Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krvežíznivé monstrum - 3. část

07.09.2012 (15:15) • x0kubicmar0x • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1396×

Krvežíznivé monstrum 3. část

Bella:

O té doby, co jsem se propadla do černočerné tmy, mě sužovala neustávající bolest. Jediné, co jsem byla schopná cítit, byl oheň uvnitř mě. Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho tohle všechno trvá. Mně to připadalo jako roky, ale ve skutečnosti to mohly být sekundy, minuty. Připadala jsem si jako ve vlastní pasti. Nemohla jsem se hýbat a nic jsem neviděla. Ale slyšela jsem, někdy. Pořád jsem slyšela sametový mužský hlas, který mě prosil, abych se probudila, ale nechápal, že i když se snažím, nejde to. Dokonce znal i mé jméno. Na to jsem se musela pousmát, samozřejmě v duchu.

„Měli bychom ji odvést do nemocnice,“ uslyšela jsem najednou nějaký jiný hlas.

„Proč?“ zeptal se ten, který jsem znala. Někoho mi ten hlas připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout.

„Tady nemám tolik možností. Potřebuji provést nějaké vyšetření, tady je bez pomoci přístrojů neudělám.“

„Tak dobře. Odnesu ji do auta.“ Od té doby jsem zase nic neslyšela. Oheň postupně ustupoval.

Edward:

Už to byly skoro dva týdny a ona se pořád neprobouzela. Carlisle mi řekl, že potřebuje Bellu podrobněji vyšetřit. Nejdřív jsem odporoval, ale stejně bych pro záchranu mého anděla udělal cokoliv. Vzal jsem ji do náruče a nesl ji obývákem do mého Volva. Přesunul jsem se na místo řidiče a čekal na Carlislea. Sednul si i s kufříkem do práce a já bez váhání vyjel ze štěrkové cesty.

***

„Bellu jsem nechal uložit na jeden z nejlepších pokojů. Udělal jsem potřebná vyšetření, ale nic jsem nenašel. Což znamená, že ona samotná je naprosto v pořádku. Musíme akorát počkat, až se probere,“ oznámil mi Carlisle, když vešel do své pracovny. Všechna ta vyšetření trvala asi hodinu a já nesměl vidět mou spřízněnou dušičku.

„Když je ale v pořádku, proč se neprobouzí?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Myslím si, že za to může jed. Tělo se zase musí dát do pořádku. Zprovoznit poškozená místa.“

„Aha. Můžu jít za ní?“ zeptal jsem se už nedočkavě. 

„Jistě,“ usmál se. Na nic jsem nečekal a z jeho pracovny vyletěl jako střela. Běžel jsem, abych mohl u ní být co nejdříve. Vtrhnul jsem do jejího pokoje a rychle se posadil na židličku vedle její postele. Ležela klidně, ničím nerušená. Na tváři se jí zračila spokojenost. Vypadala, jako kdyby spala, a ne že upadla do kómatu. Pohladil jsem ji po tváři, při čemž se mírně zachvěla. Její reakcí jsem byl naprosto zaskočený. Nahnul jsem se nad její dokonalou tvář a pozoroval chvějící se víčka. Srdce jí trochu zrychlilo a mě napadlo, že se možná probouzí. V tom jsem si vzpomněl na pohádku o Sněhurce. Sklonil jsem hlavu, abych se mohl pokusit o polibek. Třeba už nikdy v životě takovou šanci nebudu mít. Jemně jsem se otřel o její plné rty a hned se odtáhl. V tom se její víčka rozlepila od sebe a já spatřil ty nejhezčí oči na světě.

„Co se stalo?“ zeptala se ochraptěle. Byl jsem ten nejšťastnější upír v celém vesmíru.

„Záleží na tom?“ zeptal jsem se a políbil ji na čelo.

„Záleží. Potřebuju domů. Za Scarlet… za Charliem.“ Oči se jí zaplnily slzami, které následně přetekly přes okraj. Pohotově jsem je setřel.

„Ššš,“ tišil jsem její pláč. „Nemáš se čeho bát. Jsem tady s tebou a už nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo.“ Nadechnul jsem se a začal vyprávět příběh od toho, jak jsme ji našli, a skončil jsem větou: „Je mi to moc líto, ale ten pán umřel.“ Až potom jsem si uvědomil, jaký blbec jsem. Horké slzy udělaly záplavu na jejím dokonalém obličeji.

„Já jsem nechtěla,“ plakala a já jsem ji objal.

„Ššš, všechno bude zase v pořádku.“ Brečela mi do ramene. Za chvilku jsem měl to místo celé mokré, ale mně to vůbec nevadilo. Spíše jsem plánoval koupit nějakou skleněnou vitrínku, kde si budu ukládat všechno moje oblečení s její vůní. Houpal jsem se s ní a tišil ji ve svém náručí.

„Volali jste Charliemu?“ Setřela si mokré cestičky rukávem nemocničního úboru.

„Abych pravdu řekl, tak ne. Ale hned večer za ním zajedu, až se vrátí z práce,“ slíbil jsem a usmál se.

„Doufám, že po mě ještě nevyhlásil celosvětové pátrání,“ zasmála se.

„Chceš něco? Jídlo, pití…“

„Ne, jen… můžu být chvíli sama?“ zeptala se s nádherným upřímným úsměvem. Moc se mi ji opouštět nechtělo. Upřela na mě svoje čokoládové oči, když odhalila můj plán zůstat.

„Tak jo, kdyby něco…“ Nedokončil jsem větu, protože už mě stejně neposlouchala a ponořila se hlouběji do svých myšlenek. Šel jsem tedy za Carlislem do pracovny. Od té doby, co mu Alice předala kontaktní čočky, se jim plně věnoval. Zjišťoval, odkud jsou a jak fungují.

„Chtěla být sama,“ řekl jsem smutně, když jsem vešel do jeho kanceláře.

„Potřebuje čas.“

„Už jsi něco zjistil? Říkal jsi, že v sobě měla náš jed, jak se do ní dostal?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem spatřil ty čočky na jeho pracovním stole.

„Moc toho není, ale něco přece jenom. Podle všeho byly ty čočky napuštěné upířím jedem. Taky se mi je nepodařilo zneškodnit. Oheň je jen nepatrně poškodil. Neznám nikoho z upírů, který by byl tak vynalézavý. Navíc by byla jen otázka času, kdy by se z Belly stala pravá novorozená.“

„Takže to bylo za pět dvanáct?“

„Spíš za minutu dvanáct.“

„Kdo by to teda mohl být?“ zeptala se Alice, která právě vešla do dveří i se zbytkem rodiny.

„Nikoho tak vynalézavého neznám,“ odpověděl Carlisle se sklopenou hlavou.

„Ale ano, znáš,“ odporoval jsem mu. „Volturiovi.“ Všichni sebou při tom jméně trhli.

„Ale proč by to dělali? Volterra je odtud přes šest tisíc mil.“ Všichni jsme se podívali na Esmé. „Přibližně,“ dodala.

„A ty si myslíš, že by to nepřekonali? Spíše je otázka, proč si jeli pro oběť až do Forks, když si mohli nějakou takovou kořist obstarat u nich v Evropě?“ zeptala se Alice.

„Tak já půjdu za Bellou,“ oznámil jsem a odebral se k odchodu.

„Edwarde?“ Otočil jsem se na Carlislea. „Až bude Bella schopná pohybu, pojedeme i s ní do V-“

„Ne! Zůstane tady se mnou!“ skočil jsem mu do řeči. Nechci Bellu vystavovat takovému nebezpečí.

„Edwarde, my nejsme v pozici, kdy bychom se mohli nějak rozhodovat. Samozřejmě je riziko, že by se něco mohlo Belle stát, ale pokud chceme zjistit pravdu, nic jiného nám nezbývá.“

„Takže ji necháme jako návnadu? A až Aro dostane Bellu do svých spárů, vysvětlí nám celou záhadu o kontaktních čočkách? Promiň, Carlisle, ale tohle se mi vůbec nezdá jako dobrý nápad,“ zastala se mě Alice. Hned na to dostala nepřítomný výraz.

„Alice, co vidíš?“ zeptal se jí Jasper a ochranitelsky ji objal kolem ramen.

„Bella,“ zašeptala. V té samé chvíli už jsem běžel chodbou k jejímu pokoji. Věděl jsem, že je mi někdo v patách, ale to jsem hravě ignoroval. Rozrazil jsem skleněné dveře. Němě jsem hleděl na prázdnou postel, na které před pár minutami ležela Bella. Na posteli byla skvrna od krve, přístroje zběsile pípaly, jak oznamovaly, že dotyčný není připojený.

Zaznamenal jsem vedle sebe Carlislea.

„Ona utekla?“ zeptal jsem se spíše pro sebe.

„Sama určitě ne. Ležela přes tři týdny…“ Přestal jsem ho vnímat, protože jsem ucítil pach neznámého upíra. Ten pach mi byl povědomý, ale nemohl jsem ho přesně rozlišit. Potom mou pozornost upoutaly kapičky Belliny krve různě rozprsknuté po podlaze.

„Někdo ji unesl,“ zašeptal jsem. Nevěřil jsem tomu, co jsem právě vyřknul. Proč by sakra někdo unášel mou Bellu? Vždyť… je tak nevinná. Navíc… mohli ji unést kdykoliv. Ale to vlastně ani neměli šanci. Vždycky u ní někdo byl. Neměli šanci. Teď tady byla sama… Sakra! Proč jsem odešel?! Jsem takový blbec!

„Pojedeme do Volterry. Jestli někdo má nějaké informace o celé této situaci, tak to budou Volturiovi,“ zaslechl jsem Carlislea. Nepřítomně jsem se tedy vydal ke garážím k mému autu. Spoléhal jsem na nejvyšší rychlost mého Volva. Na dálnici do Port Angeles, kde bylo nejbližší letiště, jsem doslova hodil cihlu na plyn. V těsném závěsu se drželo Alicino Porche, které bylo snad jediné se schopností mé auto dohonit. Tím nechci nějak urazit Carlisleův Mercedes.

Letenky mám, jsou už zaplacené. Klidně jdi rovnou k přepážce, jsou objednané na jméno Edward Cullen, poslala mi Alice v myšlenkách. Obdivoval jsem její schopnost být vždycky o krok napřed.

Před letištěm jsem zaparkoval… jestli se tomu dá tak říkat. Prostě jsem zastavil před letištní halou, aniž bych se obtěžoval s hledáním volného místa na parkovišti, které bylo od haly vzdálené maximálně deset metrů. Prásknul jsem s dveřmi a přes rameno zajistil auto centrálním zamykáním. Kdyby lidé nevěděli o upírech, klidně bych použil svou přirozenou rychlost. I běh byl strašně pomalý oproti upírským krokům.

Jakože zadýchaný jsem doběhnul k přepážce na vyzvedávání letenek. Ohlásil jsem své jméno, vytáhnul občanku a cestovní pas s vízem. Netrpělivě jsem klepal prsty o dřevěnou desku a vyčkával, až se ta ženská rozhoupe mi vydat tolik důležité vstupenky do letadla. Být to na mně, dávno plavu přes Atlantik. Ale nevím, jak bych potom vysvětloval turistům na Portugalské pláži, že jsem plaval přes oceán ze severní Ameriky.

„Tady se mi prosím podepište,“ vyrušil mě hlas ženské z přepážky. Podstrkovala mi dva papíry s propiskou. Bez váhání jsem naškrábal své příjmení a podstrčil jí papíry zpátky. Hned nato mi vrátila mé doklady i s letenkami. Neváhal jsem a s rychlým „na shledanou“ jsem opustil přepážku.

Běžel jsem k letištní kontrole, kde na mě čekala moje rodina. Rozdal jsem jim letenky a sám se postavil do řady.

„Viděla jsi něco?“ zeptal jsem se Alice.

„Ne,“ odpověděla a dál se mi nevěnovala.

Všechno trvalo strašně dlouho. Let byl stresující. Často byly turbulence a já musel poslouchat vyděšené myšlenky stovky lidí. Ne, že by mi jich nebylo líto. Kdybych byl člověk, asi bych se taky bál o svůj život, ale člověk nejsem a o svůj život se nebojím. Bojím se o život své jediné lásky. Je ještě naživu?

Letěli jsme přímým letem do Volterry. Nebo spíše do města, které leží kousek od Volterry. Do města vládnoucí rodiny upírů jsme se museli dostat autem.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Emmett, když jsme prošli branami Volterrského hradu. Nadechnul jsem se a snažil se rozlišit všechny pachy. Demetri, Jane, Alec, Aro… Bella! Vystřelil jsem jako raketa a neřešil, že by mě někdo mohl vidět.

„Edwarde! Zastav!“ zařval na mě Carlisle. Po chvilce uvažování a zvažování vše pro a proti jsem tedy zastavil. Asi bych Belle teď nepomohl, kdybych byl sám. Šli jsme pomalou lidskou chůzí, abychom nevystrašili případné lidi. Vešli jsme do velkého sálu, kde obvykle sedí Aro s Caiem a Markusem. Dveře se za námi s hlučným klapnutím zavřely. Kývnutím hlavy jsem vše nechal na Carlisleovi. Já bych se asi neudržel.

„Aro, rád tě znovu vidím,“ začal zdvořile.

„Carlisle, čemu vděčím za tvou návštěvu?“ odpověděl Aro a vstal ze svého trůnu.

„Ničím zvláštním. Jen jsme se přišli zeptat na jednu věc.“ Aro se při zmínění množného čísla zachmuřil, ale jinak na sobě nedával nic znát. Kompletně jsem skenoval jeho myšlenky, ale na nic kromě své manželky nemyslel. Dává si na myšlenky dobrý pozor. Proč asi? Aro, co skrýváš?

„Pokračuj, příteli,“ pokynul Carlisleovi přátelsky. Mezitím do místnosti přišli Jane a Alec. Zkontroloval jsem i jejich mysl, ale nic v nich nebylo. Nic, co by se Belly týkalo.

„Nedávno se mi do rukou dostala jistá věc, která nešťastnou náhodou spadla do rukou člověka. Chtěl bych se zeptat, nevíš o tom něco?“

„Podle toho, o jakou věc se jedná.“

Carlisle vytáhnul z kapsy krabičku a hodil ji Arovi. Aro ji obratně chytil a otevřel. Jeho výraz se změnil na zděšený. Hlavou mu přelétnul obrázek Belly. Zavrčel jsem. Vtom do místnosti vešel Demetri s Bellou za zády. Měla uplakaný obličej a na sobě pořád nemocniční oblečení. Dívala se do země a sem tam jí do obličeje spadl chuchvalec vlasů. Vypadala strašně. Přišla před Ara a poklekla. Z jejich úst se dostalo: Můj pane. Vytřeštil jsem oči a sledoval tuhle absurdní situaci.

„Vstaň!“ zavelel Aro. Bella poslušně vstala. „Nejspíš jste hledali tady Isabellu. Mýlím se, Carlisle?“

„Ne, Aro. Kvůli této dívce jsme přijeli,“ potvrdil můj otec. Aro vzal surově Bellu za ruku a táhnul ji za sebou směrem k nám.

„Isabello, představuji ti rodinu Cullenových. Carlisle, hlava rodiny. Podej mu ruku.“ Bella, aniž by zvedla tvář, podala Carlisleovi ruku. „Podívej se na něj! Není zdvořilé při seznamování čumět do země!“ Bella poslechla, ale i přesto ji neminul pohlavek. Dívala se mu do očí s takovou bolestí. Jeho ruku sotva stiskla. Druhý jsem byl já. Neochotně se postavila přede mě a podala mi špinavou ruku. „Tohle je Edward.“ Vzal jsem její ruku do své. Podívala se na mě a já její drobnou ručku povzbudivě stisknul. Mírně se usmála, po líčku jí stekla slza.

„Ahoj,“ zašeptala a skočila po mně. Objímala mě a brečela mi do ramene.

„Šššt,“ konejšil jsem ji a hladil po zádech.

„Tak to snad stačilo!“ zahřměl Aro a hrubě Bellu ode mě odstrčil. Upíři, kteří celou dobu stáli v nejtemnějších koutech místnosti, vylezli. Bylo jich celkem šest. Těch šest se ujalo každého ze dvojic naší rodiny, ale mě nikdo nehlídal. Nijak jsem se neradoval. Tušil jsem, že mě někdo hlídá, ale nedržel mi ruce za zády.

„Aro, jsem tady,“ ozvalo se ode dveří. Vůbec jsem si nevšimnul, že by někdo vešel. Jakým překvapením bylo, když ze stínu vyšel Eleazar. Je hlavou klanu Denalijských, našich spojenců. Teď už asi takový spojenec nebyl. Zrádce!

„Děkuji, že jsi přišel,“ usmál se Aro. „Máme úžasnou příležitost vyzkoušet tvé tvrzení. Jane.“ Než jsem se stihl vzpamatovat, zasáhla mě prudká bolest, která mi podlomila kolena, a já skončil na zemi. Bylo jasné, že Jane používá svou moc. Aha, takže tady je ten, co mě hlídá. Akorát jsem nechápal důvod.

„Ne!“ uslyšel jsem skoro hysterický řev Belly. „Dost! Nechte ho!“ křičela dál a já ucítil na tváři teplý dotek. Bolest zesílila, Jane si dávala záležet, ale s Bellou to nebylo zas tak hrozné. Cítil jsem, jak si do své ruky bere tu mou a silně ji stiskla. Vůbec nic mi nedocházelo. Normálně by Bellu ode mě odtrhli. Ne že bych si stěžoval. Když mě Bella držela za ruku, zdálo se, že všechna bolest utichá. Že se zmenšuje.

„Bello! Přestaň!“ slyšel jsem hysterický hlas Alice a Rose najednou.

„Slyšíš?! On to přežije, ty bys nemusela!“ zařvala Alice. Bolest se začínala stahovat z končetin. Ale nechápal jsem Alicinu větu o tom, že by má Bella nemusela přežít. Co by nemusela přežít? Vždyť nic nedělá.

Bolest definitivně zmizela a já se mohl podívat, co se vlastně stalo. Bella klečela vedle mě, křečovitě svírala mou ruku, měla zavřené oči a na čele se jí dělala vráska.

„Bello?“ zašeptal jsem. Nereagovala. Bellino tělo na mě padlo, její stisk rázem povolil. Zvedl jsem její bezvládné tělo a položil ho na menší pohovku v rohu místnosti. Žádný luxus, ale pro tuto příležitost to stačilo. Srdce jí bilo nezvykle pomalu a někdy vynechalo i úder nebo dva. Podle myšlenek Jane bych stále měl cítit bolest, ale… Něco mě drželo z dosahu Janiny moci.

„Bella?“ zašeptal jsem spíše pro sebe.

„Fascinující. Výborně, Eleazare. Budeš odměněn. Jane, stačí,“ vyrušil Jane, která přestala plýtvat svou energií.

Podíval jsem se zoufale na Carlislea, protože Bella vůbec nijak nereagovala. Ale jeho bodyguard ho nepustil. Tiše jsem zavzlykal.

„Můžeme konečně vědět, co se děje?“ zeptala se Esmé.

„Asi takhle, moje milá,“ pronesl Aro povýšenecky. „Eleazar se nedávno přidal zpátky k mé gardě. Jeho úkolem bylo hledat skryté talenty a poté je jakýmkoliv způsobem přivést do Volterry. Když před půl rokem našel Bellu, jejímž darem byl silný mentální štít, přišel se poradit. Samozřejmě jsem takový kousek chtěl ve své sbírce, ale nějak jsme ji nepozorovaně museli sem dostat. Kontaktní čočky napadly Demetriho. Ovšem druhá věc bylo provedení. Čočky jsem nechal udělat na zakázku u jednoho asijského upíra, který se na tyto věci specializuje. Nechal jsem je vyrobit z vysoce odolného materiálu a nechal je napustit jedem, který by dotyčného později změnil na upíra a nějakým způsobem dovedl do Volterry. Což se nepovedlo kvůli vám. Uvažuji o trestu, ale bylo by to zbytečné. Nabízím vám obchod,“ usmál se.

„Nechceme žádný obchod. Chceme Bellu a klidný život,“ řekl Carlisle. Bella se vedle mě trhaně nadechla.

„Fajn, dostanete Bellu a klidný život. Pokud Bellu tady a teď Edward přemění.“

„Cože? Ne! Nenechám z ní udělat krvežíznivé monstrum!“ protestoval jsem.

„Potom ji tady nech a jdi.“

„Ne, nenechám ji tady.“

„V tom případě máš těžké rozhodování,“ zasmál se nahlas a zasednul na svůj trůn.

Ve mně se praly dvě já. Jedno říkalo, že Bella za žádnou cenu nemůže být upír. Musí žít jako člověk. To druhé si přálo mít Bellu u sebe navždy. Bůh ví, co by s ní Aro dělal, kdybych odešel. Nikdy bych ji už nemusel spatřit, a to bych nevydržel. Moje láska k Belle je čistě upíří. Už bych bez ní nedokázal žít.

„Dávám ti na rozhodnutí půl minuty,“ dodal Aro.

Nepřemění ji. Na to ji až moc miluje. Tak to vypadá, že si spolu užijeme nádhernou věčnost, Bellinko, přemýšlel Aro.

Když jsem tohle zaslechnul, neváhal jsem a sklonil jsem se ke krku mé milované Belly. Věděl jsem, že ji nesmím zabít. Její krev sice pro mě byla velké pokušení, ale všichni členové mé rodiny mě podporovali. Posílali mi v myšlenkách, jak mi fandí, ale jedny myšlenky mě potěšily nejvíce.

Vím, že to zvládneš. Nezabiješ ji. Alice.

Naposledy jsem zvážil všechna pro a proti, a když pro vedlo hned po první otázce, zabořil jsem své tesáky do jemné kůže Bellina krku. Její tělo sebou lehce cuklo, ale jinak zůstávalo klidné. Její krev z krční tepny mi stříkala do úst. V tom jsem zapomněl na všechno. Nebyla žádná Alice, která mě ujišťovala o tom, že to zvládnu. Žádné povzbuzující myšlenky mé rodiny. Byl tady pouze predátor, který se právě dostal do styku s tou nejlahodnější krví. Bylo skoro nemožné přestat sát tu úžasně sladkou tekutinu, která zároveň hasila požár v mém hrdle.

Z Belliných úst se vyloudil bolestný sten, který mě dokonale probral. Přestal jsem pít a do jejího těla vpustil velké množství mého jedu. Odtrhnul jsem se od jejího krku a zprudka se nadechl. Když jsem si uvědomil, že nebýt Belliny reakce, mohl bych ji zabít, otřásl jsem se. Na krku měla dvě rány půlměsícového tvaru. Bella sebou nezadržitelně házela, jak její tělo zaplavoval jed. Vzpomněl jsem si na svou proměnu, jak jsem trpěl. Ten oheň po celém těle… Jen jsem se otřásl a vzal cukající se Bellu do své náruči.

„Výborně, Edwarde. Můžete zůstat do konce přeměny. Asi by lidi nereagovali nejlépe, kdyby ji viděli v takovém stavu. Můžete je pustit,“ zavelel Aro a má rodina byla volná. Všichni se shlukli kolem nás a hladili Bellu po čele.

„Ne, děkujeme,“ odpověděl jsem. „Ještě dnes poletíme soukromým letadlem do Forks. Jsou tam ideální podmínky.“ Ani jsem nečekal na jakoukoli jeho reakci a vypálil jsem směrem ven. Venku mohla být tak půlnoc. Bellu jsem položil na zadní sedadlo vypůjčeného vozu a vydal se nejrychlejší cestou na menší letiště.

O pět let později:

Bella:

 „Uvažovala jsem, že bych mohla navštívit Charlieho. Dlouho jsme se neviděli. A co Scarlet, jak jí to asi jde ve škole?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Klid. Můžeme za nimi zajet hned zítra.“

„Je to všechno lehčí,“ řekla jsem úplně od věci.

„Co?“ nechápal.

„Že to Charlie o nás ví. Nebude se za deset let divit, že jsme pořád takhle mladí. Ach… Ještě to nějak musím říct Scarlet. Až jí bude patnáct, asi jí dojde, že něco není v pořádku.“

„Zlato, budeme se těmito věcmi zabývat, až se budou dít. Scarlet je pořád malá,“ hladil mě po mé ruce.

„Zas tak malá není. Půjde do čtvrté třídy,“ obhajovala jsem mou malou sestřičku.

„Pořád je mladší než já.“ Usmála jsem se.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, bylo toho na mě moc. Když otevřete oči a zjistíte, že jste vlastně úplně někým jiným, vyděsí vás to. Přemýšlíte, co se vlastně stalo, a jak se to stalo. Ale já u sebe měla někoho, kdo mi to všechno pomohl zvládnout. Samozřejmě jsem měla chuť zabít vše, co se mi připletlo do cesty. A nejednou by to byl i člověk, ale Edward mi pomohl. Všechno jsem nakonec zvládla a ta novorozenecká krvežíznivost je dávno pryč. Stejně jako Volturiovi. Pravda, skoro nic si z toho dne, kdy jsem se stala upírem, nepamatuju. Ale nelituju toho. Všechnu tu bolest si vůbec pamatovat nemusím.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se můj anděl.

„Nad mým upírským životem. Nebýt tebe, zabila bych člověka.“

„Tímhle si prošel každý, Bello. Ty máš výčitky, že jsi vůbec uvažovala o vysátí člověka, a já mám výčitky o tom, že jsem nelítostně zabíjel.“

„Dost, už o tom nebudeme mluvit. Co bylo, bylo. Teď je důležité to, co je a bude. Myslíš, že až se Scar dozví o upírech, bude jím taky chtít být?“ zajímal mě Edwardův názor.

„Nevím, ale asi ano.“

„Mám jí to dovolit?“

„To je spíše na tobě. Pro mě by byly důležité okolnosti.“

„Ale já bych ji nemohla přeměnit. Neudržela bych se,“ dělala jsem si starosti. Už jenom při té představě mě pálí hrdlo.

„Bello, tohle všechno budeme řešit, až tato situace nastane. Scarlet zatím nic neví.“ Sesunul mě ze své hrudě, položil mě na postel a nalehl na mě. „Místo toho, aby sis užívala věčnosti se mnou, zbytečně přemýšlíš,“ usmál se a vrhnul se na mé rty.

„Tohle bych mohla dělat až do skonání světa,“ zavrněla jsem mu do úst.

„Máme neomezený čas.“

Moc děkuji za vaše předešlé komentáře, které mě opravdu potěšily. :) Omlouvám se, že část nepřibyla dřív, ale nebyla jsem doma. Přemýšlela jsem o krátké jednorázovce o tom, jak se Scarlet dozví o upírech, ale chtěla bych ještě před tím znát Váš názor. :) Doufám, že mi zanecháte opět nějaký menší komentík... :)

Tím končím, Tvůj Alfonz.

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivé monstrum - 3. část: