Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Love will find a way

10.08.2011 (15:15) • VeruLOSTdaae • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2258×

Byl jsem šťastné dítě. Nic mi nechybělo. Nebylo nic, co bych chtěl, protože jsem všechno měl. Přesto jsem však nebyl rozmazlený.
Matka i otec mě milovali a já z celého srdce miloval je.
Vlastně… Ano, nyní si vzpomínám, že něco mi chybělo. Dívka, kterou jsem miloval, se kterou jsem se bavil, ale do jisté doby jsem nevěděl, zda by mě vůbec chtěla…

Jasper Whitlock Hale.

***

Probudilo mě klepání na okno – bydlíme v přízemním domku u pole, kudy často chodí mladí muži, kteří jdou z vojny domů. Občas se se mnou i baví, říkají mi historky, všechno, co na vojně zažili… Mám to rád.
Vstal jsem z postele a šel jen v teplákách k oknu. Pak jsem uviděl její tvář a usmál jsem se. Otevřel jsem okno.
„Ahoj, Alice,“ řekl jsem.
„Ahoj, Jazzi, ospalče,“ zazubila se na mě.
„Ospalče? Je přeci teprve…“ Podíval jsem se na svůj budík – bylo poledne. „Aha.“
Zasmála se svým sladkým smíchem, který mě vždy dostal do kolen. Někdy jsem si říkal, že o tom možná ví, že jsem do ní zamilovaný.
„No,“ řekl jsem, „když přijdeš ke dveřím, možná tě pustím dovnitř.“ Mrkl jsem na ni. „Ale rozhodně se budu muset nejdříve obléct.“
Ne že by mi vadilo být před ní svlečen do půlky těla, ale nejsem si jistý, zda by jí to náhodou nevadilo.
„Jasně, já vím. Stačí, když mi otevřeš, do pokoje ti nepolezu.“ Šibalsky na mě mrkla a já jí šel otevřít.
Vešla dovnitř a objali jsme se. Přátelíme se už dlouho, moc dlouho. Naši rodiče se poznali na jednom večírku a od té doby byli nerozluční. Když jsem se narodil já a jim se o rok později narodila Mary Alice, naši rodiče se snažili, abychom se spolu spřátelili. Totiž… já byl sympatický Brandonovým a mým rodičům zase byla sympatická Alice, takže nás hrozně chtěli vidět jednou před oltářem. Pořád jsme s rodiči navštěvovali jeden druhého a potom jsme se začali navštěvovat sami, když jsme byli starší.
„Chceš něco k jídlu?“ zeptal jsem se zdvořile – a taky proto, abych ji udržel mimo můj pokoj.
„V pohodě. Ale možná si dám čaj.“ Usmála se na mě.
Přikývl jsem, uvařil jsem jí čaj a potom jsem odešel do svého pokoje. Přemýšlel jsem, co si mám vzít na sebe – zatraceně, už se chovám jako holka –, a pořád jsem si nebyl jistý.
A potom mě něco napadlo, i když jsem věděl, že to bude pekelně trapné. Oblékl jsem si džíny, vykoukl z pokoje a podíval jsem se směrem ke schodům.
„Alice,“ houkl jsem dolů do kuchyně, „nevím, jakou si mám vzít košili.“
Zaslechl jsem její tichý smích a potom vyběhla po schodech nahoru.
„Mám ti pomoct?“ Přikývl jsem.
Protáhla se kolem mne do mého pokoje a otevřela moji skříň dokořán. Vytahovala jednu košili za druhou a všechny důkladně prozkoumávala. Když držela šestou košili a všimla si, že pořád stojím mezi dveřmi, zamračila se.
„No pojď sem!“
Když jsem přišel k Alice, přetáhla mi přes hlavu košili, kterou stále držela v ruce. Chvíli mě pozorovala a potom zavrtěla hlavou.
„Tuhle ne. Je hezká, ale nehodí se ti k těm džínům… Musel by sis vzít jiný,“ řekla a podívala se na mě, potom se kousla do rtu a znovu zatřepala hlavou. „Blbost.“
Ukázala na postel, kam odložila již vyndané košile a řekla: „Vyzkoušej si ještě tyhle.“
Poslechl jsem ji a nechal jsem ji, ať se probírá mým oblečením. Jednu z košilí už jsem měl na sobě, ale když se prohrabávala oblečením, byla jako v transu a nechtěl jsem ji z něj vytrhnout. Pozoroval jsem ji – její krátké černé vlasy, bledé ruce, zlatý náramek, který se jí houpal na něžném zápěstí… Byla tak krásná a já si přál mít ji znovu v objetí.
Podívala se na mě a pousmála se.
„Tahle ti sluší.“ Nepřestávala se usmívat a mne se chopila touha pohladit ji po tváři.
Ale neudělal jsem to.

O rok později jsem musel odjet na vojnu, bylo mi sedmnáct let. Vadila mi jen jedna věc, a tou byl stesk. Stesk po mé nejlepší přítelkyni, která pro mě vždycky byla nečím víc, ale nikdy jsem jí to neřekl.
Když jsem měl chvilku volna, seděl jsem na své posteli, vzal jsem si tužku a papír a psal jsem…

Milá Alice,
jo, to jsem já, Jasper. Je to tady pěkné, hezké prostředí, fajn lidé. Nevím, co na to odpovíš, ale musím ti oznámit něco, k čemu jsem nikdy neměl odvahu. Vlastně k tomu nemám odvahu ani teď, asi nikdy nebudu mít odvahu, abych ti to řekl do očí, i když tu odvahu by v sobě měl najít každý muž… Miluji tě, Mary Alice Brandonová. Miluji tě hrozně moc.
Nikdy tě nepřestanu milovat, na to pamatuj. Doufám, že se ještě kdy uvidíme. Možná si potom vyznáme lásku vzájemně a naše rty se spojí v polibku lásky. A jednou se tak splní přání našich rodin. Přání, které do nás vlévali tak dlouho…

Jasper

S hlubokým nádechem jsem dopis odeslal.

Dlouho jsem čekal na odpověď, snad měsíc… A potom mi přišla pošta. Nečekal jsem, že se tohle stane… Obálka, kterou jsem držel v ruce, byla ta, kterou jsem sám odeslal.
Na obálce však bylo červeným písmem připsáno: „Omlouváme se, dopis nemohl být dodán, protože přijemce je mrtvý.“
Přestože muži nemají brečet, nestyděl jsem se za své slzy. Obálku jsem upustil na zem a sám se po stěně zhroutil na podlahu. Tvář jsem skrýval v dlaních.

O devadesát let později.

Maria mě nechala jít samotného na lov. Věřila mi. Právě jsem vypil jakousi mladou blondýnku, mohla být stará tak patnáct let, když jsem zachytil pach neznámé upírky.
Otočil jsem se tím směrem a překvapeně jsem se zarazil. Ta dívka mi byla povědomá, hodně povědomá.
Byla krásná, ostatně jako všichni upíři. Měla zlaté oči, které jsem u jiných upírů neviděl. V jejích upířích očích jsem zahlédl známý stín, ale to bylo přeci nemožné… Ona přeci nemůže existovat.
Dívka byla také překvapená. Vystrašeně zírala na mé krvavě rudé oči.
„Jaspere…“ zašeptala sladkým hlasem, který jsem si tak dobře pamatoval z dětství. Hlasem, který nyní něžně zvonil.
„Alice…“ vypadlo ze mne, aniž bych si uvědomil jak.
Pousmála se, ale byla smutná. Zjistil jsem to pomocí své schopnosti rozeznat pocity druhých. Za to já jsem byl šťastný. Šťastnější, než kdy dřív.
„Psal jsem ti dopis, je to už dávno… vrátil se mi s tím, že jsi mrtvá!“ řekl jsem.
„Já vím, všechno to vím, Jaspere. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vidím budoucnost ve snech? Asi týden po tom, co jsi odjel, se mi zdálo o smrti mého otce – zemřel ještě tu noc. Matka mě odvezla na psychiatrii a aby na mě, na tu čarodějku, která přivolala smrt svého otce, zapomněla, zařídila, abych byla označena za mrtvou. Mám i hrob, věřil bys tomu?“ Ušklíbla se. „Datum přijetí se shoduje s datem úmrtí na mém náhrobním kameni. Ale jsem tady, Jaspere. Jsem tady a… miluji tě.“
Náhle jsem v sobě našel tu odvahu, odvahu, kterou jsem si myslel, že nemám.
„Také tě miluji, Alice. Víc, než si vůbec dokážeš představit.“
Vrhla se mi do objetí a já ji hladil po vlasech. Poté zvedla hlavu a podívala se na mé mírně zakrvácené rty. Políbili jsme se a konečně, tak, jak jsem si to vždy přál, jsme byli šťastní. Já a ona. Jen my.

***

Odložil jsem pero a podíval jsem se na svoji ženu. Usmála se na mě a pohlédla na nově napsanou stránku mého deníku.
„Já vím, Jazzi. Také na to nikdy nezapomenu.“

Autor: VeruLOSTdaae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Love will find a way: