Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska je slepá

12.05.2011 (15:15) • Zombichlerka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2902×

„Jdu ven!“ zakřičela dívka a za chvíli se ozvalo cinkání, jak se její pes rozběhl za ní.

„Fernando?“

Pes na souhlas zaštěkal.

„Tak pojď, zlato. Já bych to bez tebe stejně nezvládla,“ zasmála se dívka a zašmátrala po klíčích.

Přistály jí v ruce spolu s jemnými chloupky a slinami.

„Díky,“ zašeptala a ruku si otřela o kabát. „No fuj!“ zasmála se a otevřela dveře.

„Budeš daleko?“ ozvala se její matka a podrbala Fernanda za ušima.

„Ale ne, jdu jen do parku…“

„Dobře.“ Políbila dceru na čelo a zavřela za nimi dveře.

„Víš, po kom jsem tě pojmenovala?“ řekla dívka, když po pár minutách seděli na lavičkách v parku.

„Jelikož nevidím už od deseti… Vyprávěla jsem ti vůbec, jak jsem oslepla? Ale to až jindy… Takže, v televizi jela jedna krásná telenovela… Neviděla jsem, ale hlavní hrdina se jmenoval Fernando a… měl krásný hlas, byl skvělý a… ach. Já se do něj zamilovala, víš? A tak jsem tě po něm pojmenovala, protože tebe taky tak moc miluju…“

Políbila ho na hlavičku a dál seděli mlčky.

Ve stejný okamžik je na druhé straně parku pozoroval mladík. Byl sám, smutný, a tak se vydal k půvabné dívce na lavičce…

Když se k nim přiblížil, Fernando se hlasitě rozštěkal. Dívka zamžourala a její pohled mířil někam dopředu.

„Co se děje, Fernando? Copak?“ Pes se pod jejím hlasem uklidnil, ale stále výhružně vrčel.

„Můžu si přisednout?“ odhodlal se chlapec a usmál se, i když to bylo zbytečné. Dívka ho neviděla.

„Jistě,“ zamumlala a usmála se na místo, kde si myslela, že chlapec stojí.

„Já jsem Edward.“ Natáhl k ní ruku, ale vzápětí ji zase stáhl.

„Bella,“ zašeptala a hladila Fernanda po hlavě.

„Já… krásný pes,“ zamumlal rozpačitě a Fernando jako kdyby věděl, že o něm mluví, výhružně vycenil zuby.

„Omlouvám se. Většinou se k lidem chová mile…“

„Tak to se potom nedivím…“

„Hm?“

„Ale nic…“

Dál seděli mlčky, i Fernando se uklidnil. Lehl si k Belliným nohám a spokojeně mručel.

„Chodíváš sem často?“ Edward automaticky přešel do tykání.

„Ano,“ usmála se Bella. Zdálo se, že jí nevadí tykání. „Znám tu cestu nazpaměť a… krásně se tady relaxuje…“

„To ano,“ usmál se Edward a zadíval se dívce do očí.

Do hlubokým něžných očí, plné skryté lásky…

„Jaká je to rasa?“ řekl Edward, když ho nic nenapadlo.

„Fernando?“

„Ano…“

„Anatolský pastevecký pes,“ odpověděla Bella plynule a láskyplně hladila Fernanda po hlavě.

Edward něco zamručel a zahleděl se na jejího ochránce. I když to podle Edwarda nebylo možné, pes asi vycítil jeho pohled a rychle otevřel oči.

Chvíli si zírali navzájem do očí a pak, než pes rázně uzavřel jejich „rozhovor“, se Fernandovi v očích objevilo jasné varování: Ta je moje! Ublížíš jí a nic z tebe nezbude!

Edward uhnul pohledem a zahleděl se na nebe.

„Bude pršet…“

„Ano?“ Bella také zvedla hlavu a s úsměvem zavřela oči. Čekala na déšť?

„Čekáš na déšť?“ vyslovil své myšlenky Edward a pokusil se přisunout blíže k ní, ale Fernando vycenil zuby a oči mu plály.

„Jo.“ Bella se zasmála a přitáhla Fernanda za obojek. Tak měl Edward místo. Posunul se na lavičce blíže k ní a zamračil se na Fernanda.

„Asi budu muset jít…“

„Mám tě doprovodit?“ nabídl se Edward, ale Fernando zavrčel. Dlouze a varovně.

„Co mu dneska je?“ zamručela si Bella pro sebe a zvedla se. „Ne, díky. Fernando mi pomůže.“

Fernando se opět zachoval velmi lidsky a pyšně zvedl hlavu. Edward to nenechal jen tak a schválně na něj tiše zavrčel.

Pejsek stáhnul uši a schoval se za Belliny nohy. Edward dusil smích.

„Jak chceš.“ Edward stále sledoval Fernanda, jak na něj zírá přes Belliny kalhoty.

„Tak… se měj, Edwarde…“

Upír sledoval, jak lidská dívka opouští park a cítil něco, co se šířilo jeho tělem…

Bella za sebou zavřela dveře právě včas, aby unikla šílenému lijáku.

„Jsi tady brzo.“ Její matka sundala Fernandovi obojek a pomohla Belle z kabátu.

„Když tam prší…“

„No jo… Ale ještě nemám večeři…“

„To nevadí, nemám hlad.“ Bella se přidržovala stěny a šla rovně, přímo do pokoje.

„Vymyslela jsi to chytře, mami. Když mám pokoj hned naproti, do ničeho nenarazím, když jdu třeba z koupelny…“

Její matka vzdychla a zavolala:

„To už jsi mi říkala asi pětkrát, zlato.“

„Vážně?“ Bella se zasmála a dopadla na postel. „Tak to jsem ke všemu ještě sklerotická…“

Lehla si a zavřela oči.

Položila si ruce na břicho, pokrčila nohy a narovnala se v zádech.

„Co to děláš?“

Bella nad matčiným hlasem nadskočila, přesto že šeptala.

„Jsem celá polámaná…“

„Tady máš večeři. Je to lečo. Dávám ti to na stůl, jo?“

„Dobře.“ Bella pokývala hlavou a přetočila se na bok.

„A nevyděs se, Fernando si asi k tobě za chvíli přiskočí…“

Bella se zasmála a znovu kývla.

Když se matčiny kroky vzdálily, nastalo ticho. V místnosti voněla večeře, bylo tam příjemně teplo, žaluzie byly nastavené tak, aby do pokoje pouštěly světla tak akorát.

Bella upadala do spánku. Přestala vnímat a její tělo už nepatřilo jí. Okolní zvuk se změnily. Ozývalo se znovu, pořád dokola jen to samé.

Jeho hlas.

Nemohla k němu přiřadit tvář, ale hlas se jí vkrádal do podvědomí… říkal různé věci… takové, které chtěla slyšet…

„Bello, vzbuď se!“

Bella sebou prudce trhla a cítila, jak něco spadlo na zem.

„Co je? Co se děje?“

Snažila se zorientovat. Šmátrala rukama po posteli a pokoušela se zjistit, co to svým náhlým oživením shodila.

„To Fernando.“ Její matka jí položila ruku na čelo a zkoumavě se na ni dívala. „Lekl se, když ses tak… Neboj, nic jsi mu neudělala. Jen se vylekal,“ uklidnila ji, když se Bella rozrušila a chtěla se jí vykroutit.

„Proč jsi mě vzbudila?“

„Promiň, asi jsi chtěla spát, ale… něco jsi mumlala… Navíc jsi byla nějaká zelená… ale asi nemáš teplotu.“ Ještě jí šáhla na obě líce a pak odešla.

Bella zasténala a znovu si lehla. Byla celá rozbolavělá, jak se špatně vyspala, ale už by neusnula.

„Fernando?“ zkusila. Za chvíli na posteli přistála chlupatá koule a lehla si jí na klín.

„Promiň, zlatíčko.“ Políbila Fernanda do kožichu a vzdychla.

Chlapec se sametovým hlasem se jí stále vkrádal do mysli… a tak se rozhodla.

Zaposlouchala se, zda venku stále prší. Neslyšela obvyklé bubnování do parapetu, takže slejvák přestal.

Matka ji tak pozdě nepustí, takže se bude muset ven vykrást…

Pomalu se zvedla, aby Fernando neutrpěl další šok, a přešla ke skříni. Hmatala po nějakém spolehlivém materiálu… Vybrala si bundu. Ani nevěděla, že je poměrně nenápadná.

Natáhla si ji a vlasy si sepnula do gumičky. Chtěla si vzít brýle, ale nechtěla, aby ji lidé na ulici zastavovali a ptali se, jestli je doopravdy slepá, protože lidé občas měli takovou drzost. Kdyby svítilo slunce, nemohli by nic říct…

Bella podrážděně zavrčela a otočila se. Šla směrem ke stolu a když nahmatala jeho desku, hledala klíče…

Prsty se dotkly něčeho studeného a mokrého…

„Ježiš, ne…“ zasténala Bella, když poznala svou večeři. Zhnuseně se otřásla a poplácala si nohu. Fernando byl u ní během vteřiny.

„Jdeme,“ zašeptala. Udělala pár kroků a zvedla ruku přes sebe. Druhou držela Fernanda za obojek, aby se nerozběhl a nezmařil její plán.

Když nahmatala futra, spustila ruku a předešla Fernanda, kterého vzápětí vzala do druhé ruky.

Její matka ji klidně mohla vidět. Nevěděla, jestli sedí u televize nebo žehlí. Ale zatím se neozvalo žádné: Kam si myslíš že jdeš?!, a tak šla Bella dál.

Když byla u dveří, narazila do botníku. Zacinkalo to. Bella zaťala zuby a čekala. Nic.

Asi spí, pomyslela si Bella a zvedla ruku. Po chvíli nahmatala studenou kliku. Vzala za ni.

Fernando se okamžitě probudil k životu a začal netrpělivě přešlapovat.

„Tiše!“ zavrčela Bella. Ještě chvíli počkala a pak ho pustila.

S hlasitým cinkáním jeho obojku seběhl schody. Bella jen zavrtěla hlavou. Udělala pár kroků a pak zabouchla dveře.

Nadělalo to tolik rámusu, že se snažila co nejrychleji dostat z domu.

Mezitím seděl Edward na stejné lavičce jako s Bellou, díval se na nebe, na tváři a ve vlasech vodu.

Když uslyšel jemné ťapkání a kroky, usmál se.

Bella by nezjistila, že tam na ni čekal, kdyby se Fernando hlasitě nerozeřval.

„Co zas?“ zavzdychala Bella a snažila se Fernanda uklidnit. Už necenil zuby jako předtím, ale stále vrčel. Už byl poučený.

„Hmm, jak vidím, asi mě nikdy nebude mít moc rád,“ promluvil Edward a s úsměvem poslouchal, jak se jí srdce splašeně rozběhlo.

„Edwarde?“ vydechla. Přestala cítit ruce a přišlo jí, že musí být červená až za ušima.

„Ano. Neposadíš se?“

Chvíli otálela, ale pak se posadila až na samý okraj lavičky, takže hrozilo, že spadne.

„Proč… se neposuneš?“

„Hm, je tady ještě místo?“

Edwardovi bylo jasné, že ví, že na lavičce je ještě kousek, ale nepřišel na to, proč se nechtěla posunout…

„Ano.“ Edward vzal Bellinu ruku a jemně ji posunul blíže.

Její srdce opět reagovalo po svém. Edward se usmíval, zatímco Bella rozpačitě mlčela.

„Ehm…“ Bella si nervózně třela ruce, a až když si uhladila vlasy, došlo jí, že by měla mít v rukou něco jiného…

„Fernando!“ vyhrkla a zbrkle se postavila.

„Opatrně!“ Edward Bellu podržel, když zakopla o vodítko, které leželo pod lavičkou. Chvíli ji svíral v rukou, pak ji pomalu pustil a rozhlédl se.

„Je tady na louce. Nějaký kluk mu háže aport…“

„Ach…“ Bella si dala hlavu do dlaní. Edward se na ni bolestně díval a pak se posunul blíže k ní.

„Tak jsem se bála. Je to můj jediný kamarád. Můj ochránce…“

„Teď můžeš mít jiného ochránce…“ zamumlal Edward a položil svou ruku na její.

Upír a lidská dívka? Proč ne…

Tentokrát vás žádám, neproste o pokračování...=D Stejně nebude.=D

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je slepá: