Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nevyhnutelná bolest - 2. část

04.03.2011 (20:15) • Inoma • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4397×

Jasper:

Těsně před tím, než Bella zavřela dveře, jsem ji poslal velkou dávku radosti. I když jsem věděl, že čím větší vzdálenost mezi námi bude, tím víc bude její účinek slábnout. Intenzita pocitů, které z ní vyzařovaly, byla nepředstavitelná. Smutek, žal, zoufalství, zrada, strach, beznaděj, ale i nepředstavitelná radost a bolest, která se téměř vyrovnala té, kterou zažíváme při proměně. Ani si nechci představit, jak trpěla bezprostředně po našem odchodu.

Až teď jsem pochopil Aliciny pocity štěstí, které na mě dorážely poslední týden. Mylně jsem je přičítal tomu, že se z naší rodinné agonie oklepala jako první. Ta moje potvůrka to věděla. Jen nechápu, proč mě nutila jet Edwardovým Vanquishem. I když věřím, že to má také svůj důvod. Stejně jako ta lež, kterou mě krmila poslední tři dny. Prý měla vizi o tom, že se v letadle neovládnu. Musela vědět jakými pochybnostmi jsem trpěl. Přesto mě nechala si tím projít a já se nakonec rozhodl pro cestu autem. To, co se stalo na Bellině oslavě, mi paradoxně pomohlo a já své sebeovládání zlepšil. Mohly za to výčitky. Dlouhou dobu jsem žil s tím, že za Edwardovo rozhodnutí mohu já. Nejradši bych Alice zakroutil tím jejím hebkým krčkem. Najednou se rozzvonil mobil. Nemusel jsem mít dar vidět budoucnost, abych věděl, kdo to je. Trošku tu mou mršku potrápím. V tom zvonění ustalo. Musel jsem se usmát. A opět telefon. Tentokrát jsem to vzal.

„Lásko, odpusť mi to, prosím,“ řekla tak omluvně, že jsem její lítost vnímal i přes tu dálku, co mezi námi panovala. Teď se na ni vážně nedokážu zlobit. „Děkuji,“ výskla do telefonu.

„Alice, jen mi vysvětli, jak chceš zařídit, aby se o tom dověděl.“ Tím to, jsem myslel Bellu. Přeci jen nevím, jestli je Edward někde poblíž.

„Jazzi, můžeš mluvit normálně. Jsem v lese. A o to, aby se dověděl o Belle, se postaráš ty.“

„Já?“ To nejde. Dal jsem slib, že si budu chránit myšlenky.

„Ano. Až přijedeš domů, musíš myslet na auto, ve kterém sedíš. Sice nevím, jestli to vyjde, ale snad to Edwarda vyprovokuje,“ řekla nejistě.

„Dobře.“ Zavěsila telefon. Do žil se mi vlil optimismus. Ta moje ženuška, to je hlavinka. Nejenže dodržím svůj slib, ale ke všemu na to Edward přijde sám.

Po tom, co jsme se odstěhovali z Forks, šlo všechno do kytek. Všichni jsme se hádali. Alice s Esme byly na Edwarda naštvané. Na jeho obranu se postavil Carlisle. Rozuměl mu a také mu bylo proti srsti, aby se Bella stala upírem, když vyloženě neumírala. Vztah Edwarda a Rosalie se změnil. Rose ho stále přesvědčovala, že udělal dobře. Dal tak Belle možnost mít plodného manžela a spoustu dětí. Neuvědomovala si však, že ho tím svým povzbuzováním jen víc zraňuje. Proto taky odešel stopovat Victorii. Z jeho odchodu kupodivu nejvíc trpěl Emmett. Nerozuměl jsem důvodům, ale jeho city mluvily jasně.

Ta doba byla pro mě neúnosná. A tak jsem odešel také. Poháněný svými výčitkami, Alicinou a Esmeinou zlobou a Edwardovým žalem, který jsem měl z části na svědomí. Asi po roce mě Alice našla. Skrýval jsem se v Evropě. Krátce po nás se vrátil i Edward. Dostihl Victorii a zabil ji. Opět jsme se přestěhovali. Další rok jsme žili všichni spolu, ale nebylo to jako dřív. Hádky nahradilo mlčení. Carlisle si kromě práce v nemocnici zařídil soukromou ambulanci. Esme si vzala tolik zakázek, až jí jednu reklamovali. Edward chodil jen na lov, zbytek dní se schovával ve svém pokoji. Rosalie a Emmett se už tak často neoddávali svým milostným hrám. Ona byla v dílně a on sledoval televizi. Alice přestalo bavit nakupování a já se snažil být co nejvíc venku, abych nevnímal ostatní.

Před dvěma měsíci jsme se shodli, že to musíme překonat. A tak jsme se všichni začali snažit. I přesto jsou naše vztahy křečovité a napjaté. Koupili jsme dům v Minneapolis a přihlásili se na tamější univerzitu. Vlastně díky tomu, že chceme dát naši rodinu opět dohromady, jsem potkal Bellu. Je to jako osud, nebo vyšší moc. Jakmile jde o to, dát vše do pořádku, narazím zrovna na ni. Potřebovali jsme nechat udělat nové doklady s upravenými daty narození. Ale nikdy by mě nenapadlo, že místo setkání s tím parchantem mě čeká shledání s Bellou. Její přítomnost mi neskutečně pomohla. Po těch nekonečných dvou letech, jsem spontánně pocítil radost a štěstí, které vycházeli ze mne a ne z mého daru. I přes Bellinu bolest jsem si uvědomoval možnost, že se vše může vrátit do starých kolejí. Jediné, co se mi nelíbilo, byla skutečnost, že Bella pracuje pro Jenkse. I když říkala pravdu, že jí neubližuje, tak to takhle nemůžu nechat.

Zastavil jsem v garáži. Ani jsem nestihl vystoupit a Alice mě vítala polibkem. S úsměvem se přese mě natáhla více do auta. Nadechla se a její úsměv se rozšířil. Bellina vůně se v interiéru držela jako klíště. Vystoupil jsem a oba jsme si to zamířili do obýváku. Než jsme vstoupili, Alice mě upozornila, že neví, jak Edward zareaguje. Upřímně, byl jsem připravený na všechno. Napravím tuto situaci i za cenu odtržení mé hlavy od zbytku těla. Všichni seděli na pohovce. Když nás uviděli, šli se s námi přivítat. Jak jsem řekl, snažíme se fungovat jako rodina. Edward mi jen kývl na pozdrav. Stále jsem myslel na Vanquishe, ale on nereagoval. Přitvrdil jsem. V myšlenkách jsem se mu omluvil za to, že v Seattlu to autíčko někdo přejel klíčem.

„Jaspere, to nevadí. Stejně jsem ho chtěl prodat,“ reagoval na mou omluvu. Nikdo nám nerozuměl, tak jim to Edward vysvětlil. Toho se samozřejmě chytla Rosalie. Běžela do garáže zkontrolovat škody. Najednou Edward vyběhl za ní. Alice mě stihla varovat. Edward mě napadne. Sotva se vrátil zpátky, už jsem byl přilepený na zdi.

„Říkal jsem, že ji máte nechat na pokoji,“ vrčel na mě. Nebránil jsem se a na jeho slova nijak nereagoval. V myšlenkách jsem mu poslal, že to byla náhoda.

„Nevěřím ti.“ V tom se do toho vložil Emmett. Odtáhl ho ode mě. Všichni byli zmatení.

„Jazz říká pravdu. Byla to náhoda,“ zastala se mě moje manželka. Edward se snažil vysmeknout z Emmettova sevření. Ten ho však nenechal.

„Ty na mě ani nemluv. Slíbila jsi, že se nebudeš dívat do její budoucnosti!“ křičel na Alice. Automaticky jsem se před ni postavil v obranném gestu. Edward zuřil. Nevěděl jsem, co od něj mohu očekávat.

„Dívala jsem se do Jasperovy budoucnosti. Ne do Belliny,“ obhajovala se. Edwardův vztek začaly nahrazovat zklamání a zármutek. Jeho žal a zoufalství si razily cestu ven z jeho nitra. Chtěl jsem mu poslat klid, ale zakroucením hlavy to odmítl. Posadil se a obličej si schoval do dlaní. Po tomhle incidentu ostatní pochopili, o co se tu jedná. Místností se začala šířit radost, štěstí, úleva, naděje a zvědavost.

„Tys ji viděl?“ zeptala se mě Esme. Jen jsem přikývl. Obezřetně jsem sledoval Edwarda. „Jak se má?“ vyzvídala dál.

„Žije… teda alespoň se o to snaží,“ řekl jsem příkře. Stále jsem se soustředil na auto v garáži.

Edward se na mě podíval. Věděl jsem, že se mi přehrabuje v hlavě. Škodolibě jsem se usmál. „Ukaž mi ji,“ požádal kajícně. Mlčel jsem, nemohl jsem si dovolit uklouznout.

„Nemůže. Dal Belle slib, že si bude chránit myšlenky,“ vysvětlila mu Alice. Edward prudce vstal a šel ke mně. Auto, auto, auto. Zastavil se tři metry ode mě. Vzájemně jsme se propalovali pohledem.

„Ukaž mi ji!“ přikázal mi. Neodpověděl jsem. Musel jsem si udržet koncentraci. Jeho pocity hovořily jasně. Zuřil a pociťoval vůči mě nenávist. V tu chvíli jsme nebyli ani rodina, ani přátelé. Náhle se jeho emoce změnily. Ze zloby se stala lítost. Nenávist nahradilo zoufalství. Za okamžik se přidali i smutek, žal, sebeobviňování, úzkost, strach a tíseň. Tušil jsem, že je to jeho strategie. Vyvolával u sebe takové pocity, které nás oba dostávali na pokraj emočního zhroucení. Mou domněnku potvrdil jeho další čin. Pomalu se ke mně přibližoval. Jen vzdáleně jsem si uvědomoval, že mě chce opět napadnout. Věděl jsem, že nesmím polevit.

„Jazzi, ne!“ vykřikla Alice. Nevnímal jsem ji. Nemohl jsem dovolit, aby mě zlomil. Všechny jeho emoce jsem umocnil beznadějí. Edward ustoupil o krok zpět. Vzápětí jsem u něj vyvolal pocit zloby a sebekontroly, takže si jeho hněv nemohl najít cestu z těla ven. Připadal jsem si jako sopka před výbuchem. V tom se Edward sesunul k zemi. Probralo mě to. Uvědomil jsem si, co jsem udělal. Ihned jsem všechny emoce stáhl a nahradil je radostí a pocitem bezpečí. Všichni se k němu seběhli. Edward se posadil a podíval se na mě.

„Promiň,“ řekl upřímně. Chtěl jsem mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Uvědomění si skutečnosti a závazku.

„Jsi si jistý?“ Alice se na mě podívala.

„Slíbil jsem, že si budu hlídat myšlenky, ale o tom, že mám držet jazyk za zuby, nepadlo ani slovo,“ odpověděl jsem na její otázku. Edward se na mě podíval. Usmál se. Pociťoval naději.

„Jak se má?“ zeptal se smířeně. Zřejmě se vyrovnal s představou o jejím šťastném životě s lidským mužem, dvěma dětmi a zlatým retrívrem.

„Je na tom podobně jako ty,“ odpověděl jsem a v hlavě si představoval toho psa. Edward se na mě nevěřícně podíval. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.

„Nech toho! Slíbil jsem jí, že si budu chránit myšlenky,“ okřikl jsem ho, ale cukaly mi koutky. Věděl, že jsem rozhodnutý mu o Belle vyprávět. Nicméně já ho chtěl donutit jednat.

„Nikdy jsem u člověka necítil takovou intenzitu jakýchkoliv emocí, ale ona… no prostě… divím se, že si ještě něco neudělala.“ Na to začal vrčet. Byl jsem na dobré cestě.

„Jestli jsi chtěl, aby žila lidský život, tak gratuluju. Povedlo se ti z ní udělat lidskou trosku.“ To, že jsem přestřelil, jsem pocítil ihned poté. Edward na mě skočil a svalil nás na zem. Skláněl se nade mnou. V očích měl blesky. Ale pořád to bylo málo. Jeho jedinou emocí byl vztek. Chtěl jsem u něj dosáhnout pocitu odhodlání a bojovnosti.

„A to není vše, bratříčku.“ Potlačil jsem jeho zuřivost a vyslal jsem k němu Belliny pocity - smutek, žal, zoufalství, zradu, strach, beznaděj a bolest. Ihned mě pustil a svalil se na všechny čtyři.

„Tohle je jen vzpomínka, taková malá ochutnávka toho, co jsi nadrobil,“ řekl jsem lstivě. Bojoval s tím, a tak jsem všechny emoce zesílil. Vstal jsem a nechal ho se v těch pocitech topit.

„A ještě něco." Zničeně se na mě podíval. „Bellu jsi uvrhl do mnohem většího nebezpečí, než je naše upírství. Pracuje pro Jenkse.“ Otočil jsem se a přešel k Alice. Všichni měli strach. Věděli, že J. Jenks vlastní kromě advokátní kanceláře i eskortní službu. Alice vedle mě ztuhla. Měla vizi. Hned nato se jí na obličeji vytvořil úsměv. Vyhráli jsme. Stáhl jsem svůj dar. Edward vstal a po všech se podíval. Cítil lítost, ale byl rozhodnutý bojovat. Rozběhl se. Má žena ho však zastavila.

„Vykašli se na letadlo, jeď autem. Let bude mít zpoždění.“ Přikývl a zmizel ze dveří. Všichni si oddychli.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyhnutelná bolest - 2. část: