Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nalezení Emmetta

17.07.2010 (18:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3587×

Rosalie:

Běžela jsem a část mojí mysli si užívala ten pocit. Tu rychlost. Svou vlastní jedinečnost. Zbylá část zuřila. Na mého bratra Edwarda, jak jinak. Dokáže mě vytočit tak snadno…

Vím, že si za to můžu tak trochu sama, ale naše vztahy se zkazily, už když jsme se viděli poprvé. Nebo spíš už když jsem ho poprvé slyšela.

Prý „Proč zrovna Rosalie Haleová?“

Jeho očividný nezájem a otrávenost mě mátly a zlobily. Brzy jsem pochopila, že Carlisle mě proměnil ze soucitu. Nechtěl, aby můj život skončil tak hrozným způsobem. A také zřejmě doufal, že budu pro Edwarda tím, co je Esmé pro něj. No, to se ale krutě spletl. Ani jeden z nás si nedokáže představit, že by s tím druhým tvořil pár. Jsme tak odlišní… Nijak zvlášť bych to nechtěla, ale ani po pěti letech nerozumím tomu, že se na mě nedívá jako ostatní. Nevidí, jak jsem krásná? Že jsem krásnější než všichni okolo, upírky počítaje?

No, alespoň mi má současná existence dala příležitost pomstít se těm, kteří mě téměř zabili.

Přestalo to být tak strašné, když mi Carlisle konečně dovolil chodit mezi lidi. Na vábení jejich krve jsem si docela zvykla a jde to vydržet… neskočit po prvním, kdo se vám přimotá do cesty. Je to tím snazší, když vidím, jak jsou ze mě paf. Usmála jsem se. Stačí kývnout a udělají pro mě cokoli. To se mi líbí – to mě baví. A hlavně proto si mě Edward neustále dobírá. Nakrčila jsem nos, když v tom jsem ucítila vábení.

Byla jsem ráda, že jsme se přestěhovali do blízkosti hor. Samozřejmě, není tu takové „společenské vyžití“, ale dá se tu lehce natrefit na masožravce. Voní i chutnají daleko lépe než býložravci. Obrací se mi žaludek, sotva na ně pomyslím. A teď jsem jednoho masožravce cítila. Podle intenzity vůně nebyl daleko (alespoň pro mé rychlé upíří nohy) a vypadalo to na medvěda. Vteřinu jsem uvažovala – nebyla jsem ještě tolik žíznivá, ale proč nevyužít situace? Rozeběhla jsem se, a když už jsem  téměř slyšela jeho bručení, narazila jsem na pach člověka. Co teď? Je tam nejspíš nějaký lovec nebo turista, který poslouží medvědovi jako svačinka.

Nakonec u mě zvítězila zvědavost, a tak jsem si našla strom, ze kterého jsem měla dobrý rozhled. Muž a medvěd vypadali téměř jako by spolu tančili. Až na to, že oba krváceli. Byla jsem si jista, že muž už dlouho nevydrží, ale jeho statečnost a zápal mě zaujaly. Lépe jsem si ho prohlédla. Vypadal trochu jako ten medvěd. Byl urostlý a svalnatý s tmavými kučeravými vlasy. Když se ke mně otočil tváří, zalapala jsem po dechu, ačkoli jsem ve skutečnosti dýchat nepotřebovala. Tolik mi připomínal malého Henryho – synka mé nejlepší kamarádky Very. Bylo to, jako by s tím medvědem bojoval sám…, i když to bylo nemožné. Henrymu bylo teď sotva šest let.

A pak ho medvěd omráčil. Musela jsem jednat okamžitě. Vrhla jsem se na něj přímo ze stromu. Srazila ho na zem a jediným pohybem medvědovi zlomila vaz. Neztrácela jsem čas pitím jeho krve. Místo toho jsem se sklonila k muži a ten otevřel oči. Byly tak velké a nevinné…

Lehce se usmál, než mu tvář opět zkřivila bolest a upadl do bezvědomí. V tom jsem měla jasno. Nenechám ho zemřít. Přehodila jsem si muže přes rameno a vyrazila. Modlila jsem se, abych měla dost odhodlání a nepřemohla mě vůně jeho krve. Chtěla jsem, aby žil. Přesto, že jsem tuhle existenci nenáviděla, byla to možnost. A on byl tak hezký, mladý a podobný Henrymu!

Zdálo se to jako roky od chvíle, kdy jsem ho přinesla. 100 mil bez oddechu, ale já se tak bála, aby jeho srdce nepřestalo bít dřív, než se dostanu domů, že jsem si odmítala přiznat, že váží víc, než obvykle nosím. Byla jsem u něj celou dobu. Carlisle se rozhodl vyzkoušet morfin, aby netrpěl tolik. Sotva ho však kousl, viděli jsme, že jed lék vytlačil. Jeho křik byl uširvoucí. A pak po několika hodinách zmlkl. Zřejmě už si uvědomil, že řev mu nepomůže. Nikdo už mu nepomůže.

Rázovala jsem po pokoji a snažila se ignorovat Edwardův pobavený pohled, se kterým mě sledoval. Kdy to skončí? Jak dlouho ještě bude trpět? Kolik času vlastně uběhlo?

Slyšeli jsme, jak se tep jeho srdce zrychluje. Za chvíli přestane bít a on se probudí. Jak asi zareaguje? Bude na mě naštvaný proto, v co jsem ho nechala změnit? Bude s námi chtít zůstat, nebo se vydá vlastní cestou? A zvládneme ho vůbec? Už jako člověk vypadal silný a nebojácný. Jinak by se přece nedokázal postavit medvědovi, ale zastřelil by ho jako každý jiný lovec pěkně z uctivé dálky. Štěstí, že jsme teď v takové pustině.

Moje nervozita stoupala, ale to už do místnosti vešla i Esmé. Teď jsme byli všichni.

Carlisle na nás kývl: „Už brzy. Zbývá jen pár úderů. Mějte se na pozoru. Vypadá silnější, než běžní novorození.“

Pro mě to bylo poprvé od chvíle, kdy jsem byla sama stvořena. Carlisle to zažíval už po čtvrté. Stvořil nás všechny, a tak byl teď na slovo vzatý odborník. Postavili jsme se s Edwardem bok po boku trochu víc dopředu. Sázeli jsme na to, že ho má krása zabaví… a Edward dokáže předvídat každý útok. Navíc jsem byla zvědavá. Neznala jsem přece ani jeho jméno.

Když otevřel oči, usmál se jako dítě, kterému dali nejhezčí dárek. Díval se nad sebe a okouzleně sledoval zrníčka prachu ve vzduchu. Líbila se mu duha na okraji všech předmětů. Bavilo ho všechno okolo, jako by si ani nebyl vědom naší přítomnosti. Ale to přece nebylo možné. Měl teď tak silné instinkty jako my ostatní.

Posadil se a zaujala ho rychlost, s jakou jeho tělo reagovalo. A pak promluvil – hlasem, který byl tak přitažlivý, že se do něj okamžitě musela každá dívka zamilovat:

„Já žiju? To je super! Takže jsem toho méďu nakonec dostal?“

Edward se uchechtnul a já se neudržela. Trochu jsem k němu postoupila:

„No to ani ne. Dostala jsem ho já, jinak by z tebe asi moc nezůstalo.“

Podíval se na mě a… v tu chvíli pro mě přestal existovat svět okolo. Byli jsme jen my dva. Vpíjela jsem se do jeho pohledu a on ohromeně zíral do mé tváře...

Esmé:

Měli jsme trochu obavy, když ho Rosalie přinesla. Trvala na tom, že ho Carlisle musí proměnit, a když mu popsala, jak ho našla, souhlasil. Tenhle muž si nezasloužil zemřít. Jenže jako novorozený bude silný. Silnější než kdokoli z nás. A my o něm nic nevíme. Neznáme ani jeho jméno. Jestli bude zuřivý, budeme mít problém ho zkrotit, i když spojíme své síly. Štěstí, že nikde kolem nás nebydlí lidé. Bude snadnější ho nasměrovat k lovu zvířat. Snad s tím bude souhlasit.

Ve chvíli, kdy se probral, nás však naše obavy opustily. Sotva otevřel oči, byl jako malé dítě. Okamžitě jsem v něm viděla svého syna. Byl tak bezstarostný, dětsky udivený a plný radosti. A když na něj Rosalie promluvila, téměř jsme viděli blesk, který je oba zasáhl. Snad, ani kdyby Amor  vystřelil svůj šíp, nemohlo to být tak náhlé… a definitivní. Zamilovali se do sebe s takovou intenzitou, že jsme všichni nenápadně vycouvali. Jejich žár se nedal snést. Neměli jsme už obavu, že Rose ublíží.

Když jsme se sešli dole v obývacím pokoji, Edward potřásl hlavou: „Zvláštní, jak se v jednom okamžiku může člověk od základu změnit. Škoda, že jste neslyšeli Rosaliiny myšlenky. Jako by najednou byla někdo jiný. Dřív ji zajímalo jen to, co mělo přímou spojitost s ní… a okrajově samozřejmě i my, jako její rodina. Nijak zvlášť se ale námi nezabývala (tedy pokud jsem ji zrovna nepřiváděl k šílenství). Teď ale většinu jejích myšlenek zabral ten kluk. Mimochodem, jmenuje se Emmett.“

Zaslechli jsme hlasitou ránu a Edward se ušklíbl: „Myslím, že je teď docela dlouho nemá smysl rušit. Chtějí být sami.“

Nepotřebovali jsme další vysvětlení. Podívali jsme se na sebe a všichni tři vylétli dveřmi. Tak moc o jejich lásce zase vědět nemusíme! Alespoň máme ale o jednu starost míň… a k mé radosti se naše rodina opět rozroste.

->

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta: