladil po tváři, pevně držel mou ruku ve své a začal mi vyprávět o tom, jak si uvědomil, že mě miluje, náš první polibek, první tanec, první prožitou noc… V hlavě se mi začali vynořovat vzpomínky, bylo to, jako by mi je někdo promítal na filmové plátno…

Před osmi měsíci

Byla jsem u Cullenů asi dva měsíce. Chodila jsem do školy a veškerý svůj čas jsem trávila se svými novými sourozenci. Byl to den jako každý jiný, přesto nebyl stejný. Večer před ním jsem měla nehodu, která mohla ohrozit můj život. Mohla jsem ztratit svou novou rodinu a ona mě. Seděla jsem mezi střepy a nesměla se hnout, až později mi došlo, že se mohla odehrát stejná tragédie, jako s mou babičkou. Díky bohu jsem nebyla zraněná. Bála jsem se. Můj strach vycházel z toho, že mě opustí jako ji. Ten večer jsem ležela zkroušená v posteli a přišel za mnou Edward. Povídali jsme si a on slíbil, že mě nikdy neopustí, ať se stane cokoliv. Skoro jsme se políbili, ale já se odvrátila. Měla jsem pocit, že ji zrazuji. Edward byl zaražený a odešel. Já nemohla spát. Přemýšlela jsem o svém životě o tom, že pokaždé když jsme s ním, je život najednou lehčí. Líp se mi dýchá, cítím se uvolněná. Jsem svá a můžu se smát. Což bylo něco, co jsem nedělala hodně dlouho. Ráno jsem vstala, byla sobota, vzala jsem si župan a zamířila do jídelny, kde mě čekala hostina jako každý den. V sobotu jsem měla vždy palačinky. Esme mě rozmazlovala. Vzala jsem si talíř a šla na sedačku do obýváku, kde už na mě všichni čekali. Byl to náš rituál v sobotu a v neděli koukáme dopoledne na film a ve výběru se střídáme. Dneska vybíral Emmette, to zase bude. Sedla jsem si a rozhlédla se. Byly tady všichni až na Edwarda. Srdce se mi skoro zastavilo. Alice se na mě podívala a zeptala se, zda jsme v pořádku. Zatracený upíří sluch. Jen jsem kývla a přemítala, kde může být. Nechtěla jsem se ptát. Den ubíhal a Edward se pořád neobjevil. On porušil svůj slib. Slib, že mě nikdy neopustí. Kdyby byl na lovu, ostatní by to věděli. Ale vypadalo, že nikdo nic neví i Alice byla smutná. Nikdo se o něm ani slovem nezmínil. Zalezla jsem k sobě do pokoje a lehla si do postele. Z očí mi tekly slzy, za chvíli za mnou přišla Alice.

„Jel do Forks.“ Řekla a já jsem zalapala po dechu. Můj tichý pláč se změnil na hlasité vzlyky. Tolik to bolelo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ho miluji. Miluji víc než svůj život. Láska, kterou jsem k němu cítila, byla veliká a z jeho strany neopětovaná. Celý den, jsem strávila v posteli a ostatní se mě snažili utěšit. Přišel i Jasper, ale jeho moc byla na mou bolest příliš krátká. Další den jsem už jenom tiše ležela. Nemohla jsem mluvit, jíst, spát. Slyšela jsem jejich hlasy, ale nerozuměla jsem ani jednomu slovu. Teď jsem byla v pokoji sama. Jen já a má bolest. Kolik bolesti člověk snese? Ze spodu se ozývaly vzrušené hlasy. Alice někomu nadávala. Její výrazy byly hodně jadrné, ani jsem nevěděla, že taková slova zná. A pak jsem slyšela hlas, který mě probral. Hlas Edwarda. Nevím, kde jsem vzala sílu. Ale vstala jsem a šla za tím nejkrásnějším hlasem. Na schodech jsem se zastavila. Stál tam. On proti celé rodině. Seběhla jsem schody a ocitla se v jeho náručí. Vrátil se.

„Lhal si mi. Říkal si, že mě neopustíš.“ Vzlykala jsem mu do ramene.

„Bello, já bych tě neopustil.“ Zašeptal mi do ucha, vzal mě do náruče a odnesl na pohovku. Ocitli jsme se sami. Seděla jsem mu na klíně a vzlykala mu do ramene. Nemohla jsem mluvit. „Víš, to co se stalo včera…já uvědomil jsem si, že tě miluji…do Forks, jsem se jel rozloučit.“

Současnost

„Pak si mi řekla, že mě miluješ a já byl nejšťastnější bytostí na planetě. Někdy si říkám, že si takové štěstí nezasloužím. Miluji tě Isabell Alice Cullenová. Vrať se mi, prosím.“ Slyšela jsem říkat Edwarda. Chtěla jsem mu odpovědět. Nešlo to. Jeho hlas byl plný bolesti.

„Nějaká změna?“ slyšela jsem Esme.

„Ne, jako by byla v komatu. Přišel na něco Carlisle?“

„Bohužel, Edwarde Alice neustále sleduje Bellinu budoucnost. Ale vše je zamlžené. Je mi to líto hochu. Vypadá to, že uvízla mezi životem a smrtí. Já mám strach…“

„Esme tohle neříkej, nemůžu o ni přijít. Nedovolím to.“ A pak bylo ticho. Ticho přerušované vzlyky mého milovaného muže. Muže, kterého mi vybral sám osud. Trhalo mi to srdce. Po chvíli, nevím, jestli to byla chvíle, hodiny, den, opět promluvil. „Náš první polibek. Vzpomínáš? Srdce ti bilo jako splašené…“

První polibek

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Byl to jen sen? Nevrátil se? Slzy se mi řinuly po mých tvářích. Ucítila jsem kolem sebe studené pevné paže a pak slyšela jeho hlas.

„Ššš… to byl jen sen. Jsem u tebe. Všechno bude v pořádku.“ Uvelebila jsem se v jeho objetí a uvědomila si, že jsme v mém pokoji. Jak jsme se sem dostali? To znamená, že mě odnesl do pokoje a zůstal se mnou.

„Bála jsem se, že se nevrátíš…“ hlas se mi zlomil. Kolébal mě jako malé dítě. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Voněl nádherně, tak sladce. Bylo to tak uklidňující. Měl hlavu zabořenou v mých vlasech a já slyšela, jak se z hluboka nadechla a nasál jejich vůni. Přivřela jsem oči a vychutnávala si tuto chvíli. Opatrně jsem zvedla hlavu a snažila jsem se v té tmě rozeznat rysy jeho obličeje. Nic jsem neviděla, a proto jsem zvedla ruku. Ukazováčkem jsem se jemně dotkla jeho čela, pomalinku jsem obkreslila konturu jeho obličeje po tváři a konečně narazila na jeho rty. Cítila jsem, jak se zachvěly a já toužila se jich dotknout svými. Váhavě jsem začala přibližovat své rty k jeho. Když se naše rty jemně dotkly, bylo to, jako dotek motýlích křidel. Jemně mi polaskal horní ret a jazykem vplul do mých úst. Přerývavě jsem dýchala a srdce mi bylo jako splašené…

Takový byl náš první polibek a já věděla, že nebude poslední.

Současnost

Tehdy jsem to věděla, ale teď? Co když se jeho úst nedotknu? V myšlenkách jsem křičela: Edwarde! Pomoz mi! Slyším tě! Prosím! Nevím co se to děje, nemůžu se hnout ani mluvit! Prosím! Pomozte mi! Někdo! Prosím… Najednou jsem cítila, jak mi něco vlhkého stéká po tvářích. Slzy, byly to slzy. Slyšela jsem Edwarda, volal Carlislela.

„Nechápu to. Proměna se zastavila. Edwarde, musíme čekat. Alice jí viděla o něco zřetelněji. Synu neztrácej víru.“ Mluvil na Edwarda Carlisle. Cítila jsem, jak mi Edward otírá slzy a šeptá.

„Miláčku, všechno dobře dopadne. Budu tady s tebou. Miluji tě. Jen se mi vrať.“

„Edwarde, měl by si jít na lov. Já u ní zůstanu. Běž.“ Slyšela jsem říkat Alice.

„Nemůžu ji opustit.“

„Edwarde, já tě chápu…“

„Nic nechápeš! Co kdyby tady ležel Jasper?“

„A ty si myslíš, že ji nemiluji? Je jako moje sestra! Všichni ji milujeme! Všichni trpíme! Já u ní zůstanu. Tady máš telefon a jdi. Cokoliv se stane, hned to budeš vědět.“ Edward pustil mou ruku a políbil mě.

„Hned se vrátím, Bello.“ Zašeptal. Slyšela jsem, jak se ke mně posadila Alice.

„Zvládneš to. Jen se uvolni. Bude to v pořádku. Poddej se tomu. Vyvede tě to z tmy.“ Mluvila na mě, ale v jejím hlase nebyla její přirozená radost. Hlas se jí chvěl a byl plný smutku.

„Nějaká změna?“ slyšela jsem Rose. Alice asi jen zavrtěla hlavou, protože v pokoji bylo ticho. Ticho, které bylo ohlušující.

„Bello pamatuješ si, jak tě Edward požádal o ruku?“ začala z čista jasna Rose.

„Byl tak nervózní.“ Přitakala Alice.

„Věděla si, že to chytal celý týden? Chtěl, aby bylo všechno perfektní. Celou noc jsme Vás špehovali, chtěli jsme být u toho. Byla to sranda. Nejvíce si tu tajnou sledovačku užíval Emmette a Jasper. Edward samozřejmě věděl, že jsme tam a na klidu mu to moc nepřidalo, takže Jasper ho celou noc uklidňoval.“ Rose se potichu zasmála společně s Alicí. A mě se před očima opět začal odvíjet ten den…

Žádost o ruku

„Vstávej!!! Bello, vstávej!!!“ pištěla Alice. Tu holku zbožňuju, ale někdy ji mám chuť zabít. „Ale prosím tě, víš, jak by ti bylo smutno?“ zasmála se. „A teď honem! Dneska přijede Edward!“ ta holka věděla jak na mě, protože v tu ránu jsem byla vzhůru. Edward odjel po dlouhé době s klukama na lov. Od našeho prvního polibku uběhlo už půl roku. Půl roku od chvíle, kdy mi řekl, že mě miluje. Jasper a Emmette se nám smáli, že jsme jak siamská dvojčata. Nevydrželi jsme bez sebe víc jak hodinu. To se projevilo i tentokrát. První den, kdy byl pryč, jsme neustále vyseli na telefonu. Druhý den to samé a během našeho posledního hovoru jsem slyšela v telefonu rvačku a pak ticho. Asi za dvacet minut mi volal Emmette s tím, že Edwardovi rozbili telefon a že se uvidíme za dva dny. Byly to ty nejdelší dva dny v mém životě a dnes se mi má můj anděl vrátit. Tolik se těším.

Po snídani  mě holky vytáhli na nákupy. Alice byla dneska v povznesené náladě, protože mi nenutila nic kromě večerních šatů. Ty jsme měly vybrané asi za hodinu a pak Alice zavelela  - „Doplňky a boty!“

Po další hodině jsme seděli v autě a uháněli směr domov. Opravdu mi to přišlo divné. Alice se v nákupním středisku zdržela jen dvě hodiny? Není nemocná? Co mi tají? Ale každý dělal jako že nic, tak jsem to nechala být. Po obědě, jsme si pustili film, věděla jsem, že usnu hned v první půlce a tak se taky stalo.

Budili mě studené ruce a vzrušený šepot. „Vstávej, musíš se připravit.“ Šeptala Rose. Pomalinku jsem otevřela oči a nade mnou stála Rose, Alice a Esme. Všem zářily oči, bylo v nich tolik radosti a očekávání. Něco mi tají. Začala jsem vyzvídat, ale ne bylo mi to nic platné. Po každé mé otázce všechny tři otočily hovor jinam. Když se stalo asi po desáté, měla jsem toho dost.

„Nehnu se do chvíle, než mi řeknete, co se tady děje.“ Procedila jsem skrz zuby.

Alice pokrčila rameny a řekla: „Edward ti chystá překvapení, jdete ven. Víc ti říct nemůžeme.“

„Dobře.“ Alice zatleskala a vše začalo lítat. Sprcha, umýt vlasy, líčení, učesat, parfém, obléci šaty, nazout boty a nakonec pohled do zrcadla. Ten mi vyrazil dech. Měla jsem na sobě temně fialové šaty, které mi obkreslovaly mou postavu. Byly bez ramínek a na boku měly rozparek až ke stehnu. U prsou byly nabírané a poseté bílými kamínky, ty budily dojmem zářících hvězd na obloze. Vlasy jsem měla natočené do loken, které jsem měla vlásenkami sepnuté po stranách. Lokny mi padaly v kaskádách do půli zad.  Obličej nalíčený jemně, přesto rafinovaně.

„Moment.“ Zakřičela Rose na můj vkus až moc hlasitě a zmizela z pokoje. Za okamžik byla zpět a v ruce držela velkou sametovou krabičku. Když jí otevřela, zalapala jsem po dechu. Ležel tam diamantový náhrdelník, náramek a náušnice. Vmžiku jsem měla tyto skvosty na sobě. Pokojem se rozléhal potlesk Esme, Rose a Alice.

„Děkuji za všechno.“ Zajíkala jsem se. Alice mi zavelela k odchodu.

„Ale Edward…“ začala jsem.

„…Tě čeká na místě.“ Dopověděla a táhla mě před dům. Tam stála černá limuzína. Alice mě do ni posadila a my se rozjeli. Sotva jsem dosedla, všimla jsem si kytice bílých lilií na sedadle vedle sebe. U nich byla kartička se vzkazem „Za chvíli se uvidíme.“ Nervozita ve mně stoupala a já se rozhodla podrobit řidiče výslechu. Zmáčkla jsem tlačítko, kterým se ovládalo rozdělovací okno mezi mnou a řidičem.

„Dobrý den, můžete mi říct, kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Je mi líto slečno. Pan Edward mi dal jasné nařízení, že je to překvapení.“ Odpověděl.

„A když moc poprosím?“ zamrkala jsem řasami, jak to děla Rose nebo Alice.

„Pan Edward říkal, že se o to pokusíte.“zasmál se a okýnko zajelo. Nezdvořák, pomyslela jsem si. Uvolnila jsem se a dívala se na mihotající se krajinu. Vůně lilií se rozprostírala po celé limuzíně, byla tak omamná.  Stmívalo se, když jsme zastavili. Dveře se otevřely a já ho konečně spatřila. Srdce se mi rozletělo a červeň mi stoupala do tváří. Pomohl mi vystoupit a uvěznil mě ve svém náručí. Beze slov jsme se na sebe dívali, slova teď nebyla potřeba. Sklonil hlavu, aby mě políbil. Náš polibek přerušilo až zakašlání řidiče. Neochotně jsme se od sebe odtáhli.

„Za dvě hodiny Lusaci.“ Řekl Edward a vedl mě. Až teď jsme si uvědomila, že jsme před divadlem. Vešli jsme a Edward ě zavedl do lóže. „Vypadáš nádherně. Chyběla si mi.“ Zašeptal, když jsme se posadili a políbil mě na krk. Najednou znervózněl. Potřásl hlavou a vykouzlil úsměv. Představení začalo. Bylo to strhující. Edward mě vzal na Labutí jezero. Spíše než na pódiu se díval na mě. Když představení skončilo, jeli jsme do luxusní restaurace. Tam nás zavedli rovnou do salónku, kde jsme měli soukromí. Kolem nás běhali číšníci a hrál houslista. Bylo to tak romantické. Poté co jsem se rozplývala nad úžasným čokoládovým dortem a pozorovala Edwardovo pobavení nad mým počínáním, se najednou zvedl a poklekl na koleno. Byla jsem tak překvapená, že mi zaskočil kus dortu. Edward jen zakroutil hlavou a podal mi sklenici s vodou. Napila jsem se, odkašlala jsem si a čekala, co bude následovat.

„Isabell Alice Swan nečekal jsem, že někdy budu někoho milovat, tak jako tebe. Jsi slunce mého života. Jsi moje nejlepší kamarádka. Moje spřízněná duše. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou, abychom společně mohli strávit věčnost?“

Chvíli jsem na něj hleděla a docházel mi celý význam jeho slov. Nejen, že si mě chce vzít, ale on mě chce i proměnit.

„Ano.“ Zašeptala jsem roztřeseně a než mě stačil políbit, ozvala se rána a do místnosti vletěl Emmette, Jasper, Rosalie a Alice.

„Gratulujeme!“ halekali na celé kolo.

Současnost

Z mé krásné vzpomínky mě vytrhl Edwardův hlas. „Nějaká změna?“ zeptal se.

„Je mi líto, s Rose jsme vzpomínali na vaše zasnoubení.“ řekla smutně Alice. Edward mě už chytal za ruku a jemně mi hladil hřbet dlaně. Byli jsme zase sami. Cítila jsem, jak si vedle mě lehl. Cítila jsem jeho dech na tváři a jemné políbení na rty. Držel mě za ruku a začal mi šeptat do ucha.

„Takže holky ti vyprávěli o dni  našeho zasnoubení… byla to jedna z nejkrásnějších nocí mého života, ale ta úplně nejhezčí se stala před týdnem.“

Noc s velkým N

Byli jsme spolu na výletě. Jeli jsme do malé chatičky uprostřed lesů. Z ložnice jsme měli výhled na jezero. Chodili jsme na procházky. Spíše Edward chodil a já se nesla. Byli jsme asi třicet kilometrů od naší chaty, seděli v trávě u řeky a odpočívali. Ani jsem si nevšimla, že se najednou ochladilo, na naše obličeje se začal snášet déšť. Edward se zvedl a já neochotně s ním.

„Netvař se tak. Musíme jít. Ať nenachladneš.“ Chtěla jsem si umýt ruce v řece a šla pomalu k ní. „Bello, buď opatrná ať…“ slyšela jsem ho, ale v tom mi ujela noha a já střemhlav řítila do vody. Byla nečekaně hluboká a pořádně ledová. V mžiku mě vytáhli pevné ruce. Když jsme se vynořili, chvíli jsem kašlala vodu. Zuby mi drkotaly a já měla pocit, že se těmi nárazy rozdrolí. Na břehu mě položil do trávy. „Jsi v pořádku?“ jen jsem kývla. Byla mi zima a k tomu se přidal pořádný déšť. Edward na nic nečekal, popadl mě a rychle se mnou běžel k chatě. Byli jsme tam rychle, přesto jsem stačila promrznout. Vběhl se mnou dovnitř, v krbu rozdělal oheň a začal ze mě strhávat mokré šaty. Zimou jsem byla úplně ztuhlá a nemohla se hnout. Zabalil mě do přikrývek a lehl si se mnou ke krbu. Když jsem se trochu ohřála a mozek mi začal trochu fungovat, uvědomila jsem si, že jsem pod přikrývkami nahá. Rozhodla jsem se toho využít, byla jsem ráda, že mi nemůže číst myšlenky. Nevěděl, co chystám. Spokojeně jsem zavrněla a ústy začala šmátrat po těch jeho. Polibek byl dlouhý a vášnivý, oba jsme zrychleně dýchali. Pomalu jsem se nadzvedla a odtáhla, přikrývka se mi svezla k pasu. Měl dokonalý výhled na moje ňadra. Zalapal po dechu. Pohladila jsem ho po obličeji, chytl mi mou ruku a políbil do dlaně, pak polibky pokračovali směrem k loktu přes rameno, ke krku a na má ňadra. Jemně uchopil můj prs do dlaně a já zasténala. Jazykem přejel po mé bradavce a já zalapala po dechu. Uvědomila jsem si, že on je oblečený. Třesoucími prsty jsem se mu snažila rozepnout košili, nešlo mi to. Edward se pousmál a jedním pohybem ji ze sebe strhl. Byla jsem překvapena jeho vášnivostí. Nikdy se nenechal tak unést, až dnes a já věděla, že to bude noc s velkým N.

Za chvíli jsme byli nazí a naše těla byla propletena. Dlaněmi a rty jsme navzájem prozkoumávali svá těla. Vášeň byla tak veliká, celá jsem se třásla vzrušením. „Edwarde…“zašeptala jsem a můj hlas byl zastřený touhou. Jemně mě položil a jedním pohybem se mě zmocnil. Vzrušení vystřídala bolest. Čekal, až si na něj mé tělo trochu zvykne a políbil mě do vlasů. Věděla jsem, že mi nechce způsobit více bolesti, ale jak bolest přišla, tak rychle odezněla a nehradila ji opět vášeň. Zavrtěla jsem se pod ním, bylo znamení, že můžeme pokračovat. Za chvíli jsme oba dosáhli vrcholu.

„Miluji tě.“ Zašeptali jsme současně a já za chvíli spokojeně usnula v jeho náručí.

Současnost

„Nesmíš mě opustit, slyšela jsem Edwardův hlas. Tolik jsem mu chtěla, alespoň stisknout ruku. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Najednou Edward ztuhl.

„Bello, slyšíš mě? Udělej to ještě jednou!“ křičel a já slyšela jak se rozrazily dveře. „Stiskla mi ruku.“šeptal. Bello, slyšíš mě? Jestli mě slyšíš, udělej to ještě jednou.“ A já to zkusila znovu. „Vidíš?“ volal na někoho, ale jeho hlas byl najednou tak daleko. Má temnota se prohlubovala. Ne! Nesmím umřít! Nemůžu ho tady nechat. Najednou mě obklopilo oslepující světlo a v něm postava.

„Bello!“ volal na mě známý hlas. Hlas mé babičky.

„Bello, néééé!!!“ slyšela jsem Edwardův zoufalý výkřik.

„Bello, musíš se rozhodnout.“ Říkala babička, která už stála vedle mě. „Dostala jsem šanci, můžeš si teď vybrat. S Edwardem, čekáš dítě. Vaše noc, nezůstala bez následků. Kdyby ses teď proměnila, dítě by zemřelo. Dostala jsem svolení, proměnu zastavit, ale rozhodnout se musíš ty. Buď dítě, nebo proměna.“

„Babičko…“ zašeptala jsem.

„Já vím, holčičko. Vím, že se rozhodneš správně.“ Neměla jsem proč váhat. Věděla jsem, co chci.

„Chci to dítě.“ Babička se usmála a začala se mi vzdalovat.

„Miluji tě.“ Volala jsem za ní, ona se usmála a vedle ní stála malá holčička a mávala mi. Najednou vše potemnělo. Cítila jsem, jak mi někdo stlačuje hrudník a jak mi vzduch vniká do plic. Slyšela jsem nářek. Nářek své rodiny.

„Nesmíš mě opustit.“ Šeptal Edward.

„Tiše! Slyším její srdce.“ Vykřikl Carlisle a já se zase zhluboka nadechla. Zachvěla se mi víčka a začala jsem otevírat oči. Světlo v místnosti mě na chvíli oslnilo. Zaostřila jsem a nade mnou se skláněl Edward.

„Bello, myslel jsem, že jsem tě ztratil. Miluji tě.“ Řekl a zasypával můj obličej polibky.

„Já tebe taky.“ Odpověděla jsem.

„Co se stalo?“ zeptal se Edward. Začala jsem mu povídat o všem. O tom, jak jsem je slyšela, že jsme se nemohla hnout, odpovědět a pak jsem mu řekla o setkání s babičkou. Všichni zaujatě poslouchali.

„Musela jsem si vybrat. Buď přeměna, nebo dítě. Naše dítě Edwarde. Asi slyšíš, jak jsem se rozhodla.“ Narážela jsem na tlukot svého srdce. Edward na mě hleděl a pak sjel pohledem k mému zatím plochému bříšku. Pohladil ho a poté mu vtiskl polibek.

„Miluji tě.“ Řekl a celá místnost propukla v jásot. Já se podívala na Carlislela, jehož obličej byl vážný.

„Zvládneme to. Vím to.“ Řekla jsem. Usmál se.

O pět měsíců později

Seděla jsem na verandě před domem zachumlaná v dece a pozorovala, jak moje milovaná rodina řádí ve sněhu. Těhotenství zatím probíhalo bez problému, jen jsem měla upravený jídelníček, přece jen je to napůl upíří holčička. Nikomu jsem neřekla o tom, že to bude holčička. Naše malá Reneesme. Dívala jsem se na svou rodinu a usmála se. Najednou jsem ucítila pohyb. Bylo to tak nečekané. Vyjekla jsem a najednou byli všichni u mě. Edward se starostlivým výrazem se hned ptal, jestli jsem v pořádku.

„Jistě, že jsem, Reneesme si jen uklízí pokojíček, že holčičko?“ Řekla jsem láskyplně k bříšku a pohladilo ho. Všichni na mě vyjeveně koukali a já si uvědomila, že jsem vyzradila překvapení. Mé bříško bylo najednou obsazené sedmi studenýma rukama a všichni pře sebe volali.

„Ahoj Reneesme. Už se na tebe těšíme.“ Já hleděla Edwardovi do očí, byly plné lásky a štěstí. Nepotřebovali jsme slova, byl to nádherný okamžik.

Každý se musí v životě rozhodnout. Každý stojí před nějakou volbou. Tato rozhodnutí, děláme každý den a ovlivňují naše životy.  Jsou volby jednoduché a těžké. Rozhodnout se pro mou holčičku bylo to nejjednodušší, co jsem kdy zažila. Já si vybrala. Nic není, jak má být, jak si to ve svých hlavách představujeme. Já mám velké štěstí, možná je to také díky přímluvě tam nahoře.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není, jak má být: