Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska jedné bety - 2. část

LizzardPexy


Láska jedné bety - 2. částLeah se s Jackem sbližuje, ale zjistí něco, co ji nemile překvapí...

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Když jsem pohlédla do jeho očí, pocítila jsem ten třes pod mýma nohama, který však nemohl zaznamenat nikdo jiný. Už mi bylo jedno, co mi Sam provedl, jak se ke mně chovala smečka, dokonce i má vybudovaná nenávist k Emily se vytratila... Ne že by ty věci úplně zmizely, jen mi přišly tak hloupé a bezvýznamné, že jsem je odstrčila do nejzadnějšího koutu své mysli a bylo mi, jako kdyby nikdy neexistovaly. Zato jsem ale poznala sálající teplo, které proudilo celým mým srdcem. Ani jsem nedokázala určit, jestli pocházelo z mého mozku, ze srdce, od něj, nebo se snad vzalo odnikud... Důležitý ovšem byl fakt, že teď mě zajímal jen on a nic, nikdo jiný.

Přestože mě zasáhl tento silný pocit, kdy se mi chtělo padnout na kolena, rozplakat se štěstím a obejmout ho, nebo snad dokonce políbit!

I tak jsem ovšem zůstala pevná jako skála, která nedává najevo své pocity, jelikož mě z toho transu vytrhl jeho – teď už – naprosto líbezný hlas, který mi oznamoval své jméno. Jenže od okamžiku, kdy jsem mu sdělila, že krvácí, a následně ho přemluvila, aby šel k nám domů, jsem už nepromluvila. Stále jsem totiž musela přemýšlet nad tím, co se to vlastně stalo. A byla jsem nesmírně ráda, že jsem nebyla ve vlčí podobě, ačkoli se mi chtělo přeměnit a rozeběhnout se hodně daleko... Jacka bych ale musela vzít s sebou.

Nikdo nebyl doma. Zatímco jsem uklízela kolo, vyslala jsem ho do kuchyně, kam bez jediného zaváhání trefil. Jak by taky ne, když náš domek nebyl největší. Jakmile jsem si k němu přisedla k jídelního stolu, už jsem v rukách třímala domácí lekárničku.

„Máte to tu... hezké. Takové útulné,“ pronesl Jack.

„Jo, dík.“

Lehce jsem kývla hlavou a vzala dezinfekci, bez optání nebo pokynu jsem popadla jeho nohu a přitáhla si koleno blíž k sobě. Pod rukou jsem pocítila jeho svaly... Když jsem mu dezinfikovala malou ranku, šklebil se jako malý. Poté jsem to zalepila náplastí a „vyšetření“ bylo u konce.

„Nemělo by to spíš dýchat?“ ptal se s nevelkým zájmem.

„Dýchat to bude, až se to trochu zahojí, být tebou jsem ráda za tu náplast, alespoň se ti tam nedostane písek a podobně...“ řekla jsem, ale můj obyčejný, drzý, naštvaný tón byl tentam.

Na něj jsem prostě nemohla být zlá.

To nešlo.

„Ještě jste mi neprozradila své jméno, slečno ošetřovatelko,“ upozornil mě s úsměvem na oholené tváři.

„Jsem Leah. Leah Clearwaterová,“ prozradila jsem mu to, po čem tak lačnil. Nebo ani nelačnil, ale rozhodně ho to zajímalo.

„Jack Field,“ představil se mi ještě jednou, tentokrát i s přijmením a zase s rukou, kterou jsem teď už přijala a potřásla si s ním. Jeho ruka byla oproti té mé ženské velká a měl krásné, dlouhé prsty.

„Takže koukám, že prohlídka nejspíše začne dřív,“ usmál se až podezřele spokojeně. „Pokud se ti ovšem chce,“ dodal rychle.

„Jo, klidně... Stejně nemám nic na práci,“ prohodila jsem. Byla to pravda pravdoucí, ale i tak jsem cítila, že mě něco nutí mu vyhovět. A kupodivu mi to ani v nejmenším nevadilo.

Vyšli jsme z domu, ani jsem nezamykala... Tady se nekrade.

„Kde budeš bydlet?“ optala jsem se zvědavě, i když mi odpověď byla už předem jasná, ale já jsem ho jen potřebovala přinutit mluvit. Chtěla jsem slyšet jeho božský hlas.

„U Toma, však víš... A ty tady bydlíš sama?“ zajímal se a hlavou kývnul směrem k našemu domu.

„Ne, jsem tam s mámou a mladším bratrem.“

„Mladším bratrem, jo? To musí být nějaký model, ne? Když ty jsi tak krásná,“ pronesl s úsměvem na tváři a já se začervenala.

„Ehm... Támhletím směrem je obchod s rybářskými potřebami, ale myslím, že to nebudeš potřebovat a támhle –“ vykládala jsem a zároveň ukazovala, on mě však uprostřed věty chytil za předloktí a tím mě přerušil.

„Jo, tady jsem to už okoukl... Myslím, že se neztratím. Spíš by mě zajímalo okolí,“ řekl a vyzývavě pozvedl jedno obočí.

Skousla jsem si ret.

„Záleží na tom, co z okolí bys chtěl vidět,“ pousmála jsem se slabě.

„Tak třeba... Co to město tady? Forks?“ nabídl mi.

„Jasně... Tam jsem stejně měla v plánu vyrazit – před tou srážkou,“ odvětila jsem a už ho vedla zpátky k našemu domu.

„Ale tam už jsme byli, proč se vracíme?“ podotkl chytře.

„Protože to bude rychlejší na kolech.“

„Ale já kolo nemám,“ odvětil a vrhl po mně zvědavý pohled.

Jen jsem bezstarostně mávla rukou. „Půjčím ti bráchovo.“

Po ukořistění kol jsme se vydali do Forks. Cesta to nebyla moc dlouhá, alespoň mi to tak připadalo. Jack se mě ptal, jestli by jako správný gentleman neměl jet vepředu a chránit mě před auty a zveří, přestože nezná cestu. Jen jsem se tomu zasmála a oznámila mu, že takhle mě chrání zezadu. Očividně byl s mou odpovědí zcela spokojen.

„Co bys tu chtěl vidět?“ obrátila jsem se k němu, když jsme na chvíli zastavili. „Tady toho moc k vidění není.“

„Já nevím,“ pokrčil rameny, „ale mám hlad. Zvu tě!“ Zatřásl s peněženkou, kterou měl doposud v kapse.

„Tak to... si nechám líbit,“ mrkla jsem na něj a s ním za sebou dojela k jedné z pár restaurací, co tu byly.

A vskutku, nedivila jsem se, že měl hlad, už jsem ho začala pomalu pociťovat též, byl totiž čas oběda. Vešli jsme dovnitř, usadili se k jednomu stolu pro dva a oba jsme ve stejnou chvíli sáhli po jednom jídelním lístku.

„Co si dáš?“ ustoupil a pošoupl lístek směrem ke mně. Vzala jsem ho do rukou a začínala ho prohlížet, a přestože dovnitř neviděl, zabodla jsem prst na jedno místo.

„Sendvič,“ odpověděla jsem.

„Cože? Sendvič?“ podivil se. „Prosimtě, já nejsem švorc... No tak, dej si něco pořádného, neobvyklého,“ pobídl mě s veselostí v hlase. Pohlédla jsem do jeho karamelových očí.

„Tak slepičí polévku,“ změnila jsem svůj výběr.

Nechápavě pozvedl husté obočí.

„No co,“ zamumlala jsem, „nemám ji často.“ A s touhle odpovědí to nechal být a objednal si pořádný steak.

Po příjemném obědě, kdy jsme po sobě navzájem pokukovali, občas se pousmáli a dál se zaobírali tím, co máme na talíři, jsme vyrazili zpět do rezervace. Po otázce, co bude dál a Jackově odpovědi, že můžeme zajít na pláž, protože to tu není tak hrozné, jak myslel, jsme uklidili kola zpět domů, vzali míč a vyrazili na pláž.

„Chtěl bych se tu s někým seznámit, když tu budu na delší dobu... Sice bych si vystačil s tebou, ale co kdybys mě odmítla,“ pravil a vyzývavě na mě mrkl. Jen jsem se zasmála a nechala to bez odezvy.

Na pláži bylo hned několik lidí, ale nikdo ze smečky. Naštěstí... Sama v sobě jsem se nevyznala, ačkoliv mi bylo nad slunce jasné, co se to stalo. Otiskla jsem se. A přestože jsem po ničem netoužila jako po tomhle, trochu jsem se toho obávala. Co na to řekne smečka? A jak to přijme Jack? Musím mu to přece říct... Teď už nedokážu žít bez něj, nedokážu se od něj odloučit...

„Hej, kluci! Nechcete si zahrát kopanou?!“ křikla jsem na místní dorost.

Všichni se s radostí zvedli ze svých míst a rozeběhli se k nám. Nebyli to jen kluci kolem dvanácti let, zahlédla jsem i několik Sethových vrstevníků. Ale ať už tu bylo komukoliv, kolik chtělo, se smíchem jsme se pustili do hry. Všichni. Úplně všichni. A takhle to tu prostě chodilo, takhle jsem to tu milovala.

„Gól!“ zařvala jsem a tleskla si se svým týmem, se štěstím vepsaným v očích jsem šťouchla do Jacka, jenž mi svou hlavičkou báječně nahrál.

„Nevytratíme se? Přece jen tu musí být místo, kde je klid a více... mrtvo. Ne snad?“ zašeptal mi Jack do ucha, když se všichni znovu ponořili do hry.

„Jasně,“ přikývla jsem a nepozorovaně se s ním vypařila do lesa, který byl jen kousek dál od pláže. Nikdo si našeho zmizení nevšiml.

„Vím, že holky jsou krásné, ale nikdy jsem nevěřil, že můžou být tak krásné i při sportu! Zpocené, udýchané, unavené a znavené... Jenže ty jsi můj mylný dojem vyvrátila. Začínáš se mi líbit čím dál tím víc,“ polichotil mi a přátelsky do mě dloubl loktem.

„No jasně,“ odfrkla jsem si s úsměvem zdobícím mou snědou tvář, „buď jsi naprosto slepý, anebo úplný blázen!“ pošťuchovala jsem ho.

„Hádám, že to druhé, protože... Páni,“ zarazil se uprostřed věty, jelikož jsme lesem prošli až na další pláž, která byla sice mnohem menší, ale i tak nádherná. Moře bylo stejně modře zbarvené, bez jakéhokoliv odpadku, po bledé, pomalu růžovějící obloze plulo několik mraků bílých jako čerstvě napadaný sníh a slyšeli jsme smích a hukot ostatních, kteří byli na vedlejší pláži a – dle zvuků, co odtamtud vycházely – stále hráli kopanou. Jenže jsme na ně neviděli a oni neviděli na nás, dělila nás totiž menší skála.

„Je to sice malé, ale právě proto sem moc lidí nechodí. Ani já ne. I když je to skvělé místo na přemýšlení,“ přiznala jsem s pokrčením ramen a zadívala se na slunce, které začalo pomalu zapadat za obzor. Avšak po odtrhnutí pohledu od toho všedního, přesto neuvěřitelně krásného jevu, jsem zpozorovala, že si mě Jack prohlíží. Od hlavy k patě. Pořád dokola.

Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Chápu, že to nejspíš vyzní hloupě a asi to i hloupé je, ale myslím, Leah, že k tobě něco cítím... Něco kladného, něco příjemného. Něco... Hřejivého. A to i přes fakt, že tě znám jen den a vím o tobě pouze to, že bydlíš s matkou a bratrem, jako ošetřovatelka jsi skvělá a jdou ti sporty. Původně jsi na mě trochu zapůsobila jako nevrlá holka, co jen nedávala pozor a srazila mě, ale teď vím... Že tam někdě... Tam někde hluboko uvnitř srdce jsi vážně fajn dívka, která jen potřebuje probudit,“ zamumlal a nervózně si promnul zátylek. „A myslím, že tě mám fakt rád, vážně strašně moc rád. Sám tomu nerozumím a připadám si jako naprostý blb, vždyť je to hloupost a navíc děsně uspěchané, ale je to tak. A teď, když máš z mého úhlu pohledu hlavu tam, kde je samo slunce, a okolo tebe je zlatavá záře, na krku se ti třpytí pár kapek potu a nechápavě s pootevřenými rty na mě hledíš, mám pocit, že je to ještě silnější. Asi... Asi tě miluju. Asi určitě,“ přiznal a se skousnutým rtem se do mě vpil pohledem.

Udiveně jsem na něj civěla. Ano, skutečně jsem se nedívala, já přímo civěla, čuměla.

Chvíli bylo ticho, které však protnulo vlčí zavytí. Hlava mi lehce cukla směrem k lesu, tam, odkud ten zvuk šel, ale stále jsem sledovala Jacka.

„Jako slunce rozsvěcí oblohu, tak i ty jsi rozsvítil mé srdce!“ šeptla jsem horlivě a vášnivě ho políbila na plná ústa, poté jsem se bez rozloučení nebo vysvětlení rozeběhla pryč do lesa...

Aaa, Leah, kde se flákáš?“ zajímal se okamžitě Seth, který byl jen kilometr ode mě, když jsem se proměnila.

Nestarej se!“ prskla jsem a usilovně se snažila nemyslet na dnešek, bohužel... Čím víc jsem to nechtěla, tím víc jsem na to myslela, až jsem nakonec své smečce odkryla všechno. Úplně všechno.

Tak už i Leah se nám otiskla, jo? A pak že je otisknutí jen vyjímečné... Bando, myslím, že naše generace je pošahaná,“ přidal se do myšlenkového hovoru i Quil.

Škoda jen, že má Leah takovou smůlu,“ nezapoměl se ozvat i Embry, „další zklamání, další zakázaná láska.“

Počkat, co?!“ nechápala jsem. Ve smečkách se začalo o Samových citech ke mně a naopak mluvit jako o zakázané lásce, poněvadž on miloval mě a já jeho a mysleli jsme to skutečně vážně, jenže nám to „zničila“ Emily, do které se Sam otiskl a ona do něj zamilovala. A kdyby chtěl zpátky ke mně, stejně by nemohl, protože mu teď nejvíce záleží na štěstí Emily. A ona je šťastná s tím.

Přesně to myslím!“ přitakal Embry, protože stejně jako ostatní mé myšlenky slyšel.

Takhle je to se Samem, ale taky s Jackem. Sam je zadaný, ale Jack už taky... Ten zákaz má jméno – Zoe. Jeho snoubenka.“

Cože?!“ zařvala jsem v mysli a otočila to, ať už chtěli kluci cokoliv.

Při první možné příležitosti jsem se proměnila zpět do lidské podoby a hlava nehlava jsem utíkala domů, co mi nohy stačily, tváře mokré od tisíců potůčků slz. Před domem, kde už byla matka, což jsem poznala podle světel v oknech, ležela kytice. A já přesně věděla, od koho je.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jedné bety - 2. část:

 1
4. Alli
24.06.2014 [20:55]

AlliLeah jsem nikdy neměla moc ráda,ale ani měniče. Je mi ji líto... Emoticon Bude to zajímavá překážka... myslím Jackovu snoubenku. Emoticon Doufám, že budou spolu. Emoticon A už se nemůžu dočkat dalšího dílu... i když tu bude docela brzo. Emoticon Tak doufám, že to bude happy end! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. PCullen
22.06.2014 [10:04]

Emoticon A do háje! ;-) Už teď se nemohu dočkat pokračování a toho jak se to vyřeší.
Tento díl byl opravdu parádní! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.06.2014 [9:36]

EmpressChudinka Leah, ďalšie trápenie. Emoticon Som zvedavá, ako sa to vysvetlí. Emoticon Emoticon
Teším sa na ďalší dielik Emoticon Emoticon

1. Pinka25
19.06.2014 [15:14]

A sakra! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!