Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kouzlo za úplňku

12.12.2011 (18:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 3213×

Kouzlo za úplňku

Voda jí omývala nohy a ona se ztrácela ve svých myšlenkách. Už dlouho to bylo, co by jí tenhle dotyk změnil nohy v…

Ne, nemůžu na to myslet, nakázala si. Vždyť je to skoro rok, co o tohle přišla. Již rok uplynul od té doby, kdy se těm třem pokusila postavit a nesla za to nedozírné následky.

Podívala se na moře. Chtěla, aby aspoň zase na moment pocítila jeho volání. Chtěla se plavit v jeho hlubinách. Přála si, aby to tehdy neskončilo…

Ano, snažila se. Moc chtěla ty pocity zpět, ale jak se ukázalo, od té doby, co své vlastnosti a schopnosti ztratila, už neměla šanci.

Zahleděla se znovu na moře a povzdechla si. Slunce zářilo a pomalu se sklánělo ke svému cíli, než na vše padne tma. Ona ale toto nevnímala. To, že byl jeden z mála slunečních dní, si užívala ve smutku.

Pohlédla na východ, kde očekávala příchod noci. Příchod toho, po čem tak moc toužila, ale zároveň se děsila těch okamžiků. Zase měla pokušení to zkusit znova, jestli se jí to splní.

Z jejích chmurných myšlenek ji vytrhly tiché kroky. Lehoučké skřípání písku jí prozradilo, kdo se blíží, tak se pro sebe usmála a otočila se na příchozího.

„Ahoj, Embry,“ řekla tiše. Věděla, že ji uslyší. Své tajemství si již prozradili dříve.

„Zase sníš?" zeptal se a kývl směrem k moři, když k ní došel. Jen přikývla. Přitulil si ji do náruče, ve které jí bylo dobře. Přála si, aby s ním mohla takto zůstat navždy, ale stále cítila, že není celá.

Samozřejmě, když ho poznala, srdce se jí rozbušilo pokaždé, když na ni pohlédl. Nevěděla, co to má znamenat, vždyť srdce patřilo jinému, který ji také zradil. Kvůli ní. Kvůli té, kterou ona sama z duše nenáviděla.

Když ji chtěl vídat častěji, chvěla se nervozitou. Vždy, když ho objevila přede dveřmi, radostí div neskákala. Zamilovala se... A on poté do ní.

„Já tě chápu, Sharlotte. Muselo to být pro tebe velice těžké," šeptal jí slova útěchy.

„Nejen že bylo. Je to stále těžké. I když se rok zdá jako dlouhá doba, já se s tím nedokázala srovnat. Nedokážu stále přijmout fakt, že když se vody dotknu, nic se nestane. Vím, že jsem to zažila jen krátký měsíc, ale stejně... Tehdy jsem to byla já. Tehdy jsem pochopila, že jsem pro to byla zrozena." Pohladil ji po tváři a pak jí vtiskl polibek na čelo.

„Já tě naprosto chápu. Kdysi jsem měl také krušné chvíle. Ztrácel jsem kamarády, jak se měnili ve vlky, a nechápal jsem. Když jsem se změnil sám. Nejdříve jsem to nechtěl. Bránil jsem se tomu, ale les volal. Stále čekal na to, až já svými tlapami budu zkoumat jeho terén. Až se nadechnu, tak pocítím tu vůni listí, kapradí... A jsem za to rád. Teď si nedokážu již představit, že bych byl náhle o svou schopnost přeměny ochuzen. Je to můj život, jako pro tebe bylo důležité býti mořskou pannou."

Poté stáli jen v objetí a nemluvili. Spolu sledovali západ slunce, který krásně prosvětloval vlny moře do zlatova. Když se začaly zjevovat první hvězdy, Sharlotte se ošila.

„Měla bych jít. Jestli to chci zkusit znova, už je pomalu čas." Pohlédla do jeho očí, které ji jako první před necelým měsícem uchvátily.

„Půjdu s tebou. Chci vidět, jak se vracíš tam, kde chceš být," oznámil jí a pak ruku v ruce se vydali do lesa. Šli dlouho, protože to místo, kde ona byla naposledy sama, bylo celkem vzdálené.

Měsíční světlo jim osvětlovalo stezku přerušovaně přes stíny stromů. Stezka se tomu snad ani říkat nedala - byla to cestička vyšlapaná různou zvěří, která tu v oblasti žila.

Sharlotte pohlédla na měsíc. Chtěla, přála si slyšet jeho volání. Chtěla, aby se jí to konečně podařilo. Chtěla se s úplňkem rozloučit v normálním stavu, ale věděla, že je to jen její další nesplnitelné přání.

Konečně viděla keře, které zakrývaly ústí úzkého tunelu. Vlezla do něj po Embrym, který chtěl mít jistotu, že tam nikde nezakopne. Pomalu ji vedl tmou, až se dostali do odkrytější části.

Z jedné strany se jeskyně otevírala na volné moře, které teď v přílivu zalévalo maličkou nádržku. Svit měsíce sem zatím nedoléhal, ale přesto tu nebyla tma. Celé okolí malého jezírka zalitého mořskou vodou jemně zářilo.

„To je ono?" Otázka položena jím narušila kouzlo tohoto místa. Ona jen pokývala hlavou, nechtěla přijít o ten duševní klid, který pociťovala.

Podle dopadajících stříbrných paprsků na vodu věděla, že se to nezadržitelně blíží. Pohlédla k ústí jeskyně, kde jen Embry úžasle stál a sledoval tu krásu.

Konečně se paprsky dotkly i malé vodní nádrže, u které stála. Pohlédla nahoru a viděla, jak měsíc pomaličku polehoučku překonává tu bariéru skal, aby posvítilo na toto kouzelné místo.

Našla povědomě nohou můstek ve vodě, aby mohla do nádržky vlézt. Kouzlo měsíce by mělo pomalu začít, nechtěla ten okamžik promeškat.

Nádržka byla hluboká, ale to jí nevadilo. Malými tempy doplavala zhruba doprostřed a pak se otočila směrem k Embrymu.

Náhle se kolem ní vytvořil zářivý světelný tunel. Z měsíce až k ní, sem na toto místo, se linula světelná záře. Malé, stříbrné kuličky, vycházející z vody, jen posilovaly kouzlo okamžiku. V okruhu, kde kruh tunelu končil, se voda rozproudila a rozbublala.

Jen hleděla nahoru, na měsíc, přičemž viděla ty drobné kuličky kolem ní létat. Neodhadovala čas. Prostě ve vodě máchala nohama, aby se neponořila, a čekala.

Náhle se vše přerušilo. Poslední stříbřité kuličky odešly ke svému domovu a světlo pohasínalo. Teď už jezírko bylo zase tmavé a měsíc si šel na další svou pouť.

Zamáchala zklamaně nohama, udělala pár temp ke břehu, kde jí Embry pomohl. Celá mokrá před ním stanula se smutným výrazem v obličeji.

„Lásko, bylo to nádherné," hlesl okouzleně. Ona jen zavrtěla hlavou a ke kapkám z vody na obličeji se začaly přidávat její vlastní kapky smutku.

Slzy jí tekly proudem. Tak moc doufala, ale znova to nevyšlo. Chvěla se zklamáním, touhou po tom.

„Miláčku, neplač. Třeba to vyjde příště." Přitiskl si ji na své horké tělo. Ruce jí ovinul kolem pasu a položil si její hlavu na svou hruď. Její tělo bylo jako ochrnuté. Jediné, co teď dokázala, bylo téměř strnule stát a plakat žalem.

Po nějaké době se odtáhl a starostlivě na ni pohlédl.

„Zlatíčko, takhle mi akorát nastydneš. Půjdeme k nám a tam se převlékneš. Dnes u mě zůstaneš, nemůžeš být sama." Ani nestačila projevit souhlas či nesouhlas a už si ji vzal na záda. Běžel tou samou cestou, co sem společně přišli, přičemž v La Push byli mnohem rychleji.

Doběhl ke svému domku a otevřel dveře. Opatrně ji položil do křesla, než přinesl ručníky a nějaké suché oblečení. Pomalu ji svlékal, pak ji sušil, než ji navlékl oblečení suché.

Ona byla v apatii. Jak se říká... Do třetice všeho dobrého. Ona doufala, věřila, že se to na potřetí podaří, ale nestalo se tak. Ve svém stavu nevnímala, že ji Embry ukládá do postele. Prostě jen se nechala uložit, přikrýt dekou. Jeho horké tělo ji hřálo, takže skoro ani nepoznala rozdíl mezi bděním a sněním...

Procházela se zase u moře. Vlny ji volaly, ale nechtěla podlehnout. Štěstí naplňovalo její nitro, protože věděla, co se stane, když do té vody vstoupí. Zamířila k útesům, odkud její láska se svými kamarády skákali do vody. Hleděla do hlubin a čekala, až bude v naprosté euforii z toho, co chtěla udělat.

Poté skočila. Vítr jí cuchal vlasy, ale nevnímala to. Voda se rychle přibližovala, až ji nakonec pomalu rozrážela svým dopadajícím tělem. Zhluboka se nadechla, aby dokázala vydržet co nejdéle.

Téměř ihned se její tělo přizpůsobilo prostředí. Nohy se změnily v ploutev. Oblečení zmizelo a hruď ji obepínala šupinatá podprsenka.

Plula dále než jen po pobřeží. Nořila se stále hlouběji, až skoro ztrácela pojem o tom, kde je. Ale neřešila to. Svou lásku k němu stále cítila a věděla, že když bude chtít, vždy a všude ho najde.

Sledovala rybičky, jak kolem ní plují. Sledovala mořské řasy, jak se pomalu hýbou v rytmu vody. Stále plula a radovala se z těchto maličkostí.

Náhle otevřela oči a voda zmizela. Ona byla sama v posteli v jeho pokoji a skrz krk se vydral první vzlyk. Byl to jen sen, proběhlo jí v hlavou a znova se jí spustily slzy.

Proč teď? Proč se jí zdá něco, o čem měla jistotu, že již nikdy nezažije? To si její vědomí chce takhle zahrávat? To po tom tak touží, že se jí o tom zdá?

Do pokoje pomalu vcházel Embry s tácem v ruce a s úsměvem na rtech. Jakmile ji zahlédl, zachmuřil se. Přes své slzy jen viděla, jak tác odložil na stolek vedle ní, a už zase vězela v jeho náručí.

Jemně ji hladil po zádech. Sice se snažil o nějaká slova útěchy, ale na ni to v tuto chvíli vůbec nezabíralo. Mumlala nesmysly o tom, proč to zase nevyšlo.

Ani netušila jak, ale náhle ve své dlani svírala hrneček s kafem. Překvapeně si jej přiložila ke svým rtům a přes závoj slz viděla, jak jí jen povzbuzuje. Lokla si toho nápoje a zase jej od úst vzdálila. Zahleděla se na tu kapalinu a představovala si, jak se točí v malém víru.

Věděla, že se jí to jen zdá. Věděla, že toto už není pro ni, tak jí velice udivilo, když zaslechla jeho hlasité zalapání po dechu.

V leku sebou trhla, takže se polila, jenže kafe z hrnečku se k ní nemělo šanci dostat. Doslova zamrzlo v pohybu.

Sharlotte jen zatřásla hlavou a pořádně zamrkala, aby rozehnala slzy, které jí teď překážely ve vidění. Když se jí to konečně podařilo, zahleděla se na své ruce, ale zjistila, že jsou prázdné.

Polekaně se rozhlédla kolem. Copak jenom sní? Ale pak na tácu viděla své dílo. Hrneček i s kapalinou na něm byly. Ale kapalina vypadala celá zamrzlá ve svém pohybu. Jako by ji někdo vyléval a zasekl ji v pohybu...

„Miláčku, nestalo se ti nic?" zašeptal tiše Embry u jejího ucha. Neschopna jakékoliv reakce jen hleděla stále na to, co udělala... Jeho ruce se obtočily kolem jejího pasu a pak se i on podíval na to, co způsobila.

„Patřilo tohle k tomu, čím jsi byla?" zeptal se zvědavě, což ji probralo z její letargie.

„Ano, tohle byla jedna z mých schopností..." odvětila a pak před sebe natáhla ruku. Kafe ve svém rozmachu roztálo a v pádu se rozprsklo nejen po tácu, ale i kolem něj.

„To je neuvěřitelné..." zašeptala sama pro sebe a vymanila se z jeho objetí. Pohlédla z okna, ale voda z něj vidět nebyla.

„Pojď si zaskákat," pronesla a drkla do něj. Sama byla zvědavá na situaci, která podle ní neměla být možná. Embry jen se zavrtěním hlavy odpochodoval, aby jí v zápětí přinesl její již suché věci.

Rychle se převlékla a pak ho táhla na útesy. Už jen při prvním pohledu na moře ji zalila taková touha, že měla co dělat, aby se okamžitě nerozeběhla. Stále mířila ke svému cíli a udivovala se, že je schopna se ovládat.

„Pojď," pobízela ho celou cestu a stále rychleji kráčela. Když už se dostali až nahoru, na nejvyšší vrchol útesu, nedokázala se již ovládat. V afektu skočila. Vzduch jí svištěl v uších, pálil ji na tvářích, ale mířila ke svému cíli. K vodě. Jen na moment zaslechla vzdálené výkřiky svého milého, než ji pohltilo ticho.

Proměna proběhla velice rychle. Již necítila své nohy, měla místo nich ploutev, kterou teď pohnula. Štěstí ji polévalo celou od hlavy až po konečky ploutve.

Čekala na něj. Věděla, že za ní skočí, protože se určitě potřeboval ujistit, že je v pořádku. Chvíli po ní opravdu do vody vedle ní dopadlo další tělo. Tiché zašumění dalo znát, že do vody vstoupila další bytost. Jemné pohyby vlnek se ustálily po násilném vniknutí.

Embry pomalu doplaval až k ní. Jeho pohled klouzal od jejích vlasů, po jejím obličeji, až se zasekl na ploutvi. Radostně se na ní usmál a připlul k ní ještě blíže.

Viděla na něm, že má radost jako ona. I když tu nemohli hovořit, rozuměli si beze slov. Opatrně, aby ji nevylekal, jí rukou přejel po ploutvi až k pasu. Zachvěla se, protože její teplota byla mnohem nižší, než když byla jen člověk. Ten horký dotek jí jen utvrdil v tom, že to není sen.

Zahleděla se mu do očí a pocítila, jak si ji tiskne ke svému tělu. Zprvu jí bylo horko nepříjemné, ale začala si zvykat. Položila mu hlavu na rameno.

Aniž by zaznamenala nějaký pohyb, jejich hlavy se objevily nad hladinou. Zmateně na něj pohlédla.

„Já tak dlouho nevydržím," poznamenal po chvíli, když lapal po dechu. Jen se spokojeně usmála.

Konečně... Konečně se splnila její touha. Teď mohla s určitostí říci, že je celá. Sice našla svou spřízněnou duši, ale tušila, že to není ona. Když teď v těle mořské panny hleděla do jeho očí, mohla s určitostí říci, jak moc ho miluje. Jak konečně zná ten pocit, že je opravdu celá.

Znova si ji přivinul do náruče a bez obalu ji políbil. Tento polibek byl v něčem jiný... Předtím byla jen bezduchá schránka. Jen přežívala na svých vzpomínkách a část jí chyběla.

Když se teď rty dotýkaly, tak cítila ten elektrizující pocit. Tohle bylo to, pro co ona byla stvořena. Měla býti mořskou pannou. To, že je zamilovaná do vlkodlaka, je jen něco navíc. Kdysi jí jeden muž zlomil srdce. Ale jak poté zjistila, k Luisovi nikdy necítila lásku. Tu pocítila až teď, když jí Embry svíral v náručí a bral ji takovou, jaká je.

Pohroužila se do polibku ještě více a cítila to. Pomyslela si jen, že tohle je ten nejkrásnější den, co mohl být. Už se těšila na život s ním. A hlavně na život mořské panny.

Ahojte lidi, přináším vám sem další jednorázovou povídku z mé dílny. Nápad přišel, zároveň je to pro mne maličká vsuvka do mé kapitolové povídky Zázračný svit luny - Záře Slunce (asi 20. kapitola, kde je zmínka o Sharlotte s Embrym).

Doufám, že mi tu zanecháte pár komentářů. Děkuji, vaše zuzu.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzlo za úplňku: