Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Miluju tě, Edwarde! 1. část

21.08.2011 (16:00) • klarusha • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3868×

Pohled nikoho

Starým autem jela po hlavní silnici, kousek za městečkem Forks, na první pohled obyčejná dívka. Měla kaštanově hnědé vlasy, čokoládové oči a docela bledou pleť. Ve tváři však měla vepsané veliké štěstí. Vypadalo to, že je na cestě domů, protože jela docela klidně. Najednou se však stalo něco velice podivného. Před auto jí, skoro nelidskou rychlostí, skočila neskutečně nádherná dívka. Měla blond vlasy, velice bledou pleť a dokonalou postavu. Řidička auta začala brzdit a musela sjet z cesty, aby dívku nesrazila, přičemž narazila do stromu (naštěstí nijak vážně). Chtěla vystoupit z auta, ale druhá dívka zablokovala všechny dveře.

 „Co to…,“ začala brunetka, ale blondýna ji přerušila.

„Isabello, Edward patří jenom mně! Ty si ho nezasloužíš a budeš pykat za to, že jsi ho nějak omámila!“ vykřikla rozhořčeně.

 „Kdo jsi?“ zeptala se Isabella.

 „Mé jméno není důležité, a že jsem upír, ti už asi došlo,“ řekla ta druhá. „Sbohem.“

 Upírka nalila pootevřeným zadním oknem trochu benzínu a hodila tam zápalku. Vše se odehrálo tak rychle… Auto začaly pomalu pohlcovat plameny a pootevřeným oknem se začal valit kouř. Dívka se začala dusit.

„Miluju tě, Edwarde!“ stačila říct a upadla do bezvědomí…

Pohled Edwarda (O chvíli dřív hluboko v lese)

Zrovna jsem ucítil pach dalšího stáda jelenů a chtěl se vydat za nimi, když mě Alice zastavila.

„Edwarde, mám takový nepříjemný pocit, že mi unikla nějaká důležitá vize!“ Z Alicina hlasu zněla nervozita.

„Myslíš, že se týkala někoho z nás?“ zeptal jsem se s obavou. Málokdy se něco takového stávalo, vlastně skoro nikdy. A když ano, měli v tom prsty vlkodlaci nebo Volturiovi… Nebo něco horšího, co ani nepatří do našeho světa.

„Nevím, ale nejspíš ano. Proč bych z toho jinak měla takový děsivý pocit...“

„Jen si chytnu jednoho jelena a půjdeme domů upozornit ostatní,“ řekl jsem, ale nemohl jsem se zbavit podivného pocitu, že se něco stane.

A stalo se... Zrovna jsem končil jelena, když do naších uší dolehl zvuk výbuchu, který by ale lidé na našem místě neslyšeli.

„Alice, pojďme se tam podívat, abychom pomohli případným zraněným,“ řekl jsem celkem klidně, divný pocit mě ale neopouštěl.

„Dobře,“ souhlasila Alice a my vyrazili.

Když jsme dobíhali na místo nehody, zděsil jsem se. Ucítil jsem pach kouře, shořelé kůže a vůni Belly.

„Snad se jí nic nestalo,“ blesklo mi hlavou a přidal jsem, že mi Alice skoro nestačila. Pak jsem uviděl vrak Bellina auta.

„Ne!“ vykřikl jsem. Bylo mi jasné, co se stalo, i podle myšlenek ostatních. „Bello!“

Chtěl jsem se vrhnout do hořícího auta, ale zadržely mě silné ruce Alice a Carlislea, který byl zavolán k nehodě.

„Edwarde, tohle nemohla přežít, jestli nevylezla z auta dřív. A nikde v okolí není. Je mi to moc líto,“ řekl smutně.

„Ne! prosím, pusťte mě! Bez ní můj život nemá cenu!“ Snažil jsem se dostat z jejich stisku, ale marně.

To není fér... Ona si to nezasloužila. Měl jsem umřít radši já. Zhroutil jsem se k zemi. Alice, která mě teď spíš objímala, vzlykala a Carlisle se snažil zkoncentrovat, aby mohl pracovat.

„Proč Bella?!“ Klečel jsem na zemi a chtěl zemřít.

„Edwarde, neopouštěj nás i ty,“ prosila Alice, která viděla mé rozhodnutí o smrti. Auto už dohořelo, a tak jsem se do něj mohl vrhnout. Našel jsem jen její snubní prsten, který ležel na podlaze. To mě dorazilo... Znova jsem klesl k zemi a v ruce jsem svíral prsten.

„Bello,“ vzlykal jsem. Můj život ztratil smysl. Svět kolem mě pokračoval, ale já ztratil sílu žít...

Pohled Alice

Bella je mrtvá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem ji tolik ráda. Edwarda jsme s Carlislem odvezli domů, ale on nás skoro nevnímal. Když Carlisle doma vysvětlil, co se stalo, rozhostil se u nás smutek. Někteří vzlykali, jiní se snažili utěšit Edwarda, ale bylo to zbytečné. Bella si vzala kousek každého z nás. Nic už nemohlo být jako dřív... Když se o Bellině nehodě dozvěděl Charlie, skoro se zhroutil a Renée na tom nebyla o moc lépe. Přijela sem i s Paulem a snažila se trochu zařídit pohřeb, který se má konat pozítří. Normálně bych většinu zařizovala já, ale teď na to nemám sílu. Edward už dvacet čtyři hodin nevyšel z pokoje, úplně se do sebe uzavřel. Často teď mívám vize o jeho plánované sebevraždě. Všechno je teď jiné. Domem už nezní Emmettův smích, Jasper je každou chvíli pryč, protože nemůže vydržet náš smutek, Esmé co chvíli vzlyká. Mluvíme málo, jen když něco potřebujeme. Nejdelší rozhovor jsem vedla s Carlislem o mých vizích.

„Carlisle, já ji neviděla! Neviděla jsem Bellinu autonehodu!“ Asi jsem si trochu připisovala vinu za to, co se stalo. „Jak to? Mají v tom snad prsty vlkodlaci?“

„Ne, to si nemyslím, Alice. To by Jacobovi neudělali,“ řekl zamyšleně Carlisle. „A navíc. Přišli nám dokonce složit upřímnou soustrast a vypadalo to, že jim taky chybí.“

„Ale kdo jiný by to mohl být?“ zeptala jsem se trochu podrážděně.

„Nevím, ale nejspíš někdo, kdo není ani upír, ani člověk. Protože vidíš budoucnost jen těch. Anebo někdo s darem, který mu umožnil zaštítit tvůj dar,“ uvažoval Carlisle.

„Takže si taky myslíš, že to nebyla jen nehoda?“

„Určitě ne. Někdo polil benzínem auto a nejspíš i Bellu...“

„Jak to mohl někdo udělat? A jak ho dopadnout?“ zeptala jsem se se zlostí. „Toho, kdo to udělal, jistojistě zabijeme.“

„Jak ho dopadnout to ještě nevím, ale určitě najdeme nějaký způsob,“ řekl Carlisle. Trochu mě zaskočilo, že mu nevadí moje plány na vraždu, ale nejspíš proto, že ho zarmoutil Edwardův hluboký žal a vztek.

Pohled Edwarda

„Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní.“ Když jsem se díval do jejích hlubokých čokoládových očí, moje snaha udržovat lehkou konverzaci se vypařila.

„Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello.“ Slova jsem vyslovil příliš toužebně.

Znepokojilo mě, když na chvíli přestala dýchat a potom trvalo nějakou chvíli, než se opět nadechla. Jak moc se mě bála? Nu, to brzy zjistím.

„Tak pojedeš se mnou do Seattlu?“ dožadoval jsem se odpovědi. Přikývla a její srdce se hlasitě rozbušilo.

Ano. Ona mi odpověděla ano!

Bello, pomstím tě... Před chvílí jsem slyšel rozhovor Carlislea a Alice, nijak mě ale nezaujal. Vědí, že to nebyla nehoda. Jsem ale rád, že mi pomůžou najít vraha.

„Nezáleží mi na tom, co jsi.“

 Byla neuvěřitelná.

„Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

Ach, Bello...

Bella se neotočila. Stále se dívala kamsi do neznáma a Jessicu ignoroval.

„Takže ho máš ráda.“

Znovu jsem ztuhnul.

Bella se na Jessicu stále nedívala. „Ano.“

„Chci říct, máš ho opravdu ráda?“

„Ano.“  

Aha, červená se.

Viděl jsem to.

„Jak moc ho máš ráda?“ nepřestávala Jessica.

Třída, ve které jsem měl hodinu, by mohla i shořet a já bych si toho nevšiml. Bellina tvář byla teď zářivě červená – téměř jsem to teplo cítil.

„Hrozně moc,“ zašeptala Bella. „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“

„Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?“ zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.

Podívala se dolů. „Ano.“

„Mýlíš se,“ řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.

Zabiju toho, kdo ti ublížil...

Usmál jsem se. „Myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“

Vzal jsem její obličej do dlaní a ona přestala dýchat. Zaváhal jsem, abych otestoval sám sebe, abych viděl jestli je to nebezpečné, abych se ujistil, že pořád ovládám své nutkání.

Pak jsem konečně velmi měkce přitiskl své rty na ty její. Její reakce však byla nečekaná. Zalapala po dechu, prsty zamotala do mých vlasů a přitiskla si mě k sobě. Snažil jsem se ovládat, ale šlo to velice těžko. Přes její pootevřené rty jsem cítil její zrychlený dech na mých rtech. Tolik jsem po ní toužil. Musel jsem se ale ovládnout. Jemně, ale s jistou silou, jsem se odtáhl a pozoroval její obličej.

„No páni,“ vydechla.

Tolik mi chybíš, Bello...

„Carlisle!“ zavolal jsem s šílenou bolestí v hlase i srdci. Plakal jsem bez slz. Proč jí tohle udělal?

„Bello!“ křikl jsem znova, hned po jejím výkřiku a zalapání po dechu.

„Ztratila něco krve, ale rána na hlavě není hluboká,“ informoval mě klidně Carlisle. Jeho klid jsem mu záviděl, ale teď šlo o život mé životní lásky.

„Dávej pozor na její nohu, má ji zlomenou,“ řekl ještě. Potlačil jsem ryk zuřivého hněvu.

„Také jí zlomil pár žeber, myslím,“ pokračoval dál metodickým hlasem.

„Edwarde,“ zasténala Bella. Cítil jsem tu bolest v jejím hlase a potlačil další řev.

„Bello, budeš v pořádku. Slyšíš mě, Bello? Miluju tě.“

„Ruka mě pálí!“ vykřikla bolestí.

„Bello?“ Nechápal jsem, co se děje a hrozně jsem se o ni bál.

„Ten oheň! Uhaste někdo ten oheň!“

„Carlisle, její ruka!“ vykřikl jsem zoufale. Pořád jsem nechápal, o co jde.

„Kousl ji.“ Carlisleův hlas už nebyl klidný, byl zděšený. Zalapal jsem po dechu. Ne, to ten parchant nemohl udělat. V mé hlavě vířila panika. Přece ji nemůžu nechat přeměnit!

„Edwarde, musíš to udělat.“ Alice na mě pohlédla.

„Ne!“ zařval jsem.

„Alice,“ naříkala Bella. Byl jsem zoufalý.

„Může být ještě šance,“ prohlásil Carlisle.

„Jaká?“

Prosil jsem.

„Podívej se, jestli dokážeš vysát jed z rány, je docela čistá,“ řekl Carlisle.

„Carlisle, já… Nevím, jestli to dokážu.“

„Rozhodnutí je na tobě, Edwarde, ať tak nebo tak. Já ti nemůžu pomoct. Musím tady zastavit to krvácení, jestli jí budeš vysávat krev z ruky.“ Nedokázal jsem se rozhodnout. Co když se nedokážu ovládnout a zabiju ji?

„Edwarde!“ zakřičela Bella. Rozhodl jsem se.

„Bello, dostanu tě z toho.“

Kéž bych tě tehdy nechal přeměnit...

„Ale ty bys na Floridě musel trčet celý den uvnitř. Mohl bys vycházet jenom v noci, jako skutečný upír.“

Zlehka jsem se pousmál, ale pak jsem okamžitě vážněl.

„Já bych zůstal ve Forks, Bello. Nebo na nějakém podobném místě,“ vysvětloval jsem. „Někde, kde už bych ti nemohl ubližovat.“ Neviděl jsem jinou možnost. Bellu jsem miloval nade vše, ale při mně byla v nebezpečí.

V tu chvíli přišla sestra a řešila s Bellou léky proti bolesti, já ji ale neposlouchal. Pořád jsem sledoval Bellu. Jen tak tak se držela a když sestra odešla, přiskočil jsem k ní a pohladil ji po tváři. „Pššš, Bello, uklidni se.“

„Neopouštěj mě,“ prosila zlomeným hlasem.

„Neopustím,“ slíbil jsem. Teď bych to asi nedokázal. „Teď si odpočiň, já pak zavolám sestru, aby ti dala léky.“ Ale její srdce se nedokázalo zpomalit.

„Bello,“ řekl jsem a pohladil ji úzkostně po tváři. „Já nikam nejdu. Budu přímo tady, dokud mě budeš potřebovat.“ Myslel jsem to vážně, ale bál jsem se, že jí já svou přítomností ublížím víc, než kdybych odešel.

„Přísaháš, že mě neopustíš?“ zašeptala.

Vzal jsem jí obličej do dlaní a naklonil se blíž. „Přísahám.“

Co to plácám. Nemohl bych ti ukončit život... Tehdy ne...

„Když jsi řekl odjíždíme...,“ zašeptala.

„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu,“ vyslovil jsem pečlivě každé slovo, aby to pochopila. Neměl jsem na vybranou. Má přítomnost ji ohrožovala. Musel jsem odejít.

„Dobře,“ řekla. „Půjdu s vámi.“

„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… Není pro tebe vhodné místo.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale něco jsem říct musel.

„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“ Pořád jí to nedocházelo.

„Já se k tobě nehodím, Bello.“ Tentokrát to byla pravda. Ona je člověk a já zrůda… Upír…

„Nebuď směšný. Ty jsi v mém životě to nejlepší.“ Tolik bych chtěl, aby to byla pravda… Ale nebyla, a proto jsem musel odejít.

„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil jsem nesmlouvavě. Tohle byla taky pravda. nemohl bych ji vzít duši a jako člověk byla při mně v moc velkém nebezpečí.

„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“

„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“

„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ opravil jsem ji. Vlastně jsem vždycky tak nějak tušil, že tenhle okamžik jednou přijde. Okamžik, kdy se budeme muset rozloučit.

„Ne! Tady jdem o mou duši, nebo ne?“ naříkala. Rvalo mi to srdce. Tolik jsem chtěl ji teď obejmout a zůstat s ní navždy. Ale nejde to. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno. Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím – už je tvoje!“

Má duše je taky tvoje, ale nedá se nic dělat. Miluju tě, ale se mnou nejsi v bezpečí. Přesně tohle jsem jí chtěl říct, ale nemohl jsem. Nedovolila by mi odejít.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Ještě, že jsme tak dobří herci. Uvnitř mě se mé srdce tříštilo bolestí a přitom jsem vypadal, jako bych mluvil pravdu.

„Ty mě… nechceš?“ řekla pomalu, po hrozně dlouhé chvíli.

„Ne.“ A je konec. Teď musím odejít. „Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš.“

„Cokoliv,“ řekla. Na chvíli jsem ztratil kontrolu nad svou maskou, ale bylo mi to jedno.

„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého. Rozumíš tomu, co říkám?“

Bezmocně přikývla a já zpět nasadil masku.

„Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu.“ Taková lež. Samozřejmě to bylo i kvůli mně. Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo.

„Dám,“ zašeptala.

„A já ti na oplátku taky něco slíbím,“ prohlásil jsem. „Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš žít svůj život po svém, já už ti do něj nebudu zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

Kéž bych tehdy ten slib dodržel. Možná kdybych vážně nadobro odešel a nevracel se, teď bys možná byla šťastná, třeba s Jacobem...

Hodiny odbily a já udělal velký krok ke světlu. Byl jsem připravený zemřít.

„Ne. Edwarde, podívej se na mě!“ Zdálo se mi, jako by na mě volala Bella. Krásná představa, ale Bella je mrtvá - kvůli mně. A za chvíli budu mrtvý i já.

Zvedl jsem nohu, abych udělal krok přímo do sluncem zalitého náměstí.

Najednou však do mě něco prudce narazilo. Ne něco, ale někdo. Otevřel jsem oči a spatřil Bellu. Trochu mě to překvapilo.

„Podivuhodné,“ řekl jsem plný údivu a pobavení. „Carlisle měl pravdu.“

Nikdy jsem nevěřil, že bych se mohl dostat do nebe, ale teď jsem v něm byl a byla se mnou Bella.

„Edwarde,“ říkala rychle a naléhavě. „Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!“

Nechápavě jsem se na ni podíval. O čem to mluvila? Jsme přece v nebi. Rychle jsem na to ale zapomněl a zlehka jí přejel rukou po tváři.

„Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil – jsou opravdu dobří,“ divil jsem se a přitiskl rty do jejich vlasů. „Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá.“ Verš, který pronesl Romeo v hrobce, se sem dokonale hodil. „Voníš přesně tak, jako vždycky. Takže tohle možná je peklo.“ Nádherné peklo. S Bellou je všechno nádherné. „Mně je to jedno. Já to přijímám.“

„Nejsem mrtvá,“ přerušila mě. „A ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko.“

Zmateně jsem stáhl obočí. O čem to mluví. Oba jsme mrtví. Vždyť je to tak jasné.

„Jak prosím?“ zeptal jsem se zdvořile. Možná jí ještě nedošlo, že jsme mrtví.

„Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi…“ Při jejích slovech mi to docvaklo. Tak přece nejsme mrtví. Alicina vize nebyla přesná a Bella přijela do Volterry. Odtáhl jsem ji do stínu, opřel ji o stěnu, a zůstal stát otočený zády k ní, čelem do uličky. Roztáhl jsem paže, jak nejvíc jsem dokázal. Musel jsem ji ochránit před Volturiovými. Nemohl jsem dovolit, aby ji kvůli mně zabili.

Zase plácám. Nezvládl bych bez tebe žít... Na to jsem moc velký sobec...

„Vadilo by ti, kdybych něco udělal?“ zašeptal jsem a pevněji ji objal. Byl jsem šťastný. Před chvílí se mi podařilo přesvědčit Bellu, že svatba je pro nás to nejlepší řešení a ona souhlasila, že si mě vezme. Něco tomu ale chybělo.

„Cokoliv chceš.“ Její slova mě pobavila. Věděl jsem, že z tohohle nebude moc nadšená. Pustil jsem ji a odtáhl se.

„Cokoliv, jen to ne,“ stěžovala si. Konečně jí došlo, že to chci udělat, jak se patří. Ignoroval jsem její slova, vzal ji za ruku a zvedl z postele. Postavil jsem se před ni, ruce jí položil na ramena a řekl vážným hlasem:

„Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím, pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to.“

„Ach ne,“ vydechla, když jsem si klekl na jedno koleno.

„Buď hodná,“ zašeptal jsem a doufal, že mě tentokrát neodmítne.

„Isabello Swanová,“ podíval jsem se na ni spalujícím pohledem. „Slibuju, že tě budu milovat navěky – jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?“

„Ano,“ zašeptala. Konečně. Byl jsem ten nejšťastnější muž na světě.

„Děkuju,“ řekl jsem. Nic víc jsem skloubit nedokázal. Políbil jsem špičku každého jejího prstu, a pak prsten. Tenhle okamžik se navěky vryje do mé paměti jako jeden z nejšťastnějších.

Bello, pomstím tě. A pak se možná potkáme v nebi... Má rodina se z toho dostane. Já bych to nezvládl. Snad mi aspoň pomohou v setkání s tebou...

2. část

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju tě, Edwarde! 1. část: