Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy bez lásky? 2/2

09.10.2010 (10:00) • LeeLee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1842×

„Já se jmenuji Demetri… A jsem upír.“ 

Chvíli se na mě dívala a pak se rozesmála. 

„Odpusť, ale neděláš si ze mě legraci?"

„Ne, mluvím naprosto vážně. Taky jsem tomu zpočátku nevěřil. Vidíš? Moje oči jsou rudé, jsem bledý… Není to dostačující důkaz?“ 

„Ne.“ 

„A co ta žízeň, co máš?“ 

Viděl jsem na ní, že si toho všimla. Opatrně si sáhla na krk a nasucho polkla. 

„Víš, Jane, ty jsi teď taky upír. Zachránili jsme tebe a tvého bratra před upálením. A potom jsme vás proměnili.“ Viděl jsem na ní, jak se snaží všechno pochopit. 

„My?“ zeptala se tiše. 

„Ano, my. Patřím ke skupině zvané Volturiovi. Jsme něco jako velká rodina. Hlavní jsou bratři Marcus, Caius a nejdůležitější je Aro. Ten, co jsi ho viděla, je Felix, má na starost tvého bratra.“ 

„Aleca?“ 

„Ano, Aleca. Víš, proměnili jsme vás, protože jste talentovaní.“ 

„Talentovaní?“ zeptala se a malinko se zamračila.

„Ano. Jen málo upírů je talentovaných. Aro dokáže přečíst každou myšlenku, na kterou jsi kdy pomyslela, pouhým dotekem. Marcus vidí vztahy. Felix je silný, Chelsea umí upevňovat vztahy a Eleazar vidí dary.“  

„A ty?“ Překvapilo mě, že se ptá. 

„No, já jsem stopař. Dokážu najít kohokoliv na základě tónu hlasu.“ 

„To je zajímavé. A co já a Alec?“ 

„No, nejsme si úplně jistí. Ale věříme Eleazarovi, ještě nikdy se nespletl. Podle něj umí tvůj bratr zatemňovat smysly, jako způsobit výpadek všech smyslů v těle na nějakou dobu, jako zrak a podobně.“ 

„A já?“ptala se nedočkavě. 

„Podle Eleazara způsobuješ bolest.“ 

„Bolest? Proč, jak?“ Bylo na ní vidět, jak ji to vzalo.

„Nejspíš pohledem. Vyzkoušej to.“ 

„Jak?“ 

„Na mně.“

„Ale já ti nechci ublížit!“ 

„Neboj se. Zkus to.“ 

Bylo na ní vidět, jak se soustředí a potom jsem se zhroutil k zemi. Bolest byla strašná. Slyšel jsem, jak vyjekla a pak bolest ustala. Ihned jsem se zvedl. Malá měla v očích vyděšený výraz. Natáhl jsem se a pohladil ji po vlasech. 

„To je v pořádku, maličká."

„A ty jsi?“ 

„Já? Samozřejmě. A teď by ses měla převléknout, musíš za Arem.“ 

„Nemám šaty.“ 

Natáhl jsem k ní ruku s šaty. Otočil jsem se, aby se mohla převléknout. Vypadala překrásně, neubránil jsem se obdivnému pohledu. Chytil jsem ji za ruku, aby neztratila směr. Nebyla si jistá svou rychlostí, ale vedl jsem ji. Zastavili jsme před dveřmi do hlavního sálu. Jane se zhluboka nadechla. 

„Co je to? Myslím ta vůně.“ 

„To je člověk. Určitě se chceš napít." 

„Ano.“ 

Otevřel jsem dveře a držel ji za ramena. Ihned jsme byli středem zájmu. Poprvé jsem uviděl jejího bratra. Byl své sestře neskutečně podobný. Ihned se k ní rozběhl a objal ji. Sledoval jsem to dojemné setkání ode dveří. 

Přistoupil ke mně Aro a natáhl ruku. Opatrně jsem mu podal svou. Stiskl ji a já viděl, jak se mi probírá hlavou. Zastavil se u mých myšlenek na Jane. Musel vidět, jak se mi líbí, jak mě okouzlila. 

„Demetri!!“ napomenul mě káravě. Jakoby kajícně jsem sklonil hlavu. On se otočil a šel k Jane. 

„To je skvělé! Konečně mám své klenoty u sebe. Drahá Jane, podej mi ruku!“ Jane mu ji podala. Četl si v její hlavě a zřejmě viděl, jak je žíznivá. Pustil ji tedy a pokynul rukou Santiagovi a Carlovi, kteří drželi nějakou ženu. Maličká se jí vrhla po krku. Sledoval jsem, jak se lačně krmí. I tak byla překrásná. 

Věnoval jsem jí mnohem víc pozornosti. Při tréninku jsem se snažil jí ve všem pomáhat. Beze slova jsem snášel její občasné výbuchy, při kterých jsem byl terčem mučení. Stejně tak jsem sledoval, jak se mi překotně omlouvá. Byla anděl. Můj anděl. Snažil jsem se být s ní co nejvíc. Aro to věděl a nebyl tím nijak nadšený. Taky mě kvůli tomu káral. 

„Demetri, ty víš, že to nemá budoucnost.“ 

„Dovolím si s vámi nesouhlasit, pane,“ odvětil jsem.

„Nech mě domluvit. Pověz mi, Demetri, kolik ti je?“ 

„501, pane.“

„To byla řečnická otázka.“ 

„Omlouvám se.“ 

„Neomlouvej se, vůbec nemluv. Teď mluvím já, jasné? Když já mluvím, ty mlčíš. Je to jasné?“ 

Mlčel jsem a Ara to zřejmě dopalovalo.

„Ptal jsem se, jestli je ti to jasné!“ 

„Říkal jste, že nemám nic říkat,“ namítl jsem. 

„Mlč!“ řekl a já přemáhal smích. 

„Jane je sotva pár měsíců, podle lidských měřítek je jí patnáct! Tobě je 501 a jinak 20!“ 

„Ujišťuji vás, že jsem si toho vědom,“ řekl jsem. Aro, nebýt upír, už by úspěšně brunátněl. 

„Psa! Doneste mi psa! Felixi!“ křikl. Felix ihned přispěchal ke trůnu a klaněl se. 

„Co se děje, pane?“ 

„Chci psa! A hned!“ 

„Smím se zeptat na co?“ 

„Potřebujeme stopaře, jelikož já mu utrhnu hlavu!“ 

„Psovi?“ ptal se Felix. 

„Demetrimu! A tobě taky! Zmiz!“ A Felix se radši zdekoval. Zůstal jsem před trůnem a Aro se pomalu uklidňoval. 

„Demetri, víš vůbec, proč jsem proti tomu?“ 

„Nevím, pane. Snad ji chcete pro sebe?“

„Ale no tak!“ 

„Omlouvám se.“ 

„Ještě jednou se omluv a něco uvidíš! Pamatuješ na Mary a Johna?“ 

„Jistě. John byl v gardě, pak přišla Mary a on se do ní zamiloval. A pak vzali roha.“ 

„Už to tedy chápeš?“ 

„Bojíte se, abych s Jane neodešel.“ 

Aro mi to odsouhlasil. 

„Pane, ujišťuji vás, že i kdybychom chtěli, nemohli bychom. Máte přece Chelsea.“ 

Viděl jsem, jak Arovi svitlo. Potom mě poslal pryč. Chtěl jsem si spravit náladu, tak jsem se vydal hledat Jane. Našel jsem ji u ní v pokoji, kde si četla knihu. Když jsem vešel, vzhlédla. 

„Omlouvám se, měl jsem klepat."

„Nic se neděje. Co bys rád?“ 

„Příjemnou konverzaci.“ 

Usmála se a nabídla mi druhou židli. Probírali jsme spolu všechno možné, od počasí po knihy a politiku. Shodovali jsme se téměř ve všem. Řekl jsem jí i o její proměně, jak jsem ji vzal k sobě. 

„Proč jsi mě vzal k sobě?“ 

„Nevím. Jestli se zlobíš, pak promiň.“ 

„Nezlobím. Jen chci vědět, proč jsi to udělal. Bylo ti mě líto?“ 

„Taky. Nebo ses mi možná...“ 

„… líbila?“ dokončila za mě. 

„Ehm, ano. Líbila ses mi.“ 

„A už se ti nelíbím?“ 

„Ještě mnohem víc.“ 

„Tak proč jsi mi to neřekl?“ 

„Bál jsem se.“ 

„A čeho?“

„Odmítnutí.“ 

„No tak, Demetri. Ty, upír, starý přes pět set let, ses bál odmítnutí ode mě?“ 

„Vadí to?“

„Ani náhodou. A proč už něco neuděláš?“ 

„A co myslíš?“ řekl jsem a naklonil se k ní blíž. Přiblížila se ke mně a skoro jsme se dotýkali. 

„Hádej, můžeš třikrát,“ zašeptala. 

Místo odpovědi jsem ji políbil. Ihned mi polibky s dychtivostí oplácela. Pak jsem se odtáhl. 

„Uhodl jsem?“ 

„Napoprvé.“ 

Znovu jsem ji krátce políbil. 

„Miluji tě, malá Jane.“ 

_____________________________________________________________

Omlovám se, ale neodolala jsem a udělala z Ara tak trošku pošuka... Snad mi prominete. xD

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy bez lásky? 2/2: