Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Minulé životy - Edward Cullen

19.12.2011 (15:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2765×

Minulé životy

Edward Cullen

„Patriku, pohni sebou!" řval přes celou kuchyň neposedný Victor, když viděl svého bratra tak rozvážně jíst.

„Spěcháš někam?" optal se ho na oplátku Patrik lhostejným tónem. Účinek se dostavil okamžitě.

„Jasně, že spěchám, proč si jinak myslíš, že tě poháním?" vztekal se malý Victor. Patrik jen s úsměvem zavrtěl hlavou a poté se zvedl od stolu. Líně došel k vaničce, umyl v ní hrneček a talířek po své snídani a pak se, konečně pro Victora, oblékl a šel ho doprovodit do školy.

Victor chodil prozatím na veřejnou základní školu, tam chodilo více dětí z předměstí. Protože rodina Zacharů nikdy moc peněz nevlastnila, tak i Patrik musel dříve na tuto školu docházet.

S cilindrem v ruce zdravil kolemjdoucí dívky, které při pohledu na něj téměř vždy zrůžověly studem a sklápěly pohledy. Victor jen kolem něj skotačil a občas nějaká starší dáma se na jeho mladšího brášku nepřátelsky podívala. Pro oba tohle bylo ráno jako každé jiné.

Po cestě si Patric všímal podrobností svého okolí. Tamten dům už měli téměř přetřený na modro, včera byla jen přední strana. Dívka, která normálně asi v tuto dobu vychází ze sousedství, má zpoždění. Zřejmě zaspala, ale co on ví, tak se jí to stalo poprvé. Stará dáma jdoucí naproti nim, dnes na sebe oblékla svátečnější oblečení. Její manžel asi má důležité jednání a chce zapůsobit.

Takové a další detaily se Patrikovi honily v hlavě, když malého brášku doprovázel. Už jako malý se velice zajímal o myšlenkové těch dospělých, co si něco šuškali za zády dětí, které si hrály.

Vždycky byl strašně moc zvědavý, co si lidé myslí. Tak se snažil tyto své domněnky a pocity vstřebávat od okolního prostředí, od lidí, co kolem něj procházeli.

„Tak se měj. Nezapomeň, že dneska končím dřív, přesně v pravé poledne!" probudil ho z myšlenek Victor, který už poté mazal za svými kamarády ze třídy. Patrik se jen usmál bráškovy nedočkavosti, než se otočil. V mírném vánku se mu trochu rozevřel plášť, když se otáčel.

Málem ji shodil na zem. Vůbec ji neviděl, neslyšel. Byla tichá jak myška.

„Já se omlouvám, nechtěl jsem..." Tmavě modré oči jak hluboké tůňky mu další slova zarazily v hrdle. Musel potřást několikrát hlavou a zamrkat, aby se vzpamatoval.

„Tak pomůžete mi už nebo tu mám na zadku sedět ještě hodiny?" Pisklavý a mírně rozladěný hlas ho konečně dokopal k činu. Podal jí ruku a lehce pomohl na nohy. Zjistil, že je skoro stejně vysoká jako on, což v té době u slečen bylo velice neobvyklé.

„Nechtěl jsem..." Měl na jazyku další omluvná slova, ale ona jej zarazila.

„Omluvy si nechte pro někoho, koho zajímají. Kdybyste místo toho mě někam pozvat, to bych brala jako omluvu," řekla, zatímco si oprašovala kabátek. Patrik jen zíral na její shrbenou postavu. Tu ženu neznal, ale co ho více mátlo, bylo to, že nedokázal odhadnout, jak se v další vteřině zachová.

„Kam chcete jít? Máte tu něco vyhlídnutého nebo něco, co preferujete?" ptal se jí s ostychem. Modré ledové oči si jej přeměřily od hlavy k patě, než se její ústa zkroutila do úšklebku.

„Něco mi doporučte. A jinak jsem Amelie, ale myslela bych si, že muž se má představit jako první. Ale to už neřešme." Na stisk mu nabídla ruku, kterou dle etikety měl naznačeně políbit. Vzal její dlaň v sametové bílé rukavičce do své a už se skláněl, když mu ji vytrhla.

„Nechme těch slušností. A prosila bych o tykání, takže jsem Amelie, ale tvé jméno ještě neznám. Tak co kdybys mi ho tedy řekl?" Patrik jen zíral na rusovlasou dívku, která netrpělivě podupkávala nohou. Když si hlasitě netrpělivostí povzdechla, konečně se měl k činu.

„Jsem Patrik. Moc se omlouvám..."

„Jak jsem řekla předtím, omluvy si nech pro někoho, koho zajímají. Jaký podnik v této lokalitě preferuješ?" Její oči nelibě zkoumaly okolí, asi byla zvyklá na luxusnější podívanou.

Patrik si nervózně projel rukou své tmavé vlasy. Co by jí měl doporučit? Vždyť když už, tak s přáteli chodí do hospody, což by pro ženu jejího rázu bylo velice nevhodné.

„Tak kam chodíš? Copak tady chceš vystát důlek? Mně je celkem chladno, ráda bych se zahřála," komandovala ho. Vůbec netušil, že existují ženské, které si dokáží vydupat svou. Vždyť doba je taková, že se ženy podřizují...

„Já... Chodím do hospody, ale tam by se ti asi..."

„Jdeme," přerušila ho rázně a pak čekala, až se rozhoupe. Pomalu vyšli směrem k místu, kde tak rád trávil čas, ale s touto slečnou po boku se styděl, protože opravdu byla evidentně z vyšších kruhů.

„Co tě zaneslo sem?" ptal se jí, když přinesl pití. Sobě vyhlášené pivo, jí svařené víno. Trochu si usrkla, zašklebila se, než odpověděla.

„Hledám někoho zajímavého. Chvíli jsem tě sledovala, jak studuješ zvláštním způsobem lidi kolem sebe, takže jsem si řekla, že ty bys mohl být ten někdo zajímavý," řekla bez obalu.

„Jak zajímavý?" tázal se. Byl z ní naprosto vedle, protichůdné pocity se v něm přely. Byla krásná, vlasy jí v rovném vodopádu dopadaly až na záda, modré oči koukaly z úzkého obličeje. Ostré rysy a hubená, vysoká postava ukazovaly na to, že vším lehce propluje a dokáže nad vším vyzrát.

„Už jsem ti to řekla. Ale jestli chceš... Prostě musím se do roka vdát. Tak jsem se vydala na lov. Potřebuji muže, který mě nebude komandovat za to, co dělám, jak to dělám. Chci muže, který mě bude brát jako sobě rovnou a ne jako služku, které, když řekne, tak ona to udělá," osvětlila mu to trochu lépe.

„A že zrovna sem? Tady nenajdeš nikoho vysoce postaveného, maximálně tu mají vyhlídková sídla průměrní měšťané," divil se. Její oči se zabořily do jeho a uvěznily je ve svém pohledu.

„Neřekla jsem, že hledám někoho vysoce postaveného. To jsou jen samí zazobanci, kteří mě nezajímají. Já jsem také zazobaná a rozhodně mi nebude vadit se podělit o svůj majetek. Jde mi o to, abych si užívala život tak, jak chci já, ne jak by mi diktoval můj manžel." Poslední slovo vyslovila téměř s odporem. Věděla, jak vše chodí, on to věděl také. Chápal její postavení, ale jak by jej mohla dosáhnout?

„Podej mi ruce," vybídla ho, i když z jejích úst to zazněl jako rozkaz. Jako v mrákotách jí podal své ruce.

„Budu si myslet číslo od jedné do deseti. Budeš hádat. A dívej se mi do očí." Naprosto ji poslechl. Potopil se do modři a jen čekal.

Devět, rozeznělo se mu v hlavě jejím hlasem. Už chtěl otevřít ústa, že řekne to číslo, když se mu před očima objevila číslice sedm.

„Sedm," zopakoval svou domněnku. Přikývla a jeli další kolo.

Takto bez povídání, jen s hádáním, strávili spolu celé dopoledne. Když Patrik vyhlédl začouzeným oknem na kostelní věž, skoro se z času zděsil.

„Musím jít!" vyhrkl unáhleně a vyprostil své dlaně z jejích.

„Spěcháš někam?" Sladký tón, který v jejím hlase zaznamenal poprvé, jej skoro omámil.

„Musím vyzvednout mladšího bratra ze školy. Nevím, jestli tam stihnu být včas," obeznámil ji.

„Dobře, půjdu s tebou." Dopila hrnek svařeného vína, kapesníčkem si otřela rty a pak už stála oblečena u východu.

„Na co ještě čekáš?" ptala se ho provokativním hlasem. Jen zavrtěl hlavou, oblékl si kabát, a pak se dlouhými kroky vydal ke škole.

Stihli to jen tak tak. Jakmile dorazil k budově, všechny děti se z ní akorát vyvalily. Hledal kštici tmavých vlasů, která tu byla neobvyklá, takže svého bratra našel celkem rychle.

„Uvidíme se ještě?" zeptal se jí, když ho i Victor zmerčil.

„Jasně, můžeme. Tak zítra touhle dobou," řekla a poťouchle se usmála. Vtiskla mu rychlý polibek na tvář a byla pryč. Patrik jen hleděl na její vzdalující se záda, nevěda, co si o ní myslet.

„Patriku, dostal jsem jedničku z matiky!" chlubil se hned Victor, jakmile k němu došel. Ale starší z nich ho moc neposlouchal. Jen mu pogratulovat a vydali se domů.

Od té doby se s Amelií scházeli každý den krom nedělí, kdy Victor neměl školu. Patrik z ní byl velice unešený. Jejich hry na telepatii se od té doby rozšířily, už se nedotýkali, ale on stejně věděl, co si myslí. Když tuto schopnost zkoušeli i na jiných lidech, zvládal to více než dobře.

Jednoho dne, pár měsíců poté, co se poznali, mu Amelie řekla: „Patriku..." odmlčela se a nervózně se kousla do dolního rtu. „Víš... Musím ti říci jedno malé tajemství. Ale ty ho vycítíš, takže už bys měl vědět, co se ti chystám říci.

Hlavou mu proběhlo jejím hlasem dvě slova. Miluji tě...

„I já tebe," odpověděl na její myšlenku. Už byl připravený na tuto situaci. Venku svítilo krásné letní sluníčko a oni se procházeli po parku. Odvedl ji k jedné z mnoha laviček, na niž ji posadil.

„Amelie, dcero šlechtice z Wamburgu, chcete se stát mou ženou?" Zároveň si poklekl a vytáhl malou krabičku, ve které se skvěl malý stříbrný klenot se vsazeným kamínkem. Na něj šetřil od té doby, co měl občasné výpomocné práce, ale tehdy ještě nevěděl, které srdce si získá.

„Ano, ano, ano!" vypískla radostí a nechala si nasadit zásnubní prsten. Objala ho a políbila. Zároveň jím proletěla její myšlenka... Děkuji...

Těsně po proměně:

Po bolesti, kterou cítil hodiny, dny, ani nevěděl, jak dlouho to trvalo, otevřel své oči do nového života. První myšlenka, která mu proběhla hlavou...

Poprvé, kdy jsem zachránil život.

Edward věděl, že tato myšlenka není jeho, a otočil se na jeho původce. Byl jím mladý blonďatý muž se zlatýma očima.

„Vítám tě do nového života, Edwarde. Mé jméno je Carlisle a byl bych rád, kdybys svou věčnost spojil s mou. Budeme přátelé a chci, aby ses jako já naučil žít mezi lidmi." Edwardovi v hlavě duněla jak slova vyslovená z úst, tak pocházející i z mysli. Když si uvědomil, že umí číst myšlenky, nevěděl, jestli má být z toho šťastný či naopak.

2. Heidi Volturi

3. Victoria

4. Benjamin

Konec první části. Nevím, jestli vás to zaujme či ne, záleží na tom, zda mi tu necháte nějaké ty ohlasy, za něž předem děkuji.

Dále bych se chtěla zeptat, koho chcete příště. Na výběr je Benjamin (ovládání živlů), Victoria (útěk před nebezpečím), Maggie (rozpoznání pravdy od lži) či Heidi (přitahování osob jakéhokoliv druhu). Na co bude nejvíce ohlasů, tak ten bude pokračováním v další části.

Takže děkuji za komentáře, vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Minulé životy - Edward Cullen: