Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nezabiju tě!

25.08.2010 (15:00) • Texy • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3097×

Nezabiju tě!

Rose: 

„Ššš… ššš!“ utěšovala jsem v náručí malého Ralfa, kterému nebyl ještě ani rok, a usedavě plakal. Věděla jsem, že má hlad, ale nedokázala jsem sehnat jídlo pro nás pro oba. Většinu jídla a pití jsem dávala jemu, ale i já potřebovala někdy mírně zkrotit svůj hlasitý žaludek, který se často hlásil o slovo. Ale Ralf byl přednější.

„Prosím vás, mohl byste mi dát tu láhev vody? Malý má žízeň. Ještě jednou vás prosím,“ žadonila jsem u muže, který stál na zastávce a čekal na svůj spoj. Původně ke mně asi ani nechtěl otočit hlavu, ale když uslyšel znovu usedavý pláč, otočil se. Ale ve chvíli, kdy spatřil mou tvář, nadskočil, jak se lekl.

„Bože…“ Vypadlo z něj a jeho tvář se stáhla do úšklebku. Rvalo mi to srdce, ale doufala jsem, že mi tu láhev vody dá ze soucitu. Nechtěla jsem, aby se Ralf ještě více trápil. Muž přejel očima z mého obličeje na ten malý uzlíček, který jsem svírala v náručí. Koutky se mu nepatrně zvedly, ale pak se vrátily do své původní podoby.

V tu chvíli jsem si myslela, že u toho muže jsem nepochodila a budu muset jít žebračit jinam. Už jsem neměla sílu, ten den bych slyšela odmítnutí po páté. Svěsila jsem hlavu a podívala se na Ralfa. Pohladila jsem ho po zapadlé tvářičce a on se na mě usmál. Ten jeho úsměv mě vždycky dokázal udělat na chvíli šťastnou a nejradši bych takové okamžiky protáhla na věčnost.

„Slečno? Tady máte tu láhev. A ještě vám dám své jídlo. Potřebujete ho více než já,“ řekl a já nevěřila svým uším. Opravdu ještě žijí lidé, kterým není lhostejný osud jiných? Je to vůbec možné?

„Děkuji vám. Strašně moc vám děkuji, ani nevíte jak!“ Snažila jsem se do svých slov dát to, jak jsem se v tu chvíli cítila. Šťastná a překvapená. Vzala jsem si od něho papírový pytlík, který mi s úsměvem podával, ale stále jsem tomu nevěřila.

„Nemáte zač. Na shledanou,“ zavolal, když nastupoval do autobusu, který v tu chvíli přijel. Překvapeně jsem se na něho dívala, ale on mi už žádný pohled nevěnoval. Zmáčkla jsem lem pytlíku a spěchala k našemu provizornímu přístřeší, které bylo deset minut cesty.

Vešla jsem do uličky, kde žilo více lidí bez domova, a pytlík s jídlem měla bezpečně schovaný pod kabátem, aby ho nikdo neviděl, protože by hrozilo, že kdyby si ho někdo všiml, seběhli by se na mě jak vosy na med a z mého vyžebračeného jídla by mi nezbylo nic a Ralf by měl stále hlad.

Prošla jsem kolem dvou mužů, kteří leželi a chrápali, jelikož byli zase úplně mimo. Nechápala jsem, proč žebračí o peníze, které stejně utratí jen za alkohol. Další, kdo v uličce žil, byla starší žena, kterou vyhodili z práce, a ona neměla z čeho platit nájem a novou práci nesehnala, takže zůstala na ulici.

Kývla jsem jí na pozdrav, ale vypadala smutně. Zajímalo by mě, co se stalo, protože ona mi jako jediná poslední dobou věnovala vlídná slova. Zamyšlená jsem šla k našemu přístřešku, který byl schovaný za popelnicí a obsahoval jen matraci na spaní, jednu teplou deku a noviny, které jsem vytahovala z košů, abych měla co číst. Ale už na první pohled mi bylo jasné, že je něco špatně.

Matrace byla zčásti vytažená ven, noviny byly rozházené okolo popelnice a deku jsem neviděla. Potichu jsem přišla k matraci a spatřila nějakého muže, jak si tam v klidu spí a chrápe. Další typický bezdomovec, který žije jen na alkoholu, ale sebral mi jediné, co jsem v ulicích měla.

Neměla jsem sílu na to, abych ho začala mlátit. Nebála jsem se jeho jako muže, bylo mi to jedno, protože mi sebral domov, který jsem si v ulicích budovala. A sebral ho i Ralfovi. Mateřské instinkty mi radily, abych toho muže vzala po hlavě něčím těžkým, ale rozum mi říkal, ať jdu pryč a nedělám si zbytečné problémy. Otočila jsem se na patě a vydala se pryč.

„Promiň,“ hlesla ta žena, co tu se mnou byla v uličce. Bylo mi jasné, že ona za to nemohla a určitě se snažila můj přístřešek bránit, ale nemohla za to. Pokývala jsem hlavou a šla do temných ulic města. Ralf mi v klidu spal v náručí, protože ho ukolébala moje chůze. Byla jsem jedině ráda a mohla se soustředit jen na hledání dočasného útočiště.

Procházela jsem ulicemi už přes hodinu, když jsem objevila ženu, která mě k sobě pozvala. Určitě jí došlo, že nemám kam jít a dovolila mi s ní zůstat. Za tu laskavost jsem se s ní rozdělila o můj dnešní úlovek, ale většinu svého podílu jsem dala Ralfovi, aby neměl zbytečně hlad. Něco málo jsem si nechala na ráno, abych ho mohla ještě nakrmit a šla v klidu spát.

Ale ráno mi přichystalo nepříjemné překvapení. Ta žena, co mě k sobě na noc vzala, zmizela. A společně s ní i moje jídlo a láhev vody. Jediné, co mě mohlo na této situaci alespoň trochu potěšit, byl fakt, že mi nechala postel.

Celý den jsem strávila žebračením a něco málo dostala, takže jsem koupila pro malého jídlo a vodu. A když jsme se vrátili k naší posteli, Ralf to snědl neskutečně rychle a brzy usnul. Ale mně se tu noc spát nechtělo, a tak jsem pozorovala hvězdy. Jenže chvíli po půlnoci jsem uslyšela divný zvuk.

Otočila jsem se tím směrem a kráčel ke mně obrovský muž. V té tmě byl opravdu hrozivý. Zachvátila mě panika, co bude s mým malým synkem. Na nic jiného jsem nemyslela. Jen na to, jestli ten muž ušetří mé dítě. Zvedla jsem se na nohy a postavila se před Ralfa.

Muž byl stále blíž a rozhodně nezpomaloval. V té tmě jsem neviděla, jak vypadá, ale strach z něho šel pořádný. Vysoký muž, široká ramena a tma. Nejhorší kombinace, kterou si lze přát.

„Zabijte mě, ale dítě ušetřete. Prosím!“ vykřikla jsem zoufale a muž se zastavil.

Emmett:

Prosím? Cožpak vypadám jako vrah? Rychle jsem se po sobě podíval, ale nic tomu nenasvědčovalo. Dobře, byl jsem vysoký a svalnatý, ale proč bych tu dívku měl zabíjet? Vždyť já jí chtěl jenom pomoci, protože jsem si všiml, že je tu sama a ještě ke všemu má dítě a po městě pobíhal vrah.

Stál jsem tři metry od ní a prohlížel si ji. Měla dlouhé blonďaté vlasy, ale nějakou dobu nerozčesávané, protože byly zacuchané. Její oči byly dost tmavé, něco mezi hnědou a černou, rty měla pevně semknuté, jakoby se připravovala k boji a horlivě přemýšlela. Ale já bojovat nechtěl.

Byla celkem vysoká a vyzáblá. Podepsal se na ní život na ulici. Ale co mě nejvíce překvapilo, byla její jizva. Táhla se jí od brady, přes rty, kolem oka až pod vlasy. Zajímalo by mě, co se jí stalo, protože ta jizva vypadala opravdu hrůzostrašně. Všiml jsem si jejího výrazu, který se změnil na nechápavý. Zvedl jsem ruce nad hlavu, abych jí tak dal najevo, že jí nechci ublížit.

„Slečno? Nebojte se mě, neublížím vám. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku,“ vypadlo ze mě, aniž bych to sám chtěl.

„Prosím?“ zeptala se nevěřícně. Cožpak jsem se jí měl přiznat, že jsem zachytil její vůni a pak ji podle ní sledoval?

„Víte, po městě se potuluje vrah. A když jsem vás viděl samotnou, nedalo mi to a musel jsem vás zkontrolovat. Promiňte, jestli jsem vás snad vylekal! To jsem neměl v plánu!“ omlouval jsem se jí a spustil ruce podél těla.

„Opravdu? Ale jak vám mám věřit, že to vy nejste ten vrah?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„To máte pravdu. Nemůžete. Ale pokud by vám to nevadilo, dal bych vám něco k jídlu. Počkejte,“ přehraboval jsem se v kapsách, „tady je to! snad vám to zachutná.“ Podával jsem jí sendvič, který jsem koupil v nedalekém non stop rychlém občerstvení. Nedůvěřivě se na mě dívala, ale viděl jsem, jak moc velký hlad měla.

„Nebojte se. Kdybych vás chtěl zabít, udělal bych to rovnou, ne? Vezměte si a najezte se, potřebujete to,“ pobízel jsem ji, ale ona pořád stála na stejném místě. Povzdechl jsem si a pomalu šel k ní.

Necouvala, neměla kam, ale nervózně se podívala za sebe, kde leželo její dítě. Zastavil jsem se u ní tak, abych jí podal sendvič, ale zbytečně ji nevylekal. Pomalu se pro něho natáhla a rozbalila ho. Viděl jsem, že mi nedůvěřuje, ale nedivil jsem se.

„Děkuju,“ řekla, když dojedla.

„Nemáte zač. Mohl bych se zeptat na vaše jméno?“

„Já jsem Rosalie a vy?“

„Emmett. Můžeme si tykat?“ zeptal jsem se a podal jí ruku k potřesení. Očima sjela na mou nataženou ruku a nejistě ji stiskla. Její ruka byla horká, ale samá kost, až jsem se bál, aby se tu přímo přede mnou nerozpadla.

„Emmette? Není ti zima? Jsi nějaký studený,“ podotkla a já se usmál.

„Kdepak. Jen se mi špatně prokrvují končetiny,“ odpověděl jsem a nejspíš jí to stačilo, protože se přestala vyptávat. Jen tak jsme tam stáli a koukali na sebe, i když ona mě nejspíše moc v té tmě neviděla.

„Rosalie, proč jsi na ulici? Řekneš mi, prosím, co se ti stalo, že jsi skončila i s dítětem na ulici?“ zeptal jsem se, protože mě to opravdu zajímalo. Zamračila se, ale pak se zatvářila ztrhaně. Co tak strašného se jí stalo?

Nervózně si proplétala prsty a dívala se stále do země. Bylo mi jí strašně líto, a to jsem ani nevěděl, co se jí vlastně stalo. Vzbudila ve mně zvláštní pocity, ale jaké?

„Tak dobře. Nikomu jsem to ještě nevyprávěla,“ odmlčela se a skousla si ret. Měl jsem nutkání k ní natáhnout ruku a pohladit ji po vlasech, jen aby se cítila lépe. Neudělal jsem to, ruku jsem stiskl pevně v pěst a druhou též.

„Vyrůstala jsem v jedné z nejlepších čtvrtí. Moji rodiče byli vysoce postavení a často bývali vidět. A já si to náramně užívala. Od svých dvanácti let jsem s nimi chodila na všechny večírky, užívala si tu pozornost na svou osobu a těšila se přízni opačného pohlaví.

A jak už to tak bývá, zpychla jsem. Přátelila jsem se jen s lepší společností, nosila drahé oblečení, šperky, a vždy jsem chodila perfektně namalovaná a učesaná. Neexistovalo, aby mě někdo potkal takovou, jaká jsem od přírody.

Moje jméno znali snad všichni ve městě, takže se o mě hodně zajímali i kluci v mém věku. Užívala jsem si, že jsem byla tak moc žádaná, ale teprve tady jsem u rodičů narazila. Tolerovali všechny mé výstřelky, změny mého chování, ale přítele mi chtěli vybrat oni. Abych prý nepokazila pověst rodiny.

Nejdříve mi to vadilo. Hádala jsem se s nimi, proklínala je, zamykala se ve svém pokoji, utíkala z domu, ale je to neobměkčilo. Řekli mi, že buďto mi najdou přítele oni, nebo že zůstanu sama. Zvolila jsem první variantu.

Za pár dní od poslední hádky, kde jsem konečně svolila k tomu, aby mi toho přítele našli, mi matka koupila nové šaty, nechala mě učesat v kadeřnictví a doma nastrojila velkou hostinu. Ani za mák by mě nenapadlo, že takhle přivítá mého nového přítele, o kterém jsem ani nevěděla.

Přesně v šest někdo zaklepal na dveře a matka mě poslala otevřít. Zkontrolovala jsem si, jestli jsem dokonalá a otevřela. Za dveřmi na mě čekal pugét červených růží. Opatrně jsem si ho vzala a spatřila toho, kterého mi rodiče vybrali.

Byl to vysoký mladík, tipovala jsem mu tak sedmnáct, měl plavé delší vlasy, modré oči a překrásný úsměv. Bez jakéhokoliv pozvání vešel dovnitř, čímž mě trochu vytočil, ale nedala jsem na sobě nic znát. Matka se s ním až přehnaně pozdravila a pak nás teprve představila.

Jmenoval se Royce King a byl to syn otcových známých. Líbil se mi, to ano, nikdy jsem netvrdila, že ne, ale něco mi na něm vadilo. Bohužel jsem na to přišla až příliš pozdě.“ Zakroutila hlavou a povzdechla si.

„Tady vlastně začalo všechno špatné. Když jsme se s Roycem seznámili, bylo mi šestnáct. Já vím, zvláštní, že v šestnácti ti rodiče dohazují takhle partnery, ale rodiče to tak chtěli a já při vidině bohatého života neprotestovala.

Royce byl můj první kluk. Nikdo by to do mě nejspíše neřekl, ale bylo to tak. A proto mě velmi překvapilo, že už po měsíci se mě snažil dostat do postele. Odmítla jsem ho, ale nedokázal to pochopit a poprvé mě uhodil. Měla jsem nalomenou ruku.

Náš vztah se zhoršoval, ale rodičům jsem to říct nemohla. Nevěřili by mi a ještě by mi vynadali, že se snažím pošpinit jméno rodiny. Tak jsem tiše trpěla a na pohotovosti byla jako doma. Ale i tam už mi přestávali věřit, že jsou to jen náhodné pády, takže jsem na pohotovost přestala téměř docházet.

S Roycem jsme měli vlastní byt. Dali nám ho jeho rodiče. Nikdo tím pádem nevěděl o tom, jak se chová. Když si to tak uvědomuju, byla jsem husa, když jsem tam chtěla bydlet. Žádný člověk by v mém věku neměl žít s o rok starším přítelem sám. Vždyť jsme byli ještě téměř děti!

Víš, jak jsem říkala o tom, že jsem s ním nechtěla spát? Jednou přišel strašně rozzuřený a řekl, že tohle už mi nebude tolerovat. Vrhl se na mě a začal ze mě strhávat oblečení. Křičela jsem, mlátila ho, ale nedostala ho ze sebe. Bral si ode mě to, co chtěl, ale na mě ani jednou nepomyslel. Byl neskutečně hrubej, sprostej a bezcitnej. Prostě ukojil svou potřebu a odešel.

Zůstala jsem ležet na posteli a plakala. Jeho city to neobměkčilo a jediné, co na mě zakřičel z obýváku, bylo: „A pak že to nejde, kočičko!“ Dělalo se mi zle, cítila jsem se strašně a pošpiněna, ale nebylo to naposledy, kdy udělal to samé. A samozřejmě to mělo nějaké následky.“ Ukázala na rozpadlou postel za sebou, kde se zrovna zavrtěl ten malý uzlíček.

Natáhla se pro něho a začala ho utěšovat, jenže moc jí to nešlo. Pořád to dítě plakalo a plakalo. Sledoval jsem ji, jak byla šťastná, a to i přesto, že žila na ulici. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak.

„Emmette? Chceš si ho pochovat? Třeba se u tebe utiší,“ řekla a v očích měla naději. Překvapeně jsem se na ní podíval a přemýšlel, jestli to mám udělat, protože jsem nikdy dítě v rukách nedržel. Po pár vteřinách jsem natáhl ruce směrem k ní a vzal si od ní toho drobečka.

Bylo neuvěřitelné držet v rukou něco tak malého a nevinného, něco, co ještě pozná svět a bude žít svůj vlastní život. Opatrně jsem to malé začal kolíbat a po chvíli se opravdu utišilo. Rose se na mě děkovně usmála a pokračovala ve vyprávění.

„Když jsem Roycovi řekla, že jsem těhotná, vzal první skleněnou láhev, co potkal, a udělal mi tohle,“ zašeptala a rukou si přejela po jizvě na obličeji. Otřásl jsem se. Ten Royce by měl dostat co proto, když dokázal něco takového udělat dívce.

„Doma mi opět nevěřili a za to dítě mě spráskali. Chtěli, abych se ho zbavila, ale nedokázala jsem to. Takže když se Ralf narodil, nepřenesli to přes srdce a prohlásili, že už více nejsem jejich dcera. Royce mě vyhodil na ulici. Žiju na ulici už rok a je to čím dál tím těžší. Nevím co mám dělat,“ řekla a já byl překvapený. Hodně překvapený.

„Tak… teď znáš můj příběh. Jak se ti líbil?“ zeptala se a já na ni koukal jako na blázna. Jak se mi líbil? Měl jsem říct, že Royce zabiju, až ho potkám? Ne, to bych ji příliš vylekal.

„Rose, to je… strašné. Je mi to tak strašně líto. Chtěl bych ti pomoci, ale nevím jak. Zatím. Já…“ V kapse mi zavibroval mobil. Rychle jsem ho vytáhl a přečetl si zprávu od sestry.

Emme, přijď okamžitě domů. Probereme to společně.

Měla pravdu. Tohle bylo rozhodnutí celé rodiny. Mohlo nás to ohrozit, ale ten risk za Rose stál.

„Rose, musím jít domů. Psala mi sestra, že potřebuje pomoci s jedním projektem. Slíbíš mi něco?“ ptal jsem se, když jsem jí podával nazpět malého Ralfa, který se ze spaní usmíval.

„Ano,“ řekla a čekala.

„Buď zítra tady. Se soumrakem přijdu a řeknu, co jsem vymyslel, abych ti pomohl. Souhlasíš?“ Kývla hlavou a já se pomalu začal rozcházet pryč, když se za mnou ozvaly její kroky. Polekaně jsem se otočil.

„Emmette, vždyť já ti ani nepoděkovala, že jsi mě vyslechl. Děkuju,“ řekla a podívala se mi do očí. Automaticky jsem ji objal. Opatrně, protože chovala Ralfa, ale ochranitelsky. Provázela mě pohledem až ke konci uličky a já pak tryskově vyrazil domů.

Během cesty jsem si mohl ujasnit myšlenky a cíle. Rose ve mně zanechala jistou stopu. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat, ale bylo to silné. Potom tu byl Ralf. Ten malý uzlíček si mě získal v okamžiku, kdy jsem ho poprvé vzal do ruky. A pak jsem tu byl já. Já, který jsem šel za tou zvláštní vůní. Já, který jsem úplně neznámé ženě koupil jídlo. Já, který na ni musel neustále myslet a také jsem tu byl já, který nedokázal přestat myslet na toho Kinga, jenž tak hrozně ublížil své malé přítelkyni.

Dobíhal jsem k domu a myšlenky jsem srovnané vůbec neměl. Akorát jsem si v nich udělal ještě větší zmatek. Jen jsem vešel do dveří, Jasper si mě zvláštně přeměřil, Edward se mírně pousmál a Alice svůj úsměv ani neskrývala. Sesunul jsem se na křeslo a dal hlavu do dlaní.

„Emmette, nechtěla jsem tě rušit, ale myslela jsem si, že by bylo fér, pokud by rodina o tvém rozhodnutí věděla.“ Díval jsem se na ni jako na blázna. Ano, přemýšlel jsem o tom, že bych si ji vzal k sobě, ale cožpak by to šlo? Vždyť ona byla člověk!

„Emme, šlo by to. O tohle se neboj,“ řekl Edward, který se mi zase štrachal v hlavě. No jasný, on si svou Bellu také našel, když byla ještě člověk, ale nic jejich lásce nebránilo.

„Můžete nám někdo vysvětlit, co se tu děje?“ zeptal se Carlisle, ale než jsem stihl odpovědět, začali mluvit mí sourozenci.

„Emmett potkal ve městě jednu dívku, která ho upoutala. A rozhodl se, že by ji vzal k nám, protože žije na ulici,“ řekla Alice a hned na to začal mluvit Edward.

„Jen se bojí, jestli by to bylo možné.“

„Láska nemá hranic,“ dodal Jasper a já se na něho podíval. To bylo to, co jsem k ní cítil? Lásku? Panečku!

„No tak to…“ Dál jsem nevnímal, co Carlisle říkal. Nevnímal jsem nikoho, jen jsem tupě zíral do stěny a přemýšlel nad tím, že ji miluji. Proto mě to k ní tak táhlo? Zajímavé. Ale byl bych schopný proměnit ji a sebrat jí lidský život? I když už ho měla zničený, stále to byl její život. Z přemýšlení mě vytrhla Esmé, která se mi postavila přímo před obličej.

„Emmette! Miluješ ji?“ Přikývl jsem hlavou.

„Chceš s ní být šťastný?“ Opět jsem přikývl hlavou.

„Tak proč se tváříš tak sklesle? Zítra ji můžeš přivést. Nakoupíme zatím nějaké jídlo a postaráme se jí o pokoj. Zajdi si na lov, ať jsi v klidu.“ Pohladila mě po hlavě. Měl jsem ji rád. Maminku svoji adoptivní.

Udělal jsem, jak řekla. Na lovu jsem strávil celou noc a ráno, dopoledne jsem chodil po bytě, až mě museli usadit, abych neudělal díru do podlahy, a odpoledne se neskutečně vleklo. Ale jakmile se blížil večer, byl jsem nervózní. Snažil jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Nervozita ze mě opadla až v okamžiku, kdy jsem se rozběhl k městu.

Zastavil jsem se u uličky a slyšel zoufalý výkřik. Patřil Rose. Na chvíli mě to přimrazilo k zemi, ale když se ozval Ralfův pláč, rozběhl jsem se do uličky. Spatřil jsem muže, jak Rose bere nějaký pytlík, předpokládal jsem, že byl s jídlem. Máchal kolem ní nějakým klackem a vyhrožoval jí.

„Prosím vás, neberte mi to jídlo. Je pro syna!“ Zoufale ho prosila.

„Jestli mi ho nedáš, zabiju tě.“ V tu chvíli jsem stál u nich a muže od Rose odtrhl a hodil ho na protější zeď. Cítil jsem, jak mi vztek přerůstá přes normální myšlení. Vyrazil jsem k tomu grázlovi a chytil ho pod krkem. Musel jsem ho zabít tak, aby netekla krev, protože pak by to bylo nebezpečné i pro Rose a Ralfa.

„Přestaňte, já jsem nic neudělal!“ zakřičel mi do tváře, ale lhal.

„Lžeš.“ To bylo to poslední, co ten muž slyšel.

Otočil jsem se na Rose, která zrovna držela v náručí Ralfa a usedavě plakala. Přišel jsem k ní a obejmul ji. Plakala mi do košile, ale nevadilo mi to. Musela být neskutečně vystrašená.

„Rose, už je to v pořádku. Neplakej. Pojď, půjdeme ke mně domů. Moje rodina tě už očekává.“ Chtěla protestovat, ale umlčel jsem ji prstem přes rty. Vzal jsem ji do náruče a pomalu s ní šel k lesu.

„Emmette? Kam to jdeme?“ zeptala se nervózně.

„Bydlíme s rodinou v lese. Zavři oči, prosím. Později ti to vysvětlím,“ poprosil jsem ji. Nejdříve vypadala, že to neudělá, ale pod tíhou mého pohledu oči zavřela. Rozběhl jsem se svou přirozenou rychlostí a během chvilky byl u našeho domu.

„Rose, jsme tady. Představím ti celou rodinu,“ řekl jsem a opatrně ji postavil na zem. Šli jsme mlčky vedle sebe a když jsme vycházeli schody ke dveřím, chytla se mě za ruku. Překvapeně jsem se na naše ruce podíval, ale usmál se. Lehce jsem jí ruku stiskl a otevřel dveře.

Stáli tam všichni a všichni se také usmívali. Prohlíželi si Rose a malého Ralfa. Nějak jsem jim pozapomněl říct, že Rose má dítě, ale nevěděl jsem, jestli to Alice nebo Edward ostatním neřekli. První k nám přišla Esmé.

„Vítej, Rose. Jsem Esmé, Emmettova matka,“ řekla a usmála se na ni. Rose jí úsměv oplatila. A tak se jí představili všichni. Když Esmé s Bellou oznámily, že večeře je hotová, na stole byl jen jeden talíř a láhev pro malého. Rose se na nás zvláštně podívala, ale nekomentovala to.

Byl jsem šťastný, že se pořádně najedla a že konečně začne nabírat na váze, protože byla opravdu jak kost a kůže. Po jídle mě vzala za ruku a odešli jsme ven. Netušil jsem, co mi bude chtít, a ani mi to nikdo neprozradil. Edward se jen uchechtl a Bella mu v tu chvíli dala pohlavek.

Zastavili jsme se pár metrů od domu a Rose si nervózně pohrávala s mými prsty.

„Rose, co tě trápí?“

„Emmette, řekni mi pravdu. Je zvláštní, abys mě vzal po pár minutách strávených v mé společnosti k sobě domů a představoval mě rodině. Mám pocit, že je tu něco špatně. Prosím, nelži mi, na to už nemám sílu,“ řekla po chvíli ticha a já nevěděl, jak z toho ven. Ale její upřímný pohled mě přesvědčil.

Rose o sedmnáct let později:

Dneska má můj malý synek narozeniny. Je pravda, že už není tak malý. Vlastně pořádně vyrostl. Letos bude maturovat a pak se bude jeho život odvíjet tak, jak bude chtít on sám. I když on mi tvrdí, že už se rozhodl, nechce mi říct jak. A ani z Edwarda nebo Alice jsem to nedokázala vypáčit. Všichni mlčí.

Nebýt Emmetta, možná by se ani Ralf nedožil dalšího roku života, natož osmnáctin. Vždycky jsem k Emmettovi a k jeho celé rodině chovala úctu, protože mě k sobě vzali, aniž by mě znali. Ale zachránili mi tak život a Ralfovi také.

Ze začátku byl pro mě život u Cullenových těžký, ale časem jsem si zvykla. Víte, nebylo moc příjemné zjistit, čím je muž, který mě zachránil ze spáru smrti. Ale věděla jsem jedno: chci být taky taková. Emmett nechtěl, ale když viděl Bellu a Edwarda, svolil.

To Bella se stala mou největší přítelkyní, protože byla proměněna nedávno. Připravila mě psychicky na tu fyzickou bolest a následující měsíce, které měly být nejhorší v mém životě. Ale netížilo mě, že budu žíznivá, mě tížil fakt, že nebudu moct být s Ralfem. Když začal mluvit svá první slova, musela jsem to sledovat z povzdálí. Nevím, možná to bylo mateřskými instinkty, ale podařilo se mi překonat toho tvora ve mně a mohla jsem už po roce být s Ralfem.

Už před proměnou jsem věděla, že lidi lovit nebudu. Nechtěla jsem zklamat mou rodinu ani sama sebe. Takže můj rejstřík je čistý. Jsem za to na sebe pyšná a Emmett je na mě také pyšný. Nebo to alespoň tvrdí.

Vždycky pro mě byl nejpřednější Ralf, ale když do mého života vstoupil Emm, musela jsem svoje priority trošku přehodnotit a svou lásku rozdělit mezi ně. A samozřejmě mezi všechny Cullenovi.

Jsem teď neskutečně šťastná, mám vše, co bych si kdy mohla přát. Jediné, co mě trápí, je Ralfovo rozhodnutí. Měl si vybrat mezi lidským životem, což mu Carlisle nedoporučoval, protože jsou tu Volturiovi, nebo nesmrtelností. Zůstal by navždycky se mnou a já bych byla nejšťastnější na světě. Ale je jasné, že je to jeho rozhodnutí a nikdo mu v tom nebude bránit.

On si na nesmrtelnost zvykl tak, že se diví, proč lidé kolem stárnou. Už odmalička věděl, co je jeho maminka zač, jeho tatínek, Emmett, a že ani všechny tety a strejdové, natožpak dědeček s babičkou nejsou lidé. Ale nevadilo mu to. Líbilo se mu to. A i přesto jsem jak na vážkách.

„Mami?“ zeptal se mě Ralf, když za mnou přišel ven, kam jsem chodila přemýšlet.

„Ano?“ odpověděla jsem mu a přemýšlela nad tím, že za chvíli bude starší než já. Zajímavé!

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ zašeptal a posadil se vedle mě na kmen.

„Do toho. Víš, že ti vždycky pomůžu,“ povzbuzovala jsem ho. Zhluboka se nadechl a vzal mou ruku do svých horkých dlaní.

„Co bys dělala, kdybys věděla, že pokud uděláš něco, tak přijdeš o něco, na čem ti nejvíce záleží. Ale pokud bys to udělala jinak, nepřijdeš o něco, na čem ti nejvíce záleží, ale zase přijdeš něco jiného?“ Zamyslela jsem se a přejela volnou rukou po místech, kde jsem dříve měla dlouhou jizvu.

„Udělala bych to tak, abych nepřišla o to něco, na čem mi nejvíce záleží, ale zároveň bych to zkusila spojit i s druhou možností,“ odpověděla jsem zamyšleně. Hrál si s mými prsty a povzdechl si. Vesele? Podívala jsem se na něho a viděla, že se usmívá.

„Maminko! Na věčnost tě miluji!“ Usmála jsem se také, protože mi konečně došel význam slov, které řekl. Byla jsem nejšťastnější.

Shrnutí

Děkuji za jakýkoliv komentář a za přečtení!

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nezabiju tě!: