Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » My dear

12.06.2011 (18:00) • JoheeeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 22× • zobrazeno 2692×

Edwarde, má lásko jediná,

jak bych Ti zas chtěla složit hlavu do klína.

Jenže to není možné, já vím,

a tak o tom alespoň sním.

Jistě jsi vlastní důvody měl,

když jsi z mého života odešel.

Za to tě neodsuzuji ani náhodou,

přestože je mi příčina záhadou.

Prý mě nemiluješ, však to ti mám věřit?

Nedovedeš své pravé pocity dobře střežit.

Mám tě přečteného, každé slovo

a vím, že to nebyl důvod toho,

proč jsi jednoho dne zmizel

a mě přepadla svízel.

Vím, že už se nikdy nemůžeš vrátit,

a proto chci i své soužení zkrátit.

Dnes odpoledne ukončím své trápení.

Už jen chvíli! Tak měj strpení!

Až se dopustím se své vraždy,

budeme již spolu navždy.

Naučil jsi mě žít, tisíce díků.

A teď si též kvůli Tobě vrazím do srdce dýku.

Navždy Tvá

Bella

Tento dopis psaný mou rukou jsem teď žmoulala v prstech a přestože jsem byla pevně rozhodnutá, činilo mi veliké potíže to rozhodnutí uskutečnit. Je to dobrý nápad? Můžu to udělat Charliemu? A Renée? Tyto otázky mi vířily myslí a já na ně chtěla znát odpověď. To mi však nebylo dopřáno.

Prošla jsem starou mosaznou brankou a ocitla se u cíle dnešní cesty. Na hřbitově… Zase mě přepadl ten tíživý pocit jako pokaždé, když jsem byla na tomto místě, a jak jsem se blížila k jeho hrobu, stále narůstal. Když jsem stanula před místem jeho posledního odpočinku, už se to nedalo snést. Po tváři mi skanula první slza a tu v rychlém sledu následovaly další. Jako malé perličky dopadaly na mokrou půdu a okamžitě se do ní vsakovaly, až bylo k podivu, jak se tam ještě mohou vejít a nezůstanou jako malé ostrůvky bolesti nehybně ležet na tmavé hlíně. Ale vlastně jsem ty slzy chápala. Jako by nechtěly dál vidět utrpení, kterého bylo na tomto místě požehnaně, a tak se schovávaly hluboko pod nohy truchlících pozůstalých. Jak ráda bych byla jednou z nich…

Ale nic z toho, co teď prožívám, by nebylo, kdybych byla rychlejší. Kdybych ho včas zastavila, nemusel by být pohřbený v této zemi a já bych za něj každý den neronila slzy. Byli bychom někde spolu a užívali si přítomnosti toho druhého. Ale to bylo bohužel jen v mých představách… Já totiž pomalá byla a oni ho přímo před mýma očima roztrhali.

V tom okamžiku jsem utnula proud mých vzpomínek, příliš to bolelo. Položila jsem dopis na mramorovou desku s nápisem Zde odpočívá milující a milovaný syn a přítel. Navždy budeš mít místo v našich srdcích. Byl to nádherný hrob, ale co to je za malou útěchu, když toho, kdo v něm před více než rokem spočinul, nám to stejně nevrátí?

Klekla jsem si a v kapse nahmátla sirky, abych zapálila svíčku, kterou zřejmě musela uhasit bouřka, co se dnes v noci přehnala přes město a přilehlé okolí. Knot byl stále vlhký a už jsem to chtěla vzdát, když konečně chytl a vzplál malým plamínkem. A jako by ve mně rozžehl dávno zapomenuté pocity, po dlouhé době jsem opět pocítila radost.

Najednou jsem věděla odpověď na své otázky: ne. Není to dobrý nápad, nemůžu to udělat Charliemu ani Renée. Může se zdát, že smrt řeší vše, ale opak je pravdou. Když se jeden člověk připraví o život, zanechá po sobě mnohem víc zoufalství, než prožíval on sám a takto by to pokračovalo stále dál a dál, dokud by nebyla Země jen jedna velká koule utrpení. A já to teď naštěstí vím. Kdyby to věděl i Edward, nemusela bych dnes klečet na tomto místě plném smutku, ale  užívat si někde na kilometry vzdálené louce jeho polibky, jeho doteky.

Ale on to nevěděl, a proto já musím být ta silná a postavit se čelem věcem, co mě čekají, přestože to nebude jednoduché a mnohokrát budu chtít svůj názor přehodnotit. Musím jít dál, musím se posunout vpřed. A já to dokáži, vždyť jsem chodila s upírem!

Překvapilo mě, že pomyšlení na něj mi už nezpůsobovalo žádnou bolest. Pokusila jsem se o úsměv a po chvíli mé ztuhlé svaly opravdu uposlechly. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten pocit volnosti, který mi byl po tak dlouhou dobu odepřen.

Sebrala jsem svůj dopis a strčila si jej hluboko do kapsy. Teď už nemělo smysl jej sem dávat. Vstala jsem a naposledy upřela zrak na jméno muže, který mi převrátil život vzhůru nohama. Edward Cullen… Byl by na mě pyšný. Pak jsem se stále s úsměvem na rtech otočila a namířila si to k východu. Lidé, které jsem cestou míjela, se na mě dívali s udivenými a někdy dokonce i se zhnusenými výrazy. Jak by ne, muselo jim připadat zvláštní, když se po hřbitově procházela dívka, kolem které se přímo rozlévaly vlny štěstí. Ach, kdyby věděli…

Prošla jsem stejnou brankou jako ani ne před hodinou, a když jsem si vzpomněla, jak jsem se tenkrát cítila, chtělo se mi smát. Jak se může člověk za tak krátký čas změnit? Když jsem míjela odpadkový koš, zastavila jsem se, sáhla do kapsy a vyhodila teď již bezcennou obálku. Tam je její místo, tam patří.

A jako by to byla poslední zátěž na mém srdci, mohla jsem najednou zase plně vnímat krásy života. Užívala jsem si studený vánek lehce se otírající o mé rty a tváře. Přesně takto jsem se cítila, když jsem byla s Edwardem. A pak mi to došlo… On tady je! Je všude! Ve stromech, v lidech míjejících mě bez povšimnutí, ve zvířatech. Je to ten vánek, co mi dává ledové polibky na celou tvář. Rozesmála jsem se naplno.

„Edwarde! Miluji tě!“ křičela jsem a pak tišeji dodala: „Navždy budeš mít místo v mém srdci…“

Stále s dobrou náladou jsem se vydala cestou k domovu, ignorujíc kolemjdoucí, kteří se na mě dívali, jako kdybych se zbláznila. Možná měli pravdu…

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek My dear: