Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Muž s úsměvem na tváři

02.01.2012 (15:45) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 2622×

Seděl jsem u stolu a snažil se pokračovat v psaní článku, který jsem zítra musel odevzdat. Prsty jsem měl položené na klávesnici, ale nehýbaly se. Hleděl jsem na prázdnou stránku a povzdychl si. V hlavě jsem měl prázdno a jediné, na co jsem myslel, byla ona.

Od minulého Silvestra jsem na ni nepřestal myslet. Pořád jsem měl před očima její tvář a smutek v ní, když mi vyprávěla, co se jí stalo. Měl jsem sto chutí ji obejmout a nikdy nepustit. Byl jsem tam znovu. Znovu jsem s ní stál na terase a objímal ji kolem pasu. Držel jsem ji v náruči a cítil se v bezpečí. Zapomněl jsem na všechny starosti a vnímal jen její dokonalou vůni a teplo jejího těla. Hleděla na nebe a usmívala se. Pozoroval jsem její dokonalou tvář a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila.

Jenže se tak nestalo. Musel jsem ji opustit a vrátit se do světa, který pro ni nebyl. Jsem upír a ona jen člověk. Člověk s nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Zvedl jsem se od stolu a podíval se z okna. Všude vládla tma a na nebi zářil měsíc. Když jsem pozoroval tu stříbrnou kouli, která vládla nebi, vzpomněl jsem si na ten večer. Znovu.

Celý rok byl plný zklamání a smutku. Začal sice krásně a skončil ještě lépe, ale jeho průběh mě zasáhl. V lednu jsem jel s rodinou navštívit příbuzné z Aljašky. Nechtělo se mi tam, ale byl jsem nucen jet s nimi. Cestou jsem pozoroval okolí a přemýšlel nad svým životem. Existoval jsem už sto jedna let, ale lásku jsem zatím nepotkal. Běžel jsem jako poslední, takže jsem měl výhled na svou rodinu. Má matka s otcem se drželi za ruce, a co chvíli se na sebe zamilovaně podívali. Odvrátil jsem zrak a hleděla na Rosalii a Emmetta. Sice se nijak nedotýkali, ale hleděli si do očí a nevnímali nic kolem sebe. Bál jsem se podívat na svou oblíbenou sestru. Alice běžela sama, ale Jasper jí byl v patách. Dohonil ji, hodil si ji do náruče a ticho lesa proťal šťastný smích.

Byl jsem znechucený sám ze sebe. Mnoho upírek o mě stálo, ale já neměl zájem. Čekal jsem na tu pravou, která mi změní život. Chtěl jsem spatřit její obličej a vědět, že nikdy nebudu chtít nikoho jiného. Když jsme dorazili ke srubu, který patřil otcovým přátelům, měl jsem zvláštní pocit. Uvnitř mě se odehrával boj několika emocí, které dohromady tvořily výbušnou směs.

Dveře se otevřely a začalo vítání. Nikdy jsem ty upíry neviděl, ale připadali mi sympatičtí. Hlava jejich rodiny byla tak podobná mému otci, až jsem se tomu musel smát. Bavil jsem se s jeho ženou a její sestrou a dobře jsem se bavil. Vyprávěli mi historii jejich rodu, a když vyprávěla o svém muži, píchlo mě u srdce. V očích měla vepsanou lásku a radost z toho, že někdo takový existuje. Bude o mně taky někdo takhle mluvit? ptal jsem se sám sebe a nešťastně si povzdychl.

Stál jsem zády ke schodišti a povídal si s Alicí. Potutelně se usmívala a pořád hleděla za má záda, ale když jsem se chtěl ohlédnout a podívat se, proč tam pořád kouká, nedovolila mi to. Prý se brzy dočkám. A taky že jsem se dočkal.

Nadechl jsem se a ucítil tu nejkrásnější vůni, která vůbec mohla existovat. Pomeranč, máta a skořice. Překvapeně jsem se otočil a pohlédl na tu dokonalou osobu, která vešla do místnosti. Byla malá, hubená a překrásná. V srdcovitém obličeji dominovaly zlaté oči a široký úsměv, který z její tváře nikdy nezmizel. Dlouhé blonďaté vlasy se stáčely do lehkých vlnek a jejich vůně mě omámila. Přešla k mému otci a potřásla si s ním rukou. Uvnitř mě se zvedla vlna něčeho, co jsem neznal. Celé tělo mě pálilo a tiše jsem vrčel. Žárlil jsem. Žárlil jsem na vlastního otce.

Trvalo nekonečně dlouho, než přišla ke mně. Natáhla ruku k mému tělu a já ji políbil na hřbet její drobné ručky. Zasmála se a já se zaposlouchal do té zvonkohry, která naplnila místnost. Její tvář byla stejně dokonalá jako všechno ostatní na ní.

Rodina se vracela domů, ale já zůstal. Nemohl jsem opustit tu bytost, která si získala mé srdce. Zamiloval jsem se do ní a podle jejích zmatených myšlenek ke mně také něco cítila. Trávili jsme spolu každý den a mnohdy i noc. Nic jsme spolu neměli, stačily nám jen doteky a letmé polibky. Zůstal jsem na Aljašce dva měsíce a konala se svatba. Bál jsem se, že na to moc spěchám, ale vypadala šťastně. Za zásnubní prsten jsem dal skoro všechny své úspory, ale pořád se mi nezdál dost drahý pro tak úžasnou ženu.

V den, kdy jsme se brali, pršelo. Smáli jsme se tomu a vtipkovali, že nebe pláče nad tím, jak jsme šťastní a spokojení. Já byl zamilovaný až po uši a užíval jsem si každou chvíli s ní. Svatební cesta proběhla přesně podle plánů. Přijeli jsme na Esméin ostrov ráno a až do odjezdu jsme nevylezli z ložnice. Nemohl jsem se nabažit jejího dokonalého těla a stenů, které se draly z jejích úst.

Myslel jsem si, že nemůžu být šťastnější, ale má žena se mi několik týdnů po svatbě začala stranit. Netrávila se mnou každou noc a někdy se ani nevrátila domů. Alice s ní jezdila na nákupy, ale vždy se vracely tak, abych si ji mohl užít. Nevěděl jsem, co se děje, ale měl jsem strach. Nepřežil bych, kdyby mě opustila. Byla můj život, celý můj svět.

Když jsem se jí zeptal, co se děje, svedla vinu na mě. Prý na ni moc tlačím a ona nemá dostatek volného času. Když to vyslovila, uvěřil jsem tomu. Nadával jsem si za to, že jsem ji pořád držel doma a bičoval své svědomí za nedostatek času jen pro ni. Snažil jsem se jí vyjít vstříc, a proto jsem si naše nového koníčka. Malování.

Byl jsem upír, takže mi šlo skoro všechno. Vzal jsem do ruky tužku, papír a začal kreslit. Za několik málo okamžiků jsem se podíval na papír a nemohl uvěřit vlastním očím. Namaloval jsem dokonalou kopii obličeje mé milované ženy. Našel jsem barvy a dodal tak šedivému základu život. Když jsem byl hotový, začal jsem malovat další. Kreslil jsem všechny členy své rodiny, přírodu a mnoho dalšího. Kreslení mě naprosto pohltilo a má rodina se rozhodla, že má díla nechají vystavit. Nejdřív jsem byl naštvaný, že to udělali za mými zády, ale když jsem uviděl, kolik lidí stálo před galerií, odpustil jsem jim.

Výstava mě naprosto pohltila a několik lidí se mnou prohodilo pár slov. Byl jsem na vrcholu blaha, ale to se všechno změnilo, když jsem ji uviděl. Stála před jedním z mých obrazů a usmívala se na něj. Chtěl jsem za ní jít, ale někdo mě předběhl. Hleděl jsem na muže, který ji políbil, a zalapal jsem po dechu. Nebránila se, ba naopak. Přitáhla si ho blíži a zatáhla ho do místnosti, která byla vedle. Zuřil jsem a plný vzteku jsem vrazil do místnosti, když se věnoval jejímu hrudníku. Vyděšeně na mě hleděli a já v jejím milenci poznal svého přítele Bena. Znali jsme se patnáct let a nikdy bych nečekal zradu zrovna od něj.

Druhý den za mnou přišla a omlouvala se mi. Nevěřil jsem jí ani slovo a raději přešel k věci. Na stůl jsem položil rozvodové papíry a nekompromisně na ni pohleděl. Vzlykala, vrčela, bila mě, ale k ničemu jí to nebylo. Ten večer to bylo poprvé, co jsem křičel na ženu. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, která musela ven. Křičel jsem na ni a vinil ji ze všeho, co se stalo. Urážel jsem ji a donutil ji tak, aby podepsala papíry, které jsem jí předložil. Myslel jsem, že to tím skončí, ale mýlil jsem se.

Další den jsem přišel do práce, kde jsem byl zatím jen krátce. Musel jsem se nějak odreagovat a zachraňování lidských životů mi dělalo dobře. Jako každý den jsem pozdravil sestry a šel se převléknout. Cestou do místnosti pro lékaře jsem si všiml, jak na mě všichni zírají a ukazují si na mě. Zmateně jsem jim pohled oplácel a neměl páru o tom, co se děje. Až z myšlenek mého otce jsem se dozvěděl, že o mně Tanya rozhlásila lež, které všichni uvěřili. Vymyslela si, že jsem ji bil, a proto se rozvádíme. Nebyla to pravda, ale ostatní tomu uvěřili.

To mě přivedlo do města, kde jsem bydlel doteď. Na Silvestrovské párty jsem byl poprvé, ale věděl jsem, jak to tam chodí. Seděl jsem u baru a v ruce držel sklenku sektu, abych nevypadal podezřele. Rozhlížel jsem se kolem a všiml si několika odvážlivců, kteří tančili uprostřed parketu. Pozoroval jsem jejich kroky a musel se zasmát. Pohledem jsem zavadil o stoly za nimi a všiml si dívky, která seděla u stolu, na kterém byla položená moje jmenovka. Nevím, jak se tam dostala, ale určitě v tom měla prsty Alice.

Popíjela šampaňské, a když zjistila, že je její sklenka prázdná, rozhodla se ji znovu naplnit. Zvedla se a lehce zavrávorala. Všiml jsem si, že nemá boty na vysokém podpatku jako většina žen, které tu dnes byly. Měla na sobě modré šaty, které obepínaly její postavu a zvýrazňovaly tak její přednosti. V obličeji byla lehce rudá, ale na kráse jí to neubralo. Když se s plnou skleničkou vracela ke stolu, všiml jsem si, že si sedla na moje sako. Zasmál jsem se a zvedl se.

Pomalu jsem k ní kráčel a viděl, že nad něčím přemýšlí. Krčila obočí a lehce se třásla. Musela myslet na něco zlého, protože jí po tváři stekla slza. Nechtěl jsem ji rušit, ale toužil jsem vědět, proč je žena jako ona tak smutná.

Promluvil jsem na ni a pro mě začal nejzajímavější rozhovor života. Neznal jsem ji, ale měla podobný osud jako já. Zhrzená žena a ztráta blízkých. Povídali jsme si několik hodin a povídali bychom si dál, ale blížila se půlnoc. Zvedla se a nervózně se zasmála.

„Půjdete se mnou?“ zeptala se a já byl ztracený. Zase. Následoval jsem její štíhlé tělo a těšil se na to, až ji budu držet v náruči a spolu s jejím hlasem odpočítávat deset vteřin, které nás dělí od nového roku. Postavil jsem se za ni, vzal ji kolem pasu a hleděl na nebe. Uviděl jsem hvězdu, která zářila jen a jen pro nás. Začalo odpočítávání a já se loučil se vším špatným, co mě potkalo. Dával jsem sbohem rodině, příteli i ženě, která mi zničila život. Hleděl jsem na dívku před sebou a věděl, že na ni jen tak nezapomenu.

Na terase jsme stáli ještě několik desítek minut a kromě nás bylo všude prázdno. Věděl jsem, že musím jít. Musím ji nechat a odejít do světa upírů a tmy. Sklonil jsem se k ní a do ucha jí zašeptal poslední větu, kterou jsem jí směl říct.

„Největším uměním člověka na světě je usmát se, když je mu do breku,“ zašeptal jsem a políbil její ucho. Během vteřiny jsem byl na konci terasy a naposledy na ni pohleděl. Stála tam, třásla se a po tváři jí stekla slza.

Byl Silvestr a já tu byl znovu. Stál jsem na stejném místě a vyhlížel ji. Nervózně jsem poklepával nohou o podlahu a pozoroval prázdné místo, které patřilo jí. V ruce jsem drtil sklenku se sektem a modlil se, aby tam byla. Všiml jsem si jí, když vstupovala do dveří. Rozhlížela se kolem sebe a došla na své místo. Všimla si mého saka a schválně se na něj posadila. S úsměvem na tváři jsem k ní přešel a ona se šťastně usmála.

„Minulý rok jsem na něco zapomněl,“ zašeptal jsem a sklonil se k jejímu dokonalému obličeji. Ani jsem se nestačil dotknout jejích rtů a už mě líbala. Po několika měsících jsem se cítil znovu šťastný a spokojený.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Muž s úsměvem na tváři: