Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ne. Ani pak ne.

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Ne. Ani pak ne.Všichni znáte stanovou scénu ze Zatmění. Jenže, co si při ní myslel Jacob? Šlo mu opravdu jen o Bellino zahřátí, nebo za tím bylo i něco víc?

08.01.2011 (19:00) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3080×

Jako vlkovi by mi neměla být zima, ale jak jsem nemohl mrznout, když se ze stanu stále ozývalo drkotání zubů. A byla jediná možnost, od koho mohla pocházet. Od té pijavice ne. I když v této chvíli bych byl raději, kdyby to možné bylo. Radši aby mrzl on, než Bella. A já s tím nemohl nic dělat. Nezbývalo mi víc, než ležet a dál se nechat zasypávat padajícím sněhem. Bylo to šílené, chvíli co chvíli jsem musel odfukovat ten sníh z mého výhledu. A ani jsem kvůli tomu hroznému hučení nemohl usnout. Prostě jsem se jen nudil. Nechával jsem se dál unášet myšlenkami, když mi něco došlo. Vůbec by jí nemusela být zima. Já jsem jako tepelný ohřívač. Mohl bych ji zahřát a alespoň naštvu tu pijavici. Jo, to se zdá jako dobrý nápad, ale takhle tam nepůjdu. Zvedl jsem se a ze zvyku zalezl do nejbližšího křoví. Tam jsem se proměnil zpátky na člověka. Za neustálého vymýšlení jak bude nejlehčí ho vyprovokovat a přitom zahřát co nejvíc Bellu, jsem se oblíkl. Samozřejmě jsem za celou dobu nezapomněl na to, že čte myšlenky. Ty s plánem jsem si co nejvíc hlídal a schovával je za vymýšlení blbostí. Oblečený jsem přešel ke stanu. Čekal jsem na menší poryv větru, abych zanesl co nejmenší množství nového studeného větru do stanu. Nakonec jsem se dočkal. Rychle jsem rozepnul vstup do stanu a vlezl dovnitř. Ta pijavice se na mě hned nazlobeně otočila. Nic jsem si z toho nedělal.

„Nemůžu spát přitom cvakání zubů,“ řekl jsem klidným tónem. Podíval se zpátky na Bellu. Ta drkotala zuby a celá se třásla. Musela jí být opravdu hrozná zima. Mohl bych ji zahřát. Poslal jsem mu v mysli. Rozzlobeně po mně šlehl pohledem.

„Zapomeň,“ zasyčel naštvaně.

„Možná bude ještě potřebovat prsty na nohou,“ odpověděl jsem. Kvůli Belle jsem se snažil nenaštvat se. Nechtěl jsem ji vystavovat nebezpečí, že bych se v tom malém stanu najednou proměnil. A přesto jsem nedokázal odolat možnosti, popíchnout jej.

„A přiznej si to, já jsem teplejší než ty,“ pousmál jsem se. A mám vyhráno. Naklonil jsem se k Belle. V tu chvíli mě chytil za rameno. To mě dost naštvalo.

„Sundej tu ruku ze mě,“ dával jsem si pozor, aby všechna slova zazněla co nejnaštvaněji. Ale stále jsem se držel. Pokud mě chtěl naštvat, nedařilo se mu to. Náhodou ode mě.

„Tak na ni nesahej,“ odpověděl mi s ledovým klidem. Přesto jsem tušil, že pod tou klidnou maskou to pěkně vře.

„Neperte se,“ ozvala se Bella. Nejspíše to mělo znít naštvaně, ale připomínalo to mrznoucí nanuk. K tomu ovšem neměla daleko ani vzhledem. Byla nepřirozeně bledá.

„Jestli onemocní. Můžeš za to,“ zkusil jsem to znovu. Přemýšlel o tom. Zamyšleně hleděl na Bellu. Čekal jsem. Já čas měl. On čas měl. Ale Bella ho moc neměla. Neměla daleko od zápalu plic. Nakonec se na mě otočil a přikývl. Já říkal, že vyhraji. Neklonil jsem se a rozepnul spacák. Bella se ke mně bez řečí natočila. Objal jsem ji a zakryl zpět.

„Ty jsi promrzlá, Bello,“ konstatoval jsem. To bylo jasné. „Uklidni se, brzy se zahřeješ. Rychleji, když si svlíkneš šaty,“ dodal jsem a nespouštěl oči z něho.

„Jakeu!“ napomenula mě Bella. Neměl jsem daleko od smíchu.

„Lekce kurzu přežití,“ odpověděl jsem v klidu. On nedal nic znát. Jen se na nás díval. Bella se ke mně přitulila a za chvíli usnula. Neodvážil jsem se ani pohnout, abych ji nevzbudil. Bylo to trochu nepohodlné.

„Můžeš se alespoň pokusit kontrolovat své myšlenky,“ zeptala se mě najednou ta pijavice. Šlehl jsem po něm pohledem.

„Já se ti vážně dostávám pod tu tvoji zmrzlou kůži,“ konstatoval jsem potěšeně. Neodpovídal, je na mě dál zíral. „Co je? Pochybuješ o jejích citech k tobě?“ Já si prostě musel rýpnout. On se jen místo odpovědi pousmál. „Hezký. Hrabat se v mém mozku je v pořádku, ale pustit mě do tvého, ani náhodou,“ chtěl jsem jej vyprovokovat k mluvení. Nedařilo se. „Hele, vím, že je do tebe zamilovaná.“

„O skvělé,“ odpověděl. Nevšímal jsem si ho.

„Ale mě miluje taky. Jen si to sama nechce přiznat,“ když jsem to říkal, musel jsem se dívat na Bellu.

„Neřeknu ti, jestli máš pravdu,“ odpověděl.

„Tak se tě na něco zeptám. Když si vybere mě…“ začal jsem.

„Nevybere,“ skočil mi do řeči. Nevšímal jsem si toho.

„… Ale kdyby jo. Zkusil by jsi mě zabít?“ zeptal jsem se ho na rovinu.

„To je lákavá myšlenka,“ odpověděl, hledě někam do dálky. Jako by si to představoval. „Ale ne. Takhle bych jí neublížil.“

„Takže ji proměníš v kreaturu, jakou jsi sám?“ zeptal jsem se. To už bych se raději nechal zabít. Takhle ji vidět nechci. Chci svoji lidskou Bellu.

„Já to nechci,“ odpověděl rozzuřeně. Hned se ale uklidnil. „Nikdy jsem to nechtěl,“ dodal.

„Tak ji zastav,“ poradil jsem.

„Já to zkusil,“ odpověděl. „Odešel jsem.“

„Ale vzdal jsi to moc brzy. Kdybys zůstal pryč dalších šest měsíců, mohl jsem ji udělat šťastnou. Věř mi. Měl by jsi zvážit, že pro ni můžu být lepší než ty.“

„Já jsem to zvážil,“ odpověděl po chvíli. „Vím, že bys ji ochránil. A hlavně jí můžeš dát život. Lidský život. A to je to hlavní, co pro ni chci. Ale já už ji nebudu k ničemu nutit. Už nikdy. Naposledy nás to málem zabilo oba.“ To byla ta nejdelší řeč, kterou jsem od něj dnes slyšel. A chtě nechtě jsem musel přiznat, že má v mnohém pravdu.

„Jo. To si pamatuju. Když jsi myslel, že je pryč, že jsi ji ztratil, jak jsi to zvládal?“

„To se nedá popsat,“ odpověděl s pohledem upřeným na Bellu. „Ale nikomu bych to nepřál, Jacobe. Věř nebo ne, ale jsem rád, že jsi tady.“ Usmál jsem se.

„Nechtěl jsi říct spíš. I když bych tě nejraději zabil, jsem rád, že je v teple,“ opravil jsem jej. Pousmál se.

„Kdybychom nebyli nepřátelé a kdybys mi nechtěl ukrást důvod života, snad bych tě mohl mít rád,“ řekl.

„No… kdybys ty neměl v plánu vysát život z holky, kterou miluji. Tak bych…“ chtěl jsem říct to stejné, ale ne. Já to tak neviděl. „… Ne. Ani pak ne.“ Podíval jsem se na Bellu.

„Ale ona si to ještě může rozmyslet.“

„Pak ji nechám jít.“ To jsem už nekomentoval. Byl jsem upřímně rád, že jsem se dozvěděl něco z toho, jak to cítí a co si myslí. Ale jak se říká. Všeho moc škodí.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ne. Ani pak ne.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře