Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Key of my heart

O-ou Blade


Key of my heartJednodílná povídka s názvem "Klíč od mého srdce" (Key of my heart). Děj se odehrává po odchodu Edwarda (Nový měsíc). Bella měla nehodu. Edward se vrací. Víc prozrazovat nebudu, čtěte sami. A moc prosím o komentáře. Děkuji. Lareth:-*

Když jsem se na ní díval očima, v kterých se odrážel smutek a vina, vypadala jako by jen mírumilovně spala. Nikdy si neodpustím, že jsem ji tehdy opustil v tom prokletém lese. Pamatuji si její srdcervoucí pohled, slzy v očích a vzdor v duši. Bláhově jsem si myslel, že na mě zapomene, že bude šťastná. To se však nestalo. Pár týdnů od mého odjezdu měla vážnou nehodu. Angela mi s pláčem řekla, že se Bella od mého odjezdu chovala velice divně. Prý byla jako tělo bez duše. Jako by ztratila srdce. Mluvila jen, když se jí někdo na něco zeptal. Když bylo venku slunečno, byla schovaná doma. A to krásné počasí miluje. Pamatuji si, jak jí dopadaly sluneční paprsky na vlasy. Poté měly červený odstín. Když se někdo zmínil o něčem, co jí připomnělo mě, skoro plakala. Jak jsem mohl být tak hloupý. Zničil jsem jí život. 
Od té nehody uplynul celý měsíc a Bella je stále v komatu. Ten večer, kdy se to stalo, byla v kině s Jessicou. Když jsem se jí ptal, říkala, že Bella byla jako smyslů zbavená. Když skončil film, vydaly se na večeři, když v tom šla opačným směrem k nějakým neznámým mužům. Zastavila se kousek od nich a v tu chvíli se to stalo. Ze zatáčky vyjelo auto velkou rychlostí a Bellu srazilo. Bolest mi zkřivila tvář, když jsem pomyslel na to nejhorší. Lékaři zjistili, že má rozsáhlá poranění. Jedno z nich bylo, že má porušenou míchu. Prodělala několik operací, ale nakonec vyřkli to nejhorší. Nikdy nebude chodit. Nedokázal jsem si ani představit, jak leží nehybně na silnici. Jak její srdce přestává bít a mizí její neodolatelná vůně.

Nemohl jsem ani pomyslet na to, jak její duše opouští tělo. Jak mizí ze světa. Jak mě opouští. Pohladil jsem ji po ruce, která ležela na posteli bez jediného pohybu. Když mi Alice volala, že je Bella zraněná, zhroutil se mi svět. A to jsem myslel, že se nic horšího stát ani nemůže. Měl jsem pocit, že se mi svět zhroutil jako domeček z karet, když jsme se rozdělili. Postrádám její úsměv, který se jí objeví na tváři, když mě spatří. Chybí mi jiskřička v jejích krásných hnědých očích, když se podívá do mých. Chybí mi její nádherný smích. Chybí mi její rozzlobený výraz, když jí dám nějaký dárek. Pamatuji si ještě její melodický hlas? Mám pocit, že je to věčnost, co jsem ho slyšel. Chybí mi zčervenání její půvabné tváře po každém pohlazení. Je to jako by odešla. Chybí mi celá její přítomnost. Nikdy jsem nikoho nemilovat tak jako mojí Bellu. Víc než Romeo miloval Julii. Copak se musí historie opakovat? Musí se nám stát to co jim i přesto, že jejich láska nebyla tak silná jako naše? Nebo alespoň něco podobného? Nikdy se nestane, že budeme šťastní? Vzlykl jsem. Sklonil jsem hlavu.

Život je tak nespravedlivý. Upírům asi není souzeno, aby byli spokojení. Vždy budeme ti zlí. Vypadala tak nevinně. Letmo jsem ji políbil na tvář. Na čelo. 
Po dlouhou dobu jsem žil jen v temnotě. Světlo se vrátilo, když se probudila. Jako šípková Růženka procitla. Do mého života se vrátilo slunce. Seděl jsem jako vždy u její postele a četl jsem jí Na větrné hůrce - její oblíbenou knihu. Když jsem četl její nejoblíbenější pasáž, periferním viděním jsem zaznamenal drobný pohyb. Její víčko sebou škublo. Ani ne vteřinu na to mi stiskla ruku. Zasténala. Šokem jsem knihu zahodil na zem takovou silou, až se rozdělila na několik částí. Stránky se rozlétly po celé místnosti. 

„Bello, miláčku. Jak je ti?" zeptal jsem se kvapně.
Zmateně zamrkala, do tváří se jí nahrnula krev a po tváři jí přejelo překvapení, když se mi podívala do očí. Do očí jí vhrkly slzy. 
„Edwarde, co -." Byla zmatená.
„Odpusť mi, prosím. Už tě nikdy neopustím. Promiň," vysypal jsem ze sebe. 
„Co se stalo?" optala se stále zmatená.
„Měla jsi nehodu. Porazilo tě auto," šeptl jsem.
Nakrčila čelo v přemýšlení. Najednou se zděsila. 
„Proč necítím nohy?" zakřičela. Rozplakala se. Objal jsem jí.
„Pšt," utěšoval jsem ji. „Teď musíš odpočívat," šeptal jsem stále dokola. 
„Carlisle?" zvolal jsem polohlasem. Ani ne minutu na to, se otevřely dveře. Do místnosti vplul můj adoptivní otec.
„Bello, vzbudila ses," promluvil radostně. „Jak je ti?"
„Proč sakra necítím nohy, Carlisle?" řvala na něj. „Nikdo mi ani není schopný říct, co se stalo!" obviňovala nás. 
„Bello, uklidni se. Nesmíš se rozčilovat. Vezmeme tě na několik důležitých vyšetření," mluvil profesionálně.
„Nepůjdu dokud mi neřeknete, co se stalo a proč nemůžu pohybovat nohami!" křičela. Najednou byla rozčílená. Z očí jí vytryskly slzy vzteku. 

Carlisle si povzdychl. Střelil po mně rychlým pohledem, aby se ujistil, kdo bude vysvětlovat. Zhluboka jsem se nadechl, avšak jsem kyslík nepotřeboval. Byl to zvyk. Přemýšlel jsem nad každým slovem a celou situaci jsem se snažil objasnit, co nejopatrněji, aby se moc nerozčílila. I když to, co jí teď řeknu, pro ní bude víc než bolestivé. 

„Když přijela záchranka na místo nehody, tvé srdce nebilo," řekl jsem a u posledních slov jsem cítil píchnutí u mého mrtvého studeného srdce. „Naštěstí jsi dostala přísun kyslíku dříve, než došlo k poškození mozku. Ale náraz toho auta -," odmlčel jsem se. Vzteky jsem zaťal zuby a potlačil jsem zavrčení. Ten srab ujel z místa nehody. Nechal tam Bellu ležet bez života. Polámanou a zničenou. Bolest se mi mačkala celé tělo. Představa, zakrvácené Belly na silnici, mi znemožňovala myšlení. Musel jsem se znova zhluboka nadechnout, abych se alespoň trochu uklidnil.
„Náraz toho auta byl tak silný, že ti dopad poranil nenapravitelně míchu," šeptal jsem.
Teď jsem se ze všeho nejvíc bál Belliny reakce. Nechtěl jsem, aby se rozčílila. Opět mě překvapila jako vždycky. Nikdy nedokážu odhadnout, co jí probíhá hlavou. Je tak nevyzpytatelná. 
„To vysvětluje to, proč necítím své nohy. Jak dlouho tu budu muset být a mít zapíchané jehly v rukách?" zašklebila se. Podívala se na svoje ruce a otřásla se. Málem mi spadla brada údivem. Jak se asi zachová člověk, kterému oznámí, že už nebude nikdy chodit? Asi bych křičel, měl bych chuť mlátit do věcí a ne to jen tak přejít.
„Carlisle, můžeme si promluvit venku?" Přikývl a vyšel ven. Já jsem ho následoval.
Zastavil se kousek od dveří pokoje Belly. Tázavě se mi podíval do očí.
„Je možné, že to přijala tak snadno?" zeptal jsem se. Ale vzápětí se mi dostalo odpovědi. Ale ne od Carlislea. Z jejího pokoje se ozvalo hysterické vzlykání. Ten zvuk mi trhal srdce. Nechtěla, abych viděl, že trpí. Trpěl bych taky. Měla pravdu, trpím.
Otočil jsem se a okamžitě jsem šel zpátky za Bellou. Vypadala zdrceně, ale okamžitě jak jsem vešel, začala si utírat slzy. 
„Bello, není nic špatného na pláči. Vím, jak se cítíš." Objal jsem jí. Poté jsem jí políbil na rty.

Po dalších třech měsících se lékaři rozhodli, že jí propustí domů. S Charliem jsem se dohodl, že se Bella nastěhuje ke mně, aby měla stálý lékařský dozor. A co nejdřív ji chci požádat o ruku. Vím, co je správné. A nikdy už nechci žít jinak, než s mojí Bellou.
Přijel jsem pro Bellu s vozíkem. Zmučeně se na něj podívala, ale nic neřekla. Vzal jsem jí do náruče jako pírko na posadil jsem ji na vozík. Vezl jsem ji pomalu po chodbě a netušila, že za rohem čeká Charlie, Carlisle, Esme, Alice, Jasper, Rosalie, Emmett, Jacob, Billy, Reneé, Phil, Angela, Jessica, Mike, Tyler a Eric. Když je uviděla, naštvaně se na mě otočila a zavrčel. Zasmál jsem se. Všichni ji objali a Charlie navrhl oběd v restauraci, ale Bella odmítla. Není jí dobře. Vyvezl jsem jí ven, kde jsem ji opatrně přesunul z vozíku na zadní sedadlo. Připoutala se. Alice a Esme si sedly vedle ní. Carlisle se posadil vedle mě dopředu. Složený vozík jsem uložil do kufru. Cesta ubíhala pomalu a za úplného mlčení. Domů jsme jeli jen my - upíři a Bella. Nenamáhal jsem se s vytahováním vozíku, jen jsem ji vzal do náručí a nesl ji do domu.

„Kam chceš donést? Nemáš hlad?" ptal jsem se starostlivě.
„Dej mě do obýváku. Chci být s vámi a hlad nemám," odpověděla bez výrazu.
Přikývl jsem a opatrně ji posadil na sedačku. Zůstala koukat do zdi. Byla rozhodnutá, že nepromluví. Stále se nesmířila s děsivou skutečností. Posadil jsem se vedle ní, avšak jsem pohodlí nepotřeboval. Objal jsem ji kolem ramen a vdechoval její opojnou vůni. Teď mě nenapadala jediná myšlenka, že bych ji mohl zabít. Po tom, co jsem čekal takovou dobu, než se probudí. Jestli se probudí. Nejhorší měsíc v celé mé existenci. Muka.

Ubíhaly měsíce a Bella byla stále uzavřená do svého utrpení. Dělal jsem vše pro to, aby se konečně cítila šťastná, ale věděl jsem, že je pouze jediná možnost. 
„Carlisle, mohu dál?" zeptal jsem se, když jsem zaťukal na dveře otcovy pracovny.
„Samozřejmě, Edwarde," odpověděl tiše. „Co potřebuješ?"
„Víš, nemůžu se dívat jak Bella trpí. Rve mi to srdce. Měl bych jedno řešení. Vůbec se mi nelíbí, ale je to jediná možnost."
Carlisle pokynul hlavou na židli za stolem naproti jeho vlastní, na které seděl. Zdvořile jsem se posadil.
„Přeměním ji," řekl jsem ta pouhá dvě slovíčka nahlas a hned jsem je chtěl vzít zpět. Tohle není to, co pro ní chci. Proč nemůže být šťastná, že je živá?
„Ano, nad tím jsem také uvažoval, ale neodvážil jsem se navrhnout to. Opravdu to chceš?"
„Ne. Ale chci, aby se cítila opět dobře. Nechci jí vidět jako lidskou slupku. Bez života. Bez emocí. Chci, aby se zase smála. Chci zpátky svojí Bellu," řekl jsem.
„Už jsi jí o tom řekl?" zeptal se opatrně. Zavrtěl jsem hlavou. Vstal jsem.
„Teď je ta vhodná chvíle na ústupky." Prošel jsem dlouhou chodbou, zastavil jsem se před dveřmi do pokoje Belly. S váháním jsem zaklepal a vešel. Bella ležela na posteli se smutným výrazem jako každý den poslední měsíce.
„Bello, chtěl bych s tebou mluvit," řekl jsem váhavě. Pootočila svou hlavu o pouhé milimetry a podívala se na mě bez zájmu.
„Co bys byla ochotna udělat pro to, abys zase chodila?"
Zpozorněla. V očích se jí najednou rozsvítily ty krásné jiskřičky. Přes řasy jí přeteklo pár slz, když si vzpomněla jaké to bylo chodit.
„Cokoliv," šeptla mdle.
„Byla bys ochotna stát se největší zrůdou na světě?"
„Ano," řekla bez promýšlení.
„Ale chci udělat jednu věc, než tě proměním," řekl jsem. Posadil jsem ji na postel a poklekl jsem. Z kapsy džínsů jsem vytáhl sametovou krabičku. Bella na mě nevěřícně zírala. Opět plakala.
„Isabello Marie Swanová, vezmeš si mě za manžela? V chudobě i v nemoci, dokud budeme na tomto světě?"
Nakrčila čelo jak přemáhala další příval slz.
„Ano," špitla. Když vyřkla to slovo, jediné, avšak neskutečné, byl sem ten nejšťastnější člověk - upír - na světě.
Vzal jsem ji do náručí a dlouze ji políbil. 

Ještě ten den jsme oznámili Charliemu tu novinu, nebyl kdovíjak nadšený, ale když viděl rozzářenou Bellu, byl také šťastný. Čekal mě ještě jeden úkol - oznámit Charliemu, že se stěhujeme na jeden ostrov u Aljašky. A že Bella půjde na operaci. Řekl jsem mu, že našli způsob jak dál Belly páteř do pořádku. Charlie byl spokojený, ale smutný dohromady. Také jsem mu řekl, že svatba bude až se Bella uzdraví, což může trvat i několik měsíců, možná rok. 
Nastal den odjezdu. Bella se chtěla ještě se všemi rozloučit, tak jsem ji vezl k Charliemu, Angele, Jessice a Mikovi. Její poslední zastávka byla na hranicích La push. 
Cesta na Aljašku byla dlouhá, ale už na nás čekalo místo, kterému teď budeme říkat domov. 
„Edwarde?" zavolala na mě Bella ze svého pokoje. Přiběhl jsem k ní upíří rychlostí a našel jsem ji jak sedí na posteli. 
„Proměníš mě teď?" promluvila.
Věděl jsem, že to musí být co nejrychleji. Odešel jsem, abych se domluvil s Carlislem. Všechno bylo připraveno. Položil jsem Bellu na postel a dlouze ji políbil. 
Tázavě jsem jí pohlédl do jejích hnědých očí.
„Můžeš," špitla a oči zavřela. Přiblížil jsem se k jejímu sametovému krku, pár vteřin vdechoval její vůni a poté jsem opatrně prokousl její sněhově bílou kůži. Cukla sebou. Odtáhl jsem se od ní. Začala sebou mírně cukat. Ruce sevřené do pěstí.
„Miluji tě," šeptl jsem. Temnota zahalila celé tři dny. Celou dobu jsem u ní seděl. Občasné cuknutí jejích víček mě upozornilo, že jí sžírá stejná bolest jako tehdy mě. Jednou pohla palcem u nohy. V tu chvíli mě naplnila trocha radosti.
Konečně došlo ke změně. Její srdce začalo být jako splašené. Jako dusot stáda koní. Carlisle vběhl do místnosti.
„Proměna je u konce," řekl.
Její srdce třikrát bouchlo, dvakrát vynechalo a naposledy ťuklo skoro neslyšitelně. Už jsem necítil její lidskou vůni, ale teď to byla vůně tisíckrát koncentrovanější. Jen to nebyla vůně jídla.
Bella otevřela oči. Chvíli se dívala na stop, poté na mě a rychlostí blesku vystřelila, narazila do mě a dlouze mě políbila. Byl jsem zmatený, ale šťastný. Teď nezbývalo nic, co by nám naší věčnost překazilo. Byli jsme jen my dva. Brzy Cullenovi. Mám pocit, že ze mě musí štěstí přímo tryskat. Jako bych měl vybuchnout. 
Jen já. Jen ona. Jen my.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Key of my heart:

 1
1. nika
20.10.2014 [20:14]

úplně boží

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!