Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nevyhnutelná bolest - 3. část

09.03.2011 (16:30) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 5035×

Ihned jsem vběhl do garáže a sedl do Vanquishe. Rychle jsem vyjel směr Seattle. Musel jsem ji vidět. Musel jsem pohlédnout do její tváře a do těch hlubokých očí, ve kterých jsem se vždy nechal dobrovolně topit. I kdyby mě měla odmítnout a poslat do horoucích pekel, přesto přese všechno jsem si přál alespoň na zlomek sekundy ji třeba i z dálky jen zahlédnout. Znovu uvidět to, jak si skousne dolní ret, když je v rozpacích, nebo když se jí něco nedaří tak, jak by si přála. Vidět ruměnec v jejích jinak bělostných tvářích, který vyvolává její stud. Vidět její nejistou chůzi po nerovném povrchu a tiché zaklení, které vždy vylétlo z jejich úst, když zakopla.

Vidět to, jak svraští obočí a vytvoří se jí ta vráska, kterou jsem vždy hladil. Spatřit záblesk intuice v jejich očích a pak ten výraz, kterým říkala – já jsem to věděla. Zhluboka jsem nasával její vůni, která ulpěla na sedadle spolujezdce. Vůně fialek mi rozdmýchávala oheň v krku, ale já si to nechal líbit. Nechal jsem se mučit. Když mi Jasper odmítl ukázat její tvář, zuřil jsem a nenáviděl ho. Potřeboval jsem ho dostat na lopatky. V tu chvíli to byl můj jediný nepřítel. Věděl jsem, že ho dokážu zlomit jen svými pocity, ale nepočítal jsem s jeho reakcí. Když mi poslal její emoce, dostal jsem vztek.

Ale už ne na něj. V ten okamžik jsem nenáviděl sám sebe. Bella měla mít šťastný lidský život bez krvežíznivých monster. Měla být v bezpečí po boku nějakého lidského muže. I když mě ta představa vevnitř drtila na milion kousků. Měla mít to, co jsem jí já dát nikdy nemohl. Měla porodit děti, které by zdědili její krásné oči a úsměv. Místo toho jsem ji vehnal do náruče jednomu z nejvíce nebezpečných lidí ve státě Washington. Chtěl jsem ji ochránit před nebezpečím jménem Victoria. Místo toho jsem z ní udělal to, co si žádný člověk nepřeje zažít. Přísahal jsem si, že jestli jí Jenks zkřivil jenom vlásek, zabiji ho. Budu ho mučit, až mě sám bude žádat o smrt.

Vjel jsem do Seattlu a nevěděl, kde ji mám hledat. Jasper si chránil myšlenky a Alice se bála o svého manžela. Najednou mi zavibroval mobil. Jasper.

„Prospect street 32, je to směrem na Ward Springs Park,“ řekl a mlčel.

„Děkuju… a Jaspere, ještě jednou se omlouvám.“

„To je dobrý, brácho. Hlavně to nepodělej s Bellou.“ Zavěsil. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nevěděl, co mám dělat. Byla noc. Přece jsem nemohl jen tak zazvonit u jejich dveří. A do rána jsem taky čekat nemohl, to bych nevydržel. Najednou jsem stál před tím domem. Měl šest pater. Nerozmýšlel jsem se, jestli mě někdo uvidí. Svou rychlostí jsem vystoupil a podíval se na zvonky. Podle nich měla bydlet v pátém patře. Okamžitě jsem se odrazil od země a začal šplhat po zdi.

Stál jsem na jejím balkoně a sledoval ji přes tabuli skla. Bella ležela na v posteli zkroucená v klubíčku. Ruce měla zaťaté v pěst a objímala si jimi hrudník. Pokrývku měla zkopanou u noh postele. Vlasy rozhozené po polštáři a pár pramenů jí padalo do obličeje, který se za ty dva roky změnil. Její jemné tváře byly zapadnuté, měla kruhy pod očima, jako by ty celé dva roky nespala. Celkově byla její tvář bledší než normálně a strhaná, jakoby na svých bedrech nesla tíhu celého světa. Ten pohled mě bolel.

Tohle nebyla ta Bella, kterou jsem znal. O to víc jsem se nenáviděl, protože jsem za to mohl já. Bál jsem se vejít dovnitř, tak jsem jen jednou rukou zkusil, jestli jsou dveře otevřené. Jemně jsem na ně zatlačil a ony povolily. Ihned ke mně pronikla její vůně. Mnohem intenzivněji než v autě jsem ji vdechoval a nechal ji, aby mi zapalovala hrdlo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bella se na najednou otřásla zimou. Svou rychlostí jsem vešel dovnitř a zavřel balkonové dveře. Pomalu jsem vzal spadenou přikrývku a přikryl ji. Nepatrně se usmála a zachumlala do deky. Opatrně jsem vzal ty neposlušné prameny vlasů a odsunul jí je z tváře.

Její dech se zadrhl a srdce vynechalo jeden úder. Reagovala, jako když jsme ještě byli spolu ve Forks. Věděl jsem, že se neprobudila, stejně tak jsem věděl, že když bych jí pohladil po tváři, tak by se zachvěla a pak něco zamumlala ze spánku. Ale to jsem nechtěl riskovat. Bál jsem se, že když se jí dotknu, tak se rozplyne jako mořská pěna, která zmizí zároveň s vlnou, která ji přinesla s sebou na břeh. Postavil jsem se do rohu pokoje tak, jak jsem to dělal každý večer u ní doma a sledoval její mělké oddechování a pomalý tlukot srdce. Fascinovaně jsem jí hleděl do tváře a porovnával obraz Belly ve svých vzpomínkách s Bellou ležící přede mnou.

Všechno jsem zkazil. Naivně jsem si myslel, že na mě zapomene. Tenkrát v tom lese, když jsem jí tak bezostyšně lhal, jsem myslel, že tak činím pro její dobro. Když jsem viděl tu bolest v jejím obličeji, když jsem řekl, že pro mě není dost dobrá, měl jsem sto chutí požádat Emmetta, aby mě pomalu roztrhal na tisíc kousků. To já pro ni nebyl dost dobrý. A pak když jsem ji troufale požádal, aby neudělala něco nerozvážného kvůli Charliemu, jsem chtěl říct kvůli mně. Ale věděl jsem, že by hned pochopila, že jí lžu. Ona jediná mě znala lépe, než jsem se znal sám. Když jsem ji políbil naposledy na její hebké čelo, silou vůle jsem držel vzlyky, které se ve mně hromadily.

Pak, když jsem odešel, vyšplhal jsem na strom a sledoval, co bude dělat dál. Doufal jsem, že půjde domů, aby byla v bezpečí. Místo toho utíkala dál do lesa. Viděl jsem, jak zakopává o kořeny stromů a že se jí na dlaních udělaly škrábance. Když zoufale křičela mé jméno, měl jsem sto chutí se jí objevit před očima, obejmout ji ve svém náručí a omlouvat se za ta slova, která jsem jí řekl. Slyšel jsem její hlas, který se ozýval po celém lese jako ozvěna. Nakonec mě přišel vystřídat Carlisle. Už jsem neměl sílu se dívat, jak moc jsem jí ublížil.

Najednou se Bella začala třást. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám odejít, nebo zůstat. Mohl bych ji z dálky pozorovat a chránit ji. Být jejím andělem strážným, jak mě jednou nazval můj otec ve svých myšlenkách. V tom se začaly Belle kutálet slzy po tváři a z jejich úst vycházely tiché vzlyky. Nikdy jsem nevěřil, že člověk může ze spánku plakat. V tom mi zavibroval mobil. Ihned jsem to zvedl, bál jsem se, že ji probudím. Měl jsem strach z její reakce, kdyby mě tu u sebe spatřila. Co kdyby mi řekla, ať odejdu, že mě nenávidí za to, co jsem jí způsobil. Věděl jsem, že bych odejít nedokázal. Už ne.

„Probuď ji!“ ozval se ze sluchátka Alicin hlas a hned poté zavěsila. Chvíli jsem ještě stál na místě, ale když Belle přeběhl po tváři ten bolestný výraz jako v tom zpropadeném lese, na nic jsem nečekal. Pomalu jsem přešel k posteli a sedli si vedle ní. Rukou začala bušit do matrace a šeptala.

„Edwarde… neopouštěj mě… prosím.“ Z očí jí vyhrkl další příval slz. Chytil jsem ji za ruku.

„Bello, jsem tady. Neopustím tě… už nikdy. Bello…“ Najednou otevřela oči a sledovala naše ruce. Svým zrakem opatrně přejížděla přes mé předloktí až k paži. Pak se mi podívala do očí. Chvíli na mě jen tak hleděla, pak se nepatrně usmála a stiskla mi ruku. Posunula se na posteli a zatahala mě, abych si lehl vedle ní. Na nic jsem nečekal a udělal to. Položila si hlavu na můj hrudník a objala mě. Ihned jsem přičichl k jejím vlasům tak, jak jsem to dělal ve Forks. Zaposlouchal jsem se do tlukotu jejího srdce. Spala. Ležel jsem vedle ní a užíval si její blízkost. Jednou rukou jsem ji objímal a druhou hladil po hřbetu ruky. Čím více se rozednívalo, tím víc jsem byl nervózní. Co jí mám říct. Jak na mě zareaguje? S jistotou jsem věděl, že si mě nebude pamatovat kvůli rozespání. Její srdce začalo zrychlovat a dech se prohloubil. Byla vzhůru, přesto se nepohnula.

Bella:

Pomalu jsem se probouzela, když jsem cítila, že tu něco nehraje. Oči jsem nechávala zavřené. Ležela jsem v Edwardově objetí. Kolikrát jsem si tuto chvíli představovala, ale věděla jsem, že tohle je jen sen, který se za chvíli změní v noční můru. Měla jsem se zvednout na lokty a podívat se na něj. Jeho obličej měl mít nasazenou kamennou masku. Pak jsme se měli objevit v lese… Ale proč teda stále ležím a nic se neděje?

Koutkem mysli jsem se chtěla rozpomenout, ale zároveň ne tak moc, abych se probudila. Tuto část jsem na svých nočních můrách milovala. To, jak se ke mně tiskne a jeho chlad mi způsobuje příjemné chvění těla. Tak proč se stále nic neděje? Věděla jsem, že to je jen mé podvědomí, které vytváří klamnou iluzi pocitu bezpečí, který mi dopřávala jeho náruč. Přesto jsem do ticha pokoje zašeptala.

„Spím?“ Jeho hrudník se nadzvedl, aby nabral vzduch do plic, který mu rozechvěje hlasivky.

„Ne, jsi vzhůru,“ zašeptal jeho hlas. Tohle bylo jiné. Tohle se mi ještě nikdy nezdálo, tak jsem jen konstatovala stav, ve kterém jsem se nacházela.

„Sním,“ ujišťovala jsem se.

„Proč myslíš, že sníš?“ zašeptal. Silněji jsem se k němu přitiskla, jako by mi měl kdykoliv zmizet.

„Protože na tohle by ses zeptal v mém snu,“ vysvětlila jsem mu potichu. Uslyšela jsem jeho jemný smích.

„Podívej se na mě,“ požádal naléhavě. Pevněji jsem mu stiskla ruku, ve které ležela ta má.

„Ne. Bojím se, že zmizíš.“ Kroutila jsem hlavou. Nepřišlo mi zvláštní, že mluvím jen se svojí představou. Takhle jsem mu totiž byla vždycky blíž. Snila jsem o jeho přítomnosti a o našem povídání si. Vždy jsem věděla, jak zareaguje a jak odpoví. Najednou jeho ruka zmizela z té mé. Věděla jsem, co teď přijde – nevyhnutelná bolest a rána v srdci se začne otevírat. V tom jsem ucítila jeho dlaň na své tváři. Užívala jsem si ten okamžik, protože jsem věděla, že v zápětí přijdou muka.

Jeho dlaň mě nutila obracet obličej k němu. Nechala jsem se vést, ale oči jsem přesto nechávala zavřené. Nechtěla jsem vidět, že vedle mě nikdo neleží a já si to jen představuji. Najednou se ke mně sklonil a mě ovál jeho chladný dech a pak se stalo to, o čem jsem vždy snila, ale mé sny mě k tomuto okamžiku nikdy nepustily. Opatrně přejel svými rty po těch mých. Čekala jsem, že se probudím, ale nic se nedělo. Opět jsem pocítila, jak mi políbil horní ret a pak ten spodní. Nevědomky jsem se do polibku zapojila. Něžně jsme se líbali, že mi připadalo jako by mi rty hladila motýlí křídla.

„Ještě si myslíš, že sníš?“ zašeptal. Zakroutila jsem hlavou.

„Umřela jsem a teď jsem v nebi.“ Přesně takhle jsem to vnímala. Smrt by měla být bezbolestná a já žádnou bolest neprožívala. A nebe bylo pro mě tam, kde byl on. I kdyby to mělo být v samotném pekle, nebo očistci.

„Otevři oči, prosím,“ naléhal. Opět jsem zakroutila hlavou a cítila, jak se mi pod víčka vlévají slzy. Pohladil mě po tváři a na každé víčko mě políbil. Poté přejel svými rty po mé tváři až k uchu.

„Bello, prosím, já nejsem sen, ani představa. Jsem tady. Jasper mi všechno řekl…“ Při těch slovech jsem oči otevřela. Byl tam. Byl to on a vpíjel se do mě svým zlatým pohledem. Mé slzy přetekly. Nevěřila jsem svým očím. Zhluboka jsem se nadechla, abych se dokázala soustředit a probudit se. Okamžitě mě chytil do svého objetí.

„Pšš, neplakej, jsem tady, slyšíš, jsem tady…“ opakoval stále dokola. Když jsme takhle byli nějakou dobu, tušila jsem, že jen tak nezmizí, tak jsem se rozhodla vyptávat.

„Proč jsi tady?“ zašeptala jsem do jeho košile. Mírně sebou trhl.

„Chceš, abych odešel?“ zeptal se s obavami.

„Ne, neodcházej,“ úpěnlivě jsem ho prosila. Začal se se mnou houpat dopředu a dozadu.

„Neodejdu, už nikdy, rozumíš?“ řekl nahlas. Pak jsme už nemluvili. Jen jsme zůstávali v těsném objetí. Najednou se ozvalo tiché zavibrování, které po chvilce utichlo. Pak mi Edward přiložil sluchátko k uchu.

„Bello, sakra! Nespíš, jasný? Edward tam je s tebou a už tě neopustí,“ křičela na mě Alice. Moment Alice? O ní se mi nikdy nezdálo. Ihned jsem chytla mobil a vymanila se z jeho objetí. Vstala jsem a přešla ke dveřím.

„Alice?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, jsem to já a Edward je tam s tebou,“ vysvětlovala mi. Ihned jsem se podívala na postel. A opravdu. Seděl tam a díval se na mě něžným pohledem. Chvíli jsem se na něj překvapeně dívala. Do teď jsem věřila, že se jedná jen o iluzi, ale tohle bylo až moc skutečné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nesním. Mobil mi vypadl z ruky a s hlasitým bouchnutím dopadl na podlahu. Pohled jsem nepouštěla z Edwarda. Opatrně vstal a pomalým krokem šel ke mně. Čím blíž mi byl, tím rychleji jsem dýchala a cítila svůj zrychlený tep. Slzy si opět hledaly své místo v očích, ale já je odmítla pustit. Semkla jsem rty a čekala, co udělá.

„Bello, mrzí mě to. Neměl jsem tě opouštět. Odpusť mi to, prosím,“ říkal žalostně a upřímně mi hleděl do očí. Věřila jsem mu, ale přesto ve mně bylo jisté ale, které mě upozorňovalo, že se to může stát zase. Byla jen jediná možnost.

„Mám podmínku.“ Přikývl, že poslouchá. „Proměníš mě.“ Přes tvář mu proběhl bolestný výraz. Pak se ale zarazil a vypadal, že nad tím přemýšlí.

„Dej mi půl roku, abych si získal zpět tvou důvěru,“ chtěl vyjednávat. Ale to jsem nemohla dopustit. Před tím jsme spolu taky byli půl roku a pak odešel. Zakroutila jsem hlavou.

„Máš měsíc.“ Přeci jen jsem musela vymyslet, co řeknu Charliemu a René. Nevěřícně se na mě podíval. Pohled, který jsem mu opětovala, říkal jediné – víc času nedostaneš. Zhluboka se nadechl.

„Dobře,“ souhlasil. Ta slova mě donutila se k němu rozejít. Už mezi námi nebyla žádná propast. Tohle byl nový začátek. Pro nás oba. Přišla jsem k němu a objala ho. On si mě k sobě ještě blíž přitiskl. „Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha. Mou odpovědí byl polibek, který mi opětoval.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyhnutelná bolest - 3. část: