Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Můj osud je smrt

31.03.2010 (08:15) • misppule • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3970×

Dívka tiše pláče, v ruce svírá žiletku a vzpomíná na poslední okamžiky s jejím milým do doby, než ji opustil.

Vzpomínala a tiše plakala, slzy jako hrachy jí stékaly po tvářích.

„Jau!" sykla, když žiletku sevřela pevněji a řízla se o ní do dlaně.

Uslzenýma očima si prohlížela kapku krve, která pomalu stékala po zápěstí dolů.

Ne nadarmo se říká, že vzpomínky bolí, tato dívka je toho důkazem.

Kam se podívala, viděla jeho zlatavé oči, které ji přivádí k šílenství.

„Proč?" ptala se vždy, když usínala, „proč?" ptala se, když vstávala.

„Proč jsi to udělal?" ptala se pořád sama sebe dokola, ale odpověď nenacházela a ani nenajde.

Cítila se zrazená, podvedená, sžíral ji smutek a zášť.

Snažila se vybavit si jeho dokonalou tvář, ale nešlo to.

Nešlo ani popsat, jak byl dokonalý, dívka ho milovala, ale on ji ne, to samé jí řekl, když odcházel.

„Nemiluji tě," řekl a zmizel, dívka za ním běžela, ale byla moc pomalá.

Po tváři dívce tekly další slzy, z úst se jí vydral tichý vzlyk.

„Udělám to!" rozhodla se dívka.

Nechtěla bez něj žít dál, řekla mu to, ale on jí řekl, že zapomene...

Byl tak naivní, copak na boha se dá zapomenout? Nedá...

To on byl to, pro co dívka žila, bez něj její život neměl cenu a to ona věděla, připadala si bez něj sama.

„Já tě milovala a ty jsi mě opustil."

Ani květina nemůže žít bez lístků, stejně jako ona...

To on byl slunce jejího života, ale když odešel, její život se naplnil tmou…

„Každý den tě z okna vyhlížím, ale nic nenacházím...“

Chlapec věděl, že bez něj nebude žít, ale nechtěl si to připustit.

Dívka se pořád snažila představit si v duchu jeho tvář, ale nedokázala to, ne že by nechtěla.

Ale jeho tvář byla dokonalá, dříve si pamatovala každý detail jeho obličeje, jenže čas vše odvál.

V pamětí jí zůstaly jenom ty zlatavé oči, vzpomněla si na dobu, kdy se k ní choval, jako by neexistovala.

Bylo to, jako by jí do srdce vrazil nůž.

Seděla a v rukách otáčela žiletku.

Její odhodlání zmizelo, když si vzpomněla na to, jak se o ni strachoval a říkal jí, že ji miluje.

Milovala ho a on ji zradil, pěstí praštila do zdi, v ruce jí nepříjemně zapraskalo.

Dívka se ještě víc rozbrečela, nebrečela bolestí, ale věděla, že už ji nikdo nebude chránit.

Její ochránce ji opustil, zůstala tu sama bezbranná, ve světě plném monster...

Chybělo jí jeho obětí, které nic nedokáže nahradit.

Chyběli jí jeho sourozenci a nejvíce jeho matka Esmé, už kvůli ní by se nemohla zabít.

Věděla, že Alice vidí, jak její odhodlání kolísá, nebo už i ona ji opustila?

Odjela a neřekla jí ani sbohem, dívku to bolelo.

Psychicky se úplně zhroutila, copak je na světe sama, bez přátel?

Ne, má matku a otce, ale s těmi nekomunikuje.

Sedí ve svém pokoji a pláče, pláče protože ji opustil...

Edward, to jméno jí způsobovalo hroznou bolest, trpěla ztrátou milované ho člověka...

Když nepláče, tak jenom sedí a kouká z okna nebo do zdi, vypadá to, jako že na někoho čeká.

Ano, čeká na svého prince na bílém koni, ale ten nepřijede, nebo ano?

Těžko říct, život je plný nečekaných věcí...

„Ještě ne," šeptla dívka a strčila žiletku do zadní kapsy kalhot.

Otřela si slzy, vzala si baťoh a šla do kuchyně, nejedla, neměla chuť, ani moc nepila.

Byla bledá jako smrt, od doby, kdy zjistila, že je vážně nemocná, se do sebe uzavřela a nikoho k sobě nepustila.

S nikým se nebavila, jen odpovídala na otázky, sama od sebe nic neřekla...

Zrovna šla do jídelny, když uviděla ty oči!

Polekala se a utekla, nasedla na motorku a ujížděla pryč, bez helmy...

Nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje, přidala plyn, jenže jí do cesty vběhla srna.

Dívka strhla řídítka a narazila do stromu...

Chlapec opodál vše pozoroval, nikdo o něm nevěděl, jak by taky mohli, byl kus od nich.

Kdyby mohl, plakal by, to on ji opustil a zavinil to, jak trpěla.

Seděl pod stromem a vzlykal, vzpomínal na to, jak byla šťastná, když byla s ním.

Vzpomínal na její polibky a na úsměvy, kterými ho obdarovala…

Seděl a vzlykal, posledních pár měsíců mohl být s ní, umřela by a on tomu mohl zabránit.

Neučinil tak…

Trpěl nad její ztrátou, nikdy si neodpustil, že tohle způsobil.

Mohl být teď s ní, místo toho trpí.

Druhý den v novinách:

Dívka na motorce narazila do stromu.

Podle doktorů byla vážně nemocná a zbývalo jí jen pár dnů života.

Policie nenašla známky autonehody.

Podle očitých svědků vypadala rozrušeně a nevšimla si toho, že jí do cesty vběhla srna.

Dívka na následky nehody na místě zemřela…

Žena tiše pláče nad dívčiným hrobem, v ruce svírá rudou růži.

Byla to její matka, „sbohem holčičko, miluji tě,“ zašeptala a položila růži na hrob.

Nechtěla, ale musela odejít, chlapec schovaný za hřbitovní zdí to vše slyšel.

Přehoupl se přes zeď a s bílou lilií v ruce došel na místo, kde stála její matka.

Přiklekl k hrobu a položil vedle růže lilii…

„Sbohem lásko…“ zašeptal do ticha.

Kdyby mohl plakat, plakal by, z úst se mu vydral tichý vzlyk.

Toužil potom, aby tady byla s ním…

Jenže to už je minulost, čas nejde vzít zpátky…

A to je to, co by si chlapec přál ze všeho nejvíc, vrátit čas a neodejít od ní...

Ráda bych mu pomohla, jenže každá pohádky musí mít šťastný a smutný konec…

Já zvolila ten smutný…

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud je smrt: