Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje posedlost 1/2

06.03.2011 (19:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1495×

Procházka růžovým sadem? Ani náhodou! 1/2

Každý si ve svém životě musíme položit jednu důležitou otázku. Jednou se dostaneme do situace, kdy nám dotyčný, kterého milujeme, lásku neopětuje… věčnou lásku v mém případě. Ano, i já jsem v této situaci… a přestože jsem krásná, chytrá a snem každého muže, který mě uvidí, tak nejsem snem muže, kterého miluji, a tomu se říká neopětovaná láska.

To je ten nejhorší druh lásky, jaký může kdy existovat na planetě Zemi. Sžírá vás za živa a nehodlá se vás pustit, dokud se dobře nenasytí. Někdy její řádění trvá pár dní, jindy pár měsíců, někdy roky a třeba jako u mě i století. Nikdy jsem si nemyslela, že mě tohle někdy potká. Nikdo mi neodolal… všichni by se mi i klaněli, kdyby mohli, ale pak přišel on a moje srdce poskočilo a patřilo jenom jemu.

Poprvé, co jsem ho uviděla, jsem si připadala jako v pohádce. Měl na sobě modrou košili a na ní sako, které lemovalo jeho štíhlou postavu. Kalhoty měl nejspíš střižené na míru. Podíval se na mě a potom zase uhnul pohledem zpátky k ženě hned za ním. Je to snad jeho družka? Pokud ano, tak jsem hluboce zklamaná. Otočil se na mě, zavrčel a zamračil se. Nepochopila jsem, co tím myslel. Odběhl pryč a ta holka ke mně přišla.

„Umí číst myšlenky,“ řekla vesele a potom odběhla za ním. Měla krátké hnědé vlasy a v nich jí trůnila čelenka. Po nějaké době se k nám i s jeho rodinou nastěhoval. Byl krásný, milý, chytrý… co víc si přát. Jmenoval se Edward a neměl žádnou vážnou známost, což mě potěšilo. Upírka, kterou jsem s ním tehdy potkala v lese, byla jeho sestra, Alice. Ta měla v mysli jen jediného muže… Jaspera. Edward měl ještě druhou sestru, která se jmenovala Rosalie, a ta měla zase v mysli Emmetta, který je hodně veliký vtipálek stejně jako Kate. Jejich rodiče jsou Carlisle a Esmé, ale nejsou to jejich skuteční rodiče… to je jasné.

Za Edwardem jsem skoro celé léto dolézala a myslím, že nebyl rád. Pořád se tvářil naštvaně a smutně… jednou jsem to prostě vzdala a šla od něho pryč. Měli tu zůstat ještě další čtyři roky, ale Edward je přemluvil, aby šli pryč, a tak odešli. Odešel… moje srdce se uzavřelo do sebe a slíbilo si, že už se nikdy žádnému muži ani neodemkne.

Potom, co odešli, jsem se uzamkla do sebe a místo toho, aby mě mé sestry utěšovaly, tak se mi spíš smály. Byla jsem stále zalezlá ve svém pokoji a vzlykala jsem. Párkrát za mnou přišla Carmen nebo Eleazar, ale nebylo mi to nic platné. Moji náladu to nijak nezlepšilo. Problém byl v tom, že jsem byla upír… nemohla jsem totiž brečet. Nemohly mi téct slzy po mé tváři… nemohla mi být zima… nemohla se mi vařit krev v těle, když jsem byla naštvaná. Chtěla jsem být člověk. Ano, už to tak bylo. Když jste člověk, chcete být upír, a když jste upír, chcete být člověk. Když jste člověk, máte možnost volby, ale když jste upír, tak ji nemáte.

Všichni si myslí, jak je to super, když jste upír, ale tak to není. Nejdřív je to sranda… lézt po skalách bez žádného vybavení, potápět se v moři a být pod vodou, jak dlouho chcete, protože nepotřebujete vzduch… jenže po nějaké době vás tento svět omrzí a začnete pochybovat, jestli rozhodnutí stát se upírem, nebylo tou největší chybou, kterou jste kdy v životě udělali. Potom přejdete do fáze, kdy se chcete zabít, ale buďto nemáte dost odvahy, nebo podporu přátel… sami se bohužel zabít nedokážete. Po nějaké době vás tahle fáze omrzí a začnete se litovat. Projíždíte každý dílek svého života… každou sekundu a říkáte si, jak jste dospěli k rozhodnutí stát se upírem. Proč se z vás stal upír a proč vůbec upíři existují.

Rosalie, Edwardova sestra, se mnou tohle sdílela. Chápala mě… i ona chtěla být člověkem a litovala toho, co se jí přihodilo. Když se tu Edward ukázal podruhé a ona viděla, jak se trápím, tak si mě odchytla na příjezdové cestě, když jsem zrovna přijela ze školy a promluvila si se mnou v lese. Po tomhle rozhovoru jsme byly nerozlučné. S Alice jsme se sice také bavily, ale nebylo to ono… nesdílela s námi stejný problém. Jednou nám do očí řekla, že si to až příliš moc berem a potom odešla za Kate a Carmen. Od té doby se už s námi nebavila.

Když Rosalie nebyla se mnou a byla s Emmettem, tak jsem většinou trávila čas sama. Edwarda jsem si nevšímala. Nechtěl mě a v tom případě jsem se mu nenutila a i když byl moje první láska, moje štěstí, moje posedlost, tak jsem za ním nelezla. Bála jsem se ale, že zase brzy odjedou, což se stalo. Rosalie odjela s nimi a já zůstala zase sama. Edward už tu zase nebyl. Pokaždé, když ale kolem mě prošel, tak jsem si kladla jen jedinou důležitou otázku. Je se mnou něco špatně?

Přítomnost

Seděla jsem na skále a pode mnou se moře pralo se skalami. Kolem mě bylo spoustu kamínků, které jsem lhostejně házela dolů do moře. Ani nevím, jak dlouho tu sedím. Den… týden… možná měsíc? Nemám pojem o čase a je mi to jedno. Šaty, které mám stále na sobě od té doby, kdy jsem přišla, jsou zničené… roztrhané a špinavé. Moje tvář je sice stále dokonalá, ale cítím se, jako by moje tvář byla potrhaná od rozzuřeného tygra. Bolí mě celé tělo, moje vlasy jsou ve strašném stavu a boty už nemám. Ty nejspíš před pár dny následovaly kamínky. Vločky padaly na mé ruce a zůstaly tam. Normálnímu člověku by se hned na pokožce roztekly, ale já nejsem člověk a v tom je ten problém.

Běžela jsem sem hned, jak odešel. Sestry mi potom volaly… hledaly mě, ale nemohly mě najít. Udělala jsem to tak chytře, že jsem skočila do moře a asi o pár kilometrů dál jsem sem vyšplhala. Mobil jsem hodila taky do moře. K čemu by mi byl, když nechci s nikým mluvit. Nemám chuť se s kýmkoliv bavit.

„Ani se mnou ne?“ zeptal se hlas za mnou a já se otočila. Byl tam on. Otočila jsem se zpátky a koukala na oceán. Chvilku bylo ticho a potom jsem uslyšela šustnutí hned vedle mé paže. Sedl si vedle mě a vzal mě za ruku. Utřel mi z ruky vločky a chytil mě za zápěstí. Hrál si s mými prsty a potom se na mě kouknul. Já ale uhnula pohledem, vzala pár kamínků a volnou rukou je hodila do moře. Znovu se usmál, naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář. Ucuknula jsem.

Najednou všechno zmizelo a znovu se přede mnou objevil oceán. Stále jsem seděla na skále nad mořem, ale Edward tu nikde nebyl. Znovu jsem začala přemýšlet nad tím, proč tu jsem.

„Ani se mnou ne?“ zeptal se hlas za mnou a já se otočila. Byl tam on. Počkat, nestalo se to už náhodou? Znovu jsem se otočila k oceánu a koukala na mořskou pěnu. Znovu bylo chvilku ticho a potom si ke mně přisedl… vzal mou dlaň, setřel vločky z mé ruky a pevně mou dlaň stiskl. Co se to sakra děje? Ucukla jsem při pohybu, který měl následovat.

„Co se to děje?“ zakřičela jsem nahlas a on se zděsil.

„Co se děje?“ zeptal se a objal mě. Rychle jsem ho odstrčila pryč a skrčila se do kouta. Vzlykala jsem a nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Edward hned ke mně přiběhl a hladil mě po hlavě.

„Vím, co se s tebou děje,“ řekl a já byla zvědavá.

„Co?“ vykřikla jsem trochu víc, než jsem chtěla.

„Máš schopnost… takzvanou predikci… něco podobného jako má Alice, ale mnohem silnější… tvá schopnost se bude intenzivně rozvíjet díky tvým emocím… pokud budeš hodně vzteklá, smutná či veselá, tvá schopnost se buďto zesílí, nebo zvětší o další možnosti, které ti tato schopnost nabízí,“ pošeptal mi do ucha a já jen na něj tupě zírala.

„Co?“

„Já vím, že to říkám moc vědecky, ale…“

„Jo, tak ty myslíš?“ zeptala jsem se ho. On se jen usmál a pohladil mě po rameni.

„Nech mě to doříct… ale jinak to nejde vysvětlit, ale pokusím se ti to říct i jednodušeji… předpovídáš budoucnost a přesněji jak Alice,“ řekl a já tomu nemohla uvěřit.

„Ehhhh,“ vyhrkla jsme jen ze sebe a vstala. Přešlapovala jsem a nemohla tomu uvěřit. Potom jsem si ale něco uvědomila.

„Měla jsem vidění?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ řekl jen.

„A ty říkáš, že mé vize jsou přesnější než ty Aliciny?“ zeptala jsem se ho znova.

„Ano,“ řekl.

„Aha… a je to tak, že se to tak skutečně stane anebo je to stejné jako u Alice… že když se ten člověk rozhodne to udělat, tak se ta budoucnost změní?“

„Myslím si, že teď si teprve u té druhé možnosti, ale tvoje schopnost ještě není plně rozvinuta, takže musíš být trpělivá. Proč?“ zeptal se a já šla k němu blíž.

„Já jen… měla jsem vizi a v té vizi jsi mě políbil na tvář, takže proč a co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se. On se jen znovu usmál.

„Já jsem se ti nikdy nevyhýbal.“

„Vyhýbal,“ namítla jsem hned.

„Tak ano, vyhýbal, ale ne kvůli tomu důvodu, který si myslíš. Bral jsem tě jako kamarádku a tohle přátelství pro mě znamenalo hodně, i když jsme se spolu nebavili. Nejspíš jsem to pokazil svým přístupem, ale… už od začátku, co jsem tě spatřil, ses mi líbila a já tobě taky… aspoň podle tvých myšlenek to tak vyznělo. Pořád ses kolem mě motala a já jsem se úplně hrozil toho démona ve mně, který chtěl jen jedno… tebe. Vzpíral jsem se mu, ale marně, a tak jsem rodiče přesvědčil, abychom jeli pryč. Slušnost ale byla občas přijet, a tak jsem se měsíc připravoval na to, až tě zase uvidím, ale jak víš, tak jsem to znova nezvládl a znovu jsem utekl. Jenže potom mi volala Carmen, že jsi utekla a že už tě hledají celý měsíc. Tvé sestry se o tebe bály a tak mi Alice jen řekla, že jsi u moře. Prohledával jsem pláže a potom mě i napadly skály, protože jsem věděl, že miluješ neobyčejná místa, a tak jsem tu. Musím jen zavolat tvým sestrám, aby…“ Rychle jsem mu vzala mobil, který právě vytáhl z kapsy u kalhot a rychlým pohybem ho hodila do moře.

„Proč jsi to udělala?“

„Nechci, aby nám krásnou chvíli kazila hračka z moderní doby,“ pošeptala jsem mu do ucha, když mě ale od sebe odstrčil a posměvačně se zasmál.

„Nám krásnou chvíli? Jak to myslíš?“ zeptal se a stále se smál.

„Já myslela, že když jsi říkal…“

„Ano, to jsem říkal, ale před dvěma týdny jsem potkal jednu holku a…“

„Neeee, už znova ne… jen kvůli tobě jsem tady. Co tu potom děláš? Víš co? Vypadni! Vypadni!“ začala jsem hlasitě křičet a byla jsem rozzuřená. Edward se bez zaváhání rozběhl ode mě a skočil ze skály do vody. Já husa pitomá… myslela jsem si, že mě chce… tak co měl znamenat ten polibek? Byl to jen jeho další žert, nebo to bylo doopravdy? No, potom by se mi ale nesmál a neříkal mi o své nové kamarádce, kdyby mě měl rád. Proč to teda dělal?

O dva dny později

Uznala jsem, že je na čase jít pryč. Už mě to tu nebavilo. Navíc jsem měla hroznou žízeň, takže jsem si potřebovala zalovit. Sestry hned, jak mě uviděly, mě objaly a nechtěly se mě pustit. Po místnosti jsem se ale dívala marně… nebyl tam. Carmen říkala, že odjel hned po tom, co se s nimi rozloučil. Takže znova odjel a nechal mě tu samotnou. Šel si za tou svojí holkou a mě tu nechal na pospas smutku… celý Edward. Po chvilce, co se mě sestry konečně pustily a odjely nakupovat, jsem šla do svého pokoje a sedla si na pohovku. Koukala jsem se tupě do zdi a poslouchala muziku, která vycházela z garáže. Připadalo mi divné, že z garáže zní hudba, když všichni odjeli. Najednou se rozrazily dveře a v nich stála Rosalie. Povalila mě na pohovku a smála se.

„Strašně jsem se o tebe bála,“ křičela šťastně. Nemohla jsem tomu uvěřit… ona sem přijela?

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se jí, když mě pustila ze silného objetí.

„Přijela jsem tě navštívit, blázínku. Edward mi říkal, že už tě našel, a tak jsem nasedla do auta a jela den v kuse. Potom jsem ale musela na lov, tak jsem zastavila u nějaké benzínky a nějaký blbec mi ukradl auto. Neběžela jsem za ním, protože podle toho, co jsem slyšela, ti Edward ublížil a to bylo jeho auto, takže jsem nakonec šla pěšky. Ale jsem tady, abych ti nabídla rameno na vyplakání,“ řekla a znovu mě objala. Znala mě lépe než kdokoli jiný, takže jsem jí začala na ramenu skutečně plakat. Samozřejmě, že mi netekly z očí opravdové slané slzy, ale hlasitě jsem vzlykala, protože to jediné můžete dělat, když jste upíři.

Pár dní jsme se jen tak potulovaly po lese, občas zašly do garáže opravit nějaká auta a šly nakupovat. Potom jí ale jednoho dne zavolal Emmett, že mu chybí, a proto okamžitě nasedla do auta a stejně jako všechny návštěvy odjela. Párkrát mi zavolala, ale časté to nebylo. Měsíc potom jsem si sbalila všechny věci a odjela pryč od sester. Nechala jsem jim vzkaz v pokoji na křesle, že musím být chvíli sama a že ať mě nehledají, protože to poznám. Sestrám jsem samozřejmě řekla o své schopnosti, a proto věděly, jak to myslím. Jela jsem autem, které mi poslal Edward na usmířenou. Potom jsem si ale vzala za jízdy tašku do rukou a vylítla předním sklem z auta. Auto sjelo ze srázu a zřítilo se do moře.

Procházka růžovým sadem? Ani náhodou! 2/2

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje posedlost 1/2: