Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mé tajemství

26.11.2010 (19:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2887×

Mladá dívka v černém plášti se prochází po setmělé chodbě. Její blond vlasy vyčuhují z kápě a její karmínové oči se utápí ve smutku. Co tuhle nádhernou a jistě i nebezpečnou bytost tolik trápí? Přistoupí k oknu, ze kterého svítí měsíc a jeho paprsky dopadají na její dokonalou tvář. Věřím, že kdyby mohla brečet, už by tak i učinila. Potichu si vzdechla a opřela čelo o chladné sklo okna.

Dnes je to přesně tři sta let, co takhle žiji. Ne, nelituji, co se ze mě stalo. Vždyť já ani neměla na výběr. Nikdo už mě nechtěl, celá má rodina se mě zřekla. A proč? To je dlouhý příběh, ale já mám až příliš mnoho času.

Už odmala jsem věděla, že jsem jiná. Mí vrstevníci se mi vyhýbali, i když jsem na ně byla vlídná. Ano, něco temného už v té době ve mně sídlilo, aniž bych to tušila. Rodiče se mě snažili vychovat k víře v Boha, ale já jsem v něj nevěřila. Kdyby existoval, tak by nedopustil nic z toho, co se stalo. Když mi bylo patnáct let, chtěli mě rodiče provdat, ale žádný muž se mnou nechtěl mít nic společného. Začínala jsem věřit, že pro mě není nikdo stvořen, ale za pár dnů se mělo vše změnit.

Byla bouře největší, co jsem si pamatovala. Kroupy bouchaly do oken a blesky se objevovaly nebezpečně blízko domu. Najednou někdo zabouchal na dveře.

„Kdo v tomto nečase je venku?“ zeptal se otec. Zřejmě nečekal, že mu někdo z nás odpoví, protože se zvedl a šel otevřít. Ve dveřích stál muž. Měl na sobě klobouk a černý plášť, takže jsme mu neviděli do obličeje. Šlo ale poznat, že půjde o šlechtice. Plášť měl z hedvábí a na takovou látku mají jen lidé z vyšších vrstev.

„Pane, rychle pojďte dovnitř. V tomto nečase je to o holý život být venku,“ pravil otec.

„S tím mohu jen souhlasit,“ odpověděl muž a mně jen z jeho hlasu se zrychlil tep. Sundal si klobouk a plášť a já spatřila toho nejkrásnějšího muže na světě. Jeho vlasy havraní barvy mu padaly do tváře. Bledá pokožka slabě zářila v chabě oslabené místnosti. Ach a ty oči. Byly karmínové barvy, a když spočinuly na mně, necítila jsem strach, jen vzrušení z nebezpečí, které z něho vyzařovalo.

Matka jenom naprázdno polkla, ale otec se na ni pohoršeně podíval. V našem městě Volterra je to běžné. Hlavně si takové lidi nepoštvat proti sobě. Většina věří, že to jsou upíři, ale já k nim nepatřím. Sice nemůžu vysvětlit tu zvláštní barvu kůže či očí, ale nejspíš půjde jen o nějakou degeneraci.

„Nechcete se posadit?“ promluvila jsem. On se na mě usmál a přikývnul na souhlas. Já byla v sedmém nebi, aniž bych si dokázala vysvětlit tu změnu mé nálady.

„Můžu si s vaší dcerou promluvit o samotě?“ zeptal se mého otce. Ten okamžitě souhlasil, ale moje matka se neovládla a velmi nahlas vzlykla. Otec ji okamžitě chytil za loket a odtáhl ji do druhé místnosti. Bylo mi trapně za její reakci.

„Je mi líto, jak se matka zachovala. Ona to tak nemyslela,“ snažila jsem se omluvit za ni.

„To nevadí. Jsem na to zvyklý,“ řekl a usmál se. Ten úsměv mě dostal do kolen, byla jsem ráda, že jsem se opírala o stůl.

„Jsem to ale nezdvořák, že jsem se vám nepředstavil už dřív. Jmenuji se Aro Volturi.“ Takže je z hradu. Samozřejmě jsem slyšela pověst o třech bratřích: Aro, Caius a Marcus Volturiovi. A právě Aro, vládl a jeho bratrové byli jen v jeho stínu.

„Já jsem Jasmine Swanová,“ odpověděla jsem. On se zvedl a popošel ke mně.

„Těší mě, Jasmine,“ řekl a políbil mi ruku. Já jsem se jenom začervenala a nezmohla se ani na slovo.

„Určitě vás zajímá, proč jsem chtěl s vámi mluvit.“

„Ano,“ špitla jsem, i když jsem nevěděla, jestli vyžadoval odpověď.

„Líbíte se mi,“ vydechl a políbil mě na šíji. Mým tělem projelo vzrušení. Mé srdce mi málem vyskočilo z hrudníku, jak rychle bušilo. Věděla jsem, co se chystá udělat, ale byla jsem tak omámená, že tomu nešlo zabránit. Byla jsem šťastná, že se to stalo právě s ním. Nikdo mě tolik nevzrušoval jako on.

Když jsem se probrala z radostného opojení, došel mi důsledek mého činu. Co tomu řeknou moji rodiče? Neměla jsem to dopustit, i když to bylo krásné, ale špatné. V naší rodině se netoleruje nemanželské spojení.

„Neboj se, vaši se to nikdy nedozví. Já odejdu, ale určitě se znovu shledáme,“ zašeptal a byl pryč. Kdybych tam na zemi neležela nahá, zřejmě bych to považovala jen za sen.

Matka byla šťastná, že žiji, a když se mě zeptala, co se tu stalo, tak jsem jen odvětila, že jsme si povídali. Za pár dní jsem to uzavřela a myslela jsem si, že se to nikdy nedozví, ale jak jsem se jenom mýlila.

Za tři měsíce jsem si byla jistá, že se ve mně zrodil nový život. Tu noc jsem se nestala jen ženou, ale i matkou. Jenomže tohle dítko nebylo zplozeno v manželském svazku, a tak jsem věděla, co mě čeká. Pořád jsem doufala, že to rodiče neudělají, ale pravda byla jiná.

Když se dozvěděli pravdu, tak šíleli. Matka vykřikovala, že mé dítě je démon a otec mi udělil pár facek. Prohlásil, že jakmile porodím, tak ho dá pryč a mě vyžene z domu. Musela jsem jen mlčky trpět, protože jsem neměla kam jít. Za Arem jsem taky nemohla jít, mohl by náš poměr popřít a to by pro mě bylo velmi pokořující.

Když nastal čas porodu, byla to ta nejhorší zkušenost. Tolik bolesti, co jsem zažila, se nedalo s ničím srovnat. Dítě mi matka neukázala, jenom jsem slyšela, jak říká, že je to chlapeček. Ještě se divila, že je to člověk, ale to mi bylo jedno. Hlavně, že žil. Nadarmo jsem plakala, aby mi ho nebrali, aby mi ho ukázali, ale bylo to k ničemu. Ještě zesláblou z porodu mě otec vyhodil z domu. Nevěděla jsem, kam jít, ale táhlo mě to k hradu. Pomalu jsem se k němu doplahočila a narazila na stráž.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě hromotluk v černém plášti.

„Za Arem, tak mi uhni z cesty,“ procedila jsem skrz zubů. Byla jsem vyčerpaná a neměla náladu se vybavovat.

„Tak to určitě nejdeš,“ řekl a postavil se mi do cesty.

„Felixi, nech ji projít,“ promluvil menší muž. Když jsem se na něj podívala, vytřeštila jsem oči. Vypadal jako můj bratr, akorát měl červené oči a byl krásnější, ale ty stejné rysy tam byly. Ten větší se jen otráveně odsunul, zřejmě se mu to nezamlouvalo, ale nechal to tak být.

„Pojď za mnou,“ řekl ten menší a já šla za ním. Procházeli jsme různými chodbami a pořád se mi zdálo, že chodíme pořád v kruhu.

„Kam mě vedeš?“ zeptala jsem se, ale odpovědi už jsem se nedočkala, protože se mi zatemnilo před očima a já padala k zemi.

Když jsem se vzbudila, cítila jsem strašnou bolest v mém těle. Jako by se mi v žilách rozléval oheň, ale nekřičela jsem bolestí, jenom jsem v duchu doufala, že už umřu. Nechtěla jsem projevit slabost. Po nějaké době to přešlo, slyšela jsem naposledy bouchnout své srdce, a potom bylo ticho. Copak jsem umřela? Ne, můžu dýchat. Tato informace mě šokovala. Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou toho, který mě měl zavést za Arem.

„Co se mnou stalo?“ zeptala jsem se a trochu jsem se zděsila svého hlasu. Zněl úplně jinak než předtím. A proč mě pořád pálí v krku?

„Jsi upír jako já. Kdybych tě neproměnil, tak bys umřela a já cítím, že by tě byla škoda. Mimochodem jmenuji se Alec.“ Takže lidé měli pravdu, že tu jsou upíři. Věděla jsem, že mu neřeknu své pravé jméno. Koneckonců Jasmine Swan zemřela při porodu.

„Já jsem, Jane,“ představila jsem se mu.

„Dobře, budeme tvrdit, že jsi moje sestra, která mě přijela navštívit.“ S tím jsem souhlasila, vždyť jsem mu byla hodně podobná.

Takže takhle se ze mě stala Jane Volturi. Alec měl nakonec pravdu. Dokázala jsem vyvolat všem strašnou bolest pouhou myšlenkou a to byla vynikající zbraň. Aro mě nepoznal a já mu nehodlala připomínat kdo jsem. Pořád nechápu jak to, že mé dítě bylo lidské, když ho zplodil upír. Možná mi neřekli pravdu, ale to už se nedozvím. Zatím se o něm Aro nedozvěděl. Měl sice schopnost vidět minulost, ale mě si cenil na tolik, že ji na mě nikdy nepoužil.

Ara pořád miluji, a proto mu sloužím. Položila bych za něho život, kdyby to bylo nezbytné. A vím, že jednou zjistí pravdu o tom, kdo jsem, ale zatím ho ponechám v domnění, že jsem jeho trofej, kterou získal náhodou.

Předem doufám, že mě neukamenujete. Doufám, že se vám povídka líbila a byla bych ráda za vaše jakékoliv komentáře.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mé tajemství: