Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kříže křídla nemají, ne?

08.12.2009 (13:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4150×

moje ostatní povídky

Spala.

Pozorovala jsem tvář své snící dcery. Usmívala se ze snu a občas cosi špitla. Její ruku jsem měla přiloženou ke krku a pozorovala ty obrázky. Věděla jsem, že bych to dělat neměla. Že to je její soukromí, ale chtěla jsem jen malinko nahlédnout.

Jak málo se poslední dobou usmívala. Jak se stranila a vyhýbala celé rodině. Jen v těchto chvílích se usmívá.

Jen teď…

Ráno jsem se na schodech srazila s bloudící Renesmee.

Chytila jsem ji na poslední chvíli, než se skutálela ze schodiště.

„Co vyvádíš?“ Vypískla jsem, když má ruka chytila její límeček košile a vytáhla ji na nohy.

„Děkuju.“ Špitla Nessie a upravila si výstřih, který ji škrtil.

„No co? Jsem zakopla.“ Vyhrkla a hlas se jí stále třásl šokem z toho, jak mohla dopadnout.

„Jak jinak, že?“ Rýpla jsem si do ní a začala se smát. Ness jen zakroutila hlavou a opatrně sešla schodiště. Přimhouřila jsem oči. Nějak mi její reakce neseděla. Tohle nebyla moje Ness. Tahle Renesmee se nesmála, skoro nemluvila a ze všech sil se snažila být neviditelnou.

Má Renesmee se smála, dováděla, zlobila Emmeta, zapojovala se do každého rozhovoru.

„Nech ji, ono jí to přejde. Uvidíš.“ Zašeptal mi Edward, když mi vyšel na schodiště naproti.

„Co s ní je? Od té doby, co jsme se vrátili z Voltery, není to ona.“ Zkrabatila jsem obočí.

Edward mě pohladil po zádech.

„Určitě ti to sama poví, lásko.“ Tišil mě. Já jen pochybovačně povytáhla obočí. Tahle Renesmee za mnou sama nikdy nepřijde. Tahle dívka mě absolutně nepotřebuje.

„Tak jedeme, lidi. Hola, hola, škola volá.“ Ječel na celý dům Emmet a moji drazí sourozenci se vytratili z domu. Jacob zmizel jako poslední. Edward zůstal stát ve dveřích a sledoval mě, jak si sedám na gauč.

„Nejdeš?“ V jeho hlase nebyl ani náznak překvapení. Jen stál a čekal. Zavrtěla jsem hlavou, jakmile se z kuchyně vynořila Renesmee v pyžamu. Chápavě kývl. Ve vteřině stál vedle mě a líbal do vlasů.

Když se přiblížil k Renesmee, ta se jen odtáhla a zavrčela.

„Nech toho, tati.“ Edward se zarazil.

„Ach, promiň. Špatně jsem se vyspala.“ Omlouvala se Nessie a Edwardovi cukly koutky.

„To je v pořádku, chápu to. Předpokládám, že do školy taky nejdeš.“ Jako odpověď si sám kývl. Já se jen mohla domýšlet, co si ti dva řekli.

„Stejně budete se mnou.“ Zavolal na nás ode dveří Edward a dveře se zaklaply.

Ještě vteřinu jsem pozorovala zamyšlenou Renesmee, než jsem si vzala Edwardova slova k srdci.

Určitě ti to sama poví…

Zapnula jsem televizi, ale bylo mi jedno, co v ní běží. Dívala jsem se do prázdna a vzpomínala na uplynulý rok.

Poté, co jsme definitivně odstranili Volturiovy, převzala jsem s Edwardem a Jacobem pomyslný trůn. I když jsem se z počátku bránila zuby nehty, nevykroutila jsem se z toho. Posledních pár dní bylo víc než hektických. Škola, Voltera, Forks, New Hampshire…

Spíše než Forks se jednalo o rezervaci La Push. Vlkodlaci v čele se Samem převzali ochranu městečka, kde jsem se konečně našla. S tím, že upíři opustili Forks, se i vlkodlaci přestali rozrůstat. Naše občasná přítomnost na této situaci nic neměnila. Ba naopak.

Vzpomněla jsem si na dopis, který Jacobovi přišel před třemi dny. Sam a Emily konečně určili datum svatby.

„Mami?“ Vyrušila mě z rozběhnutých myšlenek Nessie. Překvapeně jsem k ní otočila hlavu. Seděla vedle mě a ruce měla omotané kolem hrnku s kouřícím čajem.

Strašně zapáchal.

„Měla si někdy pocit, že ať uděláš cokoliv, je to k ničemu a zbytečné?“ Nedívala se na mě. Sledovala tenký proužek horkého vzduchu, linoucí se z hrníčku. Prstem obkreslovala neexistující obrazce na stěně šálku a čekala.

I já čekala. Vyčkávala jsem, zda bude její zpověď pokračovat, nebo chci znát rovnou mou odpověď.

Odkašlala jsem si, ačkoliv to nebylo nutné už pár let. Už jsem ani nevěděla, co to je mít v krku knedlík, nebo se bát selhání vlastního hlasu, způsobené vyschnutím.

„Docela často.“ Zašeptala jsem. Nessie nevzhlédla.

„Kdy například?“ Uvnitř mě začala Bella panikařit. Kam tím míří, ptala jsem se sama sebe.

„Naposledy ve Volteře, když jsme jeli pro tebe.“ Konečně jsem něčím upoutala její pozornost.

„Vážně?“ Nessie byla překvapená. Konečně na mě upřela své čokoládové oči.

„Vypadala si jistě a rozhodně. Nezdálo se mi, že bys byla ztracená. Věřila jsem ti to.“ Poslední slovo zdůraznila víc, než jiná.

„Co máš na mysli tím ´to´?“ Jakmile jsem vyřkla ono slovo, bylo mi jasné, že odpověď znát nechci. Jenže už bylo pozdě. Nafackuju si později, odpřísáhla jsem si.

„No, jak si mluvila o tamtom.“ Začínala jsem pochybovat o jejím zdravém rozumu.

„Ness, zlato, nejsem tvůj otec. Nevím, co je to, nebo co myslíš tím tamto. Musíš být konkrétní.“ Nessie si povzdychla a přiložila svou dlaň na mou tvář. Ztuhla jsem. Před očima se mi rozeběhla minulost, jakoby to bylo včera…

„Máte tady večírek a mě jste nepozvali?“ Přetékala jsem cukrem, až se mi z toho obracel žaludek. Alice vedle mě šokovaně vyvalila oči a Edwardovy spadla čelist. Já měla na tváři klidný a odporný výraz.

Aro jen povytáhl jedno obočí a překvapeně se usmál. Má tvář byla stále stejná. Jen Alice byla šokovaná a Edward si mě měřil pohledem.

„Bello, netušil jsem, že by ses zrovna ty chtěla přidat.“ Nessie pozorovala Ara.

„Co se tu děje.“ Zavrčel Caius a přelétl mě pohledem, stejně, jako Renesmee. Aro jen vrtěl hlavou.

„Sám bych to rád zjistil, drahý bratře. Bohužel, Belle do hlavy nevidím.“  Má tvář se na nepatrný okamžik změnila. Problesklo tam několik emocí. Jen já věděla, jaké to ve skutečnosti byly, ale z pohledu Nessie to byla úleva, že jsem odhalila pravé pocity.

„Tenkrát si měl pravdu. Uznávám. I moje dcera to nejspíš pochopila, ne?“  Říkala jsem přesvědčivě.

„Bello, to je vtip?“ Žasla Alice. Edward mlčky stál a pozoroval mě.Byl nádherný, jak jinak. V jednu chvíli bych přísahala, že mu cukly koutky úst.

„Ne, nech ji, Alice.“ Zašeptal Edward. Má tvář se opět změnila, ale pocity Renesmee také. Spoléhala na duševní zdraví Edwarda a tím, že Alici zarazil, ztratil důvěru dcery.

„Bella má pravdu. Ani mě už nebaví existovat z krve zvířat. Jen si to vezmi. Co z toho máme? Nic.“ Nespouštěl ze mě oči. Probodával mě pohledem a má tvář v Renesmeeině vizi zněžněla. Byla jsem víc a víc překvapena tím, co vidím. Navenek to celé vypadalo jinak, než jak jsem to tenkrát viděla já. I teď jsem Edwardovi věřila, co říkal. Jen jsem pochybovala, že to jsou moje myšlenky a ne Renesmee.

„Edwarde?!“ Vypískla Alice. Zděšeně od nás ustoupila k východu. Vypadala, jako lapená zvěř.

„Lžou!“ Vyhrkla Jane a vycenila zuby…

Přistihla jsem se, že vrčím i poté, co Nessie odtáhla svou dlaň.

„Jo tohle myslíš tím ´to´.“ Kdybych mohla, zrudla bych. Natočila jsem se k dceři a natáhla po ní ruku.

„Já vím, že to nebylo tak, jak jsem si myslela, ale přesto mi to stále leží v hlavě, mami. Já vám to věřila do posledního gesta a ani nevíš, jak jsem si připadala. Nepoznávala jsem vás. Já už pak nebrečela kvůli tomu, že tam jsem, ale kvůli tomu, že tam jsem i s vaší přítomností sama. Děsila jsem se, protože Alice tomu také věřila. Nic neviděla. Museli jste to tedy myslet vážně. O to jde. Připadala jsem si… zrazená.“ Zašeptala Nessie a vzlykla. V ten okamžik ze mě byla mramorová socha. Tak moc jsem si tu skutečnost přála. Moci být bez pocitů, bez emocí. Sama jsem se mohla konečně zamyslet nad tím, proč to Alice neviděla. Proč nás neprokoukla. Opravdu jsme to mysleli tak moc vážně? Ne, to určitě ne, Alice stoprocentně hrála s námi. Určitě ano a i kdyby ne, musím Nessie ukolébat. My nejsme zrůdy. Nejsme.

„Alice to věděla, Renesmee.“ Zalhala jsem líp, než v co jsem doufala. Samotnou mě to překvapilo. Výhoda těla bez krve? Nečervenáte se.

Nessie na mě chvíli koukala, než zavřela oči a usmála se.

„Díky bohu.“ Bylo mi hůř, než kdyby se tu sypala na zem. Lhala jsem jí. Prvně jsem jí opravdově zalhala. Usmála jsem se, ale ten úšklebek nebyl ani trochu věrohodný. Naštěstí tomu Renesmee nevěnovala pozornost.

„Mami?“ zvážněla opět Nessie a hra s imaginárním obrázkem na hrnku začala nanovo. Přistihla jsem se, že bych nejraději prchla do lesů, jako Robin Hood. Usmála jsem se na ni a kývla.

„Mívám sen. Je o tobě. Máš růžovější barvu, víš? A mluvíš s tátou, ale on tam není. Tedy je, ale já ho nevidím. Povídáš si s ním. No, spíš se hádáte. Teda ty se hádáš. On tam není. Jenže usmíváš se u toho.“ Vyprávěla zmateně.

Její popis mi připomínal jediné období, do kterého to mohlo pasovat. Jenže ona to období neznala.

„Jak si na ten sen přišla?“ Vyhrkla jsem překvapeně. Ona jen pokrčila rameny.

„Nevím, zdává se mi to. Táta mi řekl, že se mám zeptat tebe. Že to je tvá minulost, do které on nepatří, což je divné, protože s ním v tom snu mluvíš.“ Poškrábala se na temeni hlavy Renesmee. Nejspíš už bylo načase, říct jí trošku historie z mého černého období, jen kdyby mi to šlo říct.

„Víš, je to komplikované. Táta se mnou v té době byl, ale i nebyl. On mě opustil. Nechal mě ve Forks a odešel.“

Renesmee zalapala po dechu.

„Můj táta?“  Vypískla Ness. Musela jsem se smát. Nedokázala jsme si pomoct.

„Jo, tvůj táta mě opustil.“ Renesmee koukala s otevřenou pusou.

„Ale jak to? Jak mohl? Proč? To je vtip? Teda, chci říct, že… táta?“ ptala se znovu Nessie.

„Víš, když mě Jasper napadl, dostal tvůj otec tenhle geniální nápad, že pro mé dobro odejde.“ Kroutila jsem nad tím stále hlavou. I po takové době mi to přišlo absurdní.

„Počkej, strýček Jasper?“ chytila mě za ruku a svraštila obočí.

„Zlato, nevíš toho tolik o mé minulosti.“ Usmála jsem se smutně.

„Tak to máme koukám, celý den, co dělat. Tak začneme od začátku ne? Ehm… Kde je začátek?“ Znejistěla Nessie.

„Na to nestačí jeden den Renesmee. Věř mi. Určité pasáže jsou nad míru nudné a jiné nezajímavé. Do chvíle, kdy se v mém životě objevil Edward…“ Ani jsem nevěděla jak, ale začala jsem Renesmee vyprávět svůj život. Své první dny ve Forks, narozeninovou oslavu, Jamese, objevení vlkodlaků… Nessie seděla, jako myška. Výrazy tváře se jí střídali ve všech stylech. Smích, když jsem jí vyprávěla o nemotorném Jacobovy a jeho skocích ke mně do okna uprostřed noci. Pláč, když mi Edward řekl, že mě nechce a nemiluje. Radost, když se mi jeho hlas ozval v hlavě. Strach při vyprávění o Jamesovi a Victorii…

Občas mě přerušila nějakou otázkou nebo jízlivou poznámkou na adresu Luranta, či Jamese, ale jinak poslouchala a nasávala informace, jako houba.

„Takže ty si skočila z útesu, aby si slyšela tátu?“ Zašeptala.

„Bála jsem se, že mě nadobro opustí, když ho nechám.“ Omlouvala jsem sama sebe za ten čin.

„Jak ses z té vody dostala?“ byla zmatená Ness.

„Jacob mě vytáhl. Nebýt jeho, my tři bychom tu nebyli.“ Ness se otřásla. Byla to pravda. Kdybych zemřela já, Edward by do Voltery odjel i tak a Aro by mu po jeho výstupu s radostí utrhl hlavu. Tím pádem bychom nezplodili Renesmee.

„Mami? Políbila ses někdy s Jacobem?“ hodně jsem se ovládala, abych nevytřeštila oči.

„Proč se ptáš na tohle?“ Zkusila jsem převést řeč jinam.

„No, jak tě tak poslouchám, měla si s Jakem dost blízký vztah. Nenapadlo tě někdy, být s ním, když tě táta nechce?“ začínalo tu být horko. Samozřejmě obrazně řečeno. Renesmee se v minulosti plácala až moc, což pro budoucnost nebylo dobré. Co jí říct?

„No, to ano. Měli jsme velice blízký vztah, ale…“ Odmlčela jsem se a hledala vhodná slova, když jsem je konečně slyšela přicházet. Zadržela jsem úlevné vzdychnutí, jakmile se rozrazily domovní dveře.

„Tady jsou ty nejkrásnější upírky.“ Zazpíval Edward a k mému absolutnímu šoku si plácl s Jacobem ve vzduchu na znamení souhlasu.

S Renesmee jsme si vyměnily zmatené pohledy. Něco jsme propásly?

Emmet se začal hlasitě smát.

„Já vám to říkal! Mám u vás pět babek.“ Řehtal se, jako pominutý a ti dva najednou byli zase, jako dřív.

„Uniklo mi něco?“ Vykoktala jsem stále v šoku a kmitala pohledem z Edwarda na Jacoba.

„To teda!“ Rozčiloval se Jacob.

„Bells, to je vážně tak nepravděpodobný, že my dva můžeme být přáteli?“ Hrozil se Jacob dál a vrtěl hlavou. Edward se jen tiše smál.

„Je to stejná pravděpodobnost, jako že já obrostu mechem, Jacobe.“ Ušklíbla jsem se. Emmet bouchl smíchy nanovo a Edward mě objal kolem pasu.

„Proč myslet hned na nejhorší?“ Na tváři se mému manžílkovi rozlil jeho pobavený úsměv.

„Vyhrál jsem, protože tihle dva se vsadili, že nehnete ani brvou, když přijdou, jako nejlepší kamarádi. Jenže vy dvě jste koukaly, jako když vám uletěly včely, takže jsem vyhrál.“ Lomozil Emmet po celém domě.

„Proč se s ním sázíte, když pak hrozí tohle?“ Skučela se smíchem Nessie. Oba na ni upřeli oči. Jacob byl velice překvapený, že na něj Renesmee mluví. Zvykl si stejně, jako já, na její ticho. Edward se mi však zdál stejně klidný a naopak ještě šťastný, jako by vyhrál v loterii.

Jenže co pro něj bylo vítězstvím? Co se skrývalo za jeho dobrovolným zapojením do tohoto vtípku? S Jacobem vycházel na hranici možností jich obou, tak proč předvedl tu šarádu? O peníze nešlo, tím jsem si byla jistá. Edward měl svých peněž víc, než nejbohatší muž planety. O pět dolarů víc, nebo míň? To určitě nebyl důvod, proč se vsadil. Pozorovala jsem ho a snažila se najít správnou odpověď. Díval se na Renesmee a v jeho očích to jiskřilo.

Jako kdyby se otočil klíč v zámku.

Scvaklo to a vše bylo hned víc, než jasné.

Pro Nessie cokoliv. Dokonce i přátelství s Jacobem, jen aby ona byla zase jako dřív. I pouhá šaráda, komedie, maska…

„Jsi poklad.“ Zašeptala jsem. Jeho pohled se stočil ke mně a povytáhl v předstíraném nepochopení obočí.

„Myslíš?“ Pokřivený úsměv mu ozdobil tvář.

„Tati? Vysvětlíš mi tvé myšlenkové pochody?“ Vypískla Renesmee a dotančila vesele k nám. Jacob stále stál s pusou dokořán.

„Jo tohle.“ Zasmál se Edward pobaveně a posadil se na křeslo.

Nessie vyjekla, když si ji nečekaně stáhl na klín. Objala ho kolem krku a dala pusu na tvář.

„Víš, tenkrát jsem věřil, že tím maminku zachráním. Byla to ta nejhnusnější věc, jakou jsem musel udělat.“ Stále se usmíval, jenže jen napovrch. Vždy, když na to vzpomínal, bylo mu vidět na očích, že ho to bolí.

„Ale maminka stejně nebyla v bezpečí.“ Oponovala mu Nessie.

„To teda byla. V naprostém.“ Zapojil se Jacob a uvelebil svou obří postavu na bílý gauč.

„Jo, s mladým a splašeným vlkodlakem byla v naprostém bezpečí.“ Vysmál se mu Edward.

„Hele, nikdy se jí nic nestalo, no ne?“ Zdržela jsem se komentáře, ale Edward ne.

„Nestalo? Málem se zabila na motorce, zabil ji Lurant a skoro se utopila.“ Vyjmenovával můj manžel.

„Utopila? Mami, to si mi neřekla.“ Vyčítala dcera.

„Asi jsem zapomněla.“ Pokrčila jsem rameny a Jacob se rozesmál.

„Jo, to ty vždycky. Ale náhodou jsem to pokaždé zachránil. Ránu z té motorky jsem jí ošetřil, Luranta roztrhal a z vody ji vytáhl. Kvůli komu to asi celé dělala, ha?“ vyplázl jazyk a Edward sevřel čelist.

„Kvůli pitomým halucinacím. Ts, taková blbost.“ Vrtěl stále hlavou Jacob.

„Nebyly pitomé.“ Zavrčeli jsme s Edwardem unisono až se Renesmee rozesmála.

„Halucinace? Mami, ty jsi očividně případ pro psychiatra.“ Smála se a Jacob jen přikývl.

„To teda nejsem. Nemůžu za to, že jen při adrenalinu jsem byla s tvým tátou. Byla to má jediná šance, jak si ho udržet.“ Bránila jsem se.

„Opět a zase se ti omlouvám, Bello. Kdybych to tenkrát věděl…“ Začal, ale skončil dřív, než to mohl doříct.

„tak by si to neudělal, to známe.“ Odsekl Jacob.

„Náhodou já jsem rád. Alespoň byla přes léto sranda.“ Protáhl se na gauči Jake.

„Očividně ses v tu dobu náramně bavil, když Bella zrovna hazardovala se svým cenným životem.“ Zavrčel Edward. Jacob jen kývl a pokrčil rameny. Bylo mi jasné, že tomu nevěří. Znala jsem svého nejlepšího přítele moc dobře, abych věděla, že si věřil tak moc, až to hezké nebylo. On si nepřipouštěl žádnou z variant špatného konce. Nikdy.

„Takže skok z útesu ti nejspíš tátu nadobro vrátil, že?“ Vyzvídala Renesmee, ale mě nezbývalo, než nesouhlasně zavrtět hlavou.

„Musela jsem si pro něj dojet do Itálie. Tady vážený pan Black, řekl tátovi, že jsem mrtvá. No a dramaticky založený otec se vypravil k Volturiovým žádat pro sebe o smrt.“ V tu chvíli byl Jacob na nohou. Edward se jen usmál, jako by říkal: vždyť mě znáš. Jinak to neumím.

„To teda neřekl. Zaprvé, Edward se představil, jako Carlisle a za druhé, ptal se, kde je Charlie, tak jsem mu řekl, že na pohřbu. Což byl.“ Vrčel vztekle Jake.

„Jo, ale taky si mohl říct na čím pohřbu je.“ Střelila jsem mu zpět hnusně.

„To je už jedno ne? Žijete a jste spolu. Tak kde hoří?! Nikde!“ Štěkl Jacob.

„Hej, klid.“ Křikl na nás Jasper a mě bylo najednou vše fuk. Pocit beztíže byl fajn. Bylo mi však jasné, že to potrvá jen po dobu Jasperovy přítomnosti.

„Co to je, sakra?!“ Vyhrkl Edward ve stejnou chvíli, co se ozvala rána z prvního patra. Nessie zavrávorala, když ji Edward prudce postavil na nohy a vyběhl schody.

„Alice?“ Slyšela jsem ho volat na chodbě. Jakmile ta slova řekl, všichni už stáli vedle něj a sledovali zmatenou upírku, jak po sobě uklízí rozbité zrcadlo. Očividně ani Jasperova přítomnost nedokázala srovnat její a Edwardovu náladu.

„Já, nevím, co to bylo. Neznám to. Já… já… totiž…“ Mumlala a skládala střep, vedle střepu.

„Ani já ne.“ Odpověděl jí Edward. Ohnula jsem se, abych ji s tím pomohla, jenže ona mi v tom zabránila.

„Rozbila jsem si to, tak si po sobě i uklidím.“ Sykla Alice.

„Co si viděla?“ Zašeptal Jasper.

„Já nevím! V životě jsem se s tím nesetkala. Jen vím, že to sem přijde. Vážně netuším, co to je za tvora!“ Vřeštěla na nás, až jsme udělali krok vzad a já si automaticky stoupla před Renesmee.

„Nebuď směšná, Bello!“ Zavrčela na mě Alice, když si toho všimla.

„Prevence. Neovládáš se.“ Sykla jsem a stiskla Ness za svými zády.

Edward ji sledoval s vytřeštěným pohledem.

„Alice viděla muže. Měl na levém spánku vypálený okřídlený kříž.“ Esme vyjekla a zakryla si pusu, do té chvíle jsem o ní ani nevěděla, ale Edward pokračoval a my hltali každé slovo.

„Když se s tebou setkal, kříž zmizel a jeho oči onyxově vzplály.“ Upíral pohled na mě a sám měl výraz mučeného zvířete.

„takže upír?“  Lapal po nápovědách Jacob zmateně.

„Ale kříže křídla nemají, ne?“ Plašila Rosalie zmateně.

„Ne, to byl Connor.“ Pozornost všech se obrátila k jedinému hlasu, který v tu chvíli promluvil. Nesmál se, byl vážný a přísahala bych, že i vyděšený. Prvně jsem tuhle tvář viděla bez mimických vrásek od smíchu a s vytřeštěným pohledem. Emmet zíral do Edwardovy tváře, ta se ve vteřině zkřivila v šokovaný pohled, k nerozeznání od Emmetovy.

„Kdo je do háje zase Connor?!“ Zašeptala jsem vztekle a z krku se mi vydralo zavrčení, stejně, jako polovině rodiny.

„To zase bude veselo, co?“ Řekl do ticha sarkasticky Jacob a objal třesoucí se Renesmee v náruči.

„Já už nechci, prosím.“ Vzlykala mu do košile Renesmee a mě se stáhl hrdlo při tom pohledu. Edward mi omotal ruce ochranitelsky kolem hrudníku a sevřel mě pevně, jako ještě nikdy. Jacob měl možná pravdu, asi bude veselo, ale otázkou bylo, kdo se to vlastně bude smát…

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kříže křídla nemají, ne?: