Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kouzelná romance aneb Láska z vykřičeného domu

01.12.2010 (18:00) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 5501×

Nikdy jsem si nemyslela, že poznám pravou lásku. Je mi osmnáct let, sice pár století, ale pořád nic. Se zvednutou rukou jsem si prohlížela své nehty. Hlavou mi blesklo, že by potřebovaly upravit. V tom mi zazvonil mobil.

„Prosím,“ špitla jsem.

„Isabello, dneska jdeme na barák. Připrav se… Ať vypadáš hezky!“ oznámil Sam.

„Dobře. Zatím ahoj,“ odpověděla jsem a típla to.

Odebrala jsem se do koupelny a vlezla pod sprchu. Horké prameny vody mně uklidňovaly. Sáhla jsem po šamponu, který měl vůni čokolády a vanilky. Lehce jsem si ji umyla a spláchla. Poté jsem i celé tělo umyla téže vůní. Miluju čokoládu, ať je v jaké podobě.

Otočila jsem kohoutek a šmátrala po osušce. Tu jsem našla. Utřela si oči a konečně viděla, kde co je. Do osušky jsem zabalila vlasy a druhým ručníkem jsem se osušila do sucha.

Po pár minutách jsem vylezla ven. Přesunula jsem se k umyvadlu a setřela páru ze zrcadla, která se na něm zachytila. Můj pohled patřil unavené tváři, která toho za poslední měsíc měla dost.

„Seber se, holka!“ šeptala jsem. Moje koutky na rtech se lehce povytáhly a já se za poslední měsíc pousmála. Otevřela jsem dveře koupelny a začala něco dělat. Vlasy jsem si vysušila a natočila na mírné lokýnky, které mi padaly na záda. Když jsem byla s účesem hotová, byla na řadě šatna.

Vletěla jsem dovnitř jako tajfun a přehrabovala se vším možným. Po dlouhé půlhodině jsem narazila na šaty. Černé s holými zády a jejich délka končila lehce pod zadečkem. Ze šuplíku jsem si vzala silonky a z druhé strany popadly moje ruce černé vysoké botky na podpatku.

Všechny věci jsem si vzala do pokoje a tam se oblékla. Pak si stoupla před zrcadlo a nestačila koukat, jak mi to slušelo. Sam bude mít radost.

V tom začal zase šílet mobil.

„Ano,“ špitla jsem. Nepřestávala jsem zírat do zrcadla.

„Už jsi? Vyzvednu tě asi za patnáct minut,“ optal se Sam. Sam byl velký a svalnatý. Měl hezké oči. Takové hnědé. Ale na můj vkus to byl zase další frajírek, který si myslí, že může mít všechny. Vlastně, co si pamatuju – je to tak. Kromě mě. Já jediná odolávám té jeho auře.

„Ano. Jsem hotová!“ odpověděla jsem a vzala si svetr, který byl přehozený přes židli. Černý, ale teplý. Byla jsem zvědavá, kdo si tentokrát vynutil naší společnost. „Kolik holek tam bude?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jen ty a Bree.“ Jen dvě? To je nějaký divný.

„Dobře. Budu na tebe čekat.“ Típla jsem hovor a mým myšlenkovým pochodem se prohnala myšlenka. Proč my dvě. Kdo tam bude?

Přestala jsem na to myslet a vydala se pro kabelku a různé nezbytnosti. Ze stolku jsem si přihodila mobil a peněženku, ze zámku klíče od baráku a mohla jsem jít. Měla jsem to vypočítané, protože jsem slyšela auto před vchodem. Vylezla jsem a zamkla. Sam si mě prohlížel. Dalo by se říct, že mi to moc příjemné nebylo.

„Ahoj, Same,“ zavolala jsem přes okýnko. On jen kývl a já pospíchala na místo spolujezdce.

„Tedy Bello, sluší to!“ řekl překvapeně Sam.

„Děkuju. Snažila jsem se.“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě a pak konečně vyjel. Cesta netrvala tak dlouho, ale to ticho, co vládlo uvnitř, mě zabíjelo. „Můžu mít otázku?“ ptala jsem se už více, jak nervózně.

„Jasně,“ vysoukal ze sebe.

„Kdo tam bude?“

„Vždyť jsem ti to už do mobilu řekl. Jen ty a Bree.“ Bree je tmavovlasá, vysoká a na můj vkus až moc hubená.

„Ten kdo chtěl jen nás dvě.“ Pokrčila jsem rameny a čekala na jeho odpověď.

„Bree, je tam pro mě! Ale ten kdo chtěl tebe? Uvidíš sama. Holky se mohly přetrhnout, aby tam mohly být místo tebe!“ zvrhle jsem se pousmála a dál se neptala. Zadívala jsem se ven. Venku bylo celkem hezky. Stromy se začaly zbarvovat do všech možných barev. Přicházel podzim. Venku začal panovat chlad. Ochlazovalo se a děti začali nosit bundy a čepice. Jak krásně to vypadlo, když máma s dítětem šli po chodníku. Po cestě jsem jich viděla snad tucet. Všichni vyšli ven a hráli si s dětmi. Ale já to nikdy nepoznám.

„Nad čím přemýšlíš?“ optal se Sam. Otočila jsem hlavu k němu, ale nenacházela ta správná slova. Mohla jsem se jen pousmát. „Bello, co se děje?“ zeptal se vyděšeně.

„Jsem v pořádku. Jen…“ nadechla jsem se a vydechla. Tenhle zvyk mi zůstal, a jsem ráda. A proč? Protože nikdo z té naší party neví, co jsem.

Sam na mě udělal obličej a otočil dlaň nahoru. „Jen…“ opakoval po mně.

„Ty děti venku… chybí mi to!“ řekla jsem pravdu. Jedině on nevěděl, jak velkou.

„Bello, co blbneš? Je ti osmnáct! Na děti máš dost času.“

„Svým způsobem nemám!“ hlesla jsem a znovu se zadívala z okýnka. On se zhluboka nadechl a vydechl. Po pár minutách jsme vjížděli do poslední uličky, která byla na tohle období divně uklizená. Hlavou jsem pohodila ze strany na stranu a všechny špatné myšlenky vyhnala ven.

Sam zaparkoval a já vylezla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nadechla se čerstvého vzduchu. Prohrábla si vlasy a načechrala je. Připadala jsem si volná, uvolněná. Prostě příjemně.

„Jdeme?“ zeptal se nedočkavě. V té chvilce jsem pocítila pálení v krku. Automaticky jsem si ho chytla. „Co se děje? Je ti špatně…“ začal hysterčit Sam.

„Jsem v pořádku. Jdi prosím napřed. Hned přijdu.“ Kývl na souhlas a zmizel v domě.

Měla jsem asi deset minut na to, abych se nasytila. Protože déle ten dotyčný čekat nebude. Zavětřila jsem a hned jsem poznala pumu. Vydala jsem se jí po stopě a během pár vteřin ležela mrtvá na zemi. Zahrabala jsem ji a potřebovala jsem ještě jedno zvíře. Tentokrát to bylo nějaké divoké zvíře. Nechtěla jsem na dálku luštit, co to bylo. Vydala jsem se mu po stopě a i on podlehl na nedostatek krve. Potutelně jsem se pousmála a vydala se zpátky. Po cestě jsem se poupravila. To abych nedělala ostudu a nabrala na rychlosti.

„Kde jsi byla?“ vyzvídala Bree hned ve dveřích.

„Venku,“ odsekla jsem a šla se podívat, kdo vlastně očekává mou přítomnost.

Narovnala jsem si šaty, načechrala vlasy a otevřela dveře. Oba tam seděli. Sam, kterého tak dobře znám a druhý, který mě naprosto okouzlil. Jeho zeleno zlaté oči. Mírně neupravený outfit, který vypadal ledabyle. Štíhlý a řekla bych, že dokonce i vypracovaný. Kdybych mohla, mé nohy zrovna vypoví službu. Jakmile si mně oba všimli, zvedli se. Můj postřeh vůči jeho postavě se nezměnil. Naopak. Vypadal ještě líp, než jsem si myslela.

„Isabello, tohle je Ben. Ben Buttler. Bene, tohle je Isabella. Isabella Cullenová,“ dokončil monolog Sam. Ben se na mě podíval. Vzal mou pravou ruku do své a zlehka ji políbil.

„Velmi mne těší, Isabello,“ prohodil Ben. Usmála jsem se. Velmi se mi líbil a teprve teď mi došlo, že jsem udělala jedině dobře, že jsem šla na lov. Zabila bych ho.

„I mne těší, Bene!“ řekla jsem zdvořile a pokoušela se o ústup a trochu času na vzpamatování. „Omluvte mne, prosím. Dojdu si pro něco k pití. Mám něco donést?“ zeptala jsem se a moje koutky se roztáhly v zářivý úsměv.

„Já mám,“ ozval se Sam. Celou dobu nás sledoval. Bylo mi to z jeho strany nepříjemné, ale už jsem byla tak nějak zvyklá.

„Dobře,“ špitla jsem a odcházela.

„Počkej, Bello. Podívám se, co tam máte,“ oznámil Ben a zvedl se. Moje mrtvé srdce by poskočilo, kdyby mohlo. Cítila jsem v sobě – vzrušení, napětí. Podívala jsem se mu do očí a jen moje oči říkaly, co chtějí. „Tak pojď. Ale moc na výběr tam nebude,“ zažertovala jsem. Cítila jsem jeho pohled na mém těle. Když jsme přišli do pokoje, nikdo tam nebyl. Jaká náhoda.

Natáhla jsem se pro skleničku, ale v ten moment jsem cítila jeho tělo na mém. Narovnala jsem se a čekala, co bude dělat dál. Neotočil si mě k sobě čelem, ale zůstala jsem tak, jak jsem.

Přitáhl si moje tělo, jak panenku, která čeká na jeho povel. Vlastně, čekala jsem. Pod jeho dotekem jsem se celá chvěla. Sáhl na můj krk a pomalým tahem přejížděl dolů, až k pasu. Hladil mě, nic víc si nedovolil. Jeho dotek byl tak… příjemný, hřejivý, uklidňující.

Po pár minutách mě políbil na krk. Celá jsem ztuhla. Nečekala jsem to. On jediným pohybem a jednou věci rozvibroval moje nemrtvé tělo. Pocítila jsem zvláštní pocit. Pocit, který jsem nikdy nezažila. Několikrát jsem si to myslela, ale nebylo tomu tak. Dokonce ani u Edwarda.

Uchopila jsem jeho ruku a sevřela ji tak, abych ji nerozdrtila. Moje tělo mu připadalo normální. Proč? To můj dar. Dar, který umožňoval žít normální život.

Po nějaké době jsem se odhodlala otočit. Můj pohled spočinul na jeho rtech… nenapadlo mne nic jiného, než ho políbit. Začala jsem letmým polibkem, který měl zmapovat jeho náladu a chuť. Nenechal se dlouho pobízet, protože mi polibek více jak ochotně vrátil.

Připadala jsem si jako v nebi. Něco uvnitř mi říkalo, že jsem našla toho svého vysněného prince. Na druhou stranu jsem věděla, že jestli s ním chci být navždy. Musím ho proměnit. Bude z něj to samé stvoření, co ze mě.

„Počkej,“ řekl Ben, když se ode mne oddělil. Celá nesvá jsem se na něj zamračila. Tohle ho ohromně pobavilo, usmál se. „Hned jsem tu! Neuteč mi,“ řekl nahlas. Dokonce tak, že by ho slyšeli i venku.

„Neuteču. Nechci!“ špitla jsem. Snažila jsem se uklidnit, ale ne moc úspěšně. Po chviličce se pokojem začala rozeznívat hudba. Hudba, která naprosto podtrhla moment, který cítím. Nemyslím slovy, ale rytmem, který vydávala.

Objevil se ve dveřích. V jedné ruce dvě skleničky a v druhé šampaňské. Usmála jsem se a sklopila zrak na zem. Můj úsměv neustával, ale přetrvával. „Líbí se mi, když se směješ!“ řekl vážným hlasem. „Dáš si?“ Kývla jsem na souhlas. Přišel ke mně blíž. Cítila jsem jeho vůni. Vůni po dřevě. „Jsi jiná, než ostatní!“ pronesl.

„Jak jiná? Každá z tebe musí být mimo. Jsi okouzlující a šarmantní. Hmm?“ Teď jsem se začala bát, protože to, co jsem řekla. Jsem asi neměla. „Omlouvám se.“

„Za co? Že říkáš, co si myslíš…? Líbí se mi to. Nekoukám na ostatní. Jediné proč sem chodím, jsi ty. Líbíš se mi,“ odpověděl a podal mi skleničku.

„Většinou neříkám, co si myslím. Omlouvám se, ale nikdy jsem si tě tady nevšimla!“ řekla jsem zmateně.

„Byl jsem tu už mnohokrát. Ale nikdy jsi mě neviděla, protože jsem nechtěl. Jsi naprosto okouzlující, půvabná a jiná!“ Pohladil mě po tváři a políbil na rty. Nečekala jsem. Začala jsem ho líbat taky. Pomalým krokem se mnou začal tancovat.Pohyboval se mnou do rytmu a tiskl se ke mně. Cítila jsem jeho mužství, jak se hlásí o slovo. Dostala jsem poťouchlý nápad, a začala tancovat. Posadila jsem ho do křesla, které bylo pod oknem. Sedla jsem si na jeho klín a začala tancovat.

V tu chviličku začala hrát nová písnička.

Chvilkami byla písnička pomalá a pak zrychlovala. To samé jsem dělala já. Užívala jsem si to. Hlavně jeho doteky a jeho dech. Moje oči se začaly zbarvovat a já musela něco udělat. Nechtěla jsem mu nijak ublížit. Při pomyšlení na tohle se mi sevřely všechny vnitřnosti, které fungovaly. Jestli vůbec nějaké.

„Bene, já…“ zkoušela jsem promluvit. Ale jeho ruce se obtočily kolem mého těla.

„Bello, děje se něco?“ zeptal se starostlivě. Kývla jsem, že ne. Ale opak byl pravdou.

„Neděje, ale musím pro něco skočit. Počkáš tu?“ ptala jsem se zoufale. Cítila jsem oči, jak černají. Krk, jak pálí. Pálil jako tisíc čertů. Ben kývl na souhlas. Já neváhala a seskočila mu z klína. Vyběhla jsem ven. Kdyby mne někdo viděl, zahlédl by žížnivou žáru.

Neběžela jsem moc daleko, ale zase tak daleko, aby mne nikdo neviděl. Zavřela jsem oči a zavětřila pumu. Rozeběhla jsem se. Nechtěla jsem si hrát, vlastně. Neměla jsem na to ani oblečení. Chvilku jsem ji sledovala. Válela se. Musela být zrovna najedená. Když se dlouho nehýbala, skočila jsem jí po krku. Zakousla se do tepny a sála. V té chviličce jsem ucítila pach. Pach, který patřil neznámému. Postavila jsem se obranné pozice. Nikoho jsem neviděla.

„Hej,“ zakřičela jsem. Vyšel stín. Stín, který patřil člověku, kterého jsem tak dobře znala. „Bene, co tu děláš?“ zaskřehotala jsem.

„Bál jsem se o tebe. Šel jsem tě hledat!“ prohodil a podrbal se na zátylku.

„Počkat! Tys mne hledal třicet kilometrů daleko… tady není něco v pořádku,“ vyprskla jsem. A hned mi to došlo. On nebyl člověk, nýbrž to samé jako já. Jeho oči. Jeho aura, která mne přitahovala.

„Ano. Hledal jsem tě tak daleko. Nejsem jako ostatní. Jsem stejný jako ty!“ V myšlenkách se moje srdce rozeběhlo a neznalo konec. Vyskočilo by mi z hrudi. Nemusela jsem ho proměnit. Nemusím být sobecká. Nezničím mu život!

„Já… já…“ zakoktala jsem.

„Už se ti nelíbím, když jsi zjistila, že se mě nemusíš zbavit?“ ptal se podezíravě.

Usmála jsem se. Moje oči se rozzářily. Dostaly konečně ten odstín, v který jsem už nedoufala. „Můžu být upřímná?“ zeptala jsem se se klopenou hlavou.

Ben ji zvedl pouhým dotekem a podíval se mi do očí. „Prosím!“

„Doufala jsem v to, že tě nebudu muset přeměnit. Jsem na tohle moc sobecká. Sobecká na to, abych tě ztratila!“ špitla jsem. Zrak jsem znovu sklopila. Bála jsem se jeho reakce na to, co jsem právě řekla.

„A já věděl, že tohle cítíš. Chodím sem dlouho. Dívám se na tebe. Sleduju každý tvůj pohyb, ať rukou nebo tělem. Nechtěl jsem se už schovávat!“ dopověděl a vzal mou ruku do své.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě,“ zašeptal. Nepotřeboval mluvit nahlas. Věděl, že ho uslyším.

„Co máš za dar?“

Potichu se zasmál. Ukázal své sněhově bílé zuby, došlo mi, že jsem pitomá. Mohla jsem na to přijít sama. „Dar sugesce. Když jsem byl člověk, dokázal jsem každému vnuknout to, co jsem chtěl.“

„Takže se to hodilo. Dokonce to funguje i přes můj štít,“ zasmála jsem se.

„Opravdu. Abych pravdu řekl, moc jsem v to nedoufal. Tak se mohu teď ptát já?“ Na souhlas jsem kývla. „Myslíš, že mě budeš chtít, když víš, co nebo kdo jsem?“ řekl už vážnějším hlasem.

„Mohla bych to naznačit?“ zeptala jsem se, snad zkoumavým výrazem.

„Zkus to!“

Přisunula jsem se k němu blíž. Dokonce tak, že jsem se ho dotýkala. Zadívala jsem se mu zhluboka do očí, malým nádechem jsem mu ovanula ledovým dechem rty. Skousnul zuby. „Neopouštěj mě!“ vyslovila jsem prosbu a políbila ho.

„Neopustím! Sama budeš žadonit, ať zmizím,“ řekl, když se ode mne odvrátil. Tentokrát jsem zavrčela.

„Tomu říkám kouzelná romance z vykřičeného domu,“ špitla jsem a už se od něj neodtrhla.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelná romance aneb Láska z vykřičeného domu: