Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy bez lásky? 1/2

08.10.2010 (19:00) • LeeLee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1860×

Nepřítomně jsem sledoval, jak dešťové kapky klouzají po okně. Depresivní počasí dolehlo i na mě.

„Demetri!“ zakřičel Felix. Otočil jsem se k němu s tázavým výrazem.

„Co je s tebou? Tyhle bažanty nevycvičím sám,“ zlobil se na mě.

Povzdechl jsem si a vrátil se k Felixovi a výcviku nováčků. Nevím proč, ale výcvik, který mě kdysi bavil, mě už nenaplňoval. Všechno jsem dělal automaticky. Pohyby, chvaty, prostě všechno. Najednou jsem ležel na zemi. Přiběhl Felix a skláněl se nade mnou.

„Sakra Demetri! Vzpamatuj se! Co to s tebou sakra je? Jsi dnes úplně mimo.“ Felix nade mnou zavrtěl hlavou a podal mi ruku, aby mě vytáhl na nohy. Do konce tréninku jsem se plně soustředil a nikdo už mě neporazil.

Po tréninku jsem odešel do svého pokoje. Zcela zbytečně jsem si lehl na postel. Sáhl jsem po první knize, kterou jsem našel. Bible. Paráda. Hodil jsem jí na zem a vzdychl. Byly doby, kdy jsem bibli miloval a ctil.

Psal se rok 1509. Jmenoval jsem se Demetrius Santiago Vittone. Byl jsem nejstarší syn pastora a očekávalo se, že budu jako prvorozený v jeho práci pokračovat. Měl jsem tu práci rád. Považoval jsem to za něco jako poslání. Lidi mě viděli rádi a já je. Až do toho osudného dne. Jedné ženě se ztratila dcera v lese. Vydal jsem se za ní, abych ji našel. Bloudil jsem skoro celý den, ale děvče jsem nenašel. Byl jsem úplně vyčerpaný. A tehdy mě našli Felix s Eleazarem. Felix mě chtěl původně jako zákusek, což jsem mu doteď neodpustil, ale Eleazar viděl můj talent. Předvedli mě pře Ara, a pak… Pak jsem byl Demetri Volturi.

Někdo silně zabušil na dveře. Zavolal jsem, ať vstoupí, a do dveří mi jako velká voda vletěl Felix.

„Demetri, akce, a to hned!“

„Moment. Felixi, o čem to zase mluvíš?“

„Ty, já, Eleazar a trojka. Jde o ta dvojčata, co o nich Aro pořád mluví. Jestli ihned nezasáhneme, je po nich. Takže nahoď oblek, protože tohle bude legendární!“

Zavrtěl jsem nad ním hlavou a oblékl si plášť gardy. Přes hlavu jsem si přetáhl řetízek se zlatým V. Aro na tom trval.

Vyrazil jsem za Felixem a během několika sekund jsem byl v hlavním sále. Aro už uděloval rozkazy.

„Eleazare, ty budeš se mnou a bratry. Kdybys našel další talent, neváhej a proměň ho. Felixi, ty se postaráš o toho chlapce. Je pro nás stejně důležitý jako to děvče. A o ní se postará Demetri. Je to jasné?“

Všichni přikývli a upírskou rychlostí jsme se vydali do města. Už zdálky jsem slyšel výkřiky měšťanů a cítil spoustu čerstvé krve. Tolik pachů, tolik hrdel k prokousnutí, tolik příležitostí k nakrmení. A pak jsem to ucítil.

Pach tak lahodný, tak sladký a jemný. Zavětřil jsem ve večerním vzduchu. Tuhle vůni jsem neznal, ale Aro zřejmě ano. Zastavil nás mávnutím ruky.

„Jistě to už cítíte. To je ta dívka. Kde je ona, tam je i její bratr. Demetri, veď nás.“

Důležitě jsem kývl a soustředil se. Zavřel jsem oči a nechal se vést svým darem.

Za krátkou chvíli jsme se octli před náměstím. Skryli jsme se ve stínu domů a zůstali jsme nehybně stát. Kolem nás prováděli ty děti. Chlapce vedli prvního a bylo na něm vidět, že silně přemáhá pláč. Zřejmě chtěl, aby jeho sestra viděla, že je silný. Tak trochu jsem ho za to obdivoval. Čelil jisté smrti, a přesto mu víc záleželo na ní.

Pohledem jsem přejel k tomu děvčeti. Ramena se jí otřásala vzlyky a světle hnědé vlasy jí padaly do obličeje.

Ty děti vedli na náměstí, ke dvěma totožným hranicím, které čekaly na svou krvavou oběť. Děvče se při pohledu na ně rozplakalo ještě víc. Kat vyvedl chlapce na jednu z nich. I zdálky jsem slyšel jak chlapec sykl bolestí. Zřejmě mu kat moc silně utáhl provazy, kterými byl přivázán ke kůlu. To kata rozesmálo a plivl mu do obličeje. Náměstí se otřáslo posměšným smíchem. To tu malou znovu rozplakalo. Kat přivázal i ji, a potom obě hranice zapálil. Už jsme nemohli vyčkávat.

Vyšli jsme k náměstí. Bratři si užívali tolik krve. Vysávali měšťany a těla odhazovali stranou. Chtěl jsem se ovládnout, abych při proměně tu malou nezabil, tak jsem se rychle napil z nějaké ženy. Eleazar však někoho našel. Ještě se rozhlédl po dalším talentu, ale nikoho už nenašel. Tak ji kousl. Potom ji, svíjející se bolestí, předal Marcusovi. Ten ji odnášel do hradu.

Já s Felixem jsme se probojovávali k dětem. Oheň se k nim dostával čím dál tím blíž. Vyskočil jsem na hranici a rychle přetrhl provazy. Byla značně vyděšená a pomalu omdlévala.

„Alec…“ vydechla a rozkašlala se.

„Neboj se, maličká. Postaráme se o tebe i tvého bratra,“ uklidňoval jsem ji za běhu. Nesl jsem ji v náručí až do hradu.

Většinou, když někoho proměňujeme, uděláme to buď na místě, jako dnes Eleazar, nebo je necháme ležet na zemi v kobkách, které jsou pod Volterrou. Spěchal jsem, aby nezemřela, tak jsem běžel, kam mě nohy nesly. Do mého pokoje.

Položil jsem ji opatrně na postel. Sykla bolestí, když se dotkla přikrývky. Měla popáleniny na nohou. Naklonil jsem se nad ní a ona z posledních sil otevřela oči. Její srdce zpomalovalo.

„Odpusť mi, prosím,“ řekl jsem a kousl ji. Začala křičet a bolestivě se kroutit.

Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Chtěl jsem ji nějak, jakkoliv povzbudit. Vždyť byla ještě dítě! Sedl jsem si na kraj své postele. Opatrně jsem natáhl ruku a stiskl tu její. Okamžitě mi ji začala drtit. Seděl jsem u ní celé tři dny, ve dne v noci. Felix si ze mě pořád utahoval. On nechal chlapce na starost Chelsea, kdykoliv chtěl odejít.

Její srdce začalo splašeně bít. Napřímil jsem se a dával dobrý pozor. Její srdce bouchlo, pak znovu, a pak se zastavilo. Chvíli nehnutě ležela, a pak pomalu otevřela oči. Zadívala se na mě a prohlížela si mě. Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, ale sotva zaregistrovala pohyb, vyskočila na nohy a přitiskla se ke zdi.

„Nech mě!“ řekla, a pak se zarazila. Určitě jí zarazil její vlastní hlas. To mě tedy taky. Nejspíš to bylo tím, že byla ještě dítě, ale hlas měla jako malé zvonečky. Stokrát krásnější než cokoliv, co jsem doteď slyšel. Líbila se mi.

„Neboj se. Nechci ti ublížit, chci ti pomoct.“

„Co se stalo? A kde je Alec?“ Její hlas zněl vyděšeně.

„Pššš. Tvůj bratr je…“ V tu chvíli vtrhl do pokoje Felix. Ona sebou polekaně škubla. Usmál jsem se na ní, abych ji uklidnil.

„Tak malá je už taky vzhůru? Kluk se už probral. Vzal jsem ho k Arovi, teď se krmí. Měl bys jí tam vzít taky, určitě má žízeň. A vysvětli jí, co se děje.“ Potom se otočil a odešel.

Obrátil jsem se zpátky k ní.

„Měl pravdu. Mimochodem, tohle byl Felix. Teď bych ti měl vysvětlit, co jsi. Chceš si sednout?“

„Já nejsem čarodějnice!“ bránila se zoufale.

„Však já vím. Sedni si,“ řekl jsem a ukázal na postel. Obezřetně se posadila a nespouštěla ze mě oči.

„Ty jsi Jane, že?“ Jane malinko kývla.

„Já se jmenuji Demetri… A jsem upír.“

_______________________________________________________

tohle je první část jednorázovky, byla moc dlouhá na jeden díl.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy bez lásky? 1/2: